Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skutečný začátek nesmrtelného života 1. kapitola

23.11.2011 (18:00) • Terola • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1406×

Kapitola I.

Mé jméno je Carlisle Peter Edward Cullen. Psal se rok 1900 a já zrovna skládal zkoušky z medicíny. Být doktorem a pomáhat lidem bylo vždycky mým snem. Sice jsem to měl ztížené svým postižením, ale i tak jsem zvládl zapřít svoji část, která byla žíznivá po krvi a stát se právoplatným chirurgickým lékařem.

Abych vám to vysvětlil… Nejsem člověk a na tomto světě jsem už pár set let. Podstoupil jsem proměnu v upíra. I když nemůžu říct, že by to bylo mé svobodné rozhodnutí. Se svým osudem jsem se dodnes nesmířil, ale i tak se snažím žít naplno. Není to vždy jednoduché. Musím se stěhovat z místa na místo, jinak by si lidé mohli všimnout malého nedostatku. A to, že nikdy nestárnu. Není na mně vidět jediná vráska, ani jediný šedivý vlas. Proto studovat lékařský obor bylo po několik let jen mé přání. Touha po krvi byla silnější než já a tak abstinence po lidské krvi byla priorita. Ale ať to vezmu z jakékoliv strany, nejhorší na tom všem byla samota. Na celém světě jsem zůstal úplně sám, když nepočítám svého stvořitele. Ale vraťme se zpět k mému příběhu…

Po převzetí diplomu už byl pouze krůček k vytoužené práci. S mým doporučením z univerzity a skvělými výsledky to bylo velice snadné. Mým novým pracovištěm se stala nejmodernější a nejvyhlášenější nemocnice v New Yorku. Nastoupil jsem 1. září. Na ten den se nedá zapomenout, protože byl mým osudným. Ráno probíhalo rutinně. Na chirurgickém oddělení probíhala vizita, když vtom se rozhlásil poplach, že sanity přivážejí hromadnou havárii. Řeknu vám, pohled to byl opravdu katastrofický. Nejhorší však na ty malé děti a jejich bolestivé obličeje. V jednu chvíli mi proběhlo hlavou, koho bych mohl zachránit jen nepatrným použitím jedu z mých špičáků. Ale nešlo to. Musel jsem konat pouze jako lékař. Jako můj první případ mi přidělili ženu a její dvě děti, kluka a děvče.

Odvezl jsem je do své ordinace a pustil se do práce. Jako logicky uvažující člověk bylo zásadní se postarat nejdřív o děti. Děvče vypadalo od pohledu lépe než hoch. Tomu tekla krev snad po celé hlavě, rameno měl v nepřirozeném úhlu. Nejspíš vykloubené. Jeho oči byly vytřeštěné a zároveň stažené bolestí. Jeho pláč mi rval mé jinak zcela mrtvé srdce. Poprosil jsem sestru o asistenci a pustil se do práce. Nejdřív jsem musel důkladně čelo očistit od krve, abych mohl vůbec zjistit rozsah zranění a podle toho se rozhodnout, co dál. A lhal bych, kdybych řekl, že to bylo banální zranění. Krev se nedala zastavit a vypadalo to, že má propíchnutou plíci. Ztěžka dýchal a pomalu začínal modrat. Jediné řešení bylo ho ihned převézt na operační sál. Ale bohužel. Než jsem stihl vše připravit a hocha dát do stabilizované polohy přestal dýchat… Jeho oči se zavřely a po tváři se mu rozlil klid. Nechtěl jsem si připustit, že by bylo možné ho ztratit. Můj pohled spočinul na sestře, ta však zavrtěla hlavou na odpověď mé nevyřčené otázky.

Co nejrychleji jsem se otočil k té malé dívce. Mohlo být jí něco kolem jedenácti let. Celá se klepala strachem a plakala bolestí. Toho, kdo toto způsobil, bych nejspíš bez milosti zabil, a vychutnal si každou kapku jeho krve.

Zranění děvčete se mi zdála jen povrchová. Pověřil jsem sestru instrukcemi, jak má postupovat a vypsal papír na rentgenové vyšetření. Nehodlal jsem podruhé udělat tu samou chybu. Jak sestra s malou odjela, konečně jsem se dostal i k jejich matce.

Byla přenádherná. I přesto, že její tělo se červenalo zaschlou krví a po těle se jí začaly objevovat modřiny a menší podlitiny, byla jako anděl. Vlasy dlouhé až po lopatky, nádherně lesklé a hnědé jako čerstvě uzrálý kaštan. Oči měla přivřené, ale i tak bylo vidět, že jsou veliké a upřímné. Rysy obličeje byly jemné a dokonale propracované, jako ta nejlepší tesařská díla, co jsem kdy viděl. Když můj pohled sklouzl k jejím rtům, naprosto jsem roztál. I přes bledost jejího těla, rty zářily do dálky. Dokonalost jejich tvarování vybízela pouze k políbení, nebo k úsměvu. Od úvah o jejím těle mě vyrušilo až její bublavé zakašlání. Bylo to tak hrozné a bolestivé. Nebyl čas se rozmýšlet nad tím, zda dělám správně či nikoli. Přistoupil jsem pomalu k ní a…

Ano, hádáte správně. Byl jsem ten nejneuvěřitelnější sobec a jejím dokonalým hrdlem prohnal své dva ostré špičáky. Moje mysl byla vypnuta, nepřemýšlel jsem nad tím, co se může stát. Zda se mnou neznámá žena zůstane a už vůbec ne nad tím, zda mě nebude proklínat. Moje srdce k té neznámé zahořelo takovou láskou, až já sám jsem se nestačil divit. A ve skrytu své duše jsem doufal, že nezůstanu sám na své dlouhé cestě nekonečným životem bez spojence. Ovšem cesta k proměně byla ještě dlouhá, mě čekalo vyřizování papírů o smrti té ženy a pak nenápadný převoz jejího těla z nemocnice ke mně domů. Vím, že jí v nemocnici leží dcera, ale přeci jen o ni se vždycky někdo postará. Kdežto o mě? Pouze ona…

Cesta k mému domu byla dlouhá a tak můj mozek byl na delší dobu zaměstnán. Občas jsem sklouzl pohledem na zadní sedadlo, kde ležel přikrytý můj nádherný anděl. Spala tak sladce, aniž by tušila, že za pár hodin se její život na dlouhé tři dny promění v jeden velký rozpálený oheň. Nad tou představou jsem se já sám musel otřást. Nejsem rád, když mi to vyvstane na mysl a musím si přehrávat svou vlastní minulost. Bylo mi pouhý pětadvacet let, když se to stalo. Mé plány byly veliké. Chtěl jsem studovat, poté pracovat a nakonec si založit početnou rodinu. I teď ve vzpomínkách si vybavuji, jak by asi vypadaly moje děti. Jestli by byly blonďaté jako andílci nebo zda by byly spíše po mé ženě. Kdybych mohl plakat, slzy by se mi z očí řinuly, nezastavitelným proudem. Je to tak bolestivé vědět, že celé moje mládí, sny a přání se rozplynuly jen díky jednomu bláznivému knězi, co vyhlásil pochod na upíry. Jako mladý kluk jsem houby věděl o světě, natož o upírech. Ale můj otec byl zapřisáhlý křesťan a každé slovo našeho kněze bral vážně. Nic jiného, než jít s ním a popřípadě se o něj postarat, mi nezbývalo. Jenže v tu chvíli nikdo netušil, že se on bude muset postarat o mě a já pak utíkat před jeho nabroušeným a špičatým kůlem. Už stovky let se snažím svou minulost postupně vymazávat. Jenže stane se, že se zachovám jako nelogicky uvažující člověk a všechna má snaha se bortí jako domeček z karet. Tenkrát jsem dal sám sobě slib, že nikdy ve svém životě nepřeměním žádného člověka ke svému prospěchu. No a co jsem právě udělal? Porušil svůj vlastní slib.

Díky úvahám o mé minulosti jsem akorát projížděl zatáčkou k lesnímu sídlu. Dům to byl starodávný, jen místní pracovníci ho hodili, jak se říká, do gala. Garáž se otevírá automaticky po projetí na dvůr, tak nebyl problém zajet rovnou dovnitř a vypnout motor. Má neznámá sladce spala. Vzal jsem ji do náruče a pomalu stoupal po točitém schodišti do obývacího pokoje. Položil jsem ji na pohovku a šel si připravit lavor se studenou vodou na otírání jejího upoceného čela. Za žádnou cenu jsem nechtěl promeškat příchod na svět. Přeci jen proměna v upíra je jen jednou za život a já jí chtěl být oporou nebo fackovacím panákem, až se začne rozčilovat. Čekaly mě dlouhé tři dny plné křiku a mučícího pohledu. Ve skrytu své duše jsem však doufal, že pro mě to dopadne co nejlépe a já budu moci říct, proč jsem jí tímto způsobem zachránil její život a neskonalou krásu. Z přemýšlení mě vytrhl první výkřik a první bolestivý záškub jejího těla. Už to začalo…

Autor: Terola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skutečný začátek nesmrtelného života 1. kapitola: