Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 8. kapitola

24.09.2010 (11:30) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

8. kapitola

Jat:

Když jsem se s Bells loučila, bylo to to nejtěžší, co jsem za svůj nesmrtelný život udělala. I když nejsem její matka, která se vždy bojí o svou dceru, když ji nemá po ruce. Ale za ta léta se mi dcerou doopravdy stala. Její matku jsem znala a párkrát jsem jí o ní řekla. Když zjistila, že je mrtvá, začala se zajímat o jejího otce, tím pádem mého bratra. Ale o něm jsem jí říct nesměla. Měla jsem to zakázáno. Sice se neřídím všemi jeho radami, ale tuto bych nikdy neporušila. Záleží na tom Bellino bezpečí. A to bych za žádnou cenu neohrozila.

Cestou od Carlislea jsem přemýšlela, zda mám letět do Itálie letadlem, nebo běžet pěšky. Rozhodla jsem se pro běh a tím pádem i plavání. Jak jinak bych se dostala z Ameriky do Evropy než plaváním? No, asi ještě lodí, ale nechtěla jsem ohrozit životy těch ubohých lidí. Mé sebeovládání ještě není pevné. Asi jsem se o tom ještě nezmínila, ale od setkání s Carlislem jsem se začala také živit zvířecí krví.

Rozběhla jsem se k okraji Atlantského oceánu, ale štvalo mě, že moje myšlenky běžely dvěma směry. Jedna část uháněla rychle do Volterry za bratrem, ale druhá chtěla zůstat kvůli Bells. Takže jsem se celou cestu přesvědčovala, že je ve velmi dobrých rukou.

Když jsem doběhla k oceánu, skočila jsem šipku do vody a plavala rychlá tempa k botě. Pardon, Itálii.

Cestou jsem si všímala mořských korálů, různých vraků lodí a podobně. Velice mě ale mrzelo, že všichni mořští živočichové se někam vypařili.

***

Když jsem dorazila do Itálie, zrovna se stmívalo. Skvěle načasováno. Vynořila jsem se z vody a rozběhla jsem se směrem, kterým mě vedl náš rodinný dar. Ano, jsem také stopař jako Demetri a Bella.

Vybrala jsem si cesty, které nebyly obydleny a kde by bylo jen velice nepravděpodobné, že by se tu člověk vůbec objevil. Cestou jsem si zašla na pár srnek. Jak jsem zjistila, ty mi chutnaly nejvíc. Sice mi všichni tvrdí, že masožravci jsou lepší, ale mně více chutná krev srnek. Chytla jsem si menší stádo a běžela dál.

A za tři dny jsem doběhla na určené místo.

Dorazila jsem do Volterry chvilku před svítáním. A hned jsem to ucítila. Sladký pach upírů. Bylo ho tu plné město. A překvapilo mě, že jsem nepoznala pach pouze mého staršího bratra, ale i hodně dalších známých lidí – teď už asi upírů. Soustředila jsem se ale hlavně na pach Demetria. Podle něho jsem se dostala k nějakému výtahu. Zmáčkla jsem jediný knoflík, který tam byl.

Dojela jsem do místnosti, která vypadala jako recepce v pětihvězdičkovém hotelu. Šla jsem dál touto recepcí, když se přede mnou objevila dívka. Ano, dívka. Ona nebyla upír.

„Pardon, ale tam nemůžete,“ řekla vážně. Docela mě překvapil její vážný tón, jako by nevěděla, že mluví s upírem.

„A proč?“ zeptala jsem se. Sice jsem věděla proč asi, ale měla jsem právo jít za svým bratrem. To mi nemohl nikdo odepřít, ani tři nejvyšší vládci. Je jen jeden upír, jaký by to mohl zrušit, ale já věřím, že on by to nikdy neudělal. Demetri.

„Protože k vládcům nemůžete jít bez ohlášení. A navíc,“ chvíli se odmlčela, „kdo jste?“ Měřila si mě takovým tím rentgenovým pohledem. Bylo mi to velice nepříjemné.

Trochu tvrději jsem odpověděla: „Ale já nejdu k vládcům. Já jdu za svým bratrem,“ obořila jsem se na ni. Trochu se sebou cukla při mém tónu, ale jinak to přežila bez ztrát.

„Aha, tak to potom chápu, že jste na mě tak vyjela. A mohla byste mi, prosím, prozradit, kdo je váš bratr?“ zeptala se mile. Překvapilo mě, jak rychle změnila ton svého hlasu.

Musím přiznat, že svoji práci zvládla bravurně. Byla jsem ráda, že naše konverzace se dala konečně povařovat za příjemný rozhovor. Takže jsem jí mile odpověděla:

„Samozřejmě. Můj bratr je Demetri.“

„Dobře, chvilinku tu počkejte a já mu zavolám. A ještě, mohla byste mi prozradit vaše jméno? Pro ověření u pana Demetria.“

„Jsem Jat McCartney,“ mile jsem se na ni usmála a posadila jsem se na židli. A nenápadně jsem poslouchala jejich rozhovor. A jak říkala, netrval moc dlouho.

Omluvila se mi, že mi nevěřila a pak mi řekla, kudy se mám vydat. Slušně jsem jí poděkovala a vydala se danou cestou.

Šla jsem chodbami, které by pro obyčejného člověka musely být bludištěm. A najednou jsem ho uviděla. V jednu chvíli jsem cítila, jak se mi na tváři roztahuje usměv. A v druhé jsem byla v jeho pevném objetí. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl.

Ruku v ruce jsme se vydali – podle informací mého bratra – do jeho pokoje. Museli jsme všem připadat jako zamilovaný pár. Ale moje pravá láska je někde pryč a já ji už asi nikdy neuvidím. Tato myšlenka mě trochu rozesmutnila, ale pak jsem si vzpomněla, kde jsem a hlavně s kým jsem. Takže moje předešlá myšlenka byla zastíněna.

Když jsme tam došli, hned jsme se posadili na postel a začala jsem mu vyprávět o Bells. Řekla jsem mu o škole, o Carlisleovi a o jejich darech. Hned, jak se je dozvěděl, tak se mu na tváři objevil úžas. Ten vystřídala nevěřícnost a potom smutek. Nechápala jsem to. Měl by být rád, že je jeho dcera nejsilnější poloupír, no spíš i upír.

Najednou mi to docvaklo.

Bál se toho, aby tady neskončila taky. Lehce jsem ho objala a nechala ho, ať to vstřebá. Byl už s tím celkem srovnán, když se ozval ohlušující křik.

„Všichni ať se okamžitě dostaví do hlavního sálu!“ Demetri si povzdychl a pokynul mi ke dveřím. Znovu ruku v ruce jsme došli - asi - do hlavního sálu.

Byli tam tři trůny, na kterých seděli vládci. Jakmile jsme vešli, vstal prostřední z vládců a divně se naším směrem usmíval.

„Vítej Demetri,“ odmlčel se a podíval se na mě, „nikdy jsi nám neřekl, že máš družku. Měl jsi nám to říct, velmi rádi bychom ji tu ubytovali.“ Musela jsem se držet, abych nevyprskla smíchy.

„Aro, ale tohle není moje družka, ta už dávno zemřela. Toto je moje sestra, Jat,“ představil mě všem přítomným upírům. Arův úsměv trochu poklesl.

„Omlouvám se, Jat. Nevěděl jsem,“ omluvil se mi.

„To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. Aro, sestoupil a vydal se směrem k nám. Podával mi ruku na přivítanou a já ji přijala.

Najednou mnou projela vlna něčeho. Nejpodobnější by byla asi elektrika. Podívala jsem se na Ara a hned potom na Demetria. Ani jednoho jsem nepochopila. Demetri se tvářil zmučeně a Aro ze začátku šťastně, potom zděšeně a nakonec znechuceně. Co to má znamenat?

Doufám, že vám nevadí kratší kapitolky.