Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 22. kapitola

13.06.2013 (21:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2371×

Pohled Bella

„Jsi blázen!“ štěkl Demetri a nechápavě u toho kroutil hlavou.

„Jestli mi nechceš pomoct, tak mi aspoň uhni z cesty!“ řekla jsem rázně, když se rozvaloval ve dveřích a tím mi bránil, abych mohla vyjít.

„Jak dlouho to chceš takhle dělat?“ ptal se a k odpovědi mě vyzýval pohledem. Sklopila jsem hlavu a byla už unavená z toho mu to neustále opakovat.

„Dokud to půjde,“ řekla jsem jednoduše.

„Zatím ti to prochází, Bello, ale takhle to pořád nebude. Co potom?“ varoval mě. Zvedla jsem k němu pohled a zadívala se mu do očí.

„To zatím nevím. Budu muset na něco přijít,“ pohodila jsem rukou a zadívala se do země.

„To je směšný!“ odsekl s odporem a bouchnul u toho do futra. „Vážně si jako myslíš, že tohle ti u Ara projde?“ zeptal se s hořkostí. Mlčela jsem a zírala do podlahy. A tak pokračoval dál.

„Odpustil by ti i zničení téhle planety. Vyvraždění celé Asie, ale tohle? Ubohé lidské dítě! Jeho neomylná zbraň má slabost. To je, jako bys měla vadu, Bello! Budeš pro něj bezcenná! Zabije tě!“ zveličoval, jak to měl vždy ve zvyku.

„A co je tobě vlastně po tom?“ prohodila jsem.

„A jsme zase u toho. Co je mi do toho…“ pronesl rezignovaně.

„Jo, už zase. Co je ti, kurva, potom?!“ křikla jsem naštvaně a strčila do něj, jak jsem prošla dveřmi z koupelny do pokoje.

„Nic, jen tě, kurva, miluju! A divím se, že to ještě Felix neřekl. A docela mám strach z toho, co se stane, až se to Aro dozví.“ Bla, bla, bla. Nemohla jsem ho už poslouchat. Neustále si jen stěžoval a řešil, co mu nepříslušelo.

„Jestli tobě je jedno, co se s tebou stane, tak mně ne. A jestli tě to má zachránit, tak to budu já, kdo to Arovi řekne,“ vyhrožoval. Nechala jsem tašku s věcmi být a přeletěla v sekundě místnost. Chytila jsem ho pod krkem a mrskla s ním o zeď.

„Mně nebudeš vyhrožovat, Demetri! Mně teda ne!“ zapředla jsem mu do obličeje se značně špatnou náladou. Tohle se mi nelíbilo. Vlastně se mi to vůbec nelíbilo.

Podrazil mi nohy a než jsem chytila rovnováhu, přirazil mě k zemi. „Já tě budu chránit, Bello! Za každých okolností!“ Podsekla jsem mu ruce a nohou ho prudce odkopla.

„Tak buď drž se mnou, nebo jdi teď hned za Arem!“ křikla jsem a rukou ukázala na dveře. S hrůzou v očích mě sledoval, když si uvědomil, k čemu jsem ho to vyzvala.

„No?“ pobídla jsem ho a nespouštěla ho z očí. Narovnal si plášť a upravil si límec.

„K čertu s tebou, Isabello!“ řekl, když skončil se svým vzhledem. Došel k posteli a vzal z ní mou tašku.

„Tak co mám teda udělat?“ zeptal se a čekal na mou odpověď.

„Musím Nessie odvézt do školy. Alec je tam s ní sám už víc jak tři hodiny. To není dobrý. A potřebuju, abys našel toho idiota a dal ho do stavu ucházejícího pro přijetí ve škole. Musí dnes podepsat ty papíry,“ řekla jsem a otočila se ke dveřím. Vzala jsem za kliku, ale to už jsem cítila Demetriho v zádech, jak se ke mně připojil.

…

„Vidíš, a pak tam dáš ještě jednu lžičku. Mám ráda, když je ho tam hodně,“ slyšela jsem už z dálky Nessiin hlas. Ještě jsem zrychlila, protože to nevěstilo nic dobrého.

„A to je všechno?“ ptal se jí Alec. Z jeho hlasu jsem byla překvapená, mile překvapená. Žádná nabroušenost ani zloba.

„Všechno,“ odsouhlasila mu moje malá cácorka. Zaparkovala jsem před domem a přemístila se ke dveřím.

„Co to tu děláte?“ zeptala jsem se, když jsem vešla do obýváku. Stáli u kuchyňské linky a hlavy měli na můj vkus až moc blízko u sebe.

„Ehm, kakao?“ otočil se na mě Alec a provinile se usmál.

„Věřila bys, že ho ještě nikdy nepil?“ zeptala se mě Nessie a plácla se u toho do čela.

„Nechápu, jak bez toho může žít,“ zasmála jsem se.

„Já taky ne,“ řekla naprosto vážně, seskočila ze židle a rozešla se ke mně. Natáhla ruce, tak jsem ji automaticky zvedla do náruče a dala jí pusu na tvář.

„Kdes byla tak dlouho?“ chtěla vědět. Dívala jsem se na ni a nemohla uvěřit, že mi vážně až tak moc chyběla.

„Neodkladná záležitost, promiň, zlato,“ řekla jsem tišeji. Vážně přikývla a víc se už nevyptávala.

„Vezmi si tašku a vyrazíme, ano?“ postavila jsem ji a ona se rozeběhla do svého pokoje.

„Neuvěřitelně to páchne,“ pronesl Alec a urychleně vylil to kakao do dřezu, tak aby to neviděla.

„Ahoj Alecu,“ zahlásila Nessie, když se vyřítila z pokoje a mířila rovnou do předsíně zavázat si boty.

„Díky,“ řekla jsem jeho směrem a vysloužila si tak jeho úsměv. Pak jsem se vydala za tou malou cácorkou, co byla právě u své říkanky.

„Pak zajíček obejde strom –“

„Šup do díry a utáhnout,“ dopověděla jsem a obě jsme se usmály, když se jí na botě objevila krásná mašlička.

Pohled Demetri

Procházel jsem ulicemi Volterry a přemýšlel o tom, co budeme dělat, až se tohle všechno provalí. Bude to velký průser a já si byl jistý, že to bude mít dopad na nás všechny. Už dávno mě napadlo, že by to byla naše šance, jak se dostat spolu s Bellou z Volterry. Ale čím víc jsem Bellu pozoroval, tím víc jsem si byl jistý, že ona bez té holky neodejde.

Nevěděl jsem, nakolik budu schopný dostat nás pryč i s malým lidským dítětem. Vždyť ona měla přece své potřeby, daleko náročnější potřeby než byly ty naše. A pak tu byla otázka toho chlapa, kterému jsem byl právě na stopě. Vlastně jsem věděl přesně, kde byl. Jen jsem oddaloval naše shledání. Byl by ochotný vzdát se dcery tak, abychom spolu s ní mohli zmizet?

„Na co čekáš?“ vyrušil mě z polemizování Alec.

„Co tu chceš?“ řekl jsem nabroušeně. Nebavilo mě, že on byl všude, kde byla Bella.

„Přišel jsem ti pomoct,“ zašklebil se.

„Mně nebo Belle?“ řekl jsem, i když jsme oba odpověď znali.

„Vždycky budu na její straně. Jenom na její straně,“ řekl, až mě zamrazilo. Nesnášel jsem tu jeho jistotu. Byl pravý opak své sestry, tak jako ve všem, ale přesto byly věci, ve kterých byli naprosto stejní. Například ta jejich zatvrzelost a pevný charakter.

„Ale tebou si nejsem tak jistý,“ řekl, když jsem dlouho neodpovídal. Podíval jsem se na něj a střetl se tak s jeho tázavým pohledem.

„Ale prosím tě,“ odsekl jsem a otočil se směrem ke vstupu do putyky.

„Bylo to zaváhání, co jsem právě viděl?“ ryl do mě. Vzal jsem za kliku, a než jsem stačil otevřít dveře, bílá ruka mě zastavila.

„Jestli pochybuješ, tak bys možná měl jít,“ řekl a myslel to skutečně vážně. Asi si neuvědomoval, že já jsem pro ně dost potřebný. Bellu bych totiž našel všude.

„O to se nestarej, Alecu. A radši se připrav,“ řekl jsem a i přes jeho ruku otevřel ty dveře.

Ten pajzl byl vylidněný. Vedle baru hrála televize, kde probíhaly ranní zprávy. Kromě barmana a zřejmě provozního tu seděl jen on a pár starších násosků. Všichni se dívali na zprávy, až na něj. On se střídavě díval na svou skleničku a před sebe. Kráčel jsem k němu lidským krokem. Okamžitě jsem poznal moment, kdy Alec všechny ochromil svým darem. Došel jsem až k němu a věřil, že tentokrát ho na mě nepoužije.

„Tak jdeme, mladej,“ řekl jsem a chytil ho za rameno. Až teď jsem si všiml, že on na mě vůbec nereagoval.

„Sakra, Alecu! Nech ho tak,“ okřikl jsem svého společníka a chtěl, aby ho přestal zbavovat smyslů.

„Nebudu riskovat hysterické scény, takže ho vezmi a jdeme,“ řekl a stále všechny držel ve sladkém nevědomí.

„Vůbec nebudeme vypadat nápadně. Bledý chlap, co táhne vysokého bělocha, co o sobě nemá ponětí, následovaný bledým dítětem před polednem,“ řekl jsem, značně rozčílený.

„Nech si ty kecy, Demetri. Mám tě plný zuby,“ zavrčel. Nesnášel, když jsem si ho dobíral kvůli jeho věku. On za to nemohl. Ale já ho rád rozčiloval. Se spokojeným úsměvem jsem našeho ožralu vzal v podpaždí a vedl ho ven.

„Vážně, Alecu, nech toho,“ řekl jsem, když jsme vyšli na denní světlo. S ušklíbnutím spustil ruce a přestal se svým darem.

„Kde to…“ blekotal ten ožrala a sotva se držel na nohou.

„My mluvíme?“ utrousil jsem na jeho adresu a dál na jeho otázky a blekotání nereagoval. Táhnul jsem ho domů a přemýšlel, jak se vlastně takový člověk dostává z prohýřené noci do stavu ucházejícího pro přijetí ve škole?

A podívejme se, kdo nám to vystrčil růžky. :-) Demetri se nezdá, co? :-) Ale pořád věřím, že ji přece jen nezradí. Co vy? :-)

Děkuju za Vaše komentáře! Moc mě potěšily! Doufám, že jsem i já Vás potěšila. :-) A jestli ne, tak tou další kapitolou snad jo. :-D

A co že v ní bude? Myslím, že postačí, když řeknu, že Edward půjde s Bellou podepsat papíry do školy. :-)

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 22. kapitola: