Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Služebná Afrodité 1. kapitola


Služebná Afrodité 1. kapitolaUž podruhé jsme se sešly - já a Akimamat - a přinesly jsme Vám první kapitolu naší spoluautorské povídky.
Bella je amorek, který spojuje lásku mezi lidmi. Jednoho dne si ji její matka a nadřízená v jedné osobě zavolá, aby jí sdělila novinu. Je povýšená do úřadu starat se o vztahy mezi upíry. Co se stane, když dostane Edwarda na starost, ale ten bude proti ní imunní? Co když i Amor sám pozná lásku?
Přejeme příjemnou zábavu a prosíme o komentáře.

1. Workoholik jede na dovolenou

Další zamilovaný pár je šťastný a já si mohu dát oddych. šťastně jsem vydechla a usmála se na svět, velmi romantický svět. Šla jsem za mou maminkou, velice známou bohyní Afrodité, povědět jí, jak jsem si vedla.

Prošla jsem kolem Himera a zamířila do její pracovny. Dveře k ní byli zláté posázené červenými rubíny. Na život v luxusu jsme si všichni zvykli velice snadlo. Opatrně jsem se chopila klepadla, které vypadalo jako obrovské srdce a zaťukala.

„Dále má zlatá.“ Ozvalo se zpoza dveří a tak jsem tedy vešla.

„Jak se ti dařilo dát dohromady tvůj předchozí pár.“ Zeptala se má matka a vedoucí v jedné osobě.

„Byl to skvělí pár. Ona si potrpěla na romantiku a on na růže. Lepší pár jsem jsem v životě neměla.“

„Jsem ráda, že se ti vedlo a tak jsem se tě rozhodla odměnit.“ Řekla tajemně a mě začalo zajímat co vymyslela. Jsem osoba – tedy amor co nemá rád překvapení.

„Přemýšlela jsem, že bys sis mohla dát na týden volno, co říkáš. Týden bez nového navázaného partnerství vydrží. Navíc potřebuješ nabrat síly, před tvým dalším úkolem,“ zatvářila se záhadně a v očích jí plápolaly ohýnky vzrušení.

„O co jde mami?“ ptala jsem se. Věděla moc dobře, jak nemám ráda takové jednání se mnou.

„Všechno se dozvíš. Tak co říkáš?“ odbyla mě.

„Jenže když nebudu vědět o co jde tak jak jsi mám takové volno užít?“ Snažila jsme se to z ní nějak dostat.

„Tak ta to prostě nemysli. Týden bez práce to určitě vydržíš.“ A já si něco uvědomila. Něco co jsem si nechtěla dlouhou dobu přiznat.

„No to asi ne. Já jsem totiž asi workoholik.“ Místo odpovědi se má matka, ale začala jenom smát.

„Ale jdi ty, jak jsi na tohle přišla,“ smála se a nemohla zastavit.

„Ale já si nedělám legraci, opravdu jsem taková. Kdy jsem si za posledních tři sta let dala volno?“ ptala jsem se jí zcela vážně. Přestala se smát a chvíli nad tím přemýšlela.

„Dobře, tak tam můžeš spárovat nějaký lidi, ale prosím tě neudělej zase nějakou chybu. Minule, když jsi byla unavená dala si dohromady ty dva kluky, vzpomínáš?“ zeptala se mě.

„Náhodou to je nový trend.“ Bránila jsem se.

„No jasně. Ale napřed byla tvoje chyb a potom teprve vznikla písnička: Láska je láska, když chodí holky s holkama...“ Začala si prozpěvoval máma. Jak já tuhle písničku nesnáším. Člověk se jednou splete a pak to má na talíři dalších dvě stě let.

„Mami mohla by jsi přestat?“

„Možná.“ Řekla s úsměvem, ale stále si notovala melodii té hrozné písničky.

„Dobře omlouvám se, možná si odpočinout potřebuju,“ naštvala jsem se. Máma se šťastným úsměvem přestala a kouzelně se na mě usmála.

Žádná žena na světe není tak krásná jako ona. Její dlouhé blonďáté vlasy, ve kterých má pár pramínků zapletených do copánků, jí ve vlnách padají až k nohám. Své rudy rty, které byly zkroucené nahoru a odhalovaly její bílé zuby, byly podle mužů k zulíbání. A svou štíhlou postavou byla jako nějaká top modelka. To nemluvím o jejím způsobu chození. Tak ladně, že baletky mohou jen slintat. Opravdu nechápu, po kom mám tu nemotornost zděděnou.

„Tak kam bych tě tedy poslala.“ Začala nahlas uvažovat. „Kam by jsi se chtěla podívat?“ zeptala se mě, protože asi nemohla na nic přijít.

„Paříž by se mi líbila.“ Jsem amorem už hodně dlouhou dobu, ale nejromantičtější místo na světě jsem neviděla. To je prostě k naštvání.

„Ne tam ne. Tam je to pro tebe moc nebezpečné.“ Já a nebezpečná? To nikdy. Sice jednou za čas zakopnu, ale z Eiffelovky určitě nespadnu.

„To si nemyslím.“ Řekla jsem svou domněnku nahlas.

„Už vím kam tě pošlu.“ Řekla s přiblblým úsměvem a já se začala bát.

„Hmm... co třeba Washington? Tam sídlí americký prezident. Místo lásky tam jsou boje, takže by jsi o práci nezavadila. No co na to říkáš?“ usmála se vítězně.

„Washington? V Americe?“ zeptala jsem se znechuceně. Tam se my moje nehody stávají častěji a navíc je velmi složité po nich chtít aby se zamilovali. To takový Řekové... to je jiná kapacita.

„Skvělé! Jsem ráda, že se mnou souhlasíš. Pojedeš už zítra. Letadlem, tím už si někdy letěla ne?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. Zavolala svého sloužícího, který jí měl zajistit letenky pro mě. „A prosím tě. Ty šaty co nosíš.“ podívala se znechuceně na mé panensky bílé šaty a ke kotníkům. „Ty vyšli z módy už za mého mládí. Teď letí něco jiného. Dovolila jsem ti nakoupit,“ objevily se v jejích očích jiskřičky a já si povzdychla.

Minule, když byla nakupovat tak jsem dostala kožený korzet a já vůbec nemohla dýchat.

„Můžu vidět co jsi mi koupila?“ Zeptala jsem se s hraným zájmem.

„Ne. Uvidíš ta už dorazíš.“ Hned po tom po mě hodila nějak klíče. „To jsou klíče od domu co jsem ti sehnala ve Washingtonu.“

„Děkuji.“ Bylo jediné na co jsem se zmohla.

„Tak a teď když máš vše tak běž. Za hodinu ti to letí z Athén.“ Takže se tam budu muset přemístit. „ A nebude to někomu divné, když se jen tak zjevím na letišti?“

„To nech na mě.“ Bylo jediné co jsem se dozvěděla a zničeho nic jsem seděla v taxíku, který po chvíli zastavil na letišti.

Doufala jsem, snažně jsem si přála, aby mi nechala nějaké peníze a já si mohla šatník překopat k obrazu svému.

Taxi mě dovezlo až na letiště a já vystoupila. Myslela jsem si, že jedu jen na lehko, ale on začal z kufry vytahovat má zavazadlo a že jich bylo požehnaně. Nějaký poslíček, nebo kdo to byl, mě však zachránil, protože přivezl takový vozík, na který se vše dalo.

 

Všechno už jsem měla zařízené, takže jsem si jen pohodlně sedla na sedačku první třída a mohla letět. Jenomže v letadle mě všichni provrtávali pohledy, především muži, a mě to bylo krajně nepříjemné. Mám snad někde hořčici? Prohlížela jsem se, ale na nic jsem nepřicházela. Za to ženy po mě házely nasupený pohled a já měla pocit, že mě chtějí vraždit. Kam jsem se to dostala?

Když v tom ke mně došel nějaký chlápek a já měla pocit, že nade mnou slintá tak moc, že za chvíli budu úplně mokrá. Co jsou to ty Američani za prasata? Tohle by se mi určitě ve francii určitě nestalo.

„Slečno nezašla by jste si se mnou na chvilku na záchod.“ Zeptal se mě, ten vůl na to jde prostě hopem.

„Ne nešla,“ řekla jsme neštvaně, ale pak mě něco napadlo. „ale tem ten pán vypadá, že by měl zájem.“ A použila jsem svou moc, aby se má oběd na tohohle magora usmála.

Chlap se naštěstí otočil a se zhnuseným obličejem odpochodoval co nejdál od něj. Občas si sice připadám jak víla sudička, ale na své schopnosti nedám dopustit.

Let, za přítomnosti okukování, se blížil ke konci a já si mohla oddychnout. Opravdu mi nedělalo dobře to věčné zírání. Máma by z toho byla sice nadšená, ale já jsem po tátovi, jehož jméno neznám a domnívám se, že ani má matka si nepamatuje, kdo to je. Typovala bych to na Cupida, podle toho, co ze mě vyrostlo, ale ten se veřejnosti strání a většinu práce nechává mě, až na tu Francii samozřejmě.

Hrnula jsem se co nejblíž ke dveřím, ale hned jsem si vzpomněla, proč Ameriku nemám tolik ráda. V Řecku je rozhodně větší teplo. Zatřásla jsem se a pospíchala dovnitř, kde na mě čekal můj nevlastní bratr se stejným syndromem jako mám já. Taky nevěděl, kdo je jeho otec.

Hned jsem se mu vrhla kolem krku.

„Moc rád tě vidím sestřičko.“ Řekl s úsměvem.

„Já tebe taky Wille.“ Odpověděla jsem mu s úsměvem a když mě pustil tak mi pomohl do bundy.

„Stále nemáš ráda Ameriku?“ zeptal se mě se zájmem.

„Nemám, nikdo z nich neocení mou práci.“

„Takový Američani hold jsou. Stejně jsem mimo, že tě máma donutila vzít si dovolenou. Já myslel, že u takového workoholika jako jsi to prostě nejde.“

„Začala zpívat.“ Řekla jsem krátké, ale stručné vysvětlení.

„No jo a ona huláká hůř než teta Siréna,“ začal se smát. „Ale neboj, je to jenom týden, a pak se můžeš vrátit. Jen by mě zajímalo proč tě poslala si odpočinout,“ zamýšlel se Will.

„Tak to ti nepovím. Byla strašně tajemná a říkala, že to bude obtížné. Navíc mě začala donucovat i mou malou chybou s homosexuály a ty víš, jak jsem na tohle téma citlivá,“ zesmutněla jsem. Tohle prostě bylo nefér.

„Neboj. Vezmu tě do Bílého domu. Mohly bychom si udělat výlet do New Yorku a pak třeba naplánovat nákupy, protože tady jsi jako pěst do oka s těmi šaty,“ usmál se.

„Neboj se, máma už to zařídila a mám asi milion kufrů. Doteď nemohu pochopit, jak se vešli do toho malého taxíku,“ zauvažovala jsem.

„Tak to asi použila nějaké kouzlo.“ Uvažoval nahlas. „Pojď jdeme pro ty kufry ať odtud můžeme vypadnout.“

„Jasně.“ Řekla jsem jen a šli jsme společně k místu kde se vydávají kufry. Musím přiznat, že na lidi kolem byl zajímavý pohled. To jak mě totiž Will držel kolem nám totiž dávalo vzhled partnerů a tak byli na nás obou obdivné, ale i vraždící pohledy.

Kufry jsme měli za chvíli a já měla pocit, že nám nějaký božský příbuzný pomáhá. My bychom vlastně také měli být bohy, ale ostatní se usnesli, že náš úděl je pomáhat lidem.

Pomáhat jim hledat lásku.

Vyšli jsme konečně před letištní halu a mohli vyjet.

„Matka původně plánovala, že by jsi měla bydlet sama, ale když je to jenom na týden tak jsem ji přemluvil a budeš bydlet u mě,“ vysvětlil mi mé živoření.

„Jak to tady vlastně probíhá? To jsou lidi stále tak hektičtí jako na tom letišti?“ ptala jsem se, protože mi připadali jako křečci, kteří běhají v kolotoči a ne a ne se dostat do cíle.

„No tak tohle se velice složitě vysvětluje. Všichni někam spěchají a na lásku nemají prostě čas. Jsou to wokoholici jako ty. Jen se žijí jinak. Abych řekl pravdu tak tady žádná práce pro někoho jako jsi ty nebo já není.“

Netrvalo dlouho a stáli jsme před obrovou budovou.

„A tohle je co?“ Zeptala jsem se, když mě Will táhl dovnitř.

„No tady bydlím. Úplně nahoře v padesátém třetím poschodí, problém je ten, že dnes nejde výtah.“ Tak tohle je v prd*li jak tak sakra dostanu tu hromadu kufrů?

 


Shrnutí Akimamat

Shrnutí Pajam



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Služebná Afrodité 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!