Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - 4. kapitola

Alice,Bella,Jacob


Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - 4. kapitolaTak je tu další kapitolka, po třech měsících, doufám, že jste na mě nezapomněli. Na Lili čeká nemilé překvapení, potká starého známého, seznámí se velice ukecanou dívkou a ještě s někým… No nechte se překvapit. MM

 

4. kapitola

Do třídy jsem dorazila jako první a posadila jsem se úplně dozadu. Začala jsem si kreslit a ani nevím proč, ale pokaždé když chci začít kreslit, objeví se v mé hlavě jeho tvář a já ji pokaždé nakreslím, do posledního detailu.

Ještě než jsem stihla obrázek dokončit, tak se na chodbě ozval hluk a já se podívala ke dveřím. Stál tam, byl to on, ten kluk z mého snu.

Já na něj udiveně zírala a začala přeskakovat pohledem z něj na můj obrázek. Chvíli jsem si začala myslet, že mám halucinace, a proto jsem několikrát zamrkala, ale on tam pořád stál a pořád se na mě díval.

Vůbec jsem nechápala, jak je to možné, vždyť… Panebože, já myslela, že jsem si ho vysnila, ale on existuje. To je naprosto neuvěřitelný.

Z mých úvah mě vytrhlo zazvonění a příchod učitele. Naposledy jsem se na něj podívala a odvrátila tvář. Učitele jsem moc nevnímala, dokud nepromluvil.

„Zdravím vás, jsem Robin Lake, váš nový učitel matematiky.“ Oh, vždyť to je můj učitel matematiky z Dominiky. Co tady dělá? Jasně učí, ale proč tady? Tohoto učitele jsem nikdy neměla dvakrát v lásce a on mě taky ne. To zase bude, další dva roky pod ostřížím pohledem Robina Lakea. Pořád se mě snažil ztrapňovat nebo na něčem nachytat, nikdy se mu to nepovedlo a to ho dohánělo k šílenství, teda alespoň se tak tvářil. Možná mě pronásleduje nebo… Co já vím, ale proč by tu jinak byl, že? Pořád něco mlel tím jeho slizkým hlasem a já si vzpomněla na noční můru, která se mi zdávala, když jsem nastoupila na střední a on mě začal učit. Ne, nedělám si srandu, ze začátku jsem vážně měla o něm noční můry.

To není možný, proč já?

„Hodláš tu sedět ještě dlouho?“ ozvalo se a vytrhlo mě to z přemýšlení.

„Oh, cože?“

„No já jen, že tu sedíš a nehýbeš se už nějakou dobu. Učitel je už dávno pryč a ty pořád zíráš do prázdna,“ promluvila na mě blond dívka s modrýma očima.

„Aha… Jo už jdu, díky.“

„To je dobrý. Mimochodem jsem Terry. Píšu školní noviny.“

„Těší mě, jsem Lili,“

„Co máš teď za hodinu? Já mám literaturu.“

„Ehm… Já mám… Historii.“

„To je ve stejné budově, můžu tě doprovodit, jestli chceš? Páni, už ti někdy někdo řekl, že máš vážně zvláštní barvu očí? Jsou takový fialový, jako ne takový ty modro-fialový nebo tak nějak, ony jsou jen fialový,“ řekla to tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla.

„Jo, já vím.“

Vydali jsme se na další hodinu a ona skoro nezavřela pusu. Vůbec jsem nechápala, kdy mezi tou salvou slov stíhá dýchat. No, zase jsem se dozvěděla spoustu věcí, jako třeba kdo s kým chodí – velice užitečné –, s kým stojí zato se s ním bavit a s kým ne, kdo je tu nový – mimo mě ještě další dva lidi (dvojčata, kluk a holka) –, kdo je největší dokař nebo pařmen – v tomto případě pařmenka – a spoustu dalších a dalších životně důležitých informací, které – podle mého – jsou naprosto k ničemu.

„Jsme tu, jé, tam sedí ta nová holka, jejího bratra nevidím, asi je sama, no tak si to užij, budete mít Kingovou, s tou je sranda, no uvidíš, měj se,“ řekla a odešla, první den školy a já narazím na naprosto ztřeštěnou holku, která mluví a mluví a mluví, no nic. Zamířila jsem si to k té holce, o které říkala, že je taky nová, protože vedle ní bylo jediné místo.

„Ahoj, můžu?“

„Jasně, ty jsi tu taky nová, že?

„Ehm… Ano, jak to víš?“

„No… Všichni tu o tobě mluví jako o záhadné dívce,“ odpověděla mi a mě spadla brada, záhadné dívce?

„Jak záhadné dívce?“

„Co já vím, možná to dělají ty oči nebo to, že měříš sotva metr pětapadesát. Taky jsem už slyšela, že na první hodině jsi naprosto nevnímala a před tím jsi něco kreslila, prý to vypadalo jako obličej.“

„Páni, to je, jako by mě někdo sledoval.“

„Trefila si se, budou tě sledovat, co bys taky čekal malé město, kdybychom sem nepřijeli, asi by umřeli nudou.“

„To asi jo. Jsem Lili,“ představila jsem se dnes už podruhé.

„Já Michelle."

 

 


<- ->

 


Byla bych ráda za nějaký komentář, ať vím, jestli pokračovat. Díky mm.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!