Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 10. kapitola

Slza pro upíra - 10. kapitola„A ty s ním chceš jet?“ zkoušel mě jako školačku. Jenže mým školním dnům odzvonilo už hodně dávno. „Ne. A navíc, Caiovi by se to nelíbilo a já mu nechci být proti vůli.“ Zatahala jsem za nitky. Věčný a nikdy neutichající spor mezi Arem a Caiem. Hlavní role: Já. V ten moment jsem Arovi nahrála do karet a bylo rozhodnuto.

Jeho rozšířené oči mě pobízely a já si v duchu formulovala tu správnou verzi příběhu.

„Cullenovi,“ vyslovila jsem jméno rodiny, která byla ve volterrském hradu tabu. Aro si překryl ústa a nevěřícně zakroutil hlavou ze strany na stranu.

„Chce navštívit rodinu Cullenových a chce o nich zjistit co nejvíc. Pro tebe,“ dopověděla jsem to a modlila se, aby to zabralo. Jeho věčný úsměv zmizel. V kamenném výrazu, který se mu objevil na tváři, jsem jen těžko mohla číst. Ale jeho oči, které lačnily po informacích, mě pobízely dál.

„Ví, že jsou velkou neznámou, že tedy představují určitou hrozbu. A myslím, že to vlastně není vůbec špatný nápad,“ pokračovala jsem rychle, abych to uvedla na pravou míru. Jeho tvrdý pohled, který se v mžiku přiblížil ještě víc, když mě prudce strhl na své tělo, byl hrozivý. Věděla jsem, na co se mě chce zeptat. Jeho oči to na mě křičely. A tak než se mě na to vůbec stihl zeptat, dala jsem mu rovnou odpověď sama.

„Mě sebou chce zřejmě jen proto, kdyby se s nimi dostal do sporu. Pak bych se mu hodila. Vzhledem k tomu, že mě moje pověst předchází,“ objasnila jsem mu. Uvolnil mě ze svého sevření a já mohla vidět, jak přemýšlí. Nechtěla jsem se předčasně radovat, ale tušila jsem, že to zabralo. Dala jsem mu totiž něco, co ho zajímalo mnohem víc než Demetri. Ale bohužel ne víc než já.

„A ty s ním chceš jet?“ zkoušel mě jako školačku. Jenže mým školním dnům odzvonilo už hodně dávno. Samolibě jsem se pousmála a zpříma se mu podívala do očí.

„Ne. A navíc, Caiovi by se to nelíbilo a já mu nechci být proti vůli,“ zatahala jsem za nitky. Vsadila jsem všechno na věčný a nikdy neutichající spor mezi Arem a Caiem. Hlavní role: Já. Zároveň jsem v ten moment Arovi nahrála do karet a bylo rozhodnuto.

„Pojedeš s ním a dohlédneš na něj. Přece jen - tobě věřím nejvíc.“ Nepatrně jsem se usmála, hned na to jsem se ale zatvářila znuděně. Otočila jsem se k němu zády pro větší efekt.

„Nechci, Aro. Pošli s ním třeba Santiho, nebo někoho jiného, co já vím,“ hrála jsem na city. Nepatrně jsem při tom rozhodila rukama. Samozřejmě, že jsem chtěla jet. Ale tohle bylo kdo z koho a já to musela ustát. Aro mi bezmezně věřil, a tak bylo tak snadné mu lhát. Přesto jsem se za to nenáviděla, protože on byl ten poslední, komu bych chtěla lhát. Vlastně, Demetri byl ten, koho jsem kvůli tomu momentálně k smrti nenáviděla. Jenže jsem musela zachránit tu jeho velectěnou prdel.  

„S Caiem to vyřídím. A tvoje diplomatické jednání se mu bude hodit, Isabell,“ vydechl do mých vlasů. Ucítila jsem jeho ruce na mých ramenech. Přitáhl si mě na hruď a já na zádech ucítila jeho tělo. Držel mě zezadu za ramena a obličej měl zabořený v mých vlasech.

„Dobře,“ souhlasila jsem nakonec s vítězným úsměvem, který jsem před ním ovšem ukryla. Věnoval mi spokojený polibek do vlasů. Při dotyku jeho rtů jsem zavřela oči. Chtěla jsem víc. Prudce jsem se k němu otočila. Trochu jsem zalitovala, že jsem si sundala podpatky. Teď mi ty centimetry chyběly. Stoupla jsem si na špičky a lehce zvedla bradu. Hypnotizovala jsem jeho rty a chtěla vědět, jak chutnají. Ani se nepohnul. Strnul v pohybu před tím.

Nahnula jsem se a lehce spojila naše rty. Letmo jsme se jimi dotkli. Sklopila jsem zrak a opět se sesunula na plné chodidlo. Nemohla jsem. Nemohla jsem ohrozit to, co mezi námi bylo. Bylo to něco hlubšího, než je ubohý lidský cit. Nikdy tuhle hranici nepřekročím. Nemůžu ho ztratit.

Nepatrně jsem se od něj odtáhla. Výraz v jeho tváři mi značil, že svádí ten samý vnitřní boj jako já. Chtěl mě úplně stejně jako já jeho. Cítil to samé co já. A oba jsme si včas uvědomili, jak to mezi námi je. Usmála jsem se na něj.

„Dnes hrajeme další rundu, přidáš se?“ zeptala jsem se a upírala pohled do jeho očí. Rukou mi odhrnul vlasy z tváře a jemně po ní přejel.

„Dnes ne. Musím toho hodně zařídit,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Dělilo nás sotva pár milimetrů. Strnule jsem stála a čekala. Pohladil mě po vlasech a vtiskl polibek na čelo. Sjela jsem pohledem k podlaze a ruce si zapřela do boků.

Ode dveří mého pokoje se na mě otočil. Nakrátko jsem na něj pohlédla, když jsem za ním zavírala dveře. Opřela jsem se o ně a nechala můj mozek, aby vstřebal nejnovější události.

Stála jsem o ně opřená už dlouhou chvíli. Pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Všechno byla Demetriho chyba. Jeho nerozvážnost nás mohla stát život. Přinejmenším jeho život. Naštvaně jsem bouchla do dveří. Byla jsem na něj nehorázně naštvaná. Tohle mu jen tak neprojde!

***

Seděla jsem v letadle vedle Demetriho s hlavou nekompromisně otočenou k okýnku. Nehodlala jsem s ním mluvit. Stále jsem na něj byla naštvaná. Sama jsem nevěděla, jestli mu tu nehoráznou drzost, kdy ohrozil naše životy, dokážu odpustit. O lhaní, které jsem kvůli němu musela praktikovat na Arovi, nemluvě. Absolutně jsem nechápala úsměv na jeho tváři. Zářil jako sluníčko. Nebýt mě, už by tu neseděl, takže jsem nechápala, čemu se to jakože smál.

Opět se dostavil ten vtíravý pocit, že se mnou manipuluje. V ústech se mi nahromadil jed a já několikrát zamlaskala, jak jsem ho polykala zpět do útrob mého těla. Po vzlétnutí jsem se odpoutala a natočila se celým tělem k okýnku. Nechtěla jsem na něj ani vidět. Stačilo, že jsem cítila všechno, co dělal. Choval se tak… lidsky. Zřejmě se připravoval na svou novu roli. Neustále se vrtěl, koukal do uličky, pak zase koukal na obrazovku před sebou. Na jeho nevhodné chování jsem ho upozornila tichým zavrčením.

„To se mnou nebudeš mluvit celou cestu?“ zeptal se a naklonil se ke mně. Jeho pach v té blízkosti ještě zintenzivněl a já ho nechtěně nasála víc, než jsem chtěla. Voněl tak krásně.

„Nebudu s tebou mluvit aspoň další tři století. Pak možná pouvažuji, že ti odpustím,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby, aniž bych se na něj otočila. Pousmál se a opět se posadil rovně.

„Aspoň, že mi odpustíš. Já mám času dost,“ dodal s posměškem a já tlumila úsměv, který se mi začal objevovat na rtech. Zbytek cesty jsem s ním nepromluvila. Střídavě jsem se koukala z okýnka a na filmy a přitom se modlila, abychom tam už byli. Letěli jsme normální linkou a letadlo plné smradu, potu, slin, bijících srdcí a krve mi teda rozhodně dobře nedělalo. Musela jsem se hodně ovládat, abych se udržela a nezpůsobila katastrofu tady vysoko v mracích.

Přistání v Seattlu bylo hladké, což se o tamním počasí říct nedalo. Všudy přítomné vlhko a vtíravé chladno nás přivítalo spolu s očekávaným deštěm. Naštvaně jsem v něm přešla k parkovišti a nasedla do auta na místo spolujezdce. Po tom, co Demetri naskládal zavazadla do kufru, nás čekala poslední část našeho cestování.

Sledovala jsem za námi mizící letiště, vysoké budovy, které přecházely v menší domy, a poslouchala utichající ruch velkoměsta. Seattle zmizel za obzorem a my mu tak dali na nějakou dobu sbohem. Po chvíli jízdy jsem měla pocit, jako bychom se ocitli v úplně jiném světě. Uprostřed ničeho. Všude byly lesy, které obklopovala tma, a nechyběl ani ten místní, typický déšť. Po slunné Volteře bylo tohle místo pro mě něco naprosto nepochopitelného. Lesy, které se rozprostíraly po obou stranách místní silnice, byly ponořené do oparu, který se nad nimi usídlil. Široko daleko nebylo živé duše. Pusto a prázdno. Ne, tahle krajina pro mě nebyla to pravé ořechové. Jediné pozitivum bylo, že to chladné počasí, které zde panovalo po většinu roku, na mě nemělo vliv. Stejně jako sluneční paprsky nepronikly naší kůží, ani zima u nás neměla šanci.

Bystře jsem si prohlížela krajinu, kterou jsme projížděli, a snažila se najít alespoň něco, co mi bude trochu sympatické. Ale nic. Chtěla jsem jí dát ještě poslední šanci, a tak jsem pootevřela okýnko a nechala tamní vzduch, aby naplnil auto. Zavřela jsem oči a nasála ho. V hlavě mi naskakovala pojmenování pro jednotlivé vůně, no nic mě nezaujalo natolik, abych byla ráda, že tu jsem.

„Kdo může žít v takovéhle části země,“ polemizovala jsem. Nerozuměla jsem, jak někdo může chtít žít na takovémhle místě. Ale od toho jsem tu byla. Tuhle cestu jsem pojala jako studium jiného druhu. Protože Cullenovi byli jiného druhu, ať si Demetri říkal, co chtěl. Potlačují svoji podstatu. Odmítají ji. A já chtěla vědět proč. Chtěla jsem tomu porozumět. A tak jsem chtěla vnímat všechno, co vnímají oni. Ve skrytu duše jsem doufala, že až dostanu odpovědi na své otázky, tak se mé pochybnosti, které se u mě objevily, vytratí a já opět budu bezstarostně žít svoji existenci tak, jako tomu bylo doposud.

Cedule „Vítejte ve Forks!“, kterou jsme právě minuli, mi značila, že už jsme blízko. Projížděli jsme tím poklidným městečkem a já byla zaskočená, kolik klidu se tady rozprostírá. Ticho, způsobené hlubokou nocí, mě skoro tahalo za uši.

„Už tam budeme,“ pronesl do ticha Demetri a lehce mě při tom pohladil po stehnu. Už během jízdy jsem cítila jeho pohledy, ale snažila jsem se koncentrovat na tohle místo, na tohle prostředí. Musela jsem udržet svoje choutky na uzdě. A ne jen proto, že s ním vlastně nemluvím, ale i kvůli jisté rodině, která na nás už čekala. Ale to neznamenalo, že jeho dotyk nevyburcoval všechno, co jsem v mém těle měla.

Netrvalo to moc dlouho a my projeli celé město. Opět jsme se ocitli uprostřed lesa a já si hlasitě povzdechla. Netrvalo to dlouho a odbočili jsme na štěrkovou cestu, která vedla hlouběji do lesa.

Sledovala jsem dům, který se před námi zničehonic objevil. Přestože byl kolem jen les, vypadal přesně jako by sem patřil odjakživa. Nespouštěla jsem z něho zrak a mapovala pohyb po domě.

„Dva, tři, čtyři,“ počítala jsem si pro sebe nadzvukové pohyby po domě, když mi zvenku na okýnko zaklepal Demetri.

„Tak pojď,“ vyzval mě a při tom prstem naznačil, abych vylezla. Nervózně jsem vzala za kliku, zhluboka se nadýchla a otevřela dveře. Rozladěná dalším lidským pocitem jsem s vrčením zabouchla dveře.

„No, no. Jen klid,“ zabručel na mě Demetri s pobaveným tónem. Vyndal zavazadla z kufru a už stál po mém boku. Jeho ruka šmátrala po mém kříži. Šlehla jsem po něm pohledem a společně jsme se rozešli ke dveřím. Jsem Volturiová, opakovala jsem si v duchu stále dokola, abych si dodala odvahu.

„Demetri, příteli, to je věčnost, co jsme se neviděli,“ přivítal nás přátelsky blonďatý mladík. Nás - tedy Demetriho. Byl vyšší postavy se zlatýma očima, tak jako ty dvě upírky tehdy v Montrealu. Jeho obličej byl už na první pohled milý, až mě to zabolelo. Přeslazený úsměv, při kterém si něžně pohrával se rty, se mi ku podivu líbil. A jeho postava taky nebyla k zahození.

Objali se a já nevěřícně zamrkala. Ano, zamrkala. Nechápala jsem, kde se to v Demovi bere. Takhle jsem ho neznala. Vždycky to byl ten člen naší gardy. Ten, který nás vedl na správné místo. Ten neohrožený stopař. Tohle byl klučík, který se uculoval na svého o pár let staršího bratra. Byla tohle maska, kterou si nasadil, když jsem v autě na chvíli ztratila pozornost? Co hůř - napadlo mě, že maska je možná to, co nosí celou tu dobu doma ve Volteře. Nad touhle myšlenkou se mi zježily všechny vlasy na hlavě.

„Carlisle, tohle je Isabella Volturiová. Isabell, tohle je můj dávný přítel Carlisle Cullen,“ představil nás a já spolu s rukou, kterou jsem mu v lidském gestu podala, pohlédla opět do toho roztaveného zlata.

„Vítejte,“ pronesl s vřelostí, ze které se mi udělalo mdlo.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 10. kapitola:

 1
8. :)
11.01.2013 [14:12]

prosím dej tu už další kapitolu, nehorázně se těším Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.01.2013 [17:52]

kikuskaZačínam byť z Belly poriadne zmätená. Zapiera city k Demetrimu, ale existujú vôbec nejaké? A čo to má vlastne s Caiusom, okrem toho, že s ním spáva? A čo Aro? Zo začiatku som myslela, že je to niečo ako vzťah medzi dcérou a otcom, ale začína to byť iné a Bella zase spomínala city. City k Arovi. To dievča zrejme ani samé nevie, čo chce, ale mne teda poriadne metie hlavu.
Ale mám neskutočnú radosť, že konečne nastupujú ma scénu Cullenovci. Poriadne mi chýbali a už som zvedavá na Edwarda. Aj keď mám trochu obavy, ako sa dej vyvinie. Predsa len ďalší muž na scéne...
A taktiež mi v hlave stále vŕta to dievčatko, ktoré má všetko zmeniť. Žeby Edwardova dcéra? Ja fakt neviem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.01.2013 [20:13]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
skvelá kapča... Emoticon
dúfam, že pokráčko bude, čo najskôr... Emoticon
už sa veľmi teším... Emoticon
PS: všetko dobré do Nového roku... Emoticon

5. BellaDemetri
01.01.2013 [20:03]

Ja by som to tiež priala Belle s Demetrim, ale podľa Traileru súdim, že to bude s Renesmee Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. atushka
01.01.2013 [19:07]

Já bych to přála Belle s Demetrim... Jinak skvělá kapitolka, jako vždy ;)

3. Jana
01.01.2013 [10:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.01.2013 [0:14]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Ace
31.12.2012 [23:31]

AceAhoj, tak tuším, že po Belle jede snad celá Voltera? Přidá se k nim i Edward? Po dvou skleničkách tvrdého alkoholu mám dobrou náladu, takže super kapitola a hodně zdraví a štěstí v novém roce!!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!