Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 13. kapitola - Když hvězdy padají k zemi

12.03.2010 (21:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4170×

Procházela jsem se nervózně po pokoji. V hrdle mě pálilo. Musela jsem jít včas lovit, protože představa, že bude moje žízeň neukojena mě rozrušovala. Oblékla jsem si černou kápi a vyběhla z pokoje.

„Kam jdeš?“ křikla na mě z chodby Jane.

„Lovit,“ odpověděla jsem za chůze.

„Užij si to drahá!“ řekla s jízlivostí v hlase.

Proběhla jsem celým sklepením, už jsem se tu docela vyznala. Plula jsem potemnělými chodbami a poslouchala závan větru, který tiše narážel do kamenných stěn. Nikde nebyl nikdo. Jen hořící pochodně na zdech spoře osvětlovaly nekonečnou chodbu, která mě vedla do nočních ulic. Dveře kostela hlasitě zavrzaly a já vstoupila do chladné noci.

Utíkala jsem za hradby města, do hustých a temných lesů.

Mé hledání netrvalo dlouho. Ucítila jsem libou vůni zvířecí krve. Zorničky se mi vzrušeně rozšířily a já nasála pach čerstvé krve. Pár metrů ode mě se procházelo stádo jelenů. Poklidně obcházeli malý potůček s vodou, u kterého se pár z nich napájelo. Vyskočila jsem do vzduchu a srazila k zemi toho největšího. Vyděšený zbytek stáda se s dusotem zběsile rozběhl hluboko do lesa. Dravě jsem hltala horkou krev, která prýštila z rány zvířete, cítila jsem, jak nasávám novou sílu. Když jsem byla dostatečně nasycená, pohodila jsem mršinu do houští a vracela se zpátky.

Neslyšitelně jsem se potulovala uličkami potemnělého města.

„Stůj,“ promluvil hlas za mnou.

Srdce se mi na malý okamžik zastavilo. Neodvážila jsem se otočit a hledět do tváře tomu, kdo na mě promluvil. Byla jsem si naprosto jistá tím, kdo za mnou stojí. Zůstala jsem jako přikovaná. Krev mi splašeně pulzovala v žilách a dlaně mě pálily z toho, jak jsem je měla zatnuté. Byl to Edward.

„Kdo jsi?“ ptal se jeho sametový hlas temného stínu, který vytvářela má zahalená postava.

Musela jsem utéct. Neměla jsem jinou možnost. Nemohla jsem se mu ukázat po tom všem, co jsem udělala pro to, abych navždycky zmizela z jeho života. Ale co tady proboha dělal? Kde se tu vzal? V hlavě mi panoval naprostý zmatek. Zoufalství, které jsem pociťovala, prosakovalo do vzduchu a přivádělo mě k šílenství. Srdce mi bolestně tlouklo do hrudi a vzdorovalo myšlence útěku. Rozum byl ale v tu chvíli silnější.

Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla a doufala, že mu uniknu.

Proplétala jsem se nadlidskou rychlostí úzkými uličkami. Přesto, že byl Edward rychlejší, já jsem se za tu chvíli lépe naučila pohybovat po městě. Vrazila jsem do dveří kostela a tiše zabouchla. Byl klid. Naprosté ticho. Prudce jsem oddechovala.

Vyčkala jsem pár minut, ale nic se nedělo. Pak jsem vběhla po schodech do sklepení pod kostelem. Nenašel mě. A já děkovala Bohu, že to tak dopadlo. Co bych mu asi tak řekla?

Opustila jsem ho bez jediného slova, vysvětlení  a navíc v sobě nosím naše dítě. Hruď se mi bolestně svírala, když jsem si uvědomila, že jsem ho měla tak blízko sebe a odolala jsem. Byl tady, živý a skutečný. Láska mého života.

Setkání s Edwardem mnou silně otřáslo.

„Isabello!“ křikl na mě štiplavý hlas Demetriho.

„Kde jsi byla?“ otázal se chladně.

„Co je ti do toho?“ odsekla jsem s nezájmem.

Najednou se zjevil přede mnou a hrdlo mi sevřel drtivým stiskem. Zasýpala jsem.

Moje tělo zareagovalo okamžitě. Odmrštilo Demetriho několik metrů a on se začal svíjet v bolestech na zemi.

„Stačí,“ špitla jsem sama pro sebe.

Přestal se cukat a hlasitě vydechl.

„Ještě jednou se mě dotkni a zabiju tě, rozumíš?“ promluvila jsem nepřátelsky.

Měřil mě palčivým pohledem, pak se zvedl a zmizel v temnotě.

Během okamžiku se na místě objevila Jane.

„Co to děláš?“ kárala mě.

„Bránila jsem se,“ podotkla jsem

Sledovala mě s nedůvěřivým pohledem a pak promluvila.

„Není dobrý nápad si štvát Demetriho proti sobě,“ řekla opatrně.

„Stejně tak jako není rozumné mě napadat,“ odpověděla jsem stroze.

Pousmála se a pak se její výraz stáhl opět do chladné masky.

„Dobrou noc, Jane,“ rozloučila jsem se a odcházela do útrob tichého kostela.

Blížila jsem se ke své komnatě, když mi někdo najednou vstoupil do cesty.

„Aro si přeje s tebou mluvit, Isabello,“ promluvil Felix.

Jeho oči zářily karmínovou červení a já si radši ani nechtěla představit, proč tomu tak je.

„Jsem unavená,“ špitla jsem a přistoupila ke dveřím pokoje.

Felix se mi však postavil do cesty.

„Hned,“ řekl pevným a neochvějným hlasem.

Šlehla jsem po něm zuřivým pohledem.

„No dobrá,“ sykla jsem neochotně.

Vedl mě studenou kamennou chodbou, všude panoval klid. Jen šum větru se rozezníval stěnami sklepení, které v pološeru svící působilo trochu děsivě. Felix otevřel těžké zdobené dveře a my vstoupili do jasného a prostorného sálu.

„Isabello, drahá,“ vítal mě Aro.

Můj výraz byl nečitelný. Jeho pohled se do mě vpíjel, zvědavě tápal.

„Dnešní noc je plná překvapení,“ započal svou řeč. Tušila jsem, co chtěl říct.

„Do Volterry zamířil náš přítel Edward,“ pokračoval.

Při vyslovení jeho jména jsem se mírně zachvěla. Aro si toho však nevšiml.

„A ještě zajímavější skutečnost je, proč přijel,“ probouzel mou zvědavost.

Pokusila jsem se lhostejný výraz. Aro ke mně přistoupil a jeho mrazivý dech mi ovál obličej.

„Chce zemřít,“ zašeptal mi do tváře.

Na tohle Aro čekal. Můj výraz byl naprosto otřesený. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Cože?“ nezmohla jsem se na víc.

„Tvůj odchod pro něj znamená konec všeho, konec jeho života,“ vysvětloval.

„Jak fascinující je, že jste tu oba, přesto o sobě nevíte,“ řekl posměšně.

„Toužil po okamžité smrti, zajisté ale chápeš, že nemohu bezdůvodně mrhat takovým talentem. Navíc pokračování vašeho příběhu mě velmi zajímá,“ dořekl.

„Kde je?“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Myslím, že tvoje schopnosti jsou lépe uzpůsobeny k tomu, abys ho našla.“

„Jak?“ ptala jsem se nechápavě.

„Tvoje dítě ti předává své vize,“ řekl se zaujetím.

„Tahle schopnost je ale nevyzpytatelná, neovládám ji,“ špitla jsem sklíčeně.

„Měla bys ho zastavit dříve, než budu nucen ho opravdu zničit. Bylo by to tak smutné…“

Než stačil Aro pokračovat v našem dialogu, odcházela jsem pryč.

Musela jsem Edwarda zastavit. Nemyslela jsem na nic jiného.

Přiběhla jsem ke vchodu a silou odtáhla těžké dveře. Okamžitě jsem se stáhla. Vycházelo slunce. Musela jsem projít městem dřív, než sluneční paprsky zaplní starodávné uličky.

Najednou mnou projela nová vidina.

Byl v ní Edward. Seděl v potemnělém pokoji se zataženými závěsy a hleděl do prázdna.

Jeho výraz byl nepřítomný a celkově vypadal velmi unaveně. Pod očima měl tmavě fialové kruhy a jeho rty byly napjaté do úzké linky.

Najednou se vize rozplynula.

To místo jsem poznala. Byl to ten samý hotýlek, ve kterém jsem byla já sama.

Jeho život byl teď v mých rukou. Utíkala jsem městem a nemyslela na to, že se Edwardovi musím ukázat, ani na to, že moje těhotenství je už v tak pokročilém stavu, že ho nedokážu skrýt. Ranní vzduch mi narážel do tváře a plíce se plnily čerstvým kyslíkem. Bála jsem se, tak jako nikdy v životě.

Během chvíle jsem se ocitla u malého hotýlku, který byl ještě zahalen v ranním oparu. Proběhla jsem vstupní halou a zarazila se na recepci.

„Edward Culen?“ ptala jsem se udýchaně mladíka na recepci.

„Pokoj č.10, madam,“ odpověděl zaraženě.

„Díky,“ hlesla jsem a vyběhla schodiště.

Tvoreček uvnitř mě se ozval. Povzbudivě mě dloubl do hrudi a já zrychlila.

Utíkala jsem dlouhými chodbami a slzy mi tekly po tváři. Ta myšlenka, že by se Edwardovi něco stalo mě sžírala jako pekelný oheň. Krev se mi vařila v žilách a divoce pulzovala celým mým tělem. Zarazila jsem se u pokoje, který měl na dveřích ošoupanou číslici deset. Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu. Těžce jsem polkla, vzala za kliku a vstoupila do pokoje.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 13. kapitola - Když hvězdy padají k zemi: