Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 15. kapitola - Komplikace

22.03.2010 (20:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3936×

Probudila mě silná bolest.

„Bože,“ hlesla jsem.

Moje tělo hořelo, ano hořelo. Tvář jsem měla orosenou potem a ztěžka jsem oddychovala. Ta bolest se stupňovala a každým okamžikem byla horší a nesnesitelnější.

„Edwarde!“ zakřičela jsem.

V mžiku stál ve dveřích a s hrůzou mě sledoval.

„Hned jsem zpátky!“

Za okamžik přiběhl i s Carlislem.

„Je to tady, Bella bude rodit. Musíme jí okamžitě odnést do ordinace,“ řekl pevným hlasem. Edward mě zvedl do náruče a nesl chodbou, až do Carlisleovi ordinace.

„Edwarde, dones ručníky, horkou vodu a zavolej Alici!“ křikl Carlisle.

Edward vyběhl ze dveří a zmizel.

„Áááááááá!“ zakřičela jsem, když mnou projela vlna úmorné bolesti.

„To bude dobré, Bello, dýchej!“ uklidňoval mě Carlisle.

„To bolííííí,“ skučela jsem uslzeně.

„Já vím, musíš být silná.“

Ve dveřích se zjevil Edward s Alicí.

„Bello!“ křikla zděšeně, když mě zahlédla a v mžiku stála u mě a omývala mi tvář vlhkým ručníkem. Edward mě pevně chytil za ruku a konejšil.

„Lásko, dýchej.“

Projel mnou příval nové, mnohem intenzivnější bolesti. Moje tělo se zpříčilo a Edward mě chytil silněji. Mysl jsem měla zatemněnou bolestí, ale moje myšlenky zaplavil nepříjemný pocit.

„Něco je špatně!“ zaskuhrala jsem.

„Bello, uklidni se, to zvládneme!“ křikl tiše Carlisle.

„Ne, ne, něco není v pořádku, cítím to!“

„Ach ne,“ zašeptal Edward.

„Co se děje?“ dožadoval se nervózně odpovědi Carlisle."

„Dítě je obmotané pupeční šňůrou, dusí se!" zoufale vysvětloval.

Není čas, musíme jí otevřít!“ řekl Carlisle.

„Pomozte mu!!“ křičela jsem zoufale.

„Podej mi morfium, Edwarde! Rychle!“

Edward se vyřítil k lékárně a natáhl do injekční stříkačky silnou dávku.

„Spěchejte prosím!“ plakala jsem a těžce lapala po dechu.

„Uklidni se, Bello, to bude dobré,“ špitla mi Alice do ucha.

Jehla mi zajela hluboko do žíly. Začala jsem pociťovat úlevu, bolest už nebyla tak silná a cit se mi začal vytrácet z těla. Než jsem stačila cokoli říct, Alice mi položila na tvář dýchací přístroj.

„Už usíná,“ zaslechla jsem poslední slovo a pak jsem se ocitla v temnotě.

Začala jsem přicházet k sobě.

Víčka jsem měla těžká jako olovo, dalo mi velké úsilí otevřít oči. Trochu jsem se pohla.

„Au,“ vzlykla jsem při tom pohybu.

„Opatrně, Bello, jsi ještě velmi zesláblá.“

U mé postele postával Carlisle.

„Kde je moje dítě?“ ptala jsem se rozrušeně.

„Klid, Bello. Je v pořádku. Je to nádherná zdravá holčička,“ dořekl a jeho rty se semkly do radostného úsměvu. Po tváři mi stékaly slzy štěstí.

„Chci ji vidět, hned,“ žadonila jsem toužebně.

„Samozřejmě. Edwarde?“ zavolal Carlisle do chodby.

Na prahu se objevil Edward. Jeho tvář zářila a v náručí držel to nejkrásnější stvoření na světě.

„Naše dcera,“ zašeptala jsem nevěřícně a natáhla ruce, které chtěly tak moc držet v náručí to malé stvořeníčko, které bylo plodem mé lásky s Edwardem.

Edward přistoupil k posteli a dal mi malou do náruče. Měla pevnou, mramorovou pokožku. Její oči byly jako dva zářivé jantary a rtíky měla plné a zbarvené do ruda. Usmála se na mě.

„Je překrásná,“ vydechla jsem.

„A je ti tak podobná, Edwarde,“ pokračovala jsem.

Edward se pousmál.

„Má tvoje rty a oči, lásko,“ řekl hlasem plným něhy.

„Jak jí chceš pojmenovat, Bello?“ zeptal se Carlisle.

„Bude to Renesmé, jako René a Esmé,“ řekla jsem s úsměvem na rtech.

„To je hezké, Bello,“ odvětil Carlisle.

Edward mě sledoval s láskyplným výrazem a pak se zahleděl na Renesmé, která se dotýkala malým prstíkem mé tváře a sladce se zakřenila.

Byla o trošku větší než čerstvě narozené miminko.

„Je tak velká,“ řekla jsem překvapeně.

„Roste rychleji než lidské dítě,“ vysvětloval mi Carlisle.

Držela jsem Renesmé v náručí a přemítala si celé své těhotenství.

Co všechno se mnou prožila, co mi všechno ukázala skrze své vidiny. Lehounce jsem jí políbila na čelo a pocítila jsem příval radosti a štěstí.

„Myslím, že by malou chtěli vidět i ostatní. Smí?“ zeptal se mě Edward.

„Oh, samozřejmě, ať jdou dál.“

Než jsem dořekla větu, do pokoje se vřítila Alice. Bylo mi to jasné. Viděla, že budu souhlasit.

„Ach Bello! Ta je tak nádherná! A je tak podobná Vám obou!“ zahvízdla s jásotem.

„Alice!“ okřikl ji Carlisle.

„To je v pořádku,“ zasmála jsem se. Jasper přistoupil k Alice a chytil jí za ruku. Vedle Edwarda se postavila Esmé a nahlas zatajila dech.

„Malá Renesmé,“ řekl Edward směrem k ní.

V očích se Esmé zaleskly slzy a chvilku trvalo, než byla schopná něco říct.

„Je dokonalá. Nikdy v životě jsem neviděla krásnější dítě,“ dořekla a Carlisle jí pevně objal a políbil do vlasů.

Jediný, kdo nepřistoupil k mé posteli byla Rose s Emmettem. Emmett se jí snažil přemluvit, aby se podívala na Renesmé, ale Rose zůstala ztuhle stát u dveří a ani se nepohla. 

„Nebuď nezdvořilá, Rosalie,“ pokynul jí Carlisle a ona se na něj nepříjemně zadívala.

„Přestaňte všichni předstírat, že je všechno v naprostém pořádku! Je jen otázkou času, kdy díky ní a jejímu dítěti budeme čelit armádě Volturiových! Jen kvůli ní!“ štěkla Rose.

„Tak dost! To by stačilo! Okamžitě se Belle omluv!“ okřikl jí Carlisle rozčíleně.

Rose se vytrhla z Emmettova sevření a vyběhla rozezleně z pokoje.

„Jdu za ní,“ řekl omluvně Emmett a zmizel v chodbě.

Přemýšlela jsem nad tím, že má Rose možná pravdu. Volturiovi to nenechají jen tak, dala jsem Arovi slib, že se stanu členem jeho gardy. Vystavila jsem svou rodinu obrovskému nebezpečí.

„Bello, nevšímej si jí,“ vyrušila mě v myšlenkách Alice.

„Ale co když má pravdu? Volturiovi nepatří k těm, kteří by tak snadno zapomínali,“ řekla jsem rozrušeně a Renesmé sebou zavrtěla.

„I kdyby přišli, budeme na ně připravení. Alice uvidí, jak se rozhodnou,“ uklidňoval mě Edward.

„Bello, právě jsi se stala matkou, nemysli na zlé věci,“ promluvil Carlisle.

„Carlisle má pravdu, Bello. Netrap se teď něčím, co se neděje,“ souhlasila Esmé.

Edward mi opatrně vzal malou z náručí.

„Musí jíst,“ vysvětlil, políbil mě a odešel s ní z pokoje.

„Zkus se ještě trochu prospat, Bello. Byla to náročná noc,“ dořekl a ostatní ho následovali ven do chodby. Dveře se zavřely a únava, na kterou jsem pozapomněla, mě přepadla během chvíle.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 15. kapitola - Komplikace: