Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladké sny, Bello - 23. kapitola

05.06.2012 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 6312×

Edward

Šíleně to pálilo a doprovázel to skřípavý zvuk, když do sebe jednotlivé části zapadly a začaly s kovovým skřípěním zase srůstat.

„Zkurvení novorození! Já nikdy nikoho nestvořím! Jsou s nimi akorát problémy,“ prskala nervně Aiofe, zatímco ležela vedle mě a dávala se jí dohromady horní a dolní polovina těla. Byla přetrhnutá v půli. „Nevděční hajzlové. Upír jim dá život a oni ti utrhnou hlavu!“ Vyletěl jsem do sedu a hlava se mi na jedné straně zakymácela. Položil jsem si ruku na temeno, abych ji tam udržel, dokud nezaroste do poslední škvírky.

„Ona utekla?“ zavrčel jsem vyděšeně. Tak to je průser.

„Ne, šla do večerky pro Marlbora a Haribo. Samozřejmě, že utekla!“ štěkla a bolestně křivila tvář. V myšlenkách jsem znovu viděl, jak na mě Bella skočila a jedním mocným pohybem mi utrhla hlavu. Asi na mě bude očividně naštvaná a ví, kdo jsem. Sakra, s takhle mladou novorozenou jsem ještě neměl tu čest. Rose i Emmett byli mnohem klidnější - na poměry novorozených, ale ona byla úplně mimo, neschopná dát dohromady zřejmě jedinou smysluplnou myšlenku.

„Do hajzlu!“ zasyčel jsem a sbíral se z podlahy.

„Je silná. Zatraceně silná. A šílená,“ dodala Aiofe a zvedla se taky. Podívala se na svůj bok, kde byla poslední mizející prasklina.

„Proč cítím tvůj pach na jazyku?“ zeptal jsem se.

„A to jsem ti na ten krk měla naplivat asi svůj jed? No, když ho chceš mít rozežraný…“

„Nech si to… Musím ji najít dřív, než pozabíjí půlku Seattlu…“

„Kdyby jen Seattlu. Ta ženská je šílená! Musíš za Carlislem…“

„Ne!“ zavrčel jsem a ona sklapla. To jsem nechtěl. „Promiň. Já za nimi nemůžu. Jestli se tohle vymkne kontrole a dojde na Volturiovy, nesmí se mnou mít nic společného.“ Jediným trhnutím mi dokázala odstranit hlavu a Aiofe přetrhnout v půli. Když už jsem u Aiofe, její myšlenky mi daly jasně najevo, že nechce přijít o život.

„Jdi. Tohle je můj problém – to já jsem její stvořitel,“ uzavřel jsem to a ona si mě změřila. Necítila se provinile. V jejím věku to brala z jiného úhlu a svým způsobem rozumně.

„Promiň, ale svůj život příliš miluji. Pomohla jsem ti ji proměnit. Udělal si to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – i když o tom trochu pochybuji. Kdybych na tom měla účast a dostalo se to k Arovi…“

„Já tě chápu. Jdi,“ zopakoval jsem, a pak se otočil k oknu, když zafoukal silný vítr. Pach litrů prolité krve zavál až sem.

„Je pozdě,“ hlesla a mně se hruď rozvibrovala pod návalem pachu čerstvé, lidské krve. „Najdi svoji rodinu. Sám to nezvládneš,“ řekla mi a vtiskla mi dlouhý polibek. Pak zmizela v okně a já na to zůstal sám. Ale svoji rodinu do toho zatáhnout nesmím – i kdyby mě to stálo život. Tohle je jen na moje triko – to já ji stvořil bez jejich vědomí. A přesně tohle Aro v mých myšlenkách uslyší, jestli před ním někdy kvůli Belle budu stát. Vyskočil jsem z domu, co jsem tu koupil kvůli přeměně. Bylo to nejodlehlejší místo, co se tu dalo najít – kvůli převozu, který by přežila, jsme museli zůstat ve městě. A lidí je na světě jako mravenců – zalezou všude.

Vyskočil jsem z okna a dopadl na betonový chodník. Rozběhl jsem se po jejím pachu a pachu krve.

„Dostihla mě otravná věc jménem svědomí,“ vysvětlila podrážděně Aiofe, když jsme ve stejnou chvíli dorazili k roztrhanému tělu. Byl to mladý černoch, ovšem do tváře jsem mu neviděl, protože obličej chyběl. Servala mu ho, protože nevěděla, co s rukama a neuměla ovládat tu masivní sílu.

„No, tak to je pěkná práce. Teď ti pomůžu uklidit všechny těla, co tu po sobě nechá, a pak teprve zmizím,“ slíbila a povzdechla si.

„Měli bychom hlavně najít ji,“ usoudil jsem a objal si dlaní krk, kde jsem měl z toho pachu jako v údolí smrti. Naštěstí už bylo tělo vychladlé a vysáté… Nedráždilo mě to tolik.

„Teď ji nechytíš. Je moc rychlá. Vždyť jsi viděl – teda, na vlastní oči si to neviděl, protože ti utrhla hlavu, ale přes moje myšlenky ano – jak je rychlá. Navíc je tu chlapec zvyklý, že zná každý pohyb protivníka dopředu. Víš co? Jdi po pachu, já tohohle naložím do auta, a pak je všechny odvezu a spálím někde na skládce.“

„Mohla bys o tom mluvit trochu míň laxně? Jsou to lidi…“

„A ty jsi upír. Takže se přestaň starat o lidi, ale o to, jak zachránit zadek sobě a i té své novorozené princezně,“ štěkla, zlomila to tělo v pase a nesla ke svému Hummerovi. „Tak jdi! Najdu si je po pachu. Teď musím umýt tu krev,“ dirigovala mě přes rameno.

„Díky,“ šeptl jsem a vystřelil z místa. Hádal jsem, že teď půjdu po krvi, dokud to v ní nebude šplouchat. Lidské tělo má asi čtyři litry krve, protože tam zabírají místo orgány, žíly a tepny, ale my nic z toho nemáme, takže se tam toho vejde mnohem víc. Zabije ještě tak tři lidi, a pak se někde vyděšeně svalí a začne se teprve starat o to, že je jiná.

Zabíjela… Po roce přijde čas, kdy si začne pěstovat zase svědomí a na nějakou dobu ji to zničí. A pak se s tím srovná a absorbuje fakt, že je teď nadřazená rasa. Je šance jedna ku milionu, že bude chtít žít jen na tofu. A mně by to vůbec nemělo trápit. Jen jsem jí měl dát nový život a rok ji držet na uzdě, protože jsem ji stvořil, a tak všechno, co udělá, je na moji hlavu. To já jsem tady teď rodič novorozené a já za ni mám zodpovědnost. Zabil jsem ji, a teď podruhé, takže si vyžeru to, co jsem způsobil. Zničil jsem jí život. Rozhodně jí nemůžu vyčítat to, že teď svým neohrabaným zabíjením zničí život mně.

V tmavé uličce leželo na prohnuté popelnici další tělo v úsporných šatech. Opět zmasakrované a vysáté do poslední kapky. Aiofe ho najde. Ale vzal jsem ho a hodil do té popelnice, aby ho zatím nikdo nenašel. Na rukách mi zůstala lidská krev a já ji jako v hypnóze sledoval. Omyl. Já byl v hypnóze. Zpívala a vábila mě. V té písni bylo, že už tím nikomu neublížím, a že je sladká a přivede mě do ráje.

„Studená a kurvy,“ odbyl jsem ji. Teď jsi frajer, Edwarde, co? Když jsi odolal pár cákancům studené krve štětky, co do sebe pravidelně – podle pachu – píchala heroin. To je přímo na vyznamenání.

Nadechl jsem se a rozběhl se znovu po Bellině pachu. Pořádně jsem zrychlil do kroku a sledoval její stopu. Ta její cesta neměla žádný cíl, podle periody zabíjení a její trajektorie při tom. Vůbec netušila, co dělá. Řídila se jen svými novými, loveckými instinkty. A teď bych měl děkovat, že taky musí být neskutečně vyděšená, což ji drželo od centra města a rušných ulic.

Stálo to ještě dva životy, než jsem ji našel. Byla v přístavu, zkrvavená a vystrašená na luxusní jachtě. Zírala si na ruce od krve bez pohybu. Teď už se nebude třást… Už nemá lidské reakce. Všechno je to v ní a já nevím, co přesně to obsahuje, protože do ní nevidím. Ta její mozková anomálie mě prvně přilákala a očarovala. Teď mě to frustrovalo. Jak smutné.

Chtěl jsem se k ní připlížit zezadu a už se nenechat překvapit její rychlostí. Chtěl jsem využít to, co mě naučil Jasper – to, co jsem viděl i v jeho hlavě.

Nemá nic kromě síly a rychlosti. Není schopná přemýšlet.

Jenže pak vítr změnil směr a přivál můj pach přímo k ní. Vzhlédla jako vystrašená srnka v lese, když slyší praskání větviček pod boty lovce, a zapíchla do mě své rudé oči.

Netušil jsem, co mám teď dělat. Přišel jsem o moment překvapení. Už jsem nechtěl přijít znova o hlavu nebo tentokrát jiné orgány, co pro mě měly velkou hodnotu.

„Zůstaň,“ zabroukal jsem na ni povel jako na psa. Byla ode mě asi tři sta metrů. Jakmile jsem se pohnul, vylétla do defenzivního postoje a zavrčela.

„Ne, Bello. Už nikam nesmíš. Zůstaň, kde jsi,“ přikázal jsem jí autoritativním tónem a modlil se, aby přece jen existoval nějaký vztah - stvořitel a jeho zplozenec. Když jsem letěl k ní, pro nás to byla normální rychlost, takže se žádné rychlé, náhlé přepadení nekonalo. Obrátila se na patě a skočila do moře. Hladina se nad ní uzamkla a já byl v hajzlu, protože pod vodou se nedá pachová stopa sledovat. Skočil jsem za ní a doufal, že ji chytím ještě před břehem Japonska nebo Nového Zélandu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladké sny, Bello - 23. kapitola: