Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splacený dluh 1. část

25.11.2009 (13:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2736×

1. část

Slunce pomalu zacházelo a barvilo krajinu do červena. Čekali jsme po lovu ještě na Esme a Carlisla u aut. Zatím co se Emmett s Rosalií kočkovali, já s Jasperem jsme je znuděně pozorovali opření o auto. Já byl tedy znuděný, ale Jasper měl jednu z těch svých nálad.

Nevidomě zíral před sebe, ale nic z okolí nevnímal. Mysl měl zataženou neprůhlednou mlhou, kterou ani má schopnost nedokázala překonat.

„Jak je možné, že nikdy nic nevidím, když vzpomínáš na čas strávený v gardě u Volturiových?“ vrtěl jsem snad už po několikáté hlavou.

„Možná je to tím, že se snažím vymazat z paměti všechny ty zvěrstva a zabíjení,“ pokrčil jen rameny a přemítal dál o své minulosti.

„Přece si celou tu dobu jen neničil novorozené, musel přece udělat i pár věcí, které by stálo za to si pamatovat.“

Znal jsem Jaspera příliš dobře na to, abych uvěřil tomu, co se mi tu snažil namluvit. Ten Jasper, kterého znám by nikomu úmyslně neubližoval. Měl dobré srdce i povahu, ale jeho minulost pro mě byla nečitelná.

„Vlastně ano,“ stočil na mě pohled a po ústech mu přejel zvláštní výraz. „Udělal jsem jednu věc, za kterou si opravdu stojím. Jen nevím určitě, jestli byla zas tak úplně správná.“

Ještě chvíli na mě zíral s tím zvláštním výrazem, než se odvrátil a vyběhl směrem k našemu domu. Bylo to pěkně daleko, ale vypadal, že by potřeboval být chvíli sám se svými vzpomínkami. Nedokázal jsem si ani představit ty hrůzy, kterými si musel projít. Jen jizvy částečně mohly vyprávět. Byl jimi doslova posetý.

Otevřel jsem oči. Kolem se rozkládaly jen holé studené zdi tak tlusté, že se přes ně nedalo dostat. Seděl jsem na zemi opřený o zeď a hlavou mi probíhaly další a další vzpomínky na Jasperova prořeknutí z jeho minulosti. Snažil jsem si vzpomenout na každý další detail, který by mi teď mohl pomoct.

Nikdy dřív jsem nelitoval své schopnosti jako teď. Teď, když se mě pokoušeli přesvědčit ti šmejdi, abych se k nim přidal. Snažili se vytvořit si armádu novorozených a svrhnout královskou rodinu. Ve Volteře to poslední roky začínalo skřípat a oni se toho rozhodli využít. Můj dar se jim opravdu hodil. Byli rozhodnutí mě za každou cenu získat do svých řad.

Zkoušeli to nejprve sliby, výhodami a když to nešlo po dobrém, tak se rozhodli mě přesvědčit jinak. Už několik týdnů jsem hnil v téhle kopce a na těle už se mi rýsovala pěkná sbírka jizev. Stále jsem se však držel, nikdy bych se k nim nepřidal. Zabíjet a ničit, z toho bych musel zešílet. Slyšet utrpení každého z nich ve své hlavě. To ani nemluvím o marnosti jejich boje. Nikdy by nedokázali porazit Volturiovi.

Teprve tady jsem si uvědomil, jaká to musela být zvěrstva a hrůzy, na které se Jasper snažil zapomenout. Nemohl jsem se mu divit. V jejich mysli jsem viděl všechno to zabíjení a utrpení, které způsobovali i tu radost, kterou jim to způsobovalo. Tyhle záblesky pro mě byly mnohem horší než jakékoliv mučení. Zraňovali mě uvnitř mě samotného, ničily můj zdravý rozum.

Nevěděl jsem jak dlouho to tu ještě snesu, ale nemohl jsem se vzdát.

Za dveřmi se ozval jemný šramot. Zvedl jsem hlavu a jako vždy s odhodláním čelit tomu všemu, co si na mě připravili. V těžkých kovaných dveřích to zarachotilo a já se snažil podle pohybů odhadnout, koho za mnou poslali tentokrát. Nikdo z těch, s nimiž jsem tady zatím „měl tu čest„ se však tak tiše nepohyboval. Naopak byli většinou namyšlení a jejich dupot se rozléhal široko daleko. Tohle musel být někdo úplně nový. S pažemi položenými na kolenou jsem čekal, co si na mě vymysleli teď.

Stále jsem ještě čekal, ale dveře se ani nepohly. Mohl bych přísahat, že jsem slyšel klíč, ale nikdo se kliky ani netkl. Se zaváháním jsem se zvedl. Nechápal jsem o co tu jde. Vymysleli si snad na mě nějakou novou hru a nebo... Prolétlo mi hlavou. Nebo se má rodina dozvěděla kde jsem? Tahle myšlenka a nová naděje mě donutili se došourat pomalu až ke dveřím. Bylo to zvláštní. Nikde se neozval ani jemný šramot. Všude bylo naprosté ticho.

Položil jsem ruku na kliku a zkusil otevřít. Dveře se s mírným známých zaskřípěním pootevřely a já zůstal zírat od prázdné chodby přede mnou. Rozhlédl jsem se do tmy a snažil se zaslechnout alespoň něco, co by mi napovědělo co se tu děje. Nikde nic, ani svým výborným sluchem, ani svou myslí jsem nezachytit nejmenší známku někoho okolo.

Nehodlal jsem však čekat, jestli se to změní. Vyrazil jsem chodbou pryč. Nehodlal jsem propást svou možná jedinou příležitost. Na zjišťování bude čas později. Snažil jsem se pohybovat nehlučně, ale má nedočkavost dostat se odtud byla přece jen silnější. Chodbou se tedy rozléhaly údery mých nohou o kamennou zem. Utíkal jsem co nejrychleji odsud. Nevěděl jsem přesně kde jsem a kterým směrem běžím, ale všude se zatím rozprostíralo ticho, takže běžím snad správně.

S každým dalším krokem jsem doufal v nalezení cesty ven. Třeba na konci této chodby, za dalším rohem. Prudce jsem zatočil a s heknutím se zarazil na místě. Nohy mi z té rychlosti a rychlého zastavení trochu sklouzly a já málem do něj vletěl.

Stál tam menší kluk a vytřeštěně zíral na mě. Můj pohled však určitě netrumfl. S otevřenou pusou jsem na něj vyvalil oči. Myslí mi to začalo vířit. Jak to, že jsem ho neslyšel. Nojo, musel tu jen stát, ale jak je možné, že jsem neslyšel ani jeho myšlenky?

Zmateně jsme si ho prohlížel. Hnědé krátké vlasy mu trčely do všech stran, byl mi sotva po bradu a v obličeji měl jemné dětské rysy. Mohlo mu být stěží čtrnáct, patnáct. Co mě však zarazilo nejvíce, byly jeho oči. do široka otevřené oči barvy karamelu, které na mě stále upíral bez jediného slova či pohybu. Co tu probůh dělá? To však bylo nyní také bezvýznamné. Teď šlo o jediné, dostat se pryč od těch chladnokrevných zrůd.

„Kde je východ?“ vysypal jsem ze sebe.

Kluk bez jediného slova, stále s tím zmateným pohledem, ukázal přímo za má záda. No skvělý, celou dobu běžím špatně. Aniž bych mu věnoval další pohled, jsem se stočil na patě a vyrazil udaným směrem. Chodbou se rozlehly znovu tlumené údery nohou o kamennou podlahu. Jedny rázné a druhé spíše škobrtavé, jako cupitání.

V dlani jsem cítil tah, jako by se mi jeho zápěstí chtělo vyškubnout, jako by ještě přemýšlel, jestli chce vůbec běžet se mnou. Já však svůj tlak nepolevil a kluk se tedy podvolil a nechal se táhnout za mnou.

Proběhl jsem znovu kolem dveří své cely a stačilo doběhnout na druhý konec chodby a ucítil jsem závan čerstvého vzduchu. Bez jediného zaváhání a podezření jsem k němu zamířil. Netrvalo to ani dvě minuty a opravdu jsme se dostali na světlo.

Pootevřené dveře vedly přímo pod příkrov stromů. Vyběhl jsem přímo z podzemí do krásného dne. S rychlým ohlédnutím jsem ještě zaznamenal, že můj žalář se nenacházel pod zemí, jak jsem si původně myslel, ale že jejich úkryt byl vysekám ve svahu prudkého kopce. Vchod byl tak dobře kryt, že by jej našel jen ten, kdo by o něm věděl.

Slunce probleskovalo mezi stromy a já nabral tu nádhernou vůni kůry a mechu do plic. Byl to však jediný přepych, který jsem sobě o tomu hochovi hodlal dopřát. Okamžitě jsem zase vyrazil dál. Neměl jsem v úmyslu se hned zas nechat chytit.

Zastavil jsem až pěkných pár kilometrů daleko. Svalil jsem se vysíleně do trávy a konečně pustil jeho ruku. Užíval jsem si tu měkkost listí pod zády. Po několika týdnech na holé kamenné zemi to byl úplný pětihvězdičkový Hilton. Pootevřel jsem oči a zvědavě si konečně začal prohlížet toho kluka.

S přimhouřenýma očima stál kousek ode mě a opřený o strom na mě hleděl, evidentně nad něčím přemýšlel.

Byl opravdu příliš mladý. Volturiovy by nikdy neschválili proměnu tak mladého člověka. Jsou pak příliš neovladatelní. Nějak jsem ale tušil, že tenhle skrček neměl v královskou rodinou zatím co dočinění. Jeho zanedbaný vzhled a mládí nasvědčovali, že by s ním udělali asi hodně rychlý proces. Přesto jeho oči prozrazovaly na jeho malou vyspělost příliš přemítavé oči. Vůbec k němu nepasovali. Zračilo se v nich příliš inteligence, zkušeností a lstivosti.

„Jak se jmenuješ?“

Ve tváři se mu objevilo chvilkové zaváhání.

„Isma.“

„Zvláštní jméno,“ prohodil jsem.

Jen pohodil rameny s očividným nezájmem. Moc mluvný asi nebude. Škoda. Já měl tolik otázek a z něj asi všechno poleze jak z chlupaté deky.

„Co jsi tam vůbec dělal?“

Zase jen pokrčil rameny. Svůj mhouřivý pohled ze mě však nespustil. Zkoumali jsme se navzájem.

„A nemáš ponětí, jak to, že na tebe nepůsobí můj dar?“

Nikdy se mi ještě nestalo, aby byl někdo vůči mému čtení myšlenek takhle imunní.

„Dokážu svou mysl zaštítit, není to zas tak zvláštní vlastnost.“

„Pro mě jo, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by to dokázal.“

„To tě ještě čeká překvapení,“ zamumlal pobaveně.

Koutky úst mu vyjely mírně nahoru ve škodolibém úsměvu. Tvář se mu tím úplně prozářila a já nevidět ten jeho pohled očí, myslel bych si jaké to není zlatíčko. Zmerčit ho Esme, tak už se od něj ani nehne. Když jsem si ho tak prohlížel celkově, vypadal dost zuboženě. Na sobě měl starší jeansy s tolika dírami, že by to neskousl ani fanoušek Metallicy. Beztvarou bundu akorát tak do pasu, že by se do ní mohl však vlézt dvakrát. Hlavu mu zdobily vlasy rozježené do všech stran, jako by mu na ně najela pomstychtivá pětiletá sestra s nůžkami.

„Ty máš tedy šlehu,“ neudržel jsem svůj názor pod pokličkou.

Jeho se to však ani nedotklo.

„Že máš co povídat.“

Pohlédl jsem sám na sebe. Moje oblečení dostalo taky pěkně zabrat. Alice mě teď vidět, tak se skácí.

Alice. Vzpomněl jsem si na svoji rodinu. Sklopil jsem hlavu.

„To tě tak dostalo to tvý hnusný oblečení?“ zakroutil hlavou Isma a v hlase mu zazněla trocha opovržení nad takovýma kravinama.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Myslel jsem na rodinu. Doufal jsem, že mě odtamtud dostanou, ale ani se neukázali.“

Nechápal jsem to. Věděl jsem jak jim na mě záleží a částečně jsem byl rád, že se nevystavovali nebezpečí. Přesto mě ubíjelo pomyšlení, že nic neudělali. V mysli těch hajzlů se neobjevila ani jediná zmínka o nich.

„To by šlo asi s těží, když jeden z nich je taky částečný štít. Neměli šanci ani zjistit kde jsi,“ prohodil jako by mimochodem. V jeho hlase jsem však zaslechl zájem jen jsem se zmínil o své rodině.

„Blbost, kromě tebe jsem tam na žádný štít nenarazil. Poznal bych to.“

„Jeho dar je hodně omezený, dokáže zaštítit jen hodně slabé dary, nebo ty co působí na hodně velké vzdálenosti.“

Sledoval jsem ho překvapeně. Takže má rodina se mě z toho zřejmě snažila vysekat, ale bez Aliciny schopnosti nevěděli vůbec co se se mnou stalo. Jako by mi ze srdce spadlo betonové závaží. Má rodina bylo to nejcennější co jsem měl.

Isma zakroutil hlavou.

„Měli bysme jít.“

Bez jediné námitky, ještě se šťastným úsměvem na tváři, jsem vyskočil a vyrazili jsme pryč. Běželi jsme vedle sebe a já s obdivem sledoval jeho mrštnost, jak se proplétal porostem. Já to vše raději obíhal, zatím co on běžel přímo a tak jsme byli téměř stejně rychlí.

Nebyl to žádný čerstvý upír. Z jeho pohybů téměř sálala sebejistota, kterou si získáváme celá desetiletí. Naprosto přesně věděl co dokáže a bez zaváhání se vrhal i do úzkých škvír aniž by o něco zavadil.

Byl jsem rád. V jeho přítomnosti mi cesta rychle ubíhala.

„Kam máš vlastně namířeno?“

Chvíli mlčel než odpověděl.

„Kam mě to potáhne.“

Takže to byl tulák. Moc se mi nelíbilo, že by se jen tak poflakoval. Sice mi chvilkami jeho namyšlenost lezla krkem, ale po tom, čeho jsem byl svědkem minulých několik týdnů mi to vážně cuchalo nervy. Byl to vlastně on, kdo mi pomohl se odtamtud vymotat.

„Mohl bys nějakou chvíli zůstat u nás.“

Věděl jsem, že si za to budu určitě v budoucnu nadávat, ale nemohl jsem jinak.

Isma to vyvedlo z míry, až sejmul jeden menší třicetiletý doubek. Zůstal na něm zmateně sedět a chvíli si mě prohlížel, jako bych mu navrhoval výlet na měsíc. Po chvíli odtrhl pohled a zadíval se do země.

„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Ještě kus cesty máme asi společný, ale pak se odpojím a půjdu si zas po svým.“

Bez jediného pohledu seskočil na zem. Znovu jsem si uvědomil jak je drobný a mladý. Ještě víc mě však překvapil jeho šok z toho, že jsem mu nabídl jít k nám. To už však pelášil dál.

Dalších pár minut jsme běželi potichu, až ho prolomil jeho smířlivý hlas. Jeho melodický zvuk k němu přesně pasoval. Jemný dětský ještě před mutací na chlapský hluboký.

„Vyprávěj mi o své rodině.“

Citíl jsem, jak ho to opravdu zajímá. Začal jsem tedy vyprávět o celé své rodině. Celou cestu pozorně poslouchal. Když slyšel o vylomeninách co pořád vymýšlí Emmett, ústa se mu zvlnila pobaveným úsměvem a při popisování jak se u nás objevila z ničeho nic Alice a za sebou táhla ještě zmateného Jaspera s připitomnělým úsměvem, se mu ve tváři objevil nepřítomný výraz.

Chtěl jsem mu znovu nabídnout, aby byl alespoň čas s námi, ale sám jsem věděl, že by znovu odmítl. Byl zvláštní.

Mířil jsem stále blíže ke své rodině a myslel jsem, že máme vyhráno. To jsem se však šeredně mýlil. Před námi se vynořily tři postavy a Isma prudce zabrzdil s naštvaným zavrčením. Já ho okamžitě následoval a obezřetně sledoval Felixe a nějaké další dva upíry, které jsem neznal. Felix však vypadal, jako by ho náš nález velmi potěšil.

To potěšení ale bylo jen na jeho straně.

2. část (konec)

Shrnutí

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splacený dluh 1. část: