Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký únosce 12. kapitola

24.03.2011 (08:30) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3211×

12. kapitola

Klid před bouří?

„Jsem rád, že jsme konečně tam, kde jsme byli předtím, a že už se nezlobíš,“ řekl.

„Ale já se pořád zlobím, ještě mě to nepřešlo.“

„Tak to musím ještě napravit,“ pronesl a opět mě dlouze políbil.

„To na mě neplatí, tím si nic nespravíš,“ dodala jsem.

„Když myslíš, ale uznej, že si to aspoň užíváme oba dva,“ pronesl. On si to taky užívá? Takže nejsem sama.

Když odešel, tak jsem se najedla, přeci jen je pravda, že musím mít sílu. Spořádala jsem toho co nejvíc. Kdo ví, jak dlouho tu budu.

Otevřely se dveře a já čekala, že to bude zase Edward.

„Jsem pořád naštvaná,“ řekla jsem mu a otočila se na něj. V tu chvíli jsem uviděla, že to není on, nýbrž ten upír z auta, kterého jsem praštila.

Sledovala jsem ho, jak jde ke mně blíž a já se ještě více natiskla na stěnu.

„Přece by ses mě nebála, že ne? Jsi přeci velká holka a já jsem tady kvůli tomu. Mark řekl, že se změnila strategie a můžeme si prozatím dělat s tebou, co chceme. Nějak ho tam asi vaši naštvali,“ řekl a podrbal se na bradě.

„Využil jsem toho a šel jsem za tebou jako první po tom, co Edward odešel,“ pokračoval a nahnul se ke mně. „Teď budeš dělat, co budu chtít,“ řekl a svými ústy se mě snažil políbit. Rychle jsem ucukla a vrazila mu pořádnou ránu do žaludku. Na chvíli ho to zastavilo a já se mohla rozeběhnout ke dveřím.

Začala jsem lomcovat klikou, ale bohužel to nešlo otevřít.

„Pomoc,“ zařvala jsem, ale víc jsem nestihla, neboť mě ten upír rychle stáhl za nohu na zem.

„Když to chceš divoké, máš to mít,“ pronesl a vlepil mi facku a poté mi ještě dal několik ran pěstí do obličeje. Snažila jsem se ho setřást, což se mi i po delší době povedlo.

Vstala jsem a rozeběhla se a snažila se v rychlosti najít nějakou zbraň, co bych proti němu mohla použít. Nic jsem bohužel nenašla a on mě doběhl a odrazil na jednu stěnu. Pak mě chytil a vymrštil zase na druhou. Zaúpěla jsem.

„Nikdo si se mnou zahrávat nebude,“ řekl a chtěl mě znovu udeřit, ale dveře se naštěstí rozletěly a objevil se v nich Edward. Jak ráda ho vidím.

„Okamžitě ji pusť,“ vykřikl. Ten chlap to hned udělal.

„Ale proč, vždyť jsi určitě slyšel o tom, že náš pán řekl, že si s ní můžeme dělat, co chceme,“ protestoval trošku.

„To je sice pravda, ale teď ji mám já. Běž si hrabat na jiný píseček,“ řekl Edward a on jen naštvaně odkráčel.

„Andílku, jsi v pořádku?“ optal se mě.

„Nepřibližuj se ke mně, já s tebou nebudu, nechci,“ řekla jsem a začala vzlykat.

„To po tobě ale nechci, nikdy bych si tě nevzal na silu. Přeci mě už aspoň trochu znáš?“

„Tak proč si mu to povídal?“ zeptala jsem se a utřela si slzu, která se mezitím skutálela z mého oka.

„To abych tě ochránil. Byl to jediný důvod, jak ho dostat pryč od tebe.“

„Stejně ti nevěřím, běž ode mě,“ varovala jsem ho, avšak on toho nedbal a přišel ještě blíž a chytl mě za ruku.

„Pusť, nedotýkej se mě,“ řekla jsem vztekle a snažila jsem se mu vykroutit moji ruku z jeho sevření, ale neúspěšně. Místo toho si mě přitáhl ještě blíž a pevně mě objal. Proud slz z mých očí se nedal zastavit, ale cítila jsem v něm aspoň nějakou oporu.

„Neplač, andílku,“ řekl a setřel mi slzu, která právě stékala po mé tváři. Já ho pevně objala.

„Dojdu si pro věci a ošetřím tě,“ řekl.

„Ne,“ rychle jsem odvětila a chytla ho a tím ho vrátila na jeho původní pozici. „Nikam nechoď, nenechávej mě tu samotnou,“ žadonila jsem, protože jsem nevěděla, kdy se může ten upír vrátit.

„Hned budu zpátky,“ začal, ale já se nedala a nechtěla ho pustit.

„Tak dobrá, vezmu tě s sebou,“ svolil a já se držela nalepená na něm a šla tam, kam mě vedl.

Došli jsme až do nějakého pokoje, pravděpodobně to byl Edwardův. Nevypadal ale příliš vybaveně. Nějaké knihy na polici, postel, stůl, skříň s oblečením a velké prosklené okno, tak by se dal charakterizovat. Edward zavřel dveře a šel ke skříni, kde vytáhl lékárničku.

„Sedni si,“ pobídl mě a já uposlechla a posadila se na okraj postele.

„Teď to možná bude trochu štípat,“ poznamenal. Začal se přibližovat svojí rukou s dezinfekcí k mému obličeji, a já ucukla.

„Co je, andílku?“ optal se. „Neříkej mi, že jsi taková bábovka,“ pronesl žertovně.

„Nejsem, ale,“ nestihla jsem to doříct, protože mi chtěl zase stříknout dezinfekci na obličej a já opět uhnula. Já za to prostě nemůžu, nesnáším to.

„Ty se mi snad zdáš.“ Zasmál se a zakroutil hlavou. Zatlačil mi do ramen a donutil mě tak si lehnout na postel. Obkročmo si na mě sedl a naklonil se blízko k mému obličeji.

Než jsem se stihla vzpamatovat, tak mi na ránu nanesl dezinfekci.

„A, á,“ povzdechla jsem. Po chvilce přešel od obličeje a trochu mi vyhrnul tričko. Já se na něj zděšeně podívala.

„Neboj, jen to tam máš taky odřené,“ řekl s klidem a opatrně mi to i tam vydezinfikoval.

„Vidíš, že to ani nebolelo,“ pronesl, když skončil.

„To říkáš ty, protože jsi to nezažil. Jinak bys říkal něco jiného,“ stála jsem si na svém.

„Ty moje hrdinko,“ zasmál se. Já byla ráda za odlehčení situace, protože jsem aspoň trochu mohla zapomenout na všechny tady ty upíry.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký únosce 12. kapitola: