Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 4. kapitola

06.11.2013 (11:45) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1105×

V PASTI

One step. Two steps.

Maybelline opatrně našlapovala směrem ke škole, soustředíc pohled na špičky svých bot. Snažila si sama sobě nepřipouštět, že se tam už zase vrací. Imaginární rytmus v její hlavě jí pomáhal.

Three steps. Four steps. Counting tiles on the floor.

Na chviličku se zamyslela nad tím, jestli není blázen. V sedmnácti letech si v duchu zpívat písničky, jen aby se odprostila od reality. Možná by ji měli zavřít do ústavu. Možná by to nebylo tak špatné. Koneckonců - zpívat by si mohla i tam.

Dnes rozhodně nebyl dobrý den. Ovšem už si nevzpomínala, kdy byl nějaký den vyloženě dobrý. Její nálada se obvykle dělila do tří základních stupňů. Ponurá. Ponuřejší. Nejponuřejší. Ale samozřejmě ji držela uvnitř. Na povrchu bylo všechno hezky vyhlazené a usměvavé. Dnes byla její nálada na třetím stupni už od rána, a to nejen díky Austinovi, ale také stále se opakujícím nočním můrám.

Zatracené noční můry…

Maybelline zvedla oči z podlahy, jakmile vešla na chodbu. Instinktivně si nechtěla nechat ujít jediný okamžik, kdy by ho mohla spatřit. Zastyděla se, když si to uvědomila a raději přesunula svou pozornost na tmavovlasou dívku před sebou. Šla po chodbě neuvěřitelně pomalu a to proto, že narychlo ještě dopisovala domácí úkol.

„Domácí od slova dělat doma,“ prohodila Maybelline směrem k ní a mírně se usmála.

Angela Weberová zvedla hlavu a překvapeně na ní zamrkala.

„Maybelline,“ oslovila jí.

„Nemusíš se tvářit tak provinile, Angelo,“ uchechtla se. „Nepřistihla jsem tě při něčí chladnokrevné vraždě.“

„Tohle už je ale potřetí!“ svěřila se jí Angela. „Včera jsem nad tím usnula, Banner mě přetrhne jestli-“

Maybelline jí nakoukla do papíru. Nevypadalo to zrovna slibně – Angele chybělo ještě devět otázek. Naštěstí byly volitelné. Vzpomínala si ze včerejšího večera na některé z nich.

„Patnáct b, sedmnáct a, devatenáct b… Ukaž. Ne, nemám ponětí,“ ušklíbla se Maybelline. „Můj úkol leží doma na nočním stolku.“

Angela rychle zakroužkovala zbylé odpovědi.

„Díky, Maybelline. Tenhle rok určitě propadnu…“

Jasně, Angela a propadnout.

Ve třídě se od ní rychle oddělila, aby to některým spolužákům – že, Jessico? – náhodou nesignalizovalo, že má povídavou náladu. Teď už to bylo ale nejspíš jedno. Po včerejšku…

Ona ale nemohla jinak – musela se o něm dozvědět víc a Jessica a Lauren představovaly docela slušné encyklopedie. Bohužel i jejich informace byly omezené…

Tohle zavánělo fanatickou posedlostí, čímž se dostáváme zpátky k tomu ústavu, jenže…

Hřejivé myšlenky na bledého chlapce byly brutálně zmraženy jediným pohledem na Lucase Austina, který se samolibým výrazem postával u její lavice. Maybelline měla co dělat, aby se na podpatku neotočila a neutekla. Každopádně zůstala stát přimražená na místě a neměla ani ponětí, co by teď měla udělat. Jistá byla jen jedna věc – k té lavici se rozhodně nepřiblíží.

„Zdravíčko!“ ozval se energetický hlas profesora Bannera. „Posaďte se, prosím, na svá místa, začínáme.“

Maybelline se po neskutečně dlouhé době opět nadechla, když viděla Lucasova záda vzdalující se na opačný konec třídy. Jeho novým nejlepším kamarádem se nejspíš stal Mike Newton, který byl z toho, že si k němu sedl, očividně nadšený.

Po nějaké době se na ní Lucas opět otočil. A tak tu byli. Přesně jako minulý týden, ve stejné místnosti, na stejné hodině. Nic se nezměnilo. Přednáška profesora Bannera byla stejně monotónní, výzva v Lucasových šedých očí stejně jasná, Maybellinin strach stejně silný. Ale vlastně ano - jedna věc se změnila.

Tentokrát Maybelline neutekla.

Napětí v ní rostlo každou vteřinou, co ve škole zůstávala. Každá buňka v jejím těle toužila zbaběle zdrhnout a už se nikdy nevrátit. Maybelline téměř vždycky dala na svůj instinkt. Tohle byla jedna z výjimek, kdy předpokládala, že je tak obalamutěný strachem, že nemůže být plně funkční.

Při cestě na oběd se věci obrátily o sto osmdesát stupňů. Maybelline zahlédla, jak v dvoukřídlových dveřích mizí medově blonďaté vlasy a náhle jí připadalo naprosto absurdní odtud odejít. Proč to vlastně chtěla udělat?

Marně přemýšlela, zatímco rychle vyrazila do jídelny. Přihlížející si museli myslet, že má opravdu velký hlad.

Maybelline rozrazila dveře a její oči začaly rychle pátrat.

Jídelna byla skoro plná – nebylo to nic jednoduchého. Přesto si byla jistá, že kdyby tu byl, našla by ho do dvou vteřin. Pět vteřin uběhlo a nic. Nebyl tu.

Ani jeden Cullen dnes na oběd nedorazil. Jejich stůl v nejvzdálenějším rohu místnosti byl prázdný. Přesto určitě ve škole byli. Maybelline slyšela Lauren básnit o tom, jak dnes Edward Cullen vypadá skvěle. On i Jasper chodili do jejich ročníku.

Tak proč nebyli na dopoledních hodinách?

„Tak to je fakt síla!“ Jessicy afektovaný hlas přerušil nit jejích myšlenek.

Ona a Lauren si něco posměšně šeptaly a nijak zvlášť se nerozpakovaly ukazovat na předmět svého drbání prstem.

Maybelline si natočila pomerančový džus a znovu k nim zvedla oči. Ukazovali na tmavovlasou dívku, kterou Maybelline neznala. Byl to totiž ten poslední student, který sem dorazil teprve před týdnem. Isabella Swanová.

Jessice a Lauren se nejspíš nezdálo, že na sobě měla zelený dres nějakého baseballového týmu, nebo její neforemný batoh hozený přes rameno.

Normálně by nad tím Maybelline protočila oči a nechala by to být. Do ničeho se zbytečně nezaplétat – to bylo jedno z jejích životních mott. Jenže něco jí přimělo to sledovat dál.

Na slavné pomlouvání této povedené dvojice byla Maybelline už zvyklá. A většinou to nevystoupalo do žádných extrémů – občas to pomlouvaná osoba dokonce neslyšela.

Ale teď jí jejich tón hlasu připadal vyloženě… zlý. 

Maybelline se na ně zadívala pozorněji. Na jejich posunky, na jejich posměšné úsměvy a na sprite s ledem v Jessicy pravé ruce…
V tu chvíli jí to došlo. Překvapivě ji celá ta situace zanechala… poměrně chladnou.

Sklopila oči ke svému pomerančovému džusu.

Tak dobře.

Vyrazila jejich směrem.

Podle jejího očekávání – Jessica svou novou spolužačku opravdu polila.

Vychrstla svůj nápoj do jejího obličeje a s chichotem se jí omluvila, načež Lauren přidala nějakou poznámku o tom, že jí Jessica vlastně prokázala službu, protože teď vypadá viditelně líp.  

Maybelline nikdy dost dobře nechápala, proč ostatní tak odsuzují impulzivní chování. Bylo to něco výjimečného – dělat věci tak, jak je cítíme a neohlížet se na následky. Ovšem jen hrstka lidí mohla takhle jednat. Jen ti, kteří neměli co ztratit.

Dovolte mi se představit. Jmenuji se Maybelline Everová.

Maybelline až teatrálně klopýtla, strčila do Jessicy a vylila celý obsah svého kelímku na její košily. Pomerančový džus se do bílé látky pěkně vpil a začal tvořit umělecké obrazce.

Ústy Jessicy Stanleyové by v té chvíli pohodlně projel náklaďák.

„To si děláš srandu?!“

„Jé, promiň, Jess,“ sladce se usmála Maybelline. „Neboj, z kvalitních materiálů se skvrny odstraňují lehce, to půjde dolů. Počkej… To asi není pravý Hilfiger, co?“

Poukázala na nakřivo našitou značku.

Jessica zalapala po dechu, ale protože ji nenapadlo, co by řekla, popadla Lauren za ruku a vyběhla z jídelny. Ty dvě s ní nejspíš na nějakou dobu skončily. Bod Maybelline.

Maybelline se otočila na tmavovlásku. Pořád tam stála, z kaštanových vlasů jí odkapávala sladká limonáda, překvapeně si Maybelline prohlížela.

Mlčky ji odvedla na toalety. Zatímco si oplachovala obličej, vybrala z dávkovače několik papírových utěrek a podala jí je. 

„Ty jsi Bella, viď?“ zeptala se Maybelline.

Nikdy nebyla dobrá na tyhle situace. Nikdy nevěděla, co by měla říct a dost vyšla ze cviku, protože posledních pár let si od lidí držela odstup. Tohle byla docela neočekávaná změna a nezdálo se, že by jí v tom chtěla Isabella nějak pomoct, protože jen kývla.

„Já jsem Maybelline,“ řekla a vyndala jí z vlasů pár kousků ledu. „Ty znáš ty dvě?“

Bella zakroutila hlavou.

„Jen ze třídy. A včera se na parkovišti smály mému autu,“ zamumlala.

Maybelline spolkla nadávku a povzdychla si. Bella k ní zvedla hnědé oči.

„Poslyš… takhle je to tady normální?“ zeptala se opatrně.

„Abych řekla pravdu, nevím,“ řekla Maybelline. „Přistěhovala jsem se sem teprve před měsícem, ale nic podobného jsem tu neviděla.“

Bella si něco tiše pošeptala a začala si kapesníky vysoušet skvrnu na svém dresu. Maybelline si přetáhla přes hlavu svetr a podala jí ho. Bella na ní vykulila oči. Pak spustila proud výmluv.

„Ne, to nemůžu. Bude ti zima.“

„Je mi dobře,“ ujistila jí Maybelline. „Když tu budeš chodit takhle, nastydneš.“

„Marc Jacobs?“ zděsila se Bella, když se na svetr podívala zblízka. „Děláš si srandu?“

„Bello…“

„To nejde. Budeš ho mít celý upatlaný!“

„Existuje pračka,“ odvětila Maybelline netrpělivě. „Být tebou - převléknu se, jinak přijdeme pozdě na trigonometrii.“

Bella ještě chvíli brblala, ale nakonec se přeci jenom převlékla. Na hodinu přišli spolu a Bella si bez velkého váhání k Maybelline přisedla. A tak nedůtklivá Everová získala souseda do lavice. To se samozřejmě neobešlo bez udivených pohledů.

Maybelline se při hodině dozvěděla, že Bella se ve Forks narodila. Teď se sem vrátila z Arizony, aby mohla její matka jezdit se svým novým manželem pohodlně na zápasy.

Bydlela teď u svého otce, šerifa Charlieho Swana.

Bylo to od ní velice… obětavé. Maybelline chvilku přemýšlela nad tím, jestli by byla v její situaci schopná něco takového udělat.

Docela příjemná hodina se změnila v peklo, když jim na lavici přistál zmačkaný papírek. Maybelline zvedla oči a náhle nebylo pochyb o tom, kdo papírek hodil. Po zádech jí přeběhl mráz, pichlavý šedý pohled přikazoval. Maybelline vzala psaníčko do prstů a přibližně tři vteřiny volila.

Pak papírek hodila do odpadkového koše a pečlivě se vyhnula jeho pohledu.

„Ty si to nepřečteš?“ nechápala Bella.

„Ne,“ odpověděla Maybelline tiše.

Maybelline ze třídy vyrazila současně se zvoněním, jako kdyby ohlašovalo start závodu.

V hlavě měla dokonalé pusto. Uvnitř všeho toho napětí a strachu nebylo místo na jedinou myšlenku. Už zase utíkala.

Existovala chodba určená výhradně pro personál školy. Chodba, kterou semtam používaly uklízečky, ale většinou zůstávala prázdná, protože byla velice úzká a vedla na zadní parkoviště. Chodba, jejíž dveře byly odemčené, to Maybelline věděla.

Používala jí, když se chtěla vyhnout davové tlačenici, která s koncem výuky vznikala.

Maybelline probíhala jejími úzkými úseky, zatímco její instinkt zuřivě blikal. Špatně, špatně, špatně. Všechno špatně! Proč si jen ten pitomý papírek nepřečetla? A proč by měla? Už v ní zase vedly válku dva hlasy. Nikdy se neuměla dobře rozhodovat mezi tím, co je správné a co je snadné.

Někde se zavřely dveře a Maybelline se zastavila. Ještě nikdy v téhle chodbě na nikoho nenarazila. Ale proč by zrovna dnes nemohla mít tu smůlu, že? Otočila se kolem své osy – z jaké strany přijde? Nakonec se obrátila směrem k parkovišti. Pokud přijde uklízečka, navykládá jí, že se ztratila. Bude to dobré.

Ale stejně jako tento den už mnohokrát… Maybelline opět zvolila špatně.

„To je ale náhodička, Maybelline,“ ozvalo se jí za zády vesele.

Její srdce se zastavilo. Krev v žilách zamrzla. Její tělo se pohnulo zcela instinktivně – pokusilo se utéct. Povedlo se jí udělat dva rychlé kroky, pak jí popadl za rameno a jedním švihnutím jí dostal ke zdi. Maybelline se bouchla do hlavy a zatmělo se jí před očima.

Když se její zrak opět zaostřil, zírala přímo do ledových šedých očí Lucase Austina.

Jednou rukou jí tvrdě držel pod krkem a prsty té druhé letmo přejížděl po její tváři.

„Je to tak nezdvořilé, nemyslíš?“ zašeptal tiše. „Nečíst doručená psaníčka…“

„Lucasi…“ vydechla Maybelline. Bylo to míněno jako žádost. Začal jí docházet kyslík.

Lucas svůj stisk nepovolil.

„Ano? Jen pokračuj, zlato… Vždyť víš, jak mám rád, když říkáš moje jméno…“

Maybelline se ho pokusila nakopnout, ale nepovedlo se jí to.

Lucas se zasmál a svůj stisk povolil až ve chvíli, kdy se do jeho kůže zaryly její nehty.

„Pusť mě,“ zachraptěla Maybelline, zírajíc do jeho tváře.

Měl tam stejný výraz, jako měl tehdy. Výraz šílence.

„Když jsi nebyla schopná přečíst si můj vzkaz, musel jsem ti ho předat osobně.“

Chytil jí za bradu.

„Vlastně to byla jen pozvánka na takové malé dostaveníčko… Víš, co myslím?“

Konečně přišla ta fáze, kdy jí chorobný strach vpumpoval do žil trochu adrenalinu a začala se bránit. Mohla se ale vrtět, jak chtěla. Lucas Austin byl vyšší než ona a nebyl reprezentant ragbyového týmu pro nic za nic. Jejímu snažení se jen vesele posmíval.

„Copak, copak?“

„Ne,“ zasténala Maybelline.

„Ne? Ale prosím tě…“ uchechtl se Lucas a pokusil se vtlačit své koleno mezi její stehna.

„Nedělej, že se ti to minule nelíbilo…“

Ozval se ostrý zvuk, jak práskly dveře a Lucas zpozorněl. Na dvě vteřiny zavládlo tíživé ticho. Pak jí pustil a odstoupil. Věnoval jí úsměv a odešel směrem k parkovišti.

Maybelline se několik sekund nemohla pohnout. Zůstala přesně tak, jak ji nechal – natisknutá na zeď a dokonale ochromená strachem. Teprve, když se její dýchání vrátilo do normálu a nikdo nepřišel, pocítila touhu odtud vypadnout. A rozhodně nechtěla jít stejnou cestou jako on.

Když otevřela dveře zpět do školní chodby, málem vrazila do ohromné masy svalů. Zvedla oči, seshora se na ní culila rozjařená tvář Emmetta Cullena.

„Hej. Snad nehoří,“ ušklíbl se pobaveně.

Maybelline o krok ustoupila a neodpověděla. Zběžně přelétla chodbu očima, sem tam proběhl nějaký ten opozdilec, ale jinak byla prázdná. Co tady Cullen dělal tak pozdě? Sám?

Z myšlenek jí vytrhla mohutná ruka, která jí byla položena na rameno. Maybelline překvapeně vzhlédla. Na Emmettově tváři se usadil vážný výraz, který k němu neseděl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Maybelline kývla, otočila se a šla pryč. Vstříc temným a temnějším zítřkům své proklaté existence. 

SHRNUTÍ 

Chtěla jsem poděkovat všem, co komentovali předešlé kapitoly. :)

Moc ráda si budu číst vaše odezvy i dál. 

Bude ještě dvě, tři kapitolky trvat, než se děj úplně rozjede, ale budu se snažit úvodem prokousat, co nejrychleji a nejzajímavěji. 

M.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 4. kapitola: