Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 2. kapitola

26.06.2012 (16:30) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1767×

Sedím u jídelního stolu vedle Alex, kterou včerejší večírek nijak nepoznamenal. Ještě se sladce culí na Joshe, jehož hlava za chvíli skončí v talíři s plátkem chleba namazaným něčím připomínající dle pachu tuňákovou pomazánku. Přestože kluci pařili o sto šest, jsem to já, kdo nespal celou noc. Kim se často budila, následně zvracela do kyblíku, takže jsem jenom uklízela a umývala její zvratky. Snažím se udržet své oči otevřené, ale samy od sebe se mi klíží. Zachraňuju to mrkáním a opíráním se o vidličku, ale marně. Připadám si zbitá jako pes. Dělat zdravotní sestru čtyřiadvacet hodin denně nebude moje vysněné povolání, ujišťuju se v duchu. Zabijte mě, kdybych si to náhodou rozmyslela.

Aspoň si udělala dobrý skutek, ozve se moje svědomí. Jo, jasně, ale támhle pan Krasavec si to evidentně nemyslí, přelétnu pohledem celou jídelnu, až se zastavím na jediné osobě, která mi pije krev. Dobře, asi jsme neměla být na něj držkatá, ale pěkně mě naštval. Zasloužil si to, neměl na mě křičet. Quil si poklidně pije kafe z červeného hrníčku s nápisem Nescafé, zabrán v hovoru s jedním ze správců parku. Něčemu horlivě přikyvuje. Zvedne pohled a propaluje mě svýma hnědýma očima. Sakra, vidí mě… Sklopím ty své, nimrajíc se v jídle dál.

Po chvíli mě to přestane bavit, kopnu do sebe poslední hlt čaje, který opravdu kolem čaje jenom běžel, odnáším talíř s vykuchaným chlebem a nakřáplým hrníčkem. U okýnka vezmu dva rohlíky spolu s dvěma prázdnými hrnky pro holky. Uvařím jim pořádný černý čaj, ne tuhle břečku, aby jim to pomohlo trošku zklidnit jejich podrážděné žaludky. U dveří na mě čeká Alex.

„Zlato, nechci ti nic říkat, ale vypadáš příšerně.“ Taky tě miluju, hlavně za tu upřímnost. Ušklíbnu se. „Kdybys měla krušnou noc jako já, nedivila by ses mi.“

„Maličká neumí pít, co? Stejně to pro ni nebylo.“

„Šla tam kvůli Glenovi, znají se dost dlouho,“ vysvětluju. Alex pohodí svou blonďatou kšticí. Vykouzlí přeslazený úsměv, značící její pomyšlení o Kim jako o blbce.

„První láska, co? A nešťastná…“

Tohle Alex vážně nikdy nepochopí. Kdo si to nezažije, nemůže porozumět. Znám to moc dobře. Prožívám si to tady každým okamžikem při střetu se sexy bohem. Vážně jsem to řekla? Blbost. Quila nemiluju, neznám ho a vůbec… Nebudu to řešit, s Kim to nemá nic společného.

„Ty sis to ale dost užila, že? Já jen, že tvé výkřiky slasti se nedaly přeslechnout,“ ušklíbnu se. Na její tváři se objeví lehký ruměnec, který však rychle zmizí.

„Měla jsem chuť a on sám se mi nabídl, no…“ Jistě, to flirtování z pláže se nepočítá, co?

„Já jen, že Quil o tom ví,“ hlesnu potichu.

Výraz v tváři Alex opravdu stojí za to. Škoda, že nemám foťák. „Si děláš prdel, ne?“

Záporně kroutím hlavou a v duchu se směju. Jo, holka, taky si to slízneš.

„Jedno mi prozraď, jak to, že jsi tak v pohodě? Mělas jointa, alkoholu mraky a není to na tobě vůbec poznat.“ Fakt by mě to zajímalo.

Alex se usměje. „Zázračný nápoj jménem Anti Ethanol. Stačí ho vypít a ráno ti pak nic není.“

Páni, nová vymoženost jednadvacátého století a asi to fakt funguje. Vědět to tak kluci, pomyslím si, vypadali by jinak.

„Za půl hodiny se máme všichni sejít na plácku před klubovnou, co je u stanového městečka,“ připomenu jí.

Při příchodu do chaty spatřím trosku jménem Susan s rozpatlaným make-upem po celém obličeji, bledou a úplně na zhroucení.

„Přinesla jsem ti rohlík a čaj ti udělám za chvíli.“ Vděčně se na mě usměje.

U kuchyňské linky natočím do varné konvice vodu a dám ji vařit. Do hrníčků položím sáček pravého anglického čaje Earl Grey. Nakouknu do pokoje, vidím Kim, spící jako dřevo. Asi se jí ulevilo a konečně usnula. Uslyším cvaknutí spínače, znamení, že voda už je horká. Zaliju oba hrnky. Susan ho rovnou naředím, aby ho mohla hned pít. Jsem úplná samaritánka, přestože si to nezaslouží. Jsem na všechny totiž moc hodná, což se mi často nevyplácí. Podám snídani Susan, která vypadá, že mi chce líbat ruce.

„Kim necháme spát. Napíšu jí vzkaz, aby nás nehledala. V tomhle stavu ji do toho vedra, co dneska bude, nepustím, ani kdyby se Quil stavěl na hlavu.“ Holky se na mě vyjeveně podívají a pak se rozesmějí. No co, co?

„Hele, Sus, oblíkat, za chvíli musíme vyrazit.“ Dopije, odloží hrnek do dřezu, upaluje se převléknout a zkulturnit se.

Mrknu do zrcadla, abych se ujistila, že všechno je tak, jak má. Černé tílko s květinou na břiše a tmavě modré kraťasy jsou do začínajícího vedra přesně to pravé ořechové. Vidíš, ani v tom nevypadáš jako soudeček. Sluší ti to. Ale zase to není nic extra pro toho hezouna, nic sexy a odvážného, á, protiva se probudil. Tss, nezaslouží si to po tom včerejšku, jak na mě vyjel. Možná jsem to trošku přehnala a měla se mu omluvit. Proč já? To on by měl přijít s prosíkem. Já se ho nebudu doprošovat, nádhery. Ještě víc se ztrapňovat fakt nepotřebuju.

Vlasy si spletu do žebrového copu z vrchu dolů, pořádně ho utahuju, aby se mi nerozpletl. Na sluníčku bych se upekla. Ne jednou se mě máma ptala, proč si je nenechám zkrátit. Dobře, je to dlouhé, těžké, občas nepřizpůsobivé, ale já je miluju. Kdybych se nechala ostříhat, umřel by kus mě, což nemůžu dopustit. Chodím ke kadeřnici, zarovnává mi konečky a radí mi, jak o ně pečovat. Jo, Glorie je poklad, nikomu jinému bych svou krásnou kaštanovou hřívu nesvěřila. Chodím k ní přes pět let a nikdy bych ji nevyměnila.

Na hlavu si ještě uvážu šátek, nazuju botasky Nike a jsem připravená vyrazit. Alex poskakuje, zavazujíc si tkaničky. Susan už vypadá mnohem lépe, dokousává rohlík, který úspěšně drobí na žluté tričko, které si vzala ke tříčtvrťákům a plátěnkám. Nechám holky jít první, ještě zkontroluju Kim, které naškrábu na kus papíru:

Jsme v klubovně. Neboj se, nikam nemusíš. Zůstaň v chatě a odpočívej. Povyprávím všechno pak. M.

Položím papírek pod hrnek na stolek u postele, aby to našla, až se vzbudí, a nepanikařila, že tam nikdo není.

Vrátím se kus směrem k hlavní budově s jídelnou, odbočím doprava a vstoupím k menšímu srubu, kde postávají kluci s Quilem. Sakra, polije mě horko až do morku kostí, jen co ho uvidím. Neposedné prameny vlasů černých jako noc mu padají do očí. Pod zeleným tričkem s logem Nike se mu rýsuje muskulatura a ve starých ustřižených džínách mu vyniká zadek. Fergussonová, hoď se do klidu a zapomeň na to! Potřebuju sprchu, a to pořádnou. Však ona přijde, dočkáš se, jen ta voda bude chybět.

Každého ostře probodne zrakem, na mě se dívá o malinko déle. Co zas má proti mně?

„Kde je Kim?“ zavrčí, až z něj jde docela strach.

Pohlédnu mu zpříma do očí. „Zvracela celou noc a teďka spí. Má vzkaz na stolku. Acylpyrin jsem do ní dostala k ránu, takže by měla být zítra v pořádku. Všechno jí přetlumočím.“ Kde se vzala ve mně taková bojovnice? Nechápavě nad tím kroutím hlavou.

„Skvělé, chci vám totiž někoho představit. Všichni v celém táboře ho znají, protože pomáhá hledat ztracené turisty. Nemusíte se bát, jelikož neublíží ani mouše, pokud ho ovšem nebudete provokovat. Máte někdo alergii na zvířecí srst?“

Ticho. „A tvoje sestra?“ otočí se na Joshe, který záporně zakroutí hlavou.

Hvízdne. Z lesa se vynoří obrovský husky. Koho mi připomíná? Vrtá mi to hlavou. Jakmile se mi ale pes otře o moji nohu, blikne mi. Vlkopes ze včera.

„Ahoj, krasavče!“ usmívám se na něho.

„Jmenuje se Mamut. Mamute, ke mně!“ Zmíněný přiběhne ke svému pánovi a sedne si.

„Hodný, za ty tři roky mě nikdy nezklamal. Svěřil bych mu vlastní život.“ Páni!

„Vstupte,“ pokyne rukou k otevřeným dveřím. V druhé drží zabalený sendvič.

Přestože se zdá klubovna malá, uvnitř je velmi prostorná. V rohu stojí police s raketami na tenis a badminton, sítě, míče na volejbal, basketbal a další hry. V kruhu jsou vedle sebe malá křesla a uprostřed malý konferenční stolek.

„Sednout!“ protne ticho Quilův hlas. Mamut se posadí do kouta.

Každý zapadne do jednoho křesla.

„Zklamali jste mě. Měl jsem o vás lepší mínění. Jste dospělí, ale zatím se chováte jak malé děti. Všechno jde řešit a domluvit se. Nesnáším, když někdo dělá něco za mými zády a víte proč? Vždycky je z toho pak průser. O Kim nemluvě. Kouření čehokoliv je zakázáno v celém areálu pod pokutou několik tisíc dolarů. Mohl jsem kvůli vám přijít o práci, kterou mám rád. Pokud chcete provozovat sex, berte ohled na ostatní, kteří toho svědky být nechtějí,“ stočí svůj zrak na Alex, která se hanbou propadá. Joshovi je to jedno, je bílý jako papír. Quil přešlápne z nohy na nohu.

„Jsem rád, že mezi vámi je zodpovědná osoba, která neztratila hlavu a dokázala se postarat o druhého,“ usměje se na mě. Tetelím se blahem. On si mě všímá. Zapůsobila jsem na něj. Vidíš, nejsi zas až taková šedivka, říkám si v duchu. Mamut si ze sedu lehne.

„Abyste se začali chovat jako dospělí, mám pro vás trest, který si jistě budete velmi dlouho pamatovat. Naše kuchařka, paní Flatterboneová, by potřebovala upravit záhon pro své nové sazenice, co si koupila. Bohužel jí tam vyrostlo mraveniště a neví si s ním rady. Nabídl jsem jí naši pomoc. Bude to náš odpolední program.“

Ozve se heknutí a následně Glen vyběhne z klubovny. Z otevřeného okna se ozývá dávení. Quil přejde k oknu, vyhlédne ven. Otočí se zpátky k nám, rozbalí si šunkový sendvič a začne baštit. Josh to nevydrží, následuje Glena. Quila to nevzrušuje. Pomalu pojídá svačinu a nijak mu nevadí, že ho nikdo neposlouchá. Mám takový dojem, že to ví moc dobře.

„Ještě vám chci sdělit program na celý pobyt. Zítra se koná fotbalové utkání dětských týmů, které soudcuji, takže někdo, koho si vyberu, pojede se mnou. Ostatní dostane na starost můj kolega Danny. Čeká nás malý kurz uzlů a smyček, stavění hranic, jak rozdělat oheň bez sirek a mnoho dalšího. Uděláme si táborák, půjdeme na jednodenní pěší výlet. Při nepřízni počasí budeme tady hrát hry.“

Nikdo ho moc nevnímá. Přehlíží to. „Jo, a pravidla. Kouřit se v areálu nesmí, jak již víte. Jedno vyhrazené místo je u hlavní budovy. V lese se nesmí na nevyznačených místech rozdělávat oheň,…“

Jeho hlas mi začne splývat a já slyším jen vrčení. Únava mě celou pohltí. Proberu se až při zaznění slova jasné.

Přikyvuju jako ostatní. Podle jejich výrazů ho nikdo neposlouchá.

„Žádné otázky?“ Nikdo se neozve. Já bych jednu měla. Cos všechno říkal?

„Fajn. Řád kempu je na nástěnce hlavní budovy v chodbě před jídelnou. Teď si všichni vezměte Acylpyrin a jděte si lehnout, vypadáte jako mrtvoly. Sraz je po obědě ve dvě před hlavní budovou.“

Sbírám se mezi posledními, vidina spánku mi zatemnila smysly, takže si nevšimnu Quila a napálím to do něj. Vážně potřebuju odpočinek.

„Promiň,“ zamumlám se sklopenýma očima.

„To nic. Jak je na tom? Nepotřebuje lékaře?“

„Bude v pořádku, nemusíš mít strach. Mám zdravotnický kurz s první pomocí. Zvládám to.“

Přikývne. „Jsem rád, že jsi jí pomohla. Nejsi večírkový typ, co?“

„Ne, fakt nejsem. Celou noc jsem se nevyspala, budila jsem se a pomáhala jí. Jestli mám odpoledne zahradničit, musím si odpočinout.“

„Půjdu se na ni podívat. Jsem ti vděčný, že ses o ni postarala. To by každý neudělal.“

„Díky.“ Jeho uznání mě hřeje u srdce. Když chce, dokáže být milý. Společně se vracíme k naší chatě, kde na zápraží sedí Alex a listuje Cosmopolitanem.

„Návštěvááá,“ houkne do chaty. Ohledy na Kim nebere, je jí to fuk. Jsem opravdu ráda, že s ní nebydlím, nebo bych se musela zbláznit. Quil protočí panenky a vstoupí. Jdu před ním, abych mu to ulehčila. Kim už je vzhůru. Stále leží na posteli. Na břiše má položený dívčí románek. Je celá bledá s kruhy pod očima, ale vypadá mnohem lépe.

Usměju se na ni. „Ahoj.“ Její výraz přetéká vděčností.

„Děkuju, nebýt tebe, nemusela jsem být živá,“ zašeptá. Dolehlo na ni svědomí a v očích se jí zračí slzy.

Quilův hlas promluví do ticha. Úplně jsem zapomněla, že je tady. „Dneska zůstaneš ležet celý den. Zítra bys už mohla jít s námi do lesa stavět hranice na oheň. Teda, tys mi ale dala.“

Kim rozpačitě uhne pohledem. Stydí se. Rozumím jí, na jejím místě bych se cítila stejně.

„Nevysiluj se čtením. Udělám ti čaj a do zítra tě vykurýrujeme, neboj,“ mrknu na ni.

Vděčně se na mě usměje, odloží knihu na stolek, otočí se na bok, zavře oči a pomalu se propadá do spánku. Starat se o druhé, to je moje druhé já. Snad ji to poučí a příště bude opatrná.

„Tak já půjdu,“ prohlásí Quil ztišeným hlasem, aby našeho maroda nevzbudil. Přikývnu a zůstanu sedět na své straně postele, pozorujíc Kim. Za svými zády slyším jeho kroky, jak se snaží jít jako myška, aby spící neprobudil. Z tureckého sedu se zhoupnu na záda a zůstanu ležet. Zavřu oči, nechajíc se unášet do říše snů.

Cítím, že mnou někdo třese. Oženu se, ale dotyčný nedá pokoj a pořád se mě snaží vzbudit. Zavrčím, protože chci ještě odpočívat, ale proti lechtání nic nezmůžu. Tohle ví jenom Alex, nikdo jiný, pomyslím si. Potvora jedna, proč mě nenechá spát?

„Lenochu, vstávej, jde se do roboty!“ Na to ti kašlu!

Přidá se Susan. „Za půl hodiny je nástup na sázení těch záhonů, máš tu oběd, abys měla sílu.“

To mě okamžitě probere a vykuleně hledím na ty dvě. „Co?“

„Álelůja, Šípková Růženka se nám probrala,“ uchechtne se Alex.

Zamračím se na ni. „Jakýpak blaf jste mi přinesly?“

„Těstoviny s boloňskou omáčkou.“

Susan se na mě povzbudivě usměje. „Je to docela dobré, dá se to sníst.“

Nezdá se mi to, ale budu se muset přemoci a sníst to, jinak na tom vedru umřu hlady. Nesmím zapomenout na pití… Vylezu z postele, potichu odejdu z pokoje po špičkách, zavřu obezřetně dveře, sednu si za stolek a dám se do jídla. Jo, Sus měla pravdu, poživatelné to je, na rozdíl od snídaně.

Během chvilky vyprázdním talíř, napiju se vody, nazuju botasky a jsem připravená vyrazit. Ještě si natočím vodu do pet lahve, až se budu rýpat v záhoně. Přeci jen mám praxi, máma má doma plný záhonek pod okny našeho domku, protože ona to nestíhá sama, a tak jí pomáhám. Občas se mi povedlo nějakou kytku poškodit, když jsem byla mladší, že jsem to později svedla na psa Jacka od sousedů, ale myslím, že mi to mamka nezbaštila. No, bude to sranda. Jsem na chlapce a pana dokonalého fakt zvědavá. Umí zacházet s rýčem? Nebo je to jenom pěkná tvářička?

S holkama jsme na plácku první, kluci dorazí po nás, takže můžeme vyrazit za Quilem. Vzdalujeme se kousek od tábora, jdeme po příjezdové cestě z kopce. Na samém konci cesty zahneme doleva a já spatřím mezi stromy menší domek. Že by cíl naší cesty? Trefa, zajásám, když u něj zastavíme. Quil zmáčkne zvonek na brance. Otevře nám naše kuchařka, paní Flatterboneová, milá stařenka, která mi ráno popřála dobrou chuť k snídani. Usmívám se na ni. Připomíná mi moji babičku, která umřela před pěti lety. Zamlží se mi pohled.

„Zdravím vás, děti. Jsem moc ráda, že mi pomůžete. David, můj syn, mě zbavil těch mravenců, takže na vás zbyde jenom sázení. To by mohla udělat děvčata a vy, chlapci, byste mi mohli nasekat dříví na zimu a porazit ten starý dub. Můj muž to nestihl za svůj život a syn na to včera zapomněl. Já vám mezitím upeču rybízový koláč a k němu kakao. Chlapče, děkuju ti.“

To poslední patří Quilovi, který na ni vykouzlí megawattový úsměv, až mi zrosolovatí nohy tak, že se nemůžu ani hnout. Páni, dokáže být opravdu okouzlující, když chce.

„Nářadí potřebné k práci najdete v kůlně vedle domku po pravé straně,“ ještě za námi zvolá babča.

Odebereme se všichni tím směrem, za střechou roubenky na nás vykoukne velká kůlna, kterou Quil odemkne, a z níž my s holkama bereme lopatky, hrabičky a motyčku. Kluci vyhrabávají sekery a pilu. Od kůlny se rozdělíme, kluci jdou za dům s Quilem a my jdeme k záhonku.

Jo, přiznávám, nesnáším to. Umím to, pomáhám, ale nikdy jsem nebyla ten typ – jako moje máma – co se hrabe půl dne v záhoně. Pokud mi holky pomůžou, tak bychom to mohly mít docela rychle z krku.

Bohužel, tento optimismus ze mě opravdu opadne po půl hodině, kdy sebou Alex třísne na zadek.

„Sakra, já tu nejsem jako pomocná síla v zahradnictví. Moje týden nová manikúra a gelovky jsou naprosto v háji. Stálo mě to dost peněz.“ Opravdu strašná tragédie, zlato. Měla by sis někomu postěžovat. Tři, dva, jedna…

„Sus, koukej, jak jsem si zničila nehty. Strašný, co? Jsme se chtěli jenom pobavit a on nás ani nenechá! Kazisvět jeden!“ Jasně, on může za vaši nezodpovědnost. Uhodilas hřebík na hlavičku. Tohle je moje kamarádka? Kdy prodělala tuhle změnu a stala se z ní frfňa? Kroutím nad tím hlavou. Radši to nechci ani vědět.

Dál se hrabu v hlíně v podřepu, lopatkou udělám jamku, dám do ní sazeničku, přihrnu ji motyčkou a zaleju vodou z plechové konve. A znova, jako stroj při sériové výrobě. Díky, mami, že mě kopeš k učení, protože jako dělnice bych si asi nic moc nevydělala.

„Jak vám to jde, dámy?“ Zamrazí mě při jeho tónu hlasu. Nečekala jsem tady kontrolu.

Otočím hlavu. Šokovaně na něj zírám, určitě s pusou dokořán, snad mi tam nevlítne moucha. Je do půl těla svlečený, takže konečně mám tu čest spatřit jeho buchtičky naživo a je to fakticky síla. Jsem jak smyslů zbavená, zírám na něj jak tele na nová vrata. Odkašle si a já zrudnu. Už zase na něj zíráš, co? O tom si nech jenom zdát, zlatíčko. Ten je nedosažitelný. Vzdej to, dokud je čas. Protiva mě poctil svou návštěvou. Říkala jsem si zrovna, kde jseš tak dlouho.

„Skvěle,“ culím se na něj. Jo, na mě si nepřijdeš, ale Alex tě proklíná. Susan se radši zdržuje komentáře.

„To mě těší. Trošku jsem vám přišel helfnout.“ Šplhneš si u zničené manikúry, ušklíbnu se.

Vezme si rýč a dělá jamky, abychom do nich mohly jenom zasazovat. Jasně, že mě to nenapadlo, to bude tím vedrem. Položím lopatku, zpod sebe vytáhnu láhev s vodou a napiju se. Sice už není tak studená, ale příjemně osvěží. Zabloudím očima k nové posile, která se s chutí pustila do práce. Při práci mu vynikají bicepsy a tricepsy při zapichování rukojeti rýče do země. Široká ramena drží atletickou postavu s vypracovaným hrudníkem, posetým drobnými chloupky, končící za pasem kalhot. Bože, já ho chci!!! Zděsím se. Vážně bych si měla dát sprchu, nejlépe ledovou, nějak mi to vedro leze na mozek. Asi ucítí můj propalující pohled, divila bych se, kdyby ne, protože se jeho silný sloup krku natočí, čímž mu hledím do jeho ostrých rysů v obličeji. Po tváři mu stéká krůpěj potu. Zaskočí mi, zakuckám se a skoro se utopím. Krásně ses ztrapnila, jen co je pravda. Nemáš se nechat rozptylovat, osočí se na mě protiva. Proč se nikdy nemýlí?

Vrátím se ke své práci, řasy sklopené, opravdu detailně zaujatá činností rukou si ničeho nevšímám. Vyruší mě až klakson za brankou. Koho to sem čerti nesou? Někdo je evidentně nervní, prohodím v duchu. Quil se otočí, když z auta vystupuje dáma okolo třiceti, v elegantním kostýmku s brýlemi. Klapot vysokých podpatků nejde přeslechnout. Od prvního okamžiku je to megera, vidím jí to na očích. Přesladce se usměje a já mohu puknout vzteky.

„Pane Atearo, tak ráda vás vidím.“ Já tebe ne!

Usměje se na ni. „Co pro vás můžu udělat, paní Millesová?“

„Potřebovala bych laskavost,“ zamrká řasama. Ona s ním koketuje? Já ji snad trefím tou motyčkou.

„Oč jde? Mohli bychom to probrat uvnitř? Zvu vás na studený čaj, jistě vám taky přijde vhod.“ Mile se na něj usměje. Počkat, on s ní mizí? Jak si to jako představuje? Zuřím! To je jako vtip? Ta nádhera sem přijede, udělá na něj oči a on ji zve na vychlazený čaj? Tss, neřád jeden.

„Jsi v pohodě?“ Kouká na mě vyjeveně Susan. Vší silou totiž drtím motyčku v ruce.

Plaše se usměji. „Jasně, jsem v naprostém pořádku.“ Kdybys nekecala.

„Proč osekáváš tu kytku?“ Hups! Protože mi to vadí! Jenže téhle nenápadné drbně se opravdu svěřovat nehodlám. Kde se to ve mně jenom bere? Nechápavě nad tím kroutím hlavou. Naprosto mě to šokuje. Žárlivost? To je blbost. Pokud ale žárlím, znamenalo by to, že jsem jenom krůček k tomu se do něj zabouchnout a nechat si zlomit srdce. Nikdy!

Po půl hodině vyjde ze dveří ta čarodějnice, strašně mu za něco děkuje, zmiňuje nějaký rozpis a přitom se medově culí. Potřesou si rukou, Quil se na ni usměje. Při odjezdu zatroubí a on jí zamává. Krásné divadélko, pomyslím si. Rychle sklopím pohled do záhonku, když se Quil vrací dodělat zbytek, co nám ještě chybí. Dělej, jakože nic. Buď neviditelná a hleď si své práce.

„Můžu se napít?“ ozve se za mnou Quil.

Odšroubuji láhev a podám mu ji. Žbluňk a voda vystříkne. Čůrky mu stékají po hrudi, až má mokré kalhoty. Zmateně to sleduje, ale nekomentuje to.

Alex se Susan to před chvílí vzdaly, šly na záchod. Alex si jistě bude čistit dvě hodiny ty svoje nehtíčky. Spolu s Quilem dokončíme záhon. Pokropím květiny a mám opravdu velkou radost, že máme hotovo, přestože je paní Flatterboneová skvělá. Holky přijdou poměrně za dlouho a jsou překvapené, že jsme to dokončili. Ještě víc jsou zaujaty mokrým Quilem. Jsem na sebe pyšná. Stejně jsem ty jejich předělávala, poněvadž byly málo ukotvené do země.

Paní Flatterboneová je nadšená. Srdečně nás všechny zve na koláč, který před hodinou dopekla. Každému dá dva kousky na talíř a hrnek plný kakaa. Pravé kakao, žádný rozpustný polotovar, to si vážně nechám líbit. Kluci si dají každý jenom jeden a zbytek zdvořile odmítnou, jelikož se obávají vzbouření žaludku. Držím jim palce. Snad už budou mít klidné zažívání. Koláč je fantastický a já poprosím naši milou stařenku, zda by mi dala recept. Moje prosba ji dojme, že nám dá ještě půlku plechu s sebou.

Do kempu přijdeme za šera, akorát na večeři. Jsem přejedená koláčem, takže večeři vynechám a jdu se do chaty podívat na Kim. Přivítá mě ve dveřích, živá, s pěknou růžovou barvou ve tváři. Po bledosti se slehla zem a je tu zpátky zdravá Kim.

„Strašně moc ti chci poděkovat. Zachovala ses jako starší sestra. Brácha je na baterky, měla bych se příště chovat mnohem racionálněji.“ Ou, tohle jsem nečekala.

„Tímhle si projde každý, příště se zachováš lépe nebo se vyvaruješ toho, aby bylo nějaké příště. Neztrácej hlavu,“ povzbuzuju ji. Nikdy jsme sourozence neměla, tak si to teďka můžu vynahradit. Konejšivě ji hladím po zádech jako malé dítě.

„Vypadáš skvěle, ale vezmi si ještě Acylpyrin, ať jsi zítra fit.“ Přikývne a jde do našeho pokoje. Uvařím jí ještě čaj a dám jí rohlík, co jsem pro ni schovala od snídaně. Najdu ji listovat módním časopisem.

„Tady máš něco na posilněnou,“ podávám jí to. Poděkuje mi a pustí se do toho.

„Jdu si dát sprchu, holky přijdou z večeře každou chvíli, tak ať ze sebe smyju ten smradlavý pot.“

Mohla bych se vydat na malou procházku, napadne mě po koupání při cestě do chaty. Sice už je tma, ale koukala jsem, že cesta k jezeru je osvícená dřevěnými lampami. To bude úžasný relax, zapomenu na všechna svoje trápení. Jo, bezva práce, Michelle, jsi jednička!

Věci si hodím opatrně na židli, abych nevzbudila Kim. Holky jsou zavřené v pokoji a vyprávějí si o klucích. Odcházím při zmínce o pěkném Joshově tetování v podobě velkého čínského draka, linoucího se od půlky zad přes bedra s ocasem stáčejícím se přes bok až k tříslům. Tohle poslouchat fakt nebudu.

Vydám se k hlavní budově, kterou obejdu zprava, stočím směr své cesty na kamennou cestu, kterou osvětlují sloupy lamp. Páni, ty jsem včera neviděla. Zajímavé. Osvětlení končí asi dvě stě metrů od jezera. V dálce vidím posezení a zamčené bistro. Nebuď strašpytel, svit měsíce ti ukazuje cestu, nemůžeš se ztratit.

Něco vlhkého mě šťouchne do lýtka. Zaplaví mě vlna strachu, ale ve svitu luny se mihne Mamut.

„Chlape, tys mě ale vyděsil. Pán tě nechal běhat venku? To je od něj hezké.“ Vidíš, nebude zas takový nelida, když s ním vydrží i Mamut. Musím se na něj začít dívat normálně, ne přes růžové brýle. Přitahuje mě, ale je to instruktor, hláskuju si to dlouhé slovo v duchu. Učitel! Nesmí se mi dostat pod kůži, musím racionálně uvažovat. Kam se to moje myšlenky zase ubírají? Proč?

Drbu Mamuta, kterému to dělá dobře, až si lehne na záda a nastavuje mi břicho. Vždycky jsem chtěla psa, ale táta je alergický na zvířecí chlupy, takže mám jako útěchu barevné rybičky. Aspoň něco. Mamut nastraží uši, rychle se zvedne a upaluje k jezeru. Následuju ho, jelikož za stromy uvidím osvícené jezero. Dojdu až ke břehu, posadím se do rákosí, zavřu oči a vnímám okolí. Slyším šplouchání vody, kuňkání žab, cvrkot brouků a všechny tyhle zvuky spolu vytváří krásnou melodii jako koncert smyčcového orchestru.

Všechno utichne, jen šplouchání vody přidá na síle. Otevřu oči, když vtom spatřím Quila, jak plave kraula. To se mi snad zdá? Co ten tady dělá? Sedím tiše jako myška v rákosí ani nedutám. Po delší době přestane plavat a brodí se ke břehu. Prosím, že mě nevidí. Rákosí je dost vysoké, ale i tak. Na pravém rameni má tetování v podobě zvláštního ornamentu.

Jeho nadávky nelze přeslechnout. Co se děje? Přepadne mě zvědavost, předkloním se, neodhadnu to a padám mu k nohám. Na poslední chvíli mě stihne zachytit, za což jsem mu vděčná. Jeho paralyzace šokem trvá docela dlouho, než se vzpamatuje.

„Promiň, nevěděla jsem, že tu někdo je,“ koktám rozpačitě. Tohle se může stát opravdu jenom mně. Otočím se zády, rudá jak rak, aby se mohl obléknout. Rukou mi zaťuká na rameno, znamení, že se můžu obrátit.

Jeho tvář je nečitelná, nevyjadřuje žádné emoce. Zamračí se, nadechne se, aby mi bezesporu mohl dát kázání o nedodržování večerky, ale zasekne se. Hledí na mě jako na svatý obrázek. Co je to s ním? Odkašlu si, uhnu pohledem a rozhlédnu se kolem.

Měsíc se odráží v hladině jezera a hází na hladinu odlesky. Třpytící se voda tiše zurčí, její šplouchání připomíná bubnování. Žáby dokončily svou noční árii a utichnou. Vše se ponoří do spánku, jen bručící hmyz pěje dál svůj part. Nádhera, tetelí se moje srdce blahem.

„V tuhle dobu bys neměla opouštět tábor, není to bezpečné,“ přeruší ticho.

Uznávám, má pravdu. „Nemohla jsem spát, navíc detaily Joshova tetování poslouchat nepotřebuju.“

Uvolněně se zasměje. Napětí z něj opadlo. Pocit, že ho dokážu rozesmát, mě hřeje u srdce. Opadla jeho maska nepřístupnosti, která mu vůbec nesluší. Na čele se mu objeví vráska. Z čeho?

„Ty máš taky. Ehm, tetování. Co to je? Vypadá hezky.“

Tričko si přehodí z levého ramene na pravé, aby ho skryl. „Nic neznamená.“

Nastane rozpačité ticho. „Aha, jasně.“

Přešlápne, poodejde a posadí se kousek od břehu. Mamut k němu přiběhne. Tvoří spolu sousoší, které doplňuje okolní krajinu. Mohla bych se na ně dívat celé hodiny a nepřestalo by mě to bavit. Ještě k tomu chybí houslista se svou tesknou melodií a romantika je na světě. Bože, jak je tohle všechno absurdní, usměju se pro sebe.

Dřepnu si kousek od něj a pozoruju v dálce hory.

„Všiml jsem si, že nejsi moc společenská, spíš uzavřená.“

„Hm,“ brouknu.

„U vody sis raději četla, než aby ses šla bavit s ostatními.“ Zaujatě na mě pohlédl, a když si všimne, jak rozpačitě mu zírám na hrudník, pousměje se a navlékne si tričko. Bahnivé psí stopy se mu táhnou od krku až k zádům. Zrudnu.

„Jo, aha. Měla jsem rozečtenou kapitolu, od které jsem se nemohla odtrhnout.“

„Ráda čteš? Já jako malej četl komisy o různých hrdinech, jako Iron Man nebo Hulk. Dneska akorát prohlídnu novinky na netu. Štve mě, že si nenajdu chvilku na dobrou knihu.“

„Jsem knihomol po tátovi,“ usmívám se. „Jeho vášní jsou historické romány. Od narození mi kupovali knížky. První hračka bylo leporelo se zvířaty.“

„Co máš rozečtené, že se od toho nemůžeš odtrhnout? Nějaké akční drama?“

Vykulím na ně oči. „Mercy Thompson od Patricie Briggs.“

Zvedne obočí. Vážně ho to zajímá nebo se jenom ptá, aby řeč nestála?

„Ona je mechanička opravující auta v dílně vedle svého karavanu. Sousedí s Adamem Hauptmannem, alfou místní kolumbijské vlčí smečky. Ona se dokáže přeměnit v kojota. Miluju jejich hádky, lítají při nich jiskry.“ Podívám se mu do obličeje, poslouchá mě. Cítím se trapně, když mu vyprávím děj Mercy. Co si pomyslí o mně, když tohle čtu?

„No, a teďka spolu chodí,“ uzavřu to a dám si nohy pod bradu. Položím si na ně hlavu, abych na Quila lépe viděla. Ten na mě zírá, ale nakonec se hurónsky rozesměje. Ach jó, právě si o mně myslí, že jsem pako.

Skvělé.

„A ty bys chtěla někoho jako je Adam? Vůdce smečky?“ O tom jsem nikdy nepřemýšlela.

„Jeho charakter mi imponuje. Snaží se zajistit bezpečí pro Mercy a svou dceru. Je hodný, čestný a spravedlivý. Asi ano.“

„I kdyby se měnil ve zvíře?“

Oněměle na něj zírám. Proč se ptá? Odvrátím oči zpátky k jezeru. Mamut ke mně přileze a já mu drbu kožich.

„Jsem unavená, takže půjdu spát,“ prolomím ticho a zvednu se. „ Tak zítra, mějte se.“

Quil se usměje a kývne. Sedí dál a zírá na vodu. Ještě předtím, než došlápnu na chodník, slyším, jak tiše dodává: „Dobrou noc, můj malý kojote.“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 2. kapitola: