Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 11. kapitola - Překvapení

03.03.2010 (12:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4154×

Edit: Článek neprošel korekcí.

„To není možné,“ zašeptala jsem.

Srdce mi bolestně bušilo do žeber.

„Jak by mohlo?“ pokračovala jsem.

Musela jsem však myslet na to, že už nejsem obyčejný člověk.

Nemohla jsem mít sebemenší tušení, jak to funguje u upírů, nikdy jsem se na to ani Edwarda, ani kohokoli z Cullenových neptala.

Edward, zase jsem na něj pomyslela, na toho překrásného upíra, kterému patřilo mé srdce. Něco uvnitř mě se hnulo.

Už jsem se ale nelekla. Začínalo mi to do sebe všechno zapadat a najednou mi to přišlo přirozené. Sice jsem netušila, co to obnáší, ale docela jistě jsem se smířila s myšlenkou, že je to pravda.

„Jsem těhotná,“ vyslovila jsem nahlas svoje myšlenky.

Jak to bude probíhat, když cítím pohyby pár dní po tom, co jsem se s Edwardem milovala?

Šla jsem do koupelny, abych se prohlédla ve velkém zrcadle. Vyhrnula jsem si tričko a zahlédla něco, co mě naprosto ujistilo. Na břiše jsem měla malou vypouklinu, která tam určitě ještě včera nebyla.

Zděsila jsem se při pomyšlení, že jsem byla na pokraji smrti a uvnitř sebe jsem měla nový život. Plod mojí a Edwardovi lásky. Musela jsem se opět posadit na postel, protože se mi z té vzpomínky zatočila hlava a já lehce zavrávorala.

Vrátit zpátky do Forks jsem se nemohla, i když pokušení bylo veliké. Musím odejít někam, kde budu chráněná já, i moje dítě. Rozhodla jsem se bez váhání.

Edwardův pohled

Ovládala mě prázdnota a bezmoc.

Ležel jsem v posteli a smutně hleděl do okna, na kterém tančily kapky deště. Moje myšlenky směřovaly k ní, jenom k ní. Bella pro mě znamenala vše a teď jsem jí ztratil. Nechtělo se mi žít. K čemu je mi život bez ní? Jenom bezduché prodlužování nekonečné agónie.

Prudce jsem se zvedl z postele, oblékl si čistou košili, sbalil pár věcí a postavil se k oknu. Dveře rozrazila Alice.

„Co to k čertu děláš?“ vyjela na mě zlostně.

„Alice, nech mě jít,“ řekl jsem chladně.

„Edwarde, to nesmíš udělat!“ křikla.

Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal.

„Edwarde,“ vzlykla.

„Sbohem, sestřičko.“

Než se stačila rozkoukat, byl jsem pryč.

Existovalo jediné místo, kde jsem mohl uskutečnit svůj plán. A tím byla Volterra.

Odvěké sídlo nejstarší a nejmocnější upírské rodiny, Volturiových. Jejich zákony byly neprolomitelné a každého, koho jen napadlo pomyslet na to, že by je porušil, čekala nemilosrdná smrt. To mi dávalo šanci.

Bylo mi líto mé rodiny, hlavně Carlisle. Ale neměl jsem jinou možnost. Vydal jsem se tedy do tajemného města na okraji Itálie, do Volterry.

Pohled Belly

Nastoupila jsem do letadla. Byla temná noc, nebe bylo bez hvězd. Čekalo mě několik hodin cesty a můj nový stav mě velmi vysiloval.

Během okamžiku jsem usnula.

Probudilo mě pozvolné klesání. Přistávali jsme. Když se letadlo definitivně zastavilo, vzala jsem si věci a vystoupila. Do Volterry to byl ještě kus cesty a tak jsem si musela opatřit auto. Postávala jsem u letiště a čekala na vhodnou příležitost. Po chvíli šum lidu utichl a já mohla nepozorovaně ukrást černé Volvo, od kterého odběhl mladík.

Naskočila jsem a rozjela se.

Cesta trvala asi hodinu, než jsem spatřila vysoké hradby majestátné Volterry. Auto jsem nechala stát před městem na lesní cestě. Přehodila jsem si tašku přes rameno a přistoupila k vchodové bráně.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptala se osoba zahalená v kápi, která přicházela ke mně.

„Měl by jste být přívětivější k členům vašeho druhu,“ odpověděla jsem chladně.

Mladý upír shodil kápi a zkoumavě si mě prohlížel.

„Omlouvám se, nepoznal jsem…“

„Dost, jsem unavená a hladová,“ odsekla jsem nepříjemně.

Upír mi ustoupil z cesty a já prošla.

Město bylo tiché a chladné.

Narazila jsem na starý kamenný hotýlek, do kterého jsem svižně vstoupila. Byla jsem opravdu vyčerpaná a tělo zoufale volalo po spánku. Zaplatila jsem si pokoj a vyšla po starých dubových schodech nahoru. Hrdlo mě ohnivě pálilo, musela jsem rychle odemknout dveře svého pokoje.

Vysypala jsem obsah své tašky na postel a nervózně hledala pytlíček s krví, kterou jsem vzala Carlisleovi.

„Díky Bohu,“ oddechla jsem si, když jsem narazila na to, co jsem hledala.

Prudce jsem trhla a roztřeseně lokala temně rudou tekutinu, která mi vlívala sílu do žil. Když jsem dopila celý obsah pytlíku, pocítila jsem blažený pocit, úlevu.

Do žeber mi dloubl malý tvoreček uvnitř mě.

Potutelně jsem se usmála.

Shodila jsem ze sebe oblečení a dala si horkou sprchu.

Najednou se událo něco neobvyklého.

Myšlenkami mi projela vidina. Někdo opatrně vstupoval do mého pokoje, postava zahalená v temné kápi. V ten moment se vize rozplynula a já zůstala stát pod tekoucí vodou, šokovaná.

Vyskočila jsem se sprchy a v rychlosti na sebe hodila jemný župan, který visel v koupelně.

Potichu jsem procházela přes koupelnu. Ostře jsem otevřela dveře koupelny a do mého těla narazila tvrdá síla. Můj štít se elasticky prohnul. Ochránil mě.

Zlost, kterou jsem pocítila vymrštila tak ráznou energetickou vlnu, že se osoba v místnosti svalila na zem a kroutila ve strašných bolestech.

Když jsem zahlédla tvář pod kápí, uviděla jsem tvář mladé dívky.

„Dost, prosím,“ zaskuhralo uslzené děvče.

Moje síla polevila a dívka dravě nasála vzduch do plic.

„Kdo jsi a proč jsi mě napadla?“ sykla jsem zlostně.

Dívka se opatrně zvedla ze země a hleděla na mě s nevěřícným výrazem.

„Jsem Jane,“ špitla dívka.

„Ta Jane?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ano.“

Okamžitě mi to došlo. Jane patřila do smečky Volturiových. Jejím nadáním bylo ochromit nepřátele strašlivou agónií, ve které každý žadonil o smrt.

Byla pravou rukou Ara.

„Proč jsi mě napadla?“ promluvila jsem naštvaně.

„Aro by tě chtěl vidět, poslal mě sem,“ mluvila dál.

„Neodpověděla jsi mi na otázku, Jane,“ štěkla jsem na ni.

Trochu se otřásla.

„Hrála jsem si, bylo to pobavení,“ zašeptala se strachem a sklopila zrak.

Než se nadála, držela jsem jí pod krkem.

„Víckrát už se o to nepokoušej! Doufám, že jsi dobře poznala, co dokážu!“ vyhrožovala jsem.

„Ano,“ zašeptala přidušeně a já uvolnila své sevření.

„Teď se převléknu a půjdu s tebou za Arem. Počkej tady!“ řekla jsem pevným hlasem a vběhla zpátky do koupelny. Převlékla jsem se do pohodlných džínů a navrch natáhla bílou mikinu. Vlasy jsem nechala volně zvlněné, spadající k mému pasu.

„Můžeme jít,“ promluvila jsem na Jane.

„Následuj mě prosím,“ odvětila.

Vyšly jsme vstříc temné noci, procházely chladnými uličkami, které zely prázdnotou.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 11. kapitola - Překvapení: