Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 13. kapitola

03.04.2011 (07:15) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4551×

13. kapitola

„Jsem v háji!“

„Jak v háji?“ zjišťovala Afrodita a nakoukla mi pod ruku.

„To není ještě tak hrozné. Lepší, než kdyby tam bylo napsané, že neexistují. To by byl průšvih, ale teď vlastně musíš najít jen tu správnou duši a poslat ji na zem v podobě ženy nebo muže. Myslím, že Edward by byl radši za podobu ženy,“ utěšovala mě.

„Jen najít tu správnou duši? To mi nepřipadá nejlehčí,“ rejpla jsem si.

„Alespoň na rozdíl od ostatních víš, že na zemi jeho drahou polovičku hledat nemáš,“ poukázala na mé výhody.

„Ale jak mám hledat mezi mrtvými?“ zjišťovala jsem.

„Můžeš uspořádat konkurz,“ zazubila se a odněkud vylovila kousek čokolády.

„Afrodito!“

„Ale ono to tak skoro je, budeš muset procházet duše čekající na další život ve frontě a určit, která je ta správná. Až ji najdeš, tak uděláme výjimku a pošleme ji Edwardovi v podobě, jakou bude potřebovat. Má to jen jednu nevýhodu. Takhle můžu pro Edwarda oživit pouze jednu duši. Máme pouze jeden pokus na oživení správné duše,“ vysvětlila mi.

„Takže mým úkolem bude poznat Edwarda natolik, abych mu byla schopná mezi dušemi pravou lásku najít,“ hlesla jsem.

„Přesně tak,“ ujistila mě Afrodita. „Vím, že to není lehký úkol, ale pokud chceš Amora porazit, jinou možnost nemáš.“

„Hm, tak já mu jdu ukrást další deník. Myslím, že ty deníky mi nejvíce pomohou s hledáním,“ poukázala jsem na to, co jdu dělat a přemístila se k Edwardovi do pokoje. Už dávno všichni byli ve škole a v práci. Vrátila jsem Edwardovi dočtený deník a vybrala si nový. Věděla jsem, že mám tentokrát ještě spoustu času a pustila jeho wifi věž. Překvapivě v ní měl Debussyho a jeho Clair de Lune. Ačkoli klavírní verze je překrásná, tak na novém cdéčku od Davida Garreta byla také úžasná.

Davida Garreta jsem poslouchala, když jsem byla ještě stařenka. Kvůli tomuhle fešákovi s houslemi jsem se naučila používat počítač. Milovala jsem klasickou hudbu, ale moderní předělávky od některých muzikantů byly také moc krásné a měly, co do sebe. I když jsem asi plně nedoceňovala elektronické remixy, které mi můj vnuk s nadšením přehrával. Třeba od toho holandského dýdžeje, co se jmenuje nějak jako Těsto?

Lehla jsem si na Edwardovo kanape a otevřela deník číslo tři.

Z počátku se v deníku nic extra nedělo. Popisoval jen svůj šťastný návrat domů a milé přijetí Carlislea a Esmé. Neptali se na jeho zážitky a ani důvod, proč se vrátil. Jenže život v jejich společnosti pro něj byl velmi náročný. Ačkoli před ním své vášně mírnili, neunikl jim.

Snažil se jejich milostné chvilky ignorovat, a tak objevil klasická díla od Shakespeara a jiné knížky. Čtení nebylo jediné, co mohl ve svém věčném životě dělat. Proto začal také studovat medicínu, ale pouze teoreticky. Bál se praktické části. Krev bylo něco, čemu měl velké problémy odolávat. Sice se jeho žízeň zmírnila po návratu domů, ale i tak se necítil jistý kramflecích. V nevětrané pitevně by sice asi neměl chuť na nebožtíka, ale možná by tam byl nějaký medik k zakousnutí. A psychiatrie jeho snem nebyla, stačilo, že mu lidé nevědomky přehrávají svá trápení a úchylky, slyšet je nahlas opravdu nepotřeboval.

Upírský život se mu stal stereotypem. Učil se a lovil. Nic víc. Až jednoho dne se něco změnilo. To když Carlisle domů donesl polomrtvou Rose.

Edward nesouhlasil s její proměnou, ale Carlisle se prostě nenechal zastavit. Myslel si, že ji tím nějak zachrání. Jí ale už nebylo pomoci. Vzpomínky na její znásilnění ji provází do konce věčnosti.

Z deníku:

Jejím tělem se proháněla bolest a nikdo z nás jí nemohl pomoci. Žádný dotyk jí nemohl ulevit. Žádná milovaná bytost, která by tu na ni čekala jako Carlisle na Esmé. Čekal ji stejný osud jako mě.

Ačkoli Carlisle předpokládal, že se s Rose dáme dohromady, mýlil se. Už když se měnila, jsem věděl, že víc než za sestru ji nepřijmu. Sice byla překrásná, ale pro mě nebyla.

Jasně, to jsem věděla i já, že pro něj není. O Rose vím, že je blondýna, čímž jsem ji automaticky mohla vyškrtnout ze seznamu. Nesmím hlavně na to zapomenout, až najdu tu jeho pravou duši, neproměnit ji v blondýnu.

Celou proměnu proklínala nějakého Royce Kinga a slibovala mu smrt, jakmile se probudí. Věděl jsem, že z toho bude průser, ale radši jsem se snažil tyhle její myšlenky ignorovat. Moc dobře jsem věděl, jak se bude cítit po probuzení. Nějaký Royce King jí asi zajímat nebude.

Jenže to jsem nevěděl, jak moc jsem se mýlil.

Hned po proměně na všechny vrčela jako upír. Nadávala a málem Carlislea roztrhala a opravdu jsme měli hodně práce ji uklidnit. Všechno pochopila, ale i tak. Dřív než jsme ji stihli zastavit, udělala to, co měla v plánu celou proměnu. Šla zabít Royce Kinga a jeho kumpány. Za ponížení a za špatný konec jedné pohádky.

V dalších dnech po jejím návratu jsem se jí vyhýbal. V hlavě jsem viděl, co udělala s Kingem a jeho kumpány a byl bych opravdu nerad, kdybych skončil jako oni. Žádné takové vzrušení jsem nehledal. Prostě jsem se snažil Rose vyhýbat. Ale abych z Rosalie nedělal vraždící monstrum, ve skutečnosti jsem věděl, že by mě nezabila jen tak z rozmaru, protože když se zrovna nekontrolovala, cítil jsem hloubku jejího žalu a beznaděje. Jenže osamělá Rosalie si mé chování občas brala trochu víc osobně, než bych čekal.

Překvapivě mě občas chtěla trápit různými novými francouzskými modýlky a předváděčkou svého vnadného výstřihu. Snažil jsem se být elegán a nekoukat jí přímo do výstřihu, ale když myslela na to, jak jí padne ten nový korzet, nemohl jsem se bránit jejímu pohledu do zrcadla na to, jak je sexy.

Co si budeme povídat, ani jsem se bránit nechtěl. Koukat se přeci na hezké ženy můžu, ne? A navíc jsem dělal dobrý skutek, když jsem se náhodou zatvářil uznale, má sestra měla hned lepší den. Je ale pravda, že jsem Rose většinou pěkně deptal tím, jak jsem na venek dělal, že jsem vůči ní úplně chladný, ale nic víc, než se občas podívat, jaký hezký kus prádla si koupila, mě nezajímalo. Chtěl jsem být prostě dobře informovaný o ženské módě. Nikdy jsem nevěděl, kdy potkám tu pravou, ale vždy jsem chtěl být na dotyčnou připravený, abych se jí překvapeně neptal na to, co jsou to podvazky a k čemu jsou. Tak na tohle jsem svým způsobem měl Rose. Teda alespoň do té doby než si přinesla Emmetta. To se teprve naše domácnost pořádně změnila.

Když Emmetta donesla, bylo mi hned jasné, že jeho proměna není jenom kvůli jeho záchraně, ale částečně i pro ni. Viděla v něm syna své kamarádky, kterého párkrát hýčkala ve svých rukách. Carlisle se tentokrát ohlížel na můj názor, protože se poučil z Rosiiny proměny. Nechtěl, aby dotyčný někoho zabil jako Rose, a její šílené nálady ho taky deptaly. Nebyla jako Esmé, kterou zatáhl do postele a ona byla pak jako beránek. Někdy jsem míval pocit, že něco takového ode mě očekává, ale já mu hned na začátku řekl, aby s ničím takovým nepočítal.

Nakonec jsem Carlislea v Emmettově proměně podpořil. Když proměna započala, otočil jsem se na Rose se slovy:

„Postarej se o něj. Ty jsi ho chtěla a doufej, že on se s tím smíří a nebude tě chtít roztrhat stejně jako ty Carlislea.“ Nemínil jsem ji v ničem podporovat a ukázat na to, jak je sobecká. Nikdy Carlisleovi svou proměnu neodpustila a jen já jsem to v její hlavě viděl.

Dnes jsem konečně u uhlazeného Edwarda objevila tvář rozmazleného pubertálního fracka. Nevím, jestli člověk musí být žena, aby Rosalii porozuměl, ale já jí jako matka, babička i prababička chápala. Bylo pro ni snazší zemřít po ponížení, které prožila, po bolesti z nenaplnění smyslu své existence, kterou musela prožívat každý den i každou noc. Možná že Edward jen žárlil, že i Rose ho přeskočila a přinesla si domů člověka. Možná v ní viděl sám sebe, i on se se svou rolí predátora dlouho vypořádával.

A navíc to byla ženská, a jak jsem vypozorovala, tak ani o mnoho let později jim prostě Edward nebyl schopen porozumět, přestože jim viděl do hlavy. Vyměnila jsem ve věži cédéčko a zvědavě se vrátila k přeměně mohutného Emmetta.

Hned jak jsem se vrátil ke konci Emmettovi proměny, zjistil jsem, že se neproměňuje jen Emmett, ale i Rose. Každou vlnu bolesti prožívala s ním a utěšovala ho. Bylo jí jedno, že se už nějaký ten den nemyla a neupravovala. Snažila se mu být oporou a já viděl její oddanost, a to ho pořádně ještě ani neznala. Velmi mě pak zajímalo, jak on se zachová, až zjistí, co se z něj stalo.

Když už konečně docházelo ke konci proměny, připravili jsme se a čekali. Jakmile se Emmett probudil, zvedl se a sjel nás pohledem. Jeho reakce na nás byla nepředvídatelná a neočekávaná. Naprosto mě jeho první myšlenky dostaly do kolen. Rose na něj láskyplně koukala a čekala, co z něj vypadne a on měl v hlavě jen:

„Tak jo, kde je ten medvěd? Cítím, že tentokrát bych ho dostal!“ Takže mi v ten moment bylo jasné, že se láska na první pohled z Emmettova hlediska nekoná.

Ulevilo se mi, přeci jen to s tím naším Edwardem nebude tak zlé, když i u Rose poznal lásku. Horší však bylo to, že mi Rose připomněla mou rodinu. Copak asi dělají mé děti? A vnoučata? Jak ráda bych je zase viděla a objala.

Já vím, že mě za tohle sdělení asi budete chtít sežrat a ani to neberte jako nějaké vydírání, ale jaksi nestíhám ve škole, protože neustále něco ťukám pro vás do počítače. Tudíž si musím nastavit nějakou hranici, díky které by díly přibývaly a zároveň jsem stíhala psát seminárky do školy. Teda pokud se někdo z vás nenabídne a nenapíše je za mě. :-) (já vím, blbej vtip) Hranici nastavuji na 30 komentářů, pokud dílek 30- ti komentářů nedosáhne, dalšího dílku se dočkáte za 14 dní od vydání poslednícho dílku.

Klidně na mě vrčte, ale škola je důležitější a psaní dělám pro zábavu. Svým způsobem si tempo vydávání dalších dílků můžete určit samy. Napadá-li vás jiné řešení, dejte mi vědět. Má unavená hlavinka, totiž nic blbějšího už nevymyslela.

Moc děkuji za každý komentář z minulosti i v budoucnosti a doufám, že vás tímhle neodradím od dalšího čtení povídky. To bych nerada.

Vaše

El

12. kapitola 14. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 13. kapitola: