Nikdy není bezpečné, aby se i skoro dospělá dívka pohybovala po nočních ulicích sama. I když by se July možná dokázala o sebe postarat, protože si může zapálit všechno, co chce - je pořád zranitelná a lidská...
24.10.2010 (07:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×
66. Ještě krok
Spěchala jsem tmavými ulicemi a snažila se zorientovat. Zabloudila jsem, bylo mi to jasné. Lampy povážlivě blikaly, moc světla od nich nebylo, ale nemohla jsem si nijak vypomoci, byla bych příliš nápadná.
Uslyšela jsem krátké zařinčení čehosi.
Schovala jsem se do stínu a snažila se nedýchat. Kolem mě se prohnaly dvě postavy v tmavých pláštích. Nedošlo mi, že by mi schování bylo málo platné. Člověk jako člověk.
Nejspíš nehledali mě. Nemohli vědět, kdo jsem.
Pomalu jsem dál klopýtala tmou.
Poslední otevřené podniky byly bary, kterými se to tu jen hemžilo.
„Hej, zlato!" ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. Dva muži se ke mně rychle blížili. Dala jsem se rychle do kroku a spěchala ulicí dál.
„Dove vai? Vieni con noi!" volali za mnou.
Zatočila jsem za roh, nekoukala se dopředu a snažila se jim utéct. Ale když ulice končila a dál nevedla, už jsem se rozloučila s životem. Tohle bylo horší než miliony upírů.
„No tak, kotě," položil mi jeden z mužů ruku na rameno.
Shodila jsem ji dolů: „Dej ty pracky pryč."
„Ale, ale, maličká je odvážná," zahuhlal jeden.
„To mám rád," přidal se druhý a dal mi pramen vlasů za ucho.
„Podívej se na ni," zkoumal mě pohledem ten vyšší.
„Stačí, když se jí podíváš do očí," zasmál se tlumeně.
„Máš pravdu, Giuseppe, tahle holka má v sobě tolik vášně… kam se na ni naše holky hrabou," pohrdlivě si odfrkl, „ten její musí bejt ten nejspokojenější milenec na světě."
„Antonio, pochybuju, že jsou Italky vášnivější než tahle," kývnul bradou ke mně a popadl mě za ruce.
Cukla jsem, ale Giuseppe nepovolil. Naklonil se ke mně a rty mi přejel po čelisti. Moje koleno automaticky vystřelilo vzhůru. Giuseppovy ruce povolily a já se chtěla rozeběhnout pryč, ale Antoniovy paže se semkly kolem mého pasu a nepustily.
„Chtěla si utýct, maličká?" zasmál se a já odvrátila hlavu. Snažila jsem se ho udeřit, ale to už se Giuseppe zvednul ze země a spokojeně si mě prohlídnul. „Děvko," otituloval mě, „za tohle zaplatíš."
„To těžko," plivla jsem mu do obličeje.
Zaryčel vzteky. „Ještě budeš prosit, abychom přestali. Nebuď tak zbytečně odvážná. Bojíš se nás!"
„A to si piš, že na tohle nikdy nezapomeneš," zasyčel mi do ucha Antonio a svoje rty mi přisál na krk. Kousnul.
Stiskla jsem ruce do pěstí.
Trhla jsem hlavou, takže ho moje tvář udeřila do spánku. Slyšela jsem, jak zaskřípěl zuby. „Ona se pořád brání, vidíš to, Giuseppe?" rozesmál se.
Najednou se ze tmy vynořila vysoká postava a Giuseppe dostal takovou ránu pěstí, že odletěl dva metry od nás.V tom okamžiku se rozevřely Antoniovy paže a pustily mě na dlažbu. Dostal další ránu. „Vypadněte!" křikl na ně známý hlas. Dvě horké ruce mě zvedly ze země. „Jsi v pořádku?" šeptal Jacob.
„Teď už ano," zabořila jsem mu hlavu do prsou a tělo mi zalila tak nesmírná úleva, že jsem ho našla, že už mě nic jiného nezajímalo.
Ale zase mě hned pustil. I když si oba muži drželi krvácející nosy, postavili se proti nám. Nejspíš ve snaze Jacoba přeprat.
„Ještě krok," varoval je tichým hlasem.
Vzedmula se ve mně vlna zlosti, představila jsem si, jak jim hoří rukávy. Nevím proč. Zatoužila jsem potom, aby na setkání se mnou nikdy nezapomněli. Jen co jsem na svoji představu pomyslela a upřeně začala sledovat Antoniův rukáv, začal doutnat. Pomalu, jako když přes lupu chceme na sluníčku zapálit troud suché trávy. A pak se rozhořel.
Když jsem se zadívala na Giuseppeho nohavici, mělo to stejný postup. Na tváři se mi rozlil zlomyslný úsměv. Nechala jsem oba muže zařvat a utéct. Nechtěla jsem je zabít, jen vystrašit. Což se mi povedlo a ani jsem nevěděla jak.
„Co jsi to udělala?" zeptal se překvapeně Jacob.
„Nevím," pokrčila jsem rameny, „měla jsem chuť zapálit nějakou část jejich oblečení, tak jsem se na ni podívala a bylo to."
„Oči ti zase září," uznal po chvilce, „ale vůbec. Co tady pro Boha děláš?"
Našpulila jsem rty: „Mohla bych se zeptat na totéž."
„Potřeboval jsem si prohlédnout Volterru. Jejich sídlo a tak," vymlouval se.
„A to jsi mi to nemohl říct?!" skepticky jsem se na něj podívala.
„Nedovolila bys mi to," usoudil po chvilce.
„Správně," přikývla jsem.
„Ale nemusela bys utíkat. Stačilo jen počkat, až se vrátím," nechápavě zakroutil hlavou.
„A myslíš si, že můžu spát? Vždycky když se mnou nejsi, mě pronásleduje ta noční můra, kdy tě Jane zabije. Nemůžu být v klidu bez tebe," zašeptala jsem.
„Promiň, lásko," objal mě.
„Nevadí. Ale teď už bych chtěla mít po zbytek noci klid, kdyby to šlo," pousmála jsem se, „mimochodem děkuju za záchranu."
„Nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili," políbil mě na čelo.
„Já vím," pohladila jsem ho po tváři.
Vzal mě za ruku a rychle vedl temnými ulicemi. Bylo vidět, že se tu na rozdíl ode mě vyzná. Nevěděla jsem, kudy jdeme.
Když najednou mě zatáhl za roh a přitlačil na zeď domu. „Potichu," šeptnul.
Snažila jsem se nedýchat, opravdu jsem se začala bát. Tohle asi bylo něco jiného, když mě Jacob musel schovat.
„Heidi, nejsem si jistý, že mě chápeš," ozval se povědomý hlas.
„Proč bych tě neměla chápat, Demetri. Prostě jsi tu holku ztratil," slyšela jsem v hlase upírky jisté uspokojení, že Demetri neuspěl.
„Nemůžu ji vystopovat, dokud je s ní ten pes, hnusí se mi to," v jeho hlase zazněla nechuť.
„Samozřejmě, to chápu. Pamatuješ si na naši malou návštěvu minulý týden? Ti vlci jsou opravdu příšerní. Asi bych nepřežila, kdybychom v Americe strávili více času, než bylo nutné," souhlasila s ním.
Takže byli ve Forks. Doufám, že jsou všichni v pořádku… Prosím, prosím…
„Nechápu, jak s nimi mohou žít tak blízko. To je proti přírodě, existence takových lidí," odpověděl.
Heidi se rozesmála zvonivým smíchem. „Že zrovna říkáš, co je proti přírodě. My jsme taky trochu odchylka od všeho normálního."
„Samozřejmě, ale my nejsme lidé. A oni vlastně jsou," vysvětloval jí.
Heidi se znovu rozesmála. V tu chvíli šustivé tmavé pláště prošly po vedlejší ulici, velmi rychle… Další vzdalující se slova jsem nevnímala.
„Pojď, musíme pryč," popadl mě Jacob za ruku a rozeběhl se opačným směrem, než šli oni.
Dove vai? Vieni con noi! - Kam jdeš? Pojď s námi!
Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Slunce 66 - Ještě krok:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!