Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 6. kapitola

22.08.2010 (18:45) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1732×

6. kapitola    

 Bella

„Isabello Swanová. Vezmeš si mě?“ Otevřel malou krabičku a v ní byl ten nejkrásnější prstýnek, jaký jsem kdy viděla.

Na chvíli jsem přimrzla, ale hned zase rozmrzla. Klekla jsem si také a políbila jsem ho.

Mezi polibky jsem mu zašeptala: „Ano.“ Pak jsem do tohoto polibku dala vše, co jsem k němu cítila. Po chvilce jsem se musela odtáhnout, protože mi docházel dech. Vyndal prstýnek a nasadil mi ho na prst.

„Měli bychom se vrátit na ples.“ Šibalsky se na mě usmál.

„Takže ten ples byl kvůli tomuhle?“ ptala jsem se s úsměvem a prohlížela si můj nový přírůstek na prstě.

„Ano, byl to dobrý nápad a myslím, že se povedl.“

„Povedl se a moc.“ Vzal mě za ruku a spolu jsme šli po koberci.

Najednou zavolal až moc hlasitě: „Emmette, můžeš přijet.“

„On tu čekal?“ ptala jsem se zděšeně.

Lehce se usmál. „Ne, to bych mu nikdy nedovolil. A navíc, kdyby byl někde poblíž, nemusel bych křičet.“ Společně jsme se zasmáli a to už před námi stál ten nádherný kočár, v kterém jsem přijela.

Emmett nám otevřel dveře. „Nastupte si, vy dvě hrdličky. Jo a ještě že jste už skončili, jinak by mě moje Rosalinka asi zmlátila.“ Lišácky se na nás usmál. Nastoupili jsme a jeli v tichosti. Oba spokojení přítomností toho druhého.

Zastavili jsme na tom samém místě, kde jsem nastupovala. Emmett nám otevřel dveře. Edward seskočil a mně pomohl dolů. Až dole jsem si všimla, že na nás kouká celá Edwardova rodina. Zčervenala jsem. Sklopila jsem pohled a začala podrobně zkoumat zem. Edwardovi jsem poslala myšlenku, jestli už můžeme jít tancovat. Koukla jsem se na něj a on smutně zakroutil hlavou. Smutně jsem si povzdychla a šla vstříc otevřeným náručím.

Posouvala jsem se z objetí do objetí. Až jsem se dostala k Alici, konečně jsem se uklidnila. Podívala jsem se do jejího elfího obličeje, který se smál od ucha k uchu. „Ukážeš mi prstýnek?“ zeptala se nedočkavě.

„Jistě.“ Jen jsem na ni mrkla a zvedla ruku, aby si mohla prohlédnout tu nádheru na mém prstu.

„Ten je nádherný,“ rozplývala se Alice nad mým zásnubním prstenem. „Kde jsi ho koupil? Já bych chtěla také takový,“ zeptala se Edwarda a přitom koukla na Jazze s usměvem na tváři. Jazz jí úsměv vrátil a koukl se na můj prsten.

„Já ho nekoupil. Dala mi ho matka, když mi bylo šestnáct. Byl její zásnubní.“

„Aha, to je škoda. Je vážně nádherný.“ Na okamžik posmutněla, ale pak na nás vyhrnula další nával otázek. „Můžu vám zařídit svatbu?“

„Když přivřu obě oči, tak by to možná šlo. Ale nic nepřeháněj nebo…“ pohrozila jsem jí.

„Dobře, a kdy?“ Pořád stejně nedočkavá. Asi jsem jí to přece jen neměla dovolit.

„To se ještě domluvíme, když nás omluvíte, půjdeme na parket,“ ukončil rozhovor Edward.

„Děkuju.“ Poslala jsem mu v myšlenkách. Šli jsme na parket mezi tančící páry. Dala jsem mu ruce kolem krku a on si mě přitáhl blíž na nadcházející ploužák. Chvíli jsme se pohupovali v pomalém rytmu a asi po třetím tanci mi začala klesat víčka.

„Chcete jít spát, paní Cullenová?“ zeptal se s něžným úsměvem. To oslavení se mi líbilo.

„Ano, dnes toho na mě bylo trochu moc.“ Potichu jsme se zasmáli a odešli ruku v ruce ke mně do pokoje.

Sotva jsem ulehla do postele s nebesy, začal mi Edward broukat mou ukolébavku. Po pár minutách, už jsem o sobě nevěděla.

Zdál se mi hrozný a krásný sen v jednom. Byla jsem se svojí rodinou na našem baseballovém hřišti a naproti nám stáli další upíři. Všimla jsem si mezi nimi i Jat. Smutně se na mě usmívala a poblahopřála mi. „Blahopřeju, Bells, k tvému budoucímu manželovi i k tomu mrněti a děkuji za těch 70 let, co jsme spolu byly.“ Nechápala jsem, o čem to mluví. Jen o tom budoucím manželovi, ale jaké mrně, a proč se se mnou loučila?

Náhle mě něco koplo do břicha, ale zevnitř. V tu chvíli jsem pochopila vše. Ruce mi sklouzly na mé břicho. Nebylo ploché, jak sem byla zvyklá, ale kulaté. Já jsem těhotná. Myslela jsem, že upíři nemůžou mít děti, ale asi ano, nebo že by? Ne, na to jsem nemohla myslet. Podívala jsem se na tetu a ta mi naposledy zamávala. Jeden z těch upírů roztrhal mou tetu na malé kousíčky a zapálil. Začala jsem plakat. Na té straně se všichni usmívali. Teda až na jednoho. Vypadal jako by ho mučili. Najednou se rozběhl k naší straně a stoupl si vedle mě. Nečekaně mě objal a zašeptal mi do ucha: „Bells, promiň, že jsem se tě vzdal, ale myslel jsem si, že se o tobě Aro, nedozví.“

„Kdo to je? Je snad můj otec? Jinak by se asi neomlouval, že se mě vzdal,“ proběhlo mi hlavou.

Probudila jsem se a polštáře i moje oči byly mokré od pláče.

„Promiň, nechtěl jsem Tě vzbudit,“ omlouval se, ale pak si všiml mých uplakaných očí. „Lásko, co se stalo?“

„Jen se mi zdál krásný a hrozný sen v jednom.“ Vzpomněla jsem si na mé vypouklé bříško a musela se pousmát.

„Chceš mi ho říct?“ Trochu posmutněl.

Jen jsem záporně zavrtěla hlavou. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a spokojeně oddechovala. Přemýšlela jsem, jestli dnešní sen se taky uskuteční. Edward si hrál s mými vlasy, ale myšlenkami byl také někde jinde.

Byla jsem šťastná, ale přitom i smutná. A hlavou mi proudila jedna samá myšlenka. „Proč se mi zdají tak smutné sny, když jsem se včera zasnoubila? Nemělo by se mi zdát o přicházející svatbě?“

Z našeho přemýšlení nás vytrhlo až moje kručící břicho.

„Co si dáš na snídani?“ zeptal se. Snažil se skrýt svůj smích v mých vlasech.

„Já si asi dám…“ Chvilku jsem přemýšlela, na co mám chuť. „… víš, že ani nevím. Nachystej mi, co uznáš za vhodné.“

Usmála jsem se na něj a odešla do koupelny, ale ještě jsem slyšela: „Tvé přání je mým rozkazem.“ A bouchnutí dveří.

Dala jsem si uklidňující sprchu. Osušila jsem se a podívala jsem se do zrcadla. Smutně jsem si povzdychla. Měla jsem ohromné kruhy pod očima, jako bych nespala dva týdny. Vzal jsem si make-up a snažila se je aspoň trochu zamaskovat. Asi po desetiminutovém marném snažení jsem to vzdala. Aspoň už nevypadaly na dva týdny, ale na tři dny.

Vylezla jsem z koupelny a moje snídaně už ležela na stole, ale Edward nikde. Nechala jsem to být a s chutí jsem se do ní pustila a ani jsem se nepodívala, co to je, ale bylo to moc dobré. S plným žaludkem jsem se šla obléct. Jako každý den, už leželo oblečení přes židli u psacího stolu. Oblékla jsem si to a zamířila rovnou na zahradu, kde by snad mohl být Edward.

Cestou jsem potkala několik slizkých pohledů od zdejších upírů, ale moc jsem je nebrala na vědomí a šla stále za nosem. Na zahradě bylo nádherně. Slunce svítilo – na toto místo – poměrně hodně. Zamířila jsem si to do lesa. Nevím co, ale něco mě k němu prostě táhlo. Měla jsem namířeno na mou a Edwarovu louku, ale šla jsem neznámo kam a proč. Nohy mi šly samy. Vůbec mě neposlouchaly.

Když jsem došla před zvláštní strom, popadl mě pocit strachu. Chtěla jsem se vrátit, ale najednou mi někdo dal ruce za záda a šátek na oči.

„Sleduji, tě už dlouho, Isabello. Poslali mě, abych o tobě zjistil víc, ale já jim tě asi odnesu už teď,“ řekl ten líbezný hlas. Na okamžik ztuhnul a slabě zavrčel. „Máš štěstí, ale měj se na pozoru, budu tě hlídat. Nevím, co jsi zač, ale já to zjistím.“ V jednu chvíli jsem měla ruce za zády a vteřinu poté jsem ležela na zemi. V hlavě mi proběhlo několik myšlenek najednou. „Kdo to byl? Kdo ho poslal? Proč mě má hlídat?“ Teď pocit strachu úplně přetekl. Podlomily se mi nohy a s uplakanýma očima jsem se propadla do nevědomí.

Edward

Nechal jsem Bellu, ať se nachystá a vydal jsem se na naši louku. Myslel jsem si, že bude vědět, kde jsem. Celou dobu mě užíral strašný pocit. Když Bella nešla celou věčnost, vydal jsem se ke škole. Asi v polovině cesty z lesa začalo pršet. Ve škole jsem se ptal každého, jestli neviděli moji Bellu. Nikdo nic nevěděl.

Vydal jsem se smutně za mou věšteckou sestrou.

„Alice, kde je Bella?“ zeptal jsem se už s tónem plným strachu.

„Moment.“ Podívala se do budoucnosti a já přes její myšlenky s ní. Když jsem uviděl samou tmu, vyletěl jsem k pokoji Toma McRega. Zaklepal jsem na dveře a ani jsem nečekal a vtrhl dovnitř.

Ležel na posteli a četl si. „Tome, potřebuji pomoct,“ řekl jsem mu naléhavě. Zaklapl knížku a už stál u mě.

„Co potřebuješ, Edwarde?“ ptal se trochu zmateně.

„Bella se ztratila.“ Na okamžik jsem se odmlčel a pak jsem se ho zeptal: „Jak jsi na tom se svým darem?“

„Není ještě 100%, ale upíry najde v pohodě. Snad poloupíry taky.“ Snažil se mě povzbudit, ale moc se mu to nepodařilo.

„Dobře, tak jdeme.“ Vytáhl jsem Toma na chodbu a pokynul mu, aby začal.

Tom se začal soustředit. Najednou už nestál vedle mě. Rozběhl jsem se za ním. Zastavil se u brány na zahradu. Koukl se na mě a pak se vydal do toho deště na zahradě. Na zahradě zamířil ke vstupu do lesa. Znovu zastavil, ale tentokrát nepokračoval.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. Nějak jsem zapomněl, že umím číst myšlenky.

„Ona je v bezvědomí, nebo mrtvá. Necítím její mysl.“

„Já ji taky necítím, ale možná to bude tím jejím psychickým štítem.“ Snažil jsem se uklidnit. Bella musí být naživu. Musí.

„Není, zapomněla si ho zapnout. Na škole jsem ji cítil. Myslím, že teď ti už k ničemu nebudu. Snad ji najdeš.“ Nesmí být mrtvá. Jestli je, tak ten kdo ji zabil, bude pykat.

Snažil jsem se o upřímný tón. „Díky Tome. Až se vrátím, dám ti vědět, jestli jsem ji našel.“ Vydal jsem se do toho lesa. Necítil jsem její pach, protože déšť všechen smyl. Zkusil jsem jít za svým mrtvým srdcem. Překvapilo mě, že to fungovalo. Ze začátku šla cestou k naší louce, ale pak zapomněla zabočit doleva. Snažil jsem se běžet co nejrychleji, ale pořád jsem si připadal jako hlemýžď.

Zahnul jsem podle svého mrtvého srce doleva a málem jsem utrpěl šok. Bella, a za ní nějaký upír, kterého jsem ani necítil. Když mě zpozoroval. Něco jí zašeptal a utekl pryč. Než jsem se vzpamatoval z toho šoku, který trval kolem pěti minut, ten upír už byl pryč a Bella ležela na zemi, tam, kde ji nechal. Srdce jí sotva tlouklo. Vzal jsem ji do náruče a v hlavě mi proběhla myšlenka na toho upíra. „Budu se jím zabývat později. Teď se musím postarat o Bells,“ řekl jsem si a taky tak udělal.

Odnesl jsem Bellu ke Carlisleovi. Ten jako zkušený lékař hned jednal. Odnesl ji hned na ošetřovnu. Ze začátku jsem nechápal, proč sem Carlisle stavěl ošetřovnu, ale teď jsem za ni byl vděčný. Uložil ji na jedno lůžko a já ji vzal za ruku. Carlisle si odběhl do pracovny pro věci. Chvilku jsem jen slyšel, jak se přehrabuje ve svých věcech. Po krátké odmlce se vrátil a mě vyhnal. Když jsem byl za dveřmi, tak začal.

Jak jsem slíbil, tak jsem také splnil. Vydal jsem se za Tomem. Ani mě nenapadlo zaklepat. Tom zase ležel na posteli, ale nečetl si. Oči měl upřené na dveře, jakoby někoho čekal.

Když vylezl z postele a šel ke mně, došlo mi, že čekal na mě. Podepřel mě a odtáhl do koženého křesla.

„Tak co?“ ptal se zahanbeně. Určitě si dával za vinu, že mi nepomohl v tom lese.

„Našel jsem ji a byla v bezvědomí. Teď je u ní Carlisle a dělá, co může,“ odpověděl jsem mu s náznakem starosti.

„Hlavní je, že je na živu. Určitě bude v pořádku,“ snažil se mě povzbudit. Na okamžik se odmlčel, ale pak dodal: „Jak to, že tam nejsi s ní?“

„Carlisle mě doslova vykopal z ošetřovny. Chtěl jsem zůstat za dveřmi, ale pak jsem si vzpomněl na tebe.“

„Aspoň někdo na mě myslí,“ řekl se smutným tónem a s myšlenkou na Kate.

Povídali jsme si, až do doby kdy pro mě přišla Alice.

„Edwarde, tak pojď. Carlisle už skončil.“ To stačilo, abych vyletěl jako střela a s „díky Tome“ jsem běžel do ošetřovny.

Carlisle čekal před dveřmi, takže jsem musel zastavit.

„Jak je na tom,“ vyhrkl jsem na něj bez přemýšlení.

„Dostane se z toho, jenže má silný otřes mozku a j…“ Na vteřinu se odmlčel, ale nepokračoval dál v tom, co začal a mně vrtalo hlavou to j... . Co to asi je? Snad nic vážného. Z přemýšlení mě vytrhl Carlisle s větou, na kterou jsem čekal.

„Jestli chceš, můžeš jít za ní, ale ještě není při vědomí.“ Uvolnil mi cestu a já vešel do ošetřovny. Bylo tu jen jedno lůžko, jakoby bylo přímo pro mou Bellu. Přešel jsem na konec místnosti a sedl si vedle jejího lůžka. Vzal jsem ji za ruku. Kdybych nebyl upír, určitě by mi tekly slzy proudem.

Seděl jsem u ní každou volnou sekundu. Už hodně upírů se mě snažilo dostat pryč, ale já ji nemohl opustit. Byl jsem tu už dva dny a pořád nic. Za tu dobu jsem měl čas na přemýšlení o tom j… . Měl jsem docela dost teorií. Jedna horší než druhá. Pěkně mě štvalo, že si Carlisle přede mnou chránil myšlenky, ale mé čekání se nakonec přece jen vyplatilo.

Docela mě zarazil počet komentářů u minulé kapitoly. Bylo jich 11. Jindy jich bývá okolo 23 a tento počet se stále dokola střídá. Navrhuji tedy kompromis. Za dvacet komentářů u každé kapitoly, budou díly přibývat rychleji, jelikož jich mám pár napsaných předem. Věřte, že čím víc komentářů, tím větší chuť do psaní. :)

Doufám, že jsem vás tím nenaštvala. Vaše AndyBCullen.