Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sounds Temping - 6. Seznámení

20.09.2009 (21:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 757×

Sounds Temping
6. Seznámení

Byla jsem před školou přesně v 17:15. Z černého mercedesu vystoupila Heidi a kývla na mě. Pak si zase sedla na místo řidiče a já šla na místo spolujezdce.
„Čauky“ usmála se na mě Heidi. „Ahoj“ opdověděla jsem. „Kde bydlíte?“ na tohle jsem se musela zeptat.  „Ve městě Edmonds. Je to kousek od Seattlu.“  Odpověděla. Pak otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale zase ji zavřela. Nastartovala a vyjely jsme vpřed. Cesta by měla trvat asi půl hodiny. Celou cestu nikdo nepromluvil. „Můžu pustit rádio?“ zeptala jsem se. „Jasně.“ Pouštěli zrovna nějaké hity tak jsem jen příjemně poslouchala.

Heidi jela dál a pak zabočila na nějákou terénní cestu, která vedla do lesa. Dojeli jsme ke vstupu do lesa. Tam vystoupila, já taky. Šly jsme lesem asi tak deset minut, dokud nešel vidět zelený dům. Byl menší než dům Cullenových, ale stačil aspoň pro pět lidí. „Máma bude nadšená, že mám konečně kamarádku.“ Řekla uprostřed cesty k domu. „Hele, proč sis vybrala zrovna mě? Proč ses nekamarádila s Alicí, nebo třeba Rosalií?“ zeptala jsem se jí. „No … Ony na nás mají jiný názor, než třeba ty. Mají prostě svou poloupírku a chtějí to tak nechat. Navíc my je taky nemáme rádi, protože se kamarádí s vlkodlaky.“ Takže kvůli vlkodlakům? Já mám ty psy celkem ráda, nejsem jejich nepřítel. To je jedno, teď jsem tu asi za jiným účelem.

„Vítejte, děvčata. Já jsem Christiane, matka od Heidi a Vieta.“ Řekla upírka, která se náhle objevila před bránou. „Těší mě. Jsem Vanessa.“ Když jsem řekla svoje jméno, ucítila jsem nával pochybností. Jsem ještě vůbec ta stará Van, která byla vždycky taková ufňukaná a někdy v pohodě? To pořád ještě nevím. Christiane mi podala ruku. Měla tak třicet let. Pořád krásná. Potřásla jsem si s ní rukou.
„Mami, kde je brácha? Potřebuju si s ním něco vyříkat. Zase mi propíchl gumy. To je vysvětlení , proč si musím půjčovat tvé auto.“ Řekla Heidi.
„Je ve svém pokoji. Když už tam budeš, řekni mu ať ztlumí hudbu a ať jde ihned ke mně. Těm jeho kravovinám chci už dlouho udělat přítrž. Já teď vezmu Vanessu k nám a tam si třeba popovídáme.“
Šla zpátky k bráně a já ji následovala. Vešly jsme do toho jejich krásného domku. Nábytek v obývacím pokoji byl sladěný do odstínů fialové. Posadila jsem se na pohovku a Christiane se posadila naproti mně.

To bylo poprvé, co jsem se podívala do jejich očí. Měla je zlaté, ale taky trochu narudlé. To mě zaujalo. „Christiane, vy lovíte lidi, nebo zvířata?“ zeptala jsem se nakonec.
„Vlastně obojí. Snažím se lovit zvířata, ale když ucítím pach lidí, přemůže mě to. Jsem na takové přechodné fázi.“ Úplně skleskla. „Promiňte, že jsem tak vtíravá, ale můžu se zeptat co se stalo?“
„No, když mě moje sestra proměnila, tak jsem měla svého manžela Chrise. Prostě jsem se … neovládla a … teď je mrtvý.“  Kdyby se mohla rozbrečet, určitě by to udělala.
„No, co bylo bylo. Teď jen aby se to už nějakému vašemu blízkému nestalo.“ Řekla jsem jí. Vážně jsem neměla ráda řečičky jako ‘‘je mi to líto‘‘ a ‘‘to není tvoje vina‘‘, to opravdu nebyla moje parketa.
„Máš pravdu.“ Přikývla, pak se kolem sebe podívala a zvedla se. „Viet je tu.“ Řekla už bezstarostně.

Slyšela jsem rychlé kroky ze schodů. Dolů sešel nádherný, opravdu krásný blonďák s modrýma očima. Úplně se mi zatmělo před očima. Ještě že jsem pořád seděla, nebo bych si tady hned při první (doufám, teď doufám, že to nebude poslední) návštěvě  nadělala trapas.
Když to zatmění odeznělo, a já cítila, že jsem v pohodě, konečně jsem se dovedla postavit. Viet mi asi se stejným úžasem, jakým jsem užasla já jemu podal ruku a potřásl si se mnou. „Já … já jsem Viet, ale to ty … no to ty víš.“ Vykoktal ze sebe. „Jo, Heidi mi to říkala… Já jsem Vanessa.“ Odpověděla jsem. Byl tak úžasný, krásnější než já. „Au…“ zaskuhral. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že mu svírám ruku, ihned jsem ji pustila. „O-ou. Promiň. Nemáš nic zlomenýho?“ strachovala jsem se hodně o jeho prsty, když jsem věděla, jak pevný mám stisk. „No, to asi ne. Nevadí.“ Usmál se. Christiane si odkašlala, aby na sebe uvedla pozornost. Úplně jsem na ni zapoměla. „Co je, mami?“ zeptal se Viet otráveným tónem. „Auto tvé sestry se děje.“ Řekla naštvaně. „Jo tohle … Byla to taková nehoda. Už se to nestane, promiň.“ Omlouval se Viet. „Ještě jednou a nebudu to tolerovat.“ Odpověděla taktéž znechuceně jako předtím odpovídal Viet. „Děti, běžte se projít na čerstvý vzduch. Ten vám prospěje.

Vyšli jsme ven a šli do lesa. Měla jsem na něj pár otázek. Začala jsem tou nejnormálnější.
„Kolik máš let … ehm … no, století.“ Zasmála jsem se.
„Osmnáct mám už asi … no, řekněme dvacet let.“ Odpověděl, taky se usmál.
„Jo, to já jen pár dnů.“ Povzdychla jsem si. „A to už jsi jako tak rychle ehm … vegetariánka?“ zeptal se. Pořád ta stejná otázka, která mě už pomalu začínala štvát.
„Taky mě to udivuje. A ty jsi vlastně co? Vegetarián, nebo lidožrout?“ řekla jsem to trochu neslušně, ale nemusela jsem mluvit slušně třeba jako s Carliselem.
„Vegetarián. Každopádně jsem na tom o hodně lépe než máma.“

Dlouho jsme si povídali o takových normálních věcech jako je škola a budoucnost. Došli jsme k jedné velké jeskyni. „Co je tam?“ zeptala jsem se. „To je jeskyně, kam se chodívám uklidňovat. Je to bezvadný, prostě vždycky mě to uklidní.“ Cítila jsem trochu napjatou atmosféru. Vešel do jeskyně, já za ním. Mé oči viděly ve tmě stejně jako ve dne. Sedl si k malému jezírku ve kterém se odrážel sluneční svit. Jeden z mála dnů kdy bylo pěkně. Položil ruku do jezírka a začal s ní jezdit sem a tam. Sedla jsem si k němu a dívala se. „Jak jsi se vlastně stala upírkou?“ zeptal se mě po třinácti vteřinách. Začala jsem mu to vysvětlovat, jak mě Carlisle proměnil a dále. Řekla jsem mu i o své schopnosti a o tom urychleném procesu. Do té doby mlčel, pak jen řekl „Wow, seš dobrá. Já byl normální asi tak za týden.“ Já jen přikývla. Bylo to příjemné, sedět tam. Taky jsem se cítila úplně klidná. Ta jeskyně na mě měla větší vliv než Jasperova schopnost. Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk jeho hlasu.
„Hele, Van. Máš zítra volno? No, víš. Že by jsme si tu zase zašli. Já bych tě po škole vyzvedl.“ Zeptal se mě. Ihned jsem věděla, co mu mám říct. „Mám, půjdu moc ráda.“ Odpověděla jsem mu. Můj úsměv byl zářivější než sluneční paprsky v jezírku.

Celou dobu jsem nedýchala. Pak se ze zvyku nadechla. Jeho vůně byla jako směs růží, fialek a kousku ráje. Pak mě začalo štípat v krku. Mám žízeň. „Budu muset jít. Mám žízeň. Uvidíme se zítra.“ Zvedla jsem se. On se zvedl taky, chytl mě za ruku a dal mi pusu na líčko. „Uvidíme se zítra.“ Řekl. Usmála jsem se a pak jsem běžela k autu Christiane, ve kterém seděla Heidi. „Chceš řídit? Neznám cestu.“ Jen jsem kývla a vyměnily jsme si místa. Vyjela jsem z té terénní cesty zase na silnici a pak zpátky do Quilcene. Cestou se mi vybavovaly okamžiky v jeskyni. Byl to opravdu ten pravý? Může se upír zamilovat do poloupíra? Pak jsem přemýšlela o budoucnosti. Dojela jsem k domu. Heidi si se mnou vyměnila místa. „Díky, Heidi. Tak zítra ve škole.“ Řekla jsem a zamávala jsem jí na rozloučenou.

Vstoupila jsem do domu. Byli tam všichni, cítila jsem je. V obýváku nebyl nikdo. Asi byli ve svém pokoji. Šla jsem nahoru do svého pokoje. Koukla jsem se na hodiny. Wow, bylo už osm večer. Nehodlala jsem se ptát nikoho, jestli se mnou půjde na lov. Chtěla jsem být sama. Vyrazila jsem do lesa. Ukořistila jsem si velkého jelena, ale nestačilo mi to. Cítila jsem medvěda. Medvěda a ještě něco. Cítila jsem někoho. Byl tam člověk a medvěd. Byla to krásná vůně, jiná než normálního člověka. Běžela jsem se podívat, proč je cítím oba dva tak blízko u sebe. Celou cestu mě štípalo v krku, ale zároveň mi bylo příjemně z té vůně. Doběhla jsem ke stromu a schovala se. Uviděla jsem stan. Pak jsem začmuchala a cítila jsem asi deset metrů od stanu medvěda. Musela jsem toho člověka zachránit. I když jsem byla upír, měla jsem v sobě kousek citu. Potichu jsem vzala housku, která ležela pohozená u stanu a hodila ji devět metrů od stanu. Otevřela jsem zips, ale nikdo tam nebyl. Hmm … Pak jsem slyšela křik nějakého kluka a potom řev medvěda. Za sekundu jsem stála čelem k obřímu medvědovi. Byl strašně vysoký. Nikde žádný člověk. To bylo strašně divné. Vyšplhala jsem na strom, abych byla ve stejné výšce jako medvěd. Pak jsem uslyšela Edwarda, jak mě volá. Zavřela jsem oči, abych ovládla myšlenky a myslela jsem si : Nech mě, jsem na lovu. Pak jsem slyšela jen Edwardovo zavrčení a dál už nic.

Otevřela jsem oči. Hrozně mě překvapilo, co jsem viděla. Nestál tam medvěd, ani jiné zvíře. Stál tam člověk. Stál tam krásný kluk s kaštanovými vlasy, měl potrhané oblečení. Nechápala jsem to.
„Kde je ten medvěd?“ zeptala jsem se s velkým udivením v lase.
„Stojí před tebou.“ Odpověděl. „Teď tě nechápu. Snažím se ti zachránit život a ty vtipkuješ?“ Byla jsem dost naštvaná. „Nevtipkuju. Já jsem ten medvěd. Ukážu ti to.“ Pozorně jsem se dívala, i kdybych byla člověk, určitě bych nemrkala. Ten kluk vyrostl do výšky mých očí. V půlce sekundy už tam nestál ten kluk, ale obří medvěd. Pak se zase začal zmenšovat a byl z něj zase člověk.
„Tak to je dobrý. Znám vlkodlaky, poloupíry a já sama jsem upír a ještě najdu medvědočlověka jo? No to je teda fakt dobrý.“ Řekla jsem, div jsem nespadla ze stromu.

„Počkej, tak ty seš upír? Já jsem znal jednoho vlkodlaka, ale ten žil úplně jinde, tam, kde jsem žil já. Hmm … Medvědočlověk. Budu muset vymyslet jiný název.“ Zasmál se. Seskočila jsem ze stromu a šla k němu. Z blízka byl o hodně hezčí než Viet. Byl hodně sympatický, byl to můj typ. „Jo, jsem. S tím názvem souhlasím. Ty jsi sám takový … medvěd?“ zeptala jsem se ho. „No, měl jsem bráchu, ale ten se ztratil, už jsem o něm neslyšel. Kolik je vás, upírů?“ odpověděl. „Tady je nás jedenáct.“ Počítala jsem sebe, Cullenovy, Vieta a Christiane. „Jedenáct upírů, živících se zvířecí krví. Těch upírů, kteří se živí lidskou krví je na světě strašně moc. My a ještě pár skupinek jsme civilizovaní a ovládáme svou žízeň. Upíry ehm … vegetariány poznáš podle zlatých očí. Ostatní je mají červené.“ Opdověděla jsem mu.

„Aha. No, doufám že si mě nedáš jako svačinku.“ Zasmál se. Já se začala smát taky.
„Proč tu vlastně jsi?“ zeptala jsem se ho hodně vyzvídavě.
„No, musím se naučit ovládat svou přeměnu. Něco jako vlkodlaci, já to mám stejný, ale těžší, když jsem sám. Učím se to totiž ovládat už asi dva měsíce.“  Odpověděl mi.
„Aha, a proč jsi přijel sem?“ zeptala jsem se znovu.
„Máma na tom trvala. Žiju tu s ní teprve pár dní. Chtěla se sem přestěhovat po ztracení mýho bráchy, říkala, že tu má přátele.“ Odpověděl.
„Aha, ehm … a do jaké školy chodíš?“ Mohl klidně chodit na vysokou, byl asi stejně starý jako já.
„Budu chodit na Washingthonskou vysokou.“ To je bezva, chodí na stejnou školu jako já.
„Já tam chodím taky, super.“ Usmála jsem se.
„Ani ses mi nepředstavila, já jsem Kay.“ Kay, Kay, Kay … boží jméno, boží kluk. Tohle byla zamilovanost.

„Já jsem Vanessa, těší mě.“ Podala jsem mu ruku, stiskl mi ji, aby s ní zatřásl.
„Au, to bolí.“ Zasyčela jsem bolestí. Byl silnější než já a to jsem byla silnější než Emmet.
„O-ou, promiň. Já myslel, že seš jako skála.“ Zasmál se.
„Jo, porazila jsem nejsilnějšího upíra v rodině, ale ty seš třída.“ Uchechtla jsem se.
Povídali jsme si o minulosti, já už dneska podruhé vysvětlovala svou přeměnu. Řekla jsem mu vše o upírech, co vím. On mi zase pověděl něco o sobě. Byl báječný, prostě úžasný. Byl můj.
Byla už noc. Nemusela jsem spát, ale měla jsem žízeň.
„Musím na lov.“ Řekla jsem mu po tom, co jsme se procházeli lesem.
„Počkám na tebe.“ Věnoval mi krásný úsměv. Já jsem přikývla a běžela. Chtěla jsem, abych ten lov měla co nejrychleji za sebou, abych mohla být s mým Kayem. Vysála jsem lišku a pak soba a byla jsem plná. Běžela jsem k němu zpátky.

„Je mi s tebou tak dobře.“ Řekl, když jsem se vrátila. Sedla jsem si do trávy, on si sedl taky.
„Jo, mě s tebou taky.“ Řekla jsem nakonec. Měsíční světlo mi svítilo do tváře. Jemu taky. Byl stokrát hezčí než jsem já. Byl dokonalý. Lehl si, asi chce spát. Chytl mě za ruku a já si lehla taky. Chtěla jsem, ať ten okamžik nikdy neskončí. Bylo to nádherné. Přemýšlela jsem, jak říct Vietovi, že není ten pravý. Jak mu to vysvětlit, aby ho to nezranilo. Po dlouhé úvaze jsem se usmyslila k rozhodnutí, že mu to bez zranění říct nemůžu, ale Kay mi stál za všechna zranění. Když jsem se na něj potom podívala, spal.
Vzala jsem ho do náručí, byl hodně těžký, ale já ho unesla. Odnesla jsem ho do stanu. Měl tam blok. Já mu na něj napsala vzkaz.
Ahoj, Kayi. Bylo mi s tebou pěkně. Uvidíme se ve škole. Vanessa.
Strčila jsem mu blok vedle spacáku a běžela domů.

Pokračování příště.

Shrnutí povídek.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sounds Temping - 6. Seznámení: