Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 20. kapitola

Plakát 2


Špinavá hra - 20. kapitolaTři telefonáty, tři důvody k jednomu velkému nedorozumění. Edward ztrácí čas. A Bella je chudák zase tak trochu nešťastná.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Špinavá hra

20. kapitola

Ty schody...

 

 

Minule jste četli:

Edward vyznal Belle lásku. K našemu velkému překvapení ji Bella opětuje. Konečně se věci zdají v normálu a ty dva k sobě našli cestu, aniž by někdo musel být zraněn. Ale je tu stále Victorie, která Edwarda chce. Edward má ale o své budoucnosti jasno, chce zůstat s Bellou. Brzy se zde má naskytnout řešení, jehož nedílnou součástí je upír Carlisle. Do děje se vracíme ve chvíli, kdy jsou Edward a Bella šťastní, spolu, ve svém bytě.

 

 

Ležel jsem na posteli vedle ní, konečně. Bylo tak sobecké, přiznat si, že je tohle všechno, co jsem kdy chtěl a že jsem toho konečně dosáhl. Byla moje.

Držel jsem ji v náručí, jakoby mi měla každou vteřinou utéct. Znal jsem tenhle pocit, byla jako ptáček. Překrásný, něžný, nevinný. A já jí přeci po tom všem věznění v sítích nemohl jen tak přelámat křídla, aby mi neuletěla. Abych ji znovu neztratil. Pak už bych dočista propadl peklu.

V tu chvíli jsem cítil něco nového. Jakoby se hladina bolesti, která nám neustále hrozila pod našima nohama, už nadobro zmizela.

Miloval jsem ji, silně, nespoutaně, tvrdě, ale přitom tak něžně, jak jsem jenom uměl. Potřeboval jsem ji ke každému svému nádechu. Byla mojí sladkou, čistou posedlostí.

 

 

Spal. A vypadal přitom tak, jakoby se narodil. Byl klidný a naprosto uvolněný, rysy povolené, ústa lehce přiotevřená. A kupodivu nechrápal. Ten fakt jsem nemohla chvíli vstřebat, pořád jsem čekala, až se probere a zjistí, že se na něj upřeně dívám. Možná slovo dívám nebylo tolik výstižné. Prostě jsem na něj zírala, hltala jej očima.

Pak se ale stalo něco, co předčilo všechna má očekávání, Edward se pomlel, prudce rozhodil ruce na posteli a přetočil se na záda. V tu chvíli začal chrápat tak, že jsem svůj dobře skrývaný smích už nemohla dál udržet na stejně tajné normě. Prostě jsem vybuchla a smála se tak uvolněně, jako už dlouho ne.

Ta utahaná bolest v podbřišku mi připomněla, že tohle, to dokonalé skřípaní v celém těle, je dávno zapomenutou součástí mého života. A najednou to tu bylo. Štěstí, nedočkavost, vděk, Edward. Několik podstatných faktů, které by se dříve nedaly řadit do jedné roviny. Několik podstatných detailů, které mě dělaly tím, kým jsem ve skutečnosti byla.

„Je tu něco k smíchu, slečno Mluvím ze spaní?“ Zahuhlal Edward stále se probírající z tvrdého spánku. Ještě chvíli jsem se smála jeho výstupu, než mi došlo, cože tím zvláštním oslovením vlastně myslel.

„Cože?“ vyštěkla jsem a skočila na jeho rozespalé, hořící tělo. Edward se prudce nadechl a vykulil oči. Jeden by neřekl, jak snadno může žena takový kus chlapa usmrtit.

„Bello…“ Zaúpěl jako raněná zvěř. „O dětech jsem zatím nepřemýšlel, ale opravdu se nechci vzdát naděje, že s tím, čím mě pán Bůh obdařil, můžu konkurovat umělému oplodnění…“ V tu chvíli jsem zase já koukala jako puk a chvíli přemýšlela o jeho velmi inteligentně řečené prosbě… Prostě jsem mu příliš nalehla na místo, které muži po ránu většinou mívají ještě více…

„Jistě, tu naději ti neseberu, ale mám podmínku.“

„Ano?“ Přemohl se na vlídný úsměv.

„Co jsem říkala?“

„Nic, co bych netušil, nebo co bys mi sama neřekla minulý večer. Oprava - ještě dnes ráno.“ Zatvářil se náramně důležitě, jakoby měl v rukávu připravené eso. A taky měl…

„Myslím, že vím, co myslíš. Zdálo se mi o tom celou noc.“

„Já nepotřebuju spát, cítím to každou chvíli, co jsem s tebou, Bello.“

Na ranní konverzaci, vzhledem k náročnému fyzickému večeru, toho bylo řečeno dost. Bylo třeba se vrátit tam, kam si to naše vzpomínky žádaly. A tak se stalo, že jsme za chvíli byli ponořeni do té úžasné bubliny, ve které existoval jenom on a já. Ačkoliv jsme spolu měli mnoho jiných chvil, ve kterých by se snad měly projevit všechny jeho dotyky, jejich intenzita, jejich hebkost… Připadalo mi, že je znám až teď.

Něco se změnilo, hodně se toho změnilo. Možná jsem se mu prostě otevřela, možná se on otevřel mně. Ale takovou intenzitou, se kterou mě držel, objímal, líbal, miloval… Nikdy jsem nezažila nic podobného. A ačkoliv je šílenství přiznat si něco takového, byla jsem ráda, že jsem před Edwardem poznala Jacoba. Poznala jsem totiž rozdíl. Věděla jsem, že teď je to skutečné. A mohla jsem to tvrdit se stoprocentní jistotou, že to bylo jiné a vážné pro nás pro oba.

Moje teorie se potvrdila, jakmile mě Edward úspěšně roztoužil k dalšímu milování, jeho neodbytný telefon začal zvonit jako blázen.

Edward nespokojeně zamručel. „To bude Eric.“

„Je to důležité?“

„Bohužel.“ Opustil vyhřátou postel a nahý doběhl pro telefon. Kdo by si jenom pomyslel, že se mé libido dokáže zvednout ještě víc? Zapnul si reproduktor a spokojeně zalezl zpět do postele. Eric byl skutečný profík. Pár stručných slov a nic víc nepotřeboval. Jejich konverzace připomínala spíše šifrovaný vzkaz. A jakmile Eric ukončil hovor, my se vrátili zpět do našeho osobního vesmíru.

„Vážně, ale vážně se mi od tebe ani trochu nechce,“ stěžoval si, když si oblékal sako.

„Věřím ti.“ Byla jsem šokovaná, poprvé za několik let mě opustil můj sarkasmus, pesimismus a naprostá izolovanost od romantických přiznání. Sakra, já mu to věřila a byla jsem si tím naprosto jistá.

„Co se s tebou stalo? Neuhodila ses do hlavy? Neprovedl jsem ti něco včera? Tys… Tys to právě přiznala?“ Hrál šokovaného a přitom ani netušil, že byl skutečným obrazem toho, co se v tu chvíli dělo ve mně.

„No… Udělals mi hodně věcí, speciálně včera… A dneska ráno taky. Takže jo, je to tvoje vina a možná bych ti i složila romantickou báseň, kdybys tu ještě chvíli zůstal a zase mi něco udělal,“ zakřenila jsem se na něj a ve chvíli čelila jeho náruživým rtům.

„Víš,“ začal zadýchaně. „S takovou mě do práce nikdy nikdo nedostane a dneska jde vážně o dost.“

„Nebudu tě zlobit, promiň. Já jenom… Jsem s tebou šťastná a strašně nerada bych na tom něco měnila.“

„Bál jsem se tě na to zeptat,“ připustil s úsměvem. A chvíli vypadal tak provinile a nevinně.

„Na tohle?“

„Spíš na to, jestli bys se mnou chtěla zůstat… Tak nějak dýl?“ Jeho oči byly úplně jiné. Zářily a hřály a přitom byly napjaté a ostražité.

„Samozřejmě, že chci. Jen přesně nevím, kam tím míříš…“ Ve skutečnosti jsem tušila a fackovala jsem se za tak stupidní nápad. Proč by si mě on měl někdy vzít? Kde bychom to byli? Neměla jsem nic, byt ani postavení, ani peníze a bohužel, už ani jednoho z rodičů… Bella Swanová, věčná přítěž.

„Myslím, že si o tom promluvíme dnes večer,“ slíbil s úsměvem a s nadějí v hlase. Přitiskl mi rty k tváři a zhluboka se nadechl. Užívala jsem si ho a hltala tu ojedinělou vůni plnými doušky. Jestli má být tohle odměna za všechny zlé sny, které se mi vyplnily, pak ji přijímám s otevřenou náručí a jsem nesmírně vděčná.

„Čekal jsem na tebe tak dlouho, Bello. Nenechám tě odejít, nikdy. A udělám všechno proto, abys se mnou chtěla zůstat.“ Políbil mě na čelo a vstal. Protáhl se a poklepal na kapsy u kalhot. Vypadalo to, že něco hledá…

„Oba dva jsme na sebe čekali až moc dlouho, teď nesmíme dělat nic jiného, než si jenom užívat toho, že se máme. Jinak to nevidím, je mi líto.“ Zase se usmál a mě to zase zahřálo u srdíčka.

„A opravdu ti velmi, velmi závidím, že jdeš do práce. Já se z toho doma už snad ukoušu, potřebuju vypadnout. Stejně zase celý den strávím zahrabaná v posteli a budu přemýšlet nad minulostí, nad obavami z přítomnosti a nad věcmi, které nejdou změnit a na lidi, kteří se už nikdy nevrátí…“ Jakmile jsem na Edwarda vylila splín, zatvářil se hrdě.

„Tak to už nebudete dělat dlouho, slečno Swanová. Ačkoliv chápu, že sis prošla strašnými věcmi a vím, že jsem ti jich spoustu způsobil já…“

„Edwarde, to není pravda…“ Přerušil mě nekompromisním pohledem.

„Je to pravda, Bello. Já to vím, ty to víš. A udělám všechno, abych to odčinil, jak už jsem řekl. A tak začneme tím, že od příštího pondělí nastupuješ zpět do firmy.“

„Cože?“

„Zařídil jsem to. Skočíš zpět do života.“

„Ale… Bude to dělat dobrotu, když se teď budeme vídat doma a ještě celý den v práci?“

Nadechl se a trochu mu opadl úsměv, když se na mě poté podíval, neusmíval se vůbec.

„Tohle je trochu trapné… Tohle je něco, co chci, Isabello. Nedovedu si ani představit, že bys měla pracovat pod někým jiným… Pamatuju si, jak jsem se na tebe ještě před několika měsíci ve firmě díval, jak jsem se tě nenápadně dotýkal a neustále tě chtěl vidět. Nedovedu si představit, že by tohle dělal jinej zmrd. Teď jsi se mnou… Jsi moje a já tě budu chránit, jak jenom budu umět. Tak proto…“

A já zaznamenala změnu podruhé. Po několika dnech přede mnou stál kus z toho Edwarda, kterého si pamatuji, nekompromisní, sebevědomý. A já opět nezklamala. Mé jiné části se to líbilo. Ne proto, že by mě snad chtěl mít jenom pro sebe, věřila jsem, že mě opravdu tolik miluje.

Když odešel, cítila jsem se jako v nebi. Ležela jsem spokojeně v posteli, vdechovala jeho vůni a vzpomínala na večer, na krásné ráno a přemýšlela tentokrát jenom nad pozitivní budoucností. Když v tom se ukázalo, co Edward zapomněl doma.

Pod mou levou nohou začal naléhavě zvonit jeho telefon. Edward už musel být dávnou dobu pryč. A já se odmítala byť jenom podívat na display, věřila jsem mu. Za chvilku se ozvalo pípnutí a následovala hlasová schránka.

„Ahoj Edwarde, tady Jess. Vím, že je nevhodný volat ti teď, ale odjíždím na týden do Abú Zabí… A možná by bylo fajn, kdybys jel se mnou. A při té příležitosti si můžeš vyzvednout to sako, co sis u mě nechal. Zavolej mi.“

Chvíli jsem poslouchala jenom tep mého srdce, uhánělo jako zběsilé. Nemohla jsem si to v hlavě urovnat, určitě nějaké nedorozumění… Myšlenky, které mě napadaly, se mi opravdu nelíbily. Snažila jsem se je zahnat svou vlastní důvěrou k Edwardovi, ale nemohla jsem, nestačilo to. Vyskočila jsem z postele jako střelená, oblékla se do těch bílých šatů, co na mě čekaly na vrcholu krabice s mými věcmi. Edward je nechal přivézt minulé pondělí. Vlasy jsem rychle projela kartáčem, řasy obohatila řasenkou a utíkala zpět pro Edwardův telefon. Bude to dobrý důvod pro to, abych za ním mohla jet až do firmy a rovnou se jej zeptat.

Byla jsem přesvědčená z jedné poloviny. Muselo se jednat o nedorozumění, jednalo se o obchod či něco takového a Edward si zapomněl sako v její kanceláři. Klid, Bello, nenech v sobě znovu vyvstat staré démony.

Hrábla jsem po jeho telefonu, když v tom se rozezvonil podruhé. Na display stálo pouze V. Žádná fotka, nic. Hovor brzy spadl do hlasové schránky.

„Čekám na tebe v práci, dokončíme to, Edwarde. Pamatuješ, ty a já.“ Na chvíli jsem měla před očima jenom tmu.

 

 

 

„Vaše schůzka je naplánována na půl dvanáctou. Ovšem jsou tu jisté problémy s rozvrhem, čili…“

„Zavolám mu sám, můžeš jít, Angelo, děkuji, to je vše.“ Angela se zatvářila stejně, jako bych jí právě pověděl, že si hodlám vzít její kamarádku za ženu. Vzhledem k tomu, že to byla pravda, očekával bych méně překvapenou tvář v případě, že jsem na ni jenom obstojně milý. Jenom.

Isabello, co ty se mnou děláš?

Jistě jsem sáhl do pravé kapsy kalhot. Pak do levé. Prohledal jsem sako, stůl, tašku s notebookem. Telefon tam nebyl.

„Máš ho doma,“ ozval se za mnou hlas, který jsem si přál slyšet nejméně ze všech. 

„Co. Tady. Děláš?!“ vyjel jsem po ní. „Měli jsme se setkat až o půl jedenácté. Neumíš, kurva, napočítat do dvaceti čtyř?“

„Ale, ale.“ Její úzké oči se ještě zúžily. Elegantně dopadla z širokého parapetu na koberec, aniž by projevila sebemenší známku nestability. „Jsi hrubý, víš to? A ještě zapomnětlivý. Mobil sis nechal doma. Vím to, protože jsem původně myslela, že tam budeš.“

Krev mi ztuhla v žilách a celé tělo se mi na okamžik úplně roztřáslo.

„Provedla jsi něco, za co bych tě mohl holýma lidskýma rukama zabít?!“ Zařval jsem po ní a za několik sekund se můj hlas znovu dorazil do kanceláře z haly. Angela taktně zavřela dveře, aniž by nahlédla dovnitř.

Victorie se usmála a posadila se do mého křesla. „Máš na mysli tu tvou malou kurvičku, co si tak vydržuješ? Ne, ta nemá tušení. Myslím, že je zabraná do ničeho úplně jiného.“ Škodolibý úsměv, který se prohnal její tváří, jsem neměl ignorovat.

„Tak proč jsi tady?“

„Opravdu zapomínáš, Edwarde. Chci se jenom ujistit, že večer půjde vše bez problémů…“

„Odkdy ty potřebuješ ujištění, Victorie?“ Drze si na stole otevřela dokumentaci a začala pročítat jednotlivé složky. Třemi dlouhými kroky jsem došel až k ní a uhodil do šanonu tak silně, až se rozletěl na dvě části. Victorie se znovu začala jenom smát.

„Víš, jak miluju, když jsem takhle rozčílený? To ta tvoje Bella asi ne, viď? Řekni mi… Pořád křičí ze spaní? Pořád volá mámu?“

„Přísahám, že jestli okamžitě nevypadneš, tak ti…“

„Tak co, Edwarde? Nebudeme se přeci hádat, dnes je náš významný den…“ To si jenom myslíš, Vicotrie.

„A kromě toho, měl bys být na mě hodný. Ani nevíš, s čím vším jsem ti dnes pomohla.“ Významně se na mě podívala, čekala, že s ní budu hrát tuhle hru, to se ale mýlila.

„No dobře, povím ti to tedy sama. Vím, jaký problém představuje ta tvoje Bella. Tak jsem jí dnes trochu… řekněme… popostrčila. Myslím, že pochopila, že je v tvém životě někdo jiný.“

„Co jsi udělala?“ Chytil jsem ten její kamenný krk mezi ruce a stiskl nejpevněji, jak jsem jenom uměl. Nemohl jsem uvěřit, jak jsem někdy dokázal s tak šíleným monstrem, jakým byla ona, žít. „Victorie, přísahám, jestli jsi jí udělala cokoliv, já-„

„Miluju tyhle sevření,“ zavrčela a přivřela oči. Když je poté znovu otevřela, byly černé jako noc. „Když jsem ti volala do bytu, vzala to hlasovka. Neřekla jsem nic, co by tě mohlo ohrozit… Když jsem ale pak na vlastní oči uviděla, že je doma sama… A jak nešťastně sedí nad telefonem a přemýšlí… Zavolala jsem ti znovu, tentokrát jsem si ale dala záležet…“

Dřív, než jsem jí mohl něco udělat a věřil jsem, že bych mohl, vtrhla do kanceláře Angela. Já ale nemyslel na nic jiného, než na to, jak bych Victorii dokázal něco udělat, ať je to třeba Bůh, na Bellu mi nikdo nesáhne…

„Pane Cullene!“ zoufale zasténala.

„Co je?“ vyštěkl jsem na ni, ale pohledem stále provrtával tu proklatou upírku.

„Je tu slečna Swanová… a vypadá velmi rozrušeně.“

Victorie se rozpustile usmála a když spatřila můj neklid, na tváři se jí usadil vševědoucí výraz.

Proletěl jsem dveřmi a zamířil přímo do hlavní haly, hlavního dějiště, centra celé firmy.

Čekala na mě otočená k prosklené stěně, tiše sledovala dění lidí z několikametrové výšky. Jakmile jsem spatřil její bílé šaty, bodla ve mně panika. Tyhle šaty, ačkoliv je v nich tak nádherná, nikdy nepřinesly štěstí. Měla je na sobě pokaždé, když se něco zvrtlo.

„Bello, lásko, promiň, jednání. Co se ti stalo?“

Otočila mým směrem svou uplakanou tvář, skleněné oči, červený nos. Neřekla jediné slovo.

„Co se ti stalo? Proč pláčeš?“ Zkusil jsem ji obejmout, místo toho mě ale tvrdě odstrčila.

„Co se děje?“

Místo slovního vysvětlení přede mne natáhla ruku s mým telefonem. A je to v prdeli…

Opatrně jsem si jej od ní vzal. „Bello, tohle je velké nedorozumění.“ Ta samá ruka, která mi podala telefon, mě v té sekundě nečekaně udeřila do tváře.

 

 

Nečekal to, tím jsem si byla jistá. Ačkoliv jsem měla pocit, že to byla ta největší rána, jakou jsem mu mohla zasadit, ani se nechytil za tvář. Jenom na mě zíral a vůbec mě nechápal… Jak mohl hrát tak naivního?

„Nech si svoje sliby, Edwarde. I místo ve firmě. Nemám absolutně žádný zájem stát se tvojí konkubínou…“

„O čem to mluvíš?“ vyštěkl na mě, ale s tím byl konec.

„Ne, Edwarde! Na mě křičet nebudeš! Na mě ne! Budu dělat, co chci, budu říkat, co chci! A je mi úplně jedno, jestli jsi ředitel téhle firmy nebo celého podělaného vesmíru! Já vím, kdo jsi… Trvalo mi to tak strašně dlouho, ale už vím, kdo kurva jsi a je mi z tebe zle…“

„Bello, neříkej věci, kterých bys pak mohla litovat!“ Z jeho tváře zmizelo překvapení, už jsem jej dokázala rozzuřit a věděla jsem, že dokážu mnohem víc, než jej jenom rozzuřit. „Uklidni se a v klidu si promluvíme.“

„Mluv si sám se sebou. Musí být strašné žít takový život, jaký žiješ ty…“

„O čem to mluvíš?“ zasoptil. Několik procházejících se po nás otočilo, desítky to s otáčením vzdaly a rovnou se na chodbě zastavily a sledovali nás. Mezi nimi byla i Angela.

„O tvém bohatém milostném životě… Pokud si všechny ty děvky vydržuješ stejně jako mě, tak se musíš asi hodně plácnout přes kapsu, viď?“

„A dost!“ Prudce po mně vyjel a strhl mě za obě zápěstí. Přišpendlil mě jako hadrovou panenku k prosklené stěně. Byl surový a byl vytočený k nepříčetnosti. „Bello, podívej se na mě.“ Poručil a já se znovu zaměřila na své boty. „Bello! Sakra podívej se na mě nebo přísahám, že odtud dnes neodejdeš!“ Bohužel jsem věděla, že toho byl vážně schopný. Tahle jeho část nemohla být pohřbena žádnou vášní… A tak jsem se podívala do těch žhnoucích, nahněvaných očí. Nehledala jsem v nich nic víc, ale přeci tam stále byla. Ta jeho slabost, ten cit, který jsem nazývala láskou a stále jsem byla o něm přesvědčená. Ačkoliv jsem říkala jiná slova, ačkoliv jsem ho milovala, ačkoliv jsem si přísahala, že nebudu dělat ukvapené závěry a nechám si to vysvětlit. Po třetím telefonátu se ve mně vše obrátilo. Úplně vše.

„Podívej se na mě, Bello.“ Promluvil už klidnější, ale stále napjatý. „Dívej se.“

„Dívám se.“

„Ne, nedíváš se. Kdyby ses mi pořádně podívala do očí, viděla bys, jak strašně tě miluju. A jak mě ničí celá tahle záležitost…“

„Kolik jiných ale miluješ? Kolika ženám říkáš totéž?“

„Prosím, nedělej nám to. Nic se neděje, drahoušku. Jsem tu s tebou, u tebe… A ty mi v klidu řekni, co se stalo. Proč jsi tak strašně rozrušená a říkáš tyhle věci…“

„Protože tvoje hlasová schránka prozradila víc, než měla. To sako u slečny J, tvá vášeň pro slečnu V…“ Plakala jsem a nemohla jsem jinak, dívala jsem se mu do očí, pevně se držela na nohách, dýchala jsem, ale nedokázala jsem přemoci slzy. Bylo příliš pozdě. Bolelo to a pálilo.

A nejhorší na tom bylo, že mu prostě došla slova. Oněměl a chvíli nevěděl, co říci. A to pro mě bylo znamením. Edward Cullen má vždy pohotové odpovědi.

„Bello, není to tak, jak si myslíš…“ A tato známá věta pohřbila moje logické uvažování.

„Já už jsem to pochopila, Edwarde. Tady nejde o mě. Nikdy nešlo o mě. Tady jde o tebe. Nechceš se mnou být… Ty mě prostě jenom chceš. Nemiluješ, nic necítíš. Jenom bereš a nedáš ani kousek zpět…“

„Ano, máš pravdu. Já tě chci. Vždycky jsem tě chtěl a vždycky chtít budu. A taky tě miluju. Strašně tě miluju a strašně po tobě toužím.“ Znovu mě přitiskl ke sklu, do dlaní vzal můj obličej a naléhavě mi ta slova šeptal do rtů. „Nikdy v životě jsem po nikom tolik netoužil jako po tobě a nikdy jsem nikomu nevyznal lásku jako tobě. To, co se tady děje, je jenom jedno velké nedorozumění a já ti to vysvětlím.“

„Jestli je tu někdo jiný…“

„Nikdy tu nebyl nikdo jiný, jsme jenom ty a já. Spolu.“

„Tak mi pak vysvětli, co to má znamenat? Nikdy jsi mě nebral nikam jako svoji partnerku, držíš mě zavřenou ve svým bytě, telefonují ti cizí ženské, u kterých si necháš sako! Jak mám tohle chápat? Já nikdy nebudu tvoje přítelkyně… Jenom tvoje milenka!“

„Říkáš nesmysly, Bello. Ale vím, kdo se o ně postaral a taky za to zaplatí.“ Nasupeně se ohlédl přes rameno. Sledovala nás snad celá firma, bylo tu tolik lidí, jako bychom s Edwardem hráli divadlo…

„Jak ti mám ale věřit? Jak můžu vědět, že to, co cítím, jsi mi schopný opětovat?“

Pustil mě ze svého kamenného sevření a na chvíli znehybněl. Jeho oči mě snad celou prohlédly, přečetl si můj strach a moje zoufalství. A to společně s jeho zlostí a touhou, dokázat mi svou pravdu, přerostlo v ten šílený nápad a v tu šílenou scénu, co měli tu čest slyšet všichni zaměstnanci.

„Bello, já tě miluji, skutečně… Můžu to vykřičet, jestli chceš…“ Jistými kroky se rozešel k hlavním schodům, které spojovaly všechna patra. Vystoupil na první poschodí a měl dokonalý rozhled po celém jeho publiku. „A nikdo, nikdo mi nebude říkat, že se mám stydět… Miluji Bellu! Miluji Isabellu Swanovou!“

„Edwarde! Uklidni se, nekřič, prosím…“ Chtěla jsem jít za ním, ale nohy jsem měla těžké jako kus kovu.

Podíval se na mě, ale jakoby mě nevnímal. Chtěl to udělat a tak to i udělal. „Vážení… Edward Cullen chce tuto ženu! A chce ji navždy!“ Nebyla jsem si jistá, co v tu chvíli dělal. Jenom jsem stála stejně jako všichni ostatní a snažila se pochopit, co se právě stalo. Nikdo se nepohnul, nikdo nepromluvil slovo. Takové věci Edward Cullen nedělá…

„To je skandál, co Bello?“ Seběhl schody a rozzářený, napumpovaný adrenalinem do poslední špetky došel zpět ke mně. Na jeho úsměvu ale nebylo nic krásného. Byl to ten špatný druh úsměvu.

„Já jsem ochotný pro tebe obětovat i vlastní život… Tak přestaň říkat věci, kterým nerozumíš. Vrať se domů!“ Přikázal mi a pochybovala jsem, že bych mohla jeho příkazu jenom slovíčkem odporovat. Takhle rozzuřeného Edwarda jsem v životě neviděla.

Nasupeně vyšel schody do patra, kde byla jeho kancelář. Nikdo se mu neopovažoval stát v cestě a nikdo se jeho výlevu ani nezasmál. Všichni byli paralyzovaní stejně jako já. Nakonec jsem před těma zvědavýma očima musela uprchnout. Za Edwardem jsem se už neodvážila jít.

 

Když jsem se dostala domů, nemyslela jsem na nic jiného.

Přehrávala jsem si v hlavě jeho výstup. Proč takové divadlo? Chtěl přesvědčit mě… nebo někoho jiného? Co když sebe? Chtěl, aby to slyšel někdo jiný? Nebo mi tím prostě chtěl jenom něco dokázat? Tak či onak jsem litovala své přehnané reakce, nikdy by se nemělo konat s horkou hlavou, v tu chvíli jsem to věděla, ale bylo příliš pozdě litovat svých činů…

Čekala jsem na něj s vínem a s nadějí, že si o tom promluvíme jako dva dospělí lidé. Smířila jsem se i s tou nejhorší variantou – a k mému naprostému zděšení… a nejhorší varianta neznamenala rozchod. I kdyby mě podvedl, i kdyby mě tolik nemiloval, já jej miloval tolik a celým srdcem, že jsem byla ochotná obětovat víc, než svou vlastní hrdost.

Něco mi tu nehrálo, cítila jsem, že se mezi námi hrálo férově. Tady nebyl problém. Spíše jsem vycítila nepříjemnosti na Edwardově straně. Tentokrát někdo s Edwardem hrál špinavou hru. A já do ní byla zapletená taky.

V polovině mého největšího zoufalství do Edwardovy ložnice vběhla paní Hopsová. Na tváři se jí usadil naprosto šílený výraz a sotva stála na nohách.

„Co se děje?“

„Slečno… Volali z nemocnice… Pan Cullen se stal obětí strašné autonehody.“

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 20. kapitola:

 1 2   Další »
12. ChantalleBooker
27.11.2017 [23:25]

Do prdele s Viktorií už. Emoticon
Zase se musím klanět. Perfektní, jako každá kapitola. Emoticon

11. ---Veronika---
26.07.2013 [23:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. mispa
20.06.2013 [22:30]

mispa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jen ať to dobře dopadne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Pegi
19.06.2013 [18:50]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. danje
19.06.2013 [13:02]

To mne tak chytlo, že se ani pořádně nemůžu nadechnout, jak mám stažený hrudník. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. marcela
19.06.2013 [6:39]

Emoticon Emoticon Emoticon
Četla jsem to jedním dechem.Páni!!Dokonalá kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

6. Jade
18.06.2013 [21:53]

V tom má určitě prsty Victorie!!! No a ted budu přemýšlet jak to bude dál :D už se hrozně těším na další kapitolu!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.06.2013 [21:36]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. cechovicovam
18.06.2013 [21:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. eeemily
18.06.2013 [21:24]

Wow, Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Dúfam, že to ako vyjadrenie stačí:)

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!