Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sowern - 3. kapitola

23.05.2015 (14:30) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1192×

Sladká to temnota... Tak jsem mrtvá, protože si mě dali k večeři, nebo ještě furt žiju? zeptala jsem se sama sebe, když mě stále obklopovala tma a ticho, ale vzápětí jsem začala vnímat tlukot svého srdce. Třeba si mě uložili do sklepa jako dezert na jiný den... co já vím, co za úchylku značí zlaté oči. Třeba to u upíra znamená extra zvrhlost nebo to znamená, že jsou to ukázkový svině. Sakra, proč si hrajou na lidi? Nebo aspoň ten blonďák. Doktor! Upír a doktor! Co bude příště, upíři s nehynoucí láskou k lidem, neutuchající potřebou jim pomáhat nebo se užírající za to, že jsou krvelačnými monstry? Jako vážně... zajímalo by mě to, i lidi jsou labilní, mají svoje psychology a psychiatry, mají to i upíři? Už to vidím, přijde upír k upířímu psychiatrovi a postěžuje si, že má závažný problém, protože jeho kolega na sluníčku se víc třpytí jak on. Ne, vážně by mě zajímalo, co by tam řešili. Možná senilitu, úchylky... ale upíři jsou sobci, ti by se těžko něčím užírali. No, mohla bych zkusit zjistit, jak se věci mají. Zaměřila jsem se na svůj sluch, čich a na to, co cítím a najednou přišly vjemy. Jemný vánek, který cítím na kůži, tlumený šepot a žádná urputná bolest nebo cokoliv by mi svazovalo ruce... Tak kde to jsem? Páchne to tu jak nemocnice, jak ta místnost, kam mě odtáhnul blonďák. A moment, jeho tu taky cítím. I toho majitele odporně tvrdého chladného hrudníku, díky kterému snad budu mít otřes mozku. Co to dělají?

„Carlisle, myslíš to vážně?“ rozeznala jsem konečně po chvilce snažení slova v šumějícím šepotu nedaleko ode mě. Ten hlas, to je upír! Blonďák nebo chladná hruď? Ne, to není hlas blonďáka.

„Edwarde, tak mi sám řekni, co si o tom myslíš,“ ozval se další šepot v odpověď. Á, blonďák! Takže Carlisle. Zajímavý jméno, starý... No, upíři můžou být starý. A Edward, dva chlapi.

„Asi máš pravdu. Na chvilku jsem zaslechl její myšlenky, ale byly strašně zmatené. A teď, ne že bych je neslyšel, ale...“ Slyšela jsem, jak se někdo ke mně přiblížil a moje srdce udělalo pár splašených úderů.

„Je to, jako by mě něco mátlo, nedokážu je zachytit tak, abych rozuměl. Ne jak Bell, ticho a nic, tady slyším, jak přemýšlí, ale prostě... Nevím, asi máš pravdu. Asi by to bylo lepší.“ Hej, co by jako bylo lepší? Já to neslyšela! Znovu se ozve zvuk mého splašeného srdce.

„Elize?“ zaznělo pro lidské ucho sotva slyšitelným šepotem. Ne, klid! Nereaguj. Nesmí poznat, že jsem je slyšela. Pokud ještě pořád žiju, musím získat víc času. Žádný další splašený úder mého srdce se neozval a nastalo ticho.

„Reagovala emočně, měla výkyv podráždění, když jsi domluvil, jasně jsem cítil to popuzení v ní, ale asi neslyšela, o čem se bavíme, nejspíš reaguje na podvědomé úrovni na naši přítomnost. Přeci jen musí minimálně podvědomě vědět, co jsme zač,“ ozval se další hlas. Tři chladné hrudníky. Tři upíři... no, jako super, jak z toho? Tři! Kdyby jeden, tak... mám šanci mizivou, ale pořád větší.

„Nehádejte se, bude to v pořádku, bude to tak nejlepší. Bude souhlasit... Jazzi, mohl bys ji...“ ozval se čtvrtý hlas. Jak zvonkohra a ženský. Tři chlapi a ženská! No potěš. A co by mě mohl? Zabít?! Vysát?! Než jsem mohla dál hystericky přemýšlet, najednou mě zalila vlna klidu. Co? To je divný. Na tom něco je.

„Elize?“ někdo se mě jemně dotkl na rameni a pokusil se probudit. Blonďák! No, co nadělám, furt ještě žiju. Čas lépe obhlédnout situaci. Takže blonďák asi rozhoduje, jedna chladná hruď slyší myšlenky, druhá chladná hruď je chodící automat se sedativama a poslední chladná hruď je ženská, která si je nějak moc jistá věcma, o kterých nic neví. Já s ničím souhlasit nebudu!

Popuzeně otevřu oči a mírně zamrkám na okolí a zadívám se na blonďáka. A jdeme hrát o čas, furt nevim, co znamenají ty zlatý oči. Zadívám se mu do nich a pak mi pohled padne na osoby za ním. Upíři! Upíři nejsou osoby, upíři jsou horší jak... jak... sakra, k tématu! Oni mají taky zlatý oči! Všichni maj tu stejnou úchylku! Ale co? Nějaká nová upírská droga? Vypadaj i normálně, až na tu děsivou úchylku na módu. Pohled mi oplácí, ale pak opět promluví blonďák a já se musím podívat zpět na něj.

„Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ Sleduje mě ostřížím zrakem a já jen po pár vteřinách ticha zmateně pokrčím rameny. I ti tři mě sledují jak ostříži, stačí jedna chybička a výhodu toho, že nevědí, že nejsem člověk, budu mít v trapu.

„Odkud máš tu jizvu?“ chytne mě za ruku a přejede prstem po jizvě od kousnutí od upíra, ale pohled z mé tváře nespouští. Hmmm, co teď? trošku nešťastně si povzdychnu. Teď budu muset s pravdou ven. Nebo... mysli, Elize! A pozor na emoce, kdo ví, co cítí ten cvok, co je jak chodící sedativum. Koukám blonďákovi do očí, pak pohledem sjedu k jizvě. Potřebuju chvilku času, co ale teď? Stísněně si povzdychnu a cítím se jako zahnaná do kouta bez možnosti úniku.

Podívám se zpět na něj, vytáhnu ruku z jeho sevření, jemného, nedrží mě jako sadistický prevít. A i mě nechal tu ruku z jeho sevření vyndat. Kdyby mě aspoň tak úpěnlivě nesledoval a ti tři taky. Čekaj co ze mě vypadne, no, nemam na výběr.

Začnu v rychlosti znakovat, že co se týče jizvy, tak netuším, protože... Na chvilku se zarazím, jak se sakra znakuje amnézie? Zkusím to uhrát, že o tom nic netuším, to, že mě kousl upír, to nezakecám.

Chvilku na něj koukám, pak si poklepu na hlavu, pokrčím rameny, záporně zakroutím hlavou a doufám, že pochopí.

„Nepamatuješ si to? Nic?“ trošku nedůvěřivě se mě zeptá a já nadšeně zaplesám nad tím, že chápe. Rychle mu přitakám. Všichni mě pozorně sledují a ticho nabývá na intenzitě.

„Necítím, že by lhala,“ uslyším tichým šeptem od upíra, co stojí po levé straně upírky a lehce ji objímá kolem pasu. Nezareagovala jsem, dělala jsem, že jsem neslyšela. Pak jako by náhle něco pominulo, blonďák si povzdechl, zaujatě se na mě podíval a sedl si na židli vedle postele, na které jsem předtím ležela. Abyste chápali, já vážně nelhala, moc si nepamatuju, jak jsem k tý jizvě přišla, pamatuju si něco málo před a pak něco málo po. A nezareagovat na ten jeho šepot dalo vážně zabrat. Koutkem oka jsem si všimla, jak upír napravo od upírky párkrát neznatelně kývl hlavou. Tiky? Samomluva? Počkat, on slyší myšlenky! On odpovídá blonďákovi na to, nad čím přemýšlí?! To je... zvrácený a divný! Ale drsný! Nehrabe mu z toho někdy?

„Elize... máš od té doby nějaké problémy? Nespavost? Slabosti? Závratě? Návaly agresivity? Cokoliv?“ promluvil ke mně blonďák a já se na něj překvapeně podívala a následně trošku stáhla obočí. Ti tak budu něco vykládat, donuť mě. Nedonutíš mě přiznat, že nejsem nejspíš člověk a přistoupit na tvé podmínky, co určíš. Protože moje podmínky nevím, jestli by prošly. Pochybuju, že bys mě nechal jen tak zmizet. Určitě si mě chceš dát k večeři nebo prostě... Úchylka zlatých očí, ať už je jakákoliv. Záporně zavrtím hlavou a chci seskočit z postele a zkusit odejít, ale vtom mě zastaví opět blonďák.

„Dobře, asi tě tu budu muset nechat na pozorování a udělat testy...“ Ztuhnu a pomalu se otočím zpárky k němu.

„Nebo si o všem otevřeně promluvíme. Ať tak či tak, nenechám tě jen tak jít...“ mluví dál jako by nic, ale mně se zorničky stáhnou v reakci na strach, který mnou krátce projede. Toho si museli všimnout... sakra.

„Nechci, aby se ti něco stalo a nejsi ve stavu, kdy bych si o tebe nemusel dělat starosti,“ pokračoval dál a já marně v jeho slovech hledala stopy výhrůžek. No, furt to můžu hrát, že nic nevím a nic si nepamatuju. Pořád mě nezabili, tak asi šance mam. Pomalu si sednu zpátky na postel a vcelku nespokojeně se na něj podívám a pokynu hlavou na souhlas.

Sedím za jeho počítačem a koukám do bílé obrazovky, kde mi otevřel textový soubor. Chytrý, stejně bych nevěděla, jak to pořádně vyznakovat. A začala jsem psát, co po mně chtěl. Nenapíšu ti všechno, ty cvoku, něco zamlčím. Hodně toho zamlčím. Radši. Podívala jsem se na něj, jestli vážně na tom trvá, chvilku se pokoušela najít stopy po tom, že mám šanci, že mi s tím dá pokoj, ale po pár vteřinách jsem se s rezignovaným povzdechem podívala zpátky k monitoru.

Tak jo, jdeme psát. Problémy se spánkem, nespavost. Problémy s jídlem, návaly slabosti. Silná světlocitlivost, někdy i na zvuky. Někdy se až moc rychle uzdravim. Návaly divných chutí, ale nevím, o co jde, přejdou, pak návaly podráždění, agrese. Návaly hmatové přecitlivělosti. Dopíši a otočím se na něj, tohle by mohlo stačit, toho by si stejně určitě všimnul, pokud si už nevšimnul. Pomalu si promnu ovázanou dlaň, protože necítím už ani stopy po předchozím zranění, čehož si všimne a sundá mi obvaz. A všichni mají tak nečitelné výrazy. Tak schválně, teď mě už zabijou nebo pořád ještě ne?

„Jak je to s tvým otcem? Přišlo mi to celé divné, když o tom pan Erdwood mluvil. Jsi sama, že?“ zeptá se mě blonďák s těžko identifikovatelným podtónem.

„Nezkoušej lhát, ověříme si to,“ řekl ten, co objímal upírku kolem pasu, a já se zadrhla v půlce pohybu. Jak mohl poznat, že... Překvapeně se na něj podívám, pak zpátky na blonďáka a jen si povzdychnu a zakroutím hlavou na znamení, že má pravdu. Pak nastane ticho a já po chvilce začnu těkat pohledem po nich, ale když upírka nasadí nepřítomný výraz, zaujatě si ji přeměřím. Teď se rozhodují, jestli si mě dají k večeři. Určitě!

„Máme ten volný pokoj pro hosty, Carlisle. A bude lepší, když na ni někdo dohlédne, když pan Erdwood nemůže,“ pomalu pronese k blonďákovi přítomný pan telepat a já překvapeně zamrkám. Nebudou to nikde hlásit? Budou mě krýt? Proč? Sakra, teď jsem víc zvědavá jak zděšená!

„Rozmysli si to, nabídka stále platí. Ale mám pravidla, která budeš dodržovat, jinak budu nucen udělat věc, kterou bych dělal velice nerad.“ Vysát mě?! Ne, to by spíš určitě rád, tak co... nahlásit mě? Zděšeně ve mně hrkne, být po mně vyhlášený pátrání a podobně, by ze mě udělalo štvanou zvěr.

Trošku stísněně zavřu oči a pak ho vyzvu, ať mi řekne podmínky.

„Budeš u mě v rodině jako svěřenec, potřebné věci zařídím. Ale žádné útěky a podobné věci. To by pro začátek stačilo a věřím, že mě nedonutíš toho později litovat, že jsme tě s ostatními přijali do rodiny,“ domluví vážně mým směrem a já se zatvářím poněkud méně inteligentně. Co? Cože?!

Všimnu si houstnoucího ticha, a tak jen zamrkám a rychle přikývnu na souhlas. Proteď jsem z toho vyvázla. Jen by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby toho litoval, až ho to přestane bavit, tak si mě dají k večeři? Nu, i kdyby to plánovali, mám mnohem více času a možností.

„Jinak ještě jsme se oficiálně nepředstavili, jsem Carlisle Cullen a toto jsou moji synové Edward, Jasper a dcera Alice,“ slušně se představí a dotyční při svém jméně na mě lehce s úsměvem kývnou, trošku vykolejeně se na ně usměji zpátky. Co? Tohle moc nepobírám. Takže telepat je Edward, sedativum Jasper a ta, co si myslí, že ví víc jak... Počkám si, co se z ní ještě vyklube.

„Ještě poznáš ostatní, mou ženu, třetího syna a tři dcery. Doufám, že nebudou nějaké problémy...“ poslední pronesl blonďák směrem ke mně a já se zatvářila mírně ublíženě. Já jsem hodná, problémy nemam ráda, zvlášt je dělat skupině x upírů, to není zrovna zábava hodná dobrého zdraví. Nu, jsem vážně zvědavá.

***************

Děkuji za komentáře u minulých kapitol, jsem ráda, že se líbí. :) Za další budu opět vděčna, těší mě, když se to líbí. :) 

Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sowern - 3. kapitola: