Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrze zpěv - 1. kapitola

30.09.2011 (21:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2071×

1. kapitola

„Bello, kde zase lítáš? Publikum už je nedočkavé," pokáral mě táta aneb můj manažer.

„Vždyť už jdu," zabručela jsem a vzala si od Sue mikrofon.

„A, Bello, dávej si pozor na ty výšky," připomínala mi máma.

„Mami, dělala jsem to tisíckrát, vím, že to zvládnu, neboj se," řekla jsem s úsměvem.

„Bello, tak pohni," pobízel mě táta a já protočila panenka, ale přikývla.

„A, Bello…“ pokračovala máma, ale já ji zadržela.

„Teď nejsem Bella, ale Nyx," řekla jsem s úsměvem. Nyx bylo moje umělecké jméno. Byla to bohyně noci a to mne dokonale vystihovalo. Nezkrotná, nerozumná, pubertální. Nikdy jsem nechyběla na žádném večírku, noční život jsem milovala, jen jedinou věc jsem milovala více. Zpěv na pódiu a tím i moje koncerty. Milovala jsem svůj život.

Hudba začala znít a já s úsměvem přesně na čas přiskočila na pódium.

„Zdravím tě, Los Angeles!" vykřikla jsem do mikrofonu a odezvou mi byla obrovská vlna výskání, pištění nebo jen nadšeného křiku. Pousmála jsem se.

Postavila jsem se na své místo a sklopila hlavu. Trhnutím jsem ji zvedla přesně ve chvíli, kdy na mě zamířily všechny reflektory, a začaly divoce blikat. Přiložila jsem
mikrofon k ústům a začala zpívat. Společně se zpěvem jsem se pohybovala do
rytmu společně s tanečníky. Zpěv je moje největší vášeň. Absolutně ho miluji, nedokázala bych si představit svět, ve kterém bych nemohla zpívat. Tolik pocitů, myšlenek i mnoho dalšího se dá říct pouze pomocí zpěvu. Zpívala jsem už jako malá, ale díky tátovi jsem se proslavila.

Dav divoce jásal. Odhodila jsem sluneční brýle do davu a skupinka fanynek se o ně začala rvát. Pousmála jsem se. Milovali mne. Milovali můj hlas a já milovala je. Bez nich bych se nikdy proslavit nemohla.

Zpívala jsem a tancovala a ten pocit, který jsem cítila, se prostě slovy nedal popsat.

Zpívala jsem jednu píseň za druhou, publikum šílelo a já si to užívala, když se najednou ozvala střelná rána a hned za ní druhá.

Vyděšeně jsem sebou cukla a přestala zpívat. Společně se mnou i tanečníci a hudba utichla. Otočila jsem se za tím zvukem. Naskytl se mi pohled na dvě mrtvá těla. Vyděšeně jsem vyjekla.

„Mami! Tati!" vykřikla jsem a rozběhla se k tělům, která byla v kaluži krve.

„Co se stalo?!" vyjekla jsem zděšeně.

„Ozvalo se to odtamtud!" vykřikl někdo a ukázal k střešnímu oknu, které bylo otevřené.

„Bože, proč?! Proč oni?!" vzlykala jsem a zhnuseně odhodila mikrofon.

„Zavolejte policii!" křičel někdo.

Já jen bezduše vzlykala. Kdo to mohl udělat?! Proč?! Bože, proč se to stalo?! Neber mi je, Bože! Jsou to jediné, co mám!

„Bello, musíš se uklidnit. Bude to dobré, uvidíš," utěšovala mě Corry. Corry byla mámina nejlepší přítelkyně. Corry společně s mými rodiči budovala mou kariéru, byla něco jako moje teta.

„Proč se to stalo?" vzlykala jsem jí do ramene.

„Některé věci mají svůj hlubší smysl," utěšovala mě. Měla ledovou masku a chabý úsměv.

„Bello, podívej se na mě. Tam čekají tisíce lidí na tvůj zpěv, musíš se tam vrátit," řekla a zadívala se mi hluboko do očí. Překvapilo mě, že jsem v jejích očích nezahlédla náznaky slz, ale asi je tvrdší, než se zdá. Jsem si jistá, že uvnitř hrozně trpí. Téměř skoro jako já...

„Nemohu, Corry, někdo mi právě zabil rodiče! Nemohu přece jen tak pokračovat v koncertě," řekla jsem zlomeně a nechala slzy volně téct.

„Bello, ty prostě musíš, rodiče by si to přáli," přikázala mi a já omámeně přikývla.

Když myslí, že by si to rodiče přáli...

Postavila jsem se a pomalu se vrátila na pódium. Došla jsem až do středu a rozhlédla se po davu. Všichni na mě nedočkavě zírali. Zděšeně jsem vydechla. Když jsem zvedla pohled k davu, vracely se mi ty nejbolestnější vzpomínky. Hlavou mi vířily vzpomínky na mrtvá těla mých rodičů. Nedokázala jsem to zastavit.

Na tomhle místě jsem stála, když se to stalo. Nedokážu prostě pokračovat dál. Už nikdy nechci zpívat! Ne, pokud to bude znamenat oživené vzpomínky na moje rodiče. Z místa, kde jsem se cítila nejvíce šťastná a sama sebou, se stalo moje osobní peklo.

Pomalu jsem přiložila mikrofon k ústům.

„Před chvíli jste mne znali jako Nyx. Ale od tohoto momentu budu navždy jen Isabella. Doufám, že jste si koncert užili, protože byl můj poslední!" vykřikla jsem do mikrofonu a všichni zalapali po dechu. Já se rozutekla z pódia a nechala slzy téct.

Musím pryč! Musím okamžitě vypadnout!

„Bello! Co to sakra děláš! Okamžitě se tam vrať! Tohle ti nedovolím!" křičela na mě Corry.

„Ne, nech mě být! Nechci mít nic společného se svým bývalým životem! Odpust mi to, prosím," šeptla jsem a utekla přes garáže k mému autu. Rychle jsem naskočila do auta a vyjela ze stadionu.

Semafory na mě zuřivě červeně blikaly, já je však ignorovala. Jela jsem co nejrychleji na letiště, bylo mi jedno, kam pojedu. Hlavně pryč odtud. Nechci mít se svým životem už nic společného. Odteď neexistuje popová hvězda Nyx, odteď už mě všichni budou znát jako Isabellu Swan.

Zaparkovala jsem u letiště a z kufru si vzala nenápadný šedý kabát, který jsem si hned oblékla, nasadila sluneční brýle a vzala si kabelku se svou neomezenou kreditní kartou.

Došla jsem k pokladně.

„Dobrý den, které letadlo letí nejdříve?" zeptala jsem se.

Paní se na mě trochu zamračila, ale pak začala hledat potřebné informace v počítači.

„Do Port Angeles," řekla stroze.

Přikývla jsem a podala jí svou kartu.

„Jednu letenku, prosím," špitla jsem. Hned jak jsem ji dostala, chtěla jsem odejít do haly, ale pohled se mi zatoulal k bankomatu. Když budu vybírat odněkud jinud, najdou mě. Nechci za žádnou cenu, aby mě našli.

Zamířila jsem tedy k bankomatu a vybrala snad celý bankomat. Vše jsem to nastrkala do kabelky, jen tak tak se to tam vešlo.

Rychle jsem ještě přeběhla k letadlu, hned za mnou letuška zavřela dveře. Usadila jsem se na své místo a zadívala se z okna.

Vrátím se sem ještě někdy? Blázníš, Bello? Nějaký blázen ti tady zabil rodiče a ty by ses sem chtěla vracet? Nikdy!

Sbohem starý živote, sbohem můj sne, sbohem rodičové. Nikdy na vás nezapomenu. S tím jsem se rozplakala a jen tak tak jsem stačila stírat slzy.

Let trval několik hodin, většinu z nich jsem prospala. Po chvíli jsem stála před letištěm a rozhlížela se. Vše bylo tak ponuré, šedé a depresivní. Kde jsou světla? Copak tady nikdo nežije?! Na silnicích jezdila auta, která jsem vídávala ve starých filmech. Vrátila jsem se snad v čase? Kam jsem se to dostala?

Povzdechla jsem si a z kabelky vytáhla mobil a vyhledala google maps. Nejbližší a nejmenší městečko bylo Forks.

„Fajn," povzdechla jsem si a nasedla na autobus, na kterém blikal nápis Forks. Zhnuseně jsem kmitala pohledem od jednoho propoceného dědka k druhému bradavičnatému starouškovi. Všichni byli oděni v pletených vybledlých svetrech, nebo šedivých rolácích. A kde je styl?!

Vystoupila jsem na náměstíčku a rozhlédla se. No a co teď? Pohled mi spadl k policejní stanici. Mohu se tam zeptat, jestli neví o nějakém pronájmu, ne?

Nejistě jsem zaklepala na dveře stanice.

Otevřel postarší pán s knírkem. No, kdo tohle nosí?!

„Přejete si?" zeptal se. Žádné kulení očí, ani zalapání po dechu? Nepoznává mě snad?

„A-ano, já jsem tady nová a chtěla jsem se zeptat, jestli byste mi nemohl poradit. Je tady někde volný byt k pronájmu?" zeptala jsem se s úsměvem.

„Oh, tak to pochybuji, už dlouhá léta tohle nevedeme. Poslední, kdo si hledal dům, byla jedna velká rodina, ale oni si to nějak zařizovali přes nějakou agenturu. Bohužel o ničem nevím," řekl a smutně se na mě usmál.

„A-aha, n-no i tak děkuji, s-snad to nějak zvládnu," řekla jsem a smutně sklopila pohled.

Co teď mám dělat? Vrátit se? Ne! To raději půjdu spát pod most. Možná tam nebude taková zima, když si tam natahám dostatek novin. Jednou jsem to viděla ve filmu, možná by to šlo. Už jsem chtěla odejít, ale zastavil mě ten policista.

„Počkejte, máte kam jít?" zeptal se.

„Nemám, já už nemám domov," řekla jsem a slzy mi začaly opět téct. Sundala jsem si sluneční brýle a snažila jsem si je setřít. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem tím pokazila moje krytí. Vyděšeně jsem se obrátila na něj, ale s ním to vůbec nic neudělalo. Jen mě soucitně pozoroval. Copak on mě opravdu nezná? Mohla bych začít úplně nový život?! Tak nádherné by to bylo.

„Víš, po mé dceři zbyl pokoj. Ona bydlí u své matky, takže mám jeden pokoj volný. Jestli bys měla zájem, mohla bys u mě zůstat. Vím, že to asi zní zvláště, ale vždy jsem si přál vychovávat dceru. Jestli nemáš kam jít, tak u mě můžeš zůstat," nabídnul mi s úsměvem. Já na něj zůstala zírat. Copak si dělá srandu? Chce mě znásilnit?

Ne, rozhodně tak nevypadá. Vypadá jako milý muž. V LA by mě vyhnali pryč jen proto, že jsem jim nedala dost velké dýžko. A tady mi nabízí bydlení jen tak? Asi jsem si to tu zamilovala.

„T-to přece nejde, nemohu vás takhle otravovat. Najdu si nějaký suchý koutek, j-já to zvládnu," koktala jsem vyvedená z míry. Policista se na mě zamračil.

„Nenechám tě jít pod most. Pokud nemáš nic proti, zabalím to tady a ukážu ti to," řekl

s úsměvem.

„Ne... Já jen... Děkuji. Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal," řekla jsem dojatě a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil. Ještě si vzal bundu a nasedl do auta, nasedla jsem vedle něj. Pustil rádio.

Zrovna hráli můj hit Without love. Automaticky jsem se uvolnila a zaposlouchala do rytmu hudby. Rty jsem naznačovala text písně, ale nedokázala jsem je vyslovit. Byla to má bariéra.

„Líbí se ti to?" zeptal se. Nejistě jsem přikývla.

„Mně taky," přiznal s úsměvem a začal zpívat na celé kolo. Zachichotala jsem se. Zpívat absolutně neuměl, ale bylo mi s ním dobře. Choval se jako můj táta.

„Víte, kdo to zpívá?" zeptala jsem se značným zájmem.

„To nevím, párkrát jsem to slyšel v rádiu, ale nevím, kdo to zpívá. Tady se to moc neprožívá," pochechtával se a já se usmála. A je to! Miluju to tady! Taková příležitost! Můžu začít úplně od začátku. Bez koncertů, fanoušků a bodyguardů. Můžu být normální holka. Můžu být, kdo chci. Nemusím stále vypadat dobře, nemusím se líčit! Nikdo nebude sledovat každý můj krok, budu normální. Ach! Jaké to asi je? Nemůžu se dočkat.

„Oh, mimochodem já jsem Charlie a ty jsi?" zeptal se s úsměvem.

„Jsem Isabella," řekla jsem a usmála se na něj.

„Tak, Isabello, už jsme tady," řekl, když zaparkoval před cihlovým domem s malými okny.

„Máte krásný dům," řekla jsem zdvořile a zkoumavě si prohlížela starý domek. Teď jsem normální, takže budu bydlet v normálním domě, ne?

Charlie mi pomohl z auta.

„Nemáš žádné věci?" zeptal se s pozdviženým obočím.

„Vlastně ne..."

„No, dnes už je pozdě, na spaní si můžeš půjčit nějaké věci mé dcery, mohly by ti být. Nechala si je tady celkem nedávno. Tam kde žije, je na ně příliš horko. Zítra zajdeme nakupovat, ano?" zeptal se.

„Mnohokrát vám děkuji, Charlie," šeptla jsem dojatě. Charlie se na mě usmál a dovedl mě do pokoje jeho dcery. Byl malý, ale útulný.

„Vyber si nějaké věci a jdi se osprchovat, já mezitím udělám večeři, ano?" řekl a usmál se na mě.

„V životě jsem nepotkala nikoho hodnějšího. Jsem vám zavázaná, Charlie," šeptla jsem dojatě.

„Nevykej mi prosím a zvykej si, rád rozmazluju svou dcerušku," smál se Charlie a odešel. Pousmála jsem se. Ve skříni jsem si vybrala nějaké pyžamo a zalezla do koupelny, kde jsem se pořádně vydrhla. Převlékla jsem se do pyžama a své staré oblečení, které jsem měla i na koncertě, jsem schovala hluboko do skříně.

Poté jsme se s Charliem navečeřeli a sedli si na gauč.

„Odkud vlastně jsi?" zeptal se. Okamžitě jsem musela zastavovat slzy. Vždyť teprve před pár hodinami jsem viděla své rodiče umírat. Ty bolestné vzpomínky mě trýznily. Rozplakala jsem se na celé kolo a Charlie mě okamžitě objal a začal mě uklidňovat.

„Pššš, nemusíš nic říkat. To je dobré. Nechtěl jsem tě rozplakat. V pořádku, necháme to na jindy," šeptal mi a kolébal v náruči. Vím, že ho vůbec neznám, ale cítila jsem se v bezpečí a navíc tohle byl velice náročný den.

Pomalu jsem zavřela oči a usnula v Charlieho objetí.

Vnímala jsem, jak se - i se mnou - zvedl, vyšel schody a položil mě do postele své dcery.

Přikryl mě přikrývkou a povzdechl si. Poté s tichým zavrzáním zavřel dveře. V tu chvíli jsem upadla do dlouhého spánku.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrze zpěv - 1. kapitola: