Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 2. kapitola

V tomto dílu se Bella dostane na upíří školu noci. Jaký bude její první zážitek? To zjistíte, když si přečtete tuto kapitolu. Znovu prosím o komentíky a přeji hezké počtení. Vaše AndyBCullen.

„Asi chápu, proč Carlisle založil upíří školu noci právě ve Forks,“ řekla teta najednou, když jsme si to mířily ke škole.

„Myslíš to, že můžeme být i ve dne venku?“

„Ano. Byl to dobrý nápad.“ Znenadání jsme vjely na lesní cestu.

„Jat? Ty víš kde je ta upíří škola noci?“

Teta se zatvářila pobaveně. „Ne, ale cítím upíří pach.“

A to už jsme přijeli před hrad podobný Bradavicím z Harryho Pottra, jen menší. „Páni.“ Na to se nic víc snad říct nedá.

Zaparkovaly jsme před školou a šly jsme k bráně. Jat zaklepala na dubovou bránu a za chvíli ji otevřel blonďatý upír. „Ahoj, Jat, nečekal jsem vás tak brzy.“

„Ahoj, Carlisle,“ pozdravila teta s úsměvem starého přítele.

Carlisle ji úsměv vrátil a podíval se na mě. „Ty musíš být Isabella.“

„Ano, ale říkejte mi jen Bello.“

„Dobře, Bello, a víš, že jsi souhlasila, že mi budeš říkat Carlisle,“ lišácky se na mě usmál.

„Pojďte dovnitř. Esmé by mi vynadala, kdybych vás nechat stát ve dveřích.“ Vedl nás po škole a zastavil se u dveří s nápisem „Ředitelna“. Uvnitř to bylo velmi krásně vybaveno. Carlisle si sedl za ohromný stůl a nám pokynul na dvě černá kožená křesla. Ze stolu vytáhl desky s mým jménem. „Takže, Bello, jak dlouho tu chceš zůstat?“ zeptal se s vážným výrazem.

„Tak dlouho dokud vám nezačnu lézt na nervy.“

Carlisle se začetl do mých papírů a něco si zapsal. Vstal a přešel ke skříni s klíči. „Budeš mít pokoj 24.“ Vyndal klíč ze skříně a podal mi ho.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu a dala si klíč do kabelky.

Carlisle vyndal nějaké papíry s těch mých desek a dal je tetě. „Jat, mohla bys mi to prosím podepsat?“

„Samozřejmě, Carlisle.“ Vzala si papíry a začala je jeden po druhém podepisovat.

Když je teta podepsala, dala je na stůl a Carlisle je uložil zpět do desek.

„Jat, myslím, že už mám všechno, co jsem potřeboval. Takže tě tu nebudu zdržovat, pokud tady ještě dnes nechceš zůstat.“

Jat se na něj mile usmála. „Děkuji za pozvání, ale nejde to. Jedu navštívit bratra do Volterry.“

Jat pojede za tátou, protože s ní nebudu já. Nečekaně jsem přestala dýchat a upadla do tmy. Slyšela jsem pouze tetu, jak volá se starostí v hlase mé jméno. „Bells, no tak Bells, prober se.“

Carlisle se zachoval jako zkušený doktor.

„Jat, odnes ji k ní do pokoje. Za chvilku by se měla probrat.“ Pak už jsem neslyšela nic, protože jsem upadla ještě hlouběji do té tmy.

Když jsem se probudila, ležela jsem na posteli a byla jsem úplně mimo. Byla jsem v nějakém pokoji, který byl podobně vybaven, jako Carlisleova pracovna. „Bells, jsi v pořádku?“ nasadila ustaraný tón teta.

„Jo, asi. Co se stalo?“ ptala jsem se zmateně.

„Zlatíčko, ty si nic nepamatuješ?“

„Jen něco. Byly jsme u Carlislea v pracovně a ty jsi mu řekla, že nezůstaneš, že pojedeš za tátou.“ Zase ten divný pocit, kvůli kterému se mi zase začala motat hlava.

„Carlisle?“ zavolala Carlislea zděšeně.

„Co se stalo, Jat?“

„Bella už je při vědomí, ale zase se jí zamotala hlava,“ oznámila mu situaci.

„Nevíš proč?“ ptal se znovu jak doktor. Budu se ho na to muset zeptat.

„Jenom začala mluvit o D…,“ zarazila se teta. Třikrát polkla a pak dodala. „Jejím otci.“ Znovu se mi udělala tma před očima a divný pocit u srdce ještě zesílil. Že by to bylo vážně kvůli mně? Ne, takhle nesmím myslet.

„Bella musí vidět svého otce nebo při každém pomyšlení na něj se jí zamotá hlava a bude si vyčítat, že ho nemůžeš vidět ani ty, když jsi s ní.“ Hodila jsem na Jat mé psí oči, Kterým nikdy neřekla ne.

„Promluvím si s ním o tom, ale nic ti neslibuji.“ Spadl mi kámen ze srdce.

„Děkuju,“ objala jsem ji kolem krku a dala pusu na tvář.

Vzpomněla jsem si na to, že zítra máme začít se zjištěním mého daru. A asi by nebylo dobré, kdybych přišla pozdě kvůli tomu, že jsem si dnes nevybalila.

„Asi bych si měla vybalit věci.“ Vstala jsem z postele a začala hledat svůj kufr.

Z mého hledání mě vytrhlo tetino „ehm“.

„Když jsi byla mimo, přišla Carlisleova dcera Alice, aby tě tu přivítala, tak ti i vybalila i kufr. Je vážně moc milá. Určitě budete kamarádky.“

„Jat, jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se na první otázku, která mě napadla, abych nemusela poslouchat další věci o Alici.

„Asi dvě hodiny.“ To je teda šok. Mně to nepřipadalo ani na deset minut.

„Zůstaneš tu do zítřka?“

Teta trochu posmutněla, ale nakonec dodala: „Ne, letadlo mi letí za dvě hodiny.“ Skvěle, takže tu zůstanu sama bez kamarádky. Pokud teda nepočítám tu vtíravou Alici.

„Aha, tak ho pozdravuj,“ pípla jsem sklesle. „Jo a, Carlisle, mohl bys mi prosím zavolat Alici, aby mi řekla, kam mi co dala?“

„Žádný problém, určitě si spolu budete rozumět.“ Tak to je už druhý, kdo mi to říká. Asi ta Alice není tak hrozná, jak jsem si myslela.

„Děkuju, jo a kolik je tady upírů?“

„Zatím moc ne. Moje rodina a pár dalších. Teprve nedávno se škola otevřela. Ale s tebou určitě nikdo problém mít nebude.“

„Toho se právě bojím. Jsem tu jediný upíří hybrid, takže by to ani nebylo divné.“

„Ty tu budeš jako anděl mezi lidmi. Alice tě viděla jen jednou a to když jsi byla mimo a hned jsi jí padla do oka.“ Aspoň Alice, ale co ostatní. „Pomohlo by ti, kdybych zašel pro Alici a mohly jste si v klidu promluvit?“

„Ano, dě….“ Ani jsem to nestihla doříct a už byl pryč.

„Bells, já už budu muset jet,“ řekla mi Jat smutně.

„To je v pořádku, za chvilku stejně přijedeš,“ snažila jsem se nás obě uklidnit.

„Určitě,“ slíbila.

Náhle někdo zaklepal na dveře. „Můžu dál?“

„Jistě, Alice, já už stejně musím jet.“ Zastavila se u dveří a poslala mi vzdušný polibek. „A postarej se mi tu o ni.“

„Můžeš se na mě spolehnou.“

„Tak zatím ahoj Belli.“ A byla pryč. Místo ní stála ve dveřích Alice. Vypadala jako elf, ale mojí pozornost upoutaly její oči. Měli stejnou barvu jako ten upír v mém snu.

„Ahoj, Bello, já jsem Alice Cullenová.“ Věnovala mi jeden nádherný úsměv.

„Ahoj, Alice. Ráda tě konečně poznávám.“ To ji trochu zarazilo.

„Konečně?“ ptala se zmateně.

„No víš, Carlisle o tobě mluvil. A teta taky.“

„Aha, a jak se ti tu líbí?“ zeptala se zájmem.

„Je to tu pěkné, ale bojím se, že mě ostatní upíři nepřijmou.“ Snažila jsem se zadržet slzy. Alice si asi mého pokusu o zadržení slz všimla.

„Bello, to bude dobré. Všichni si tě tu oblíbí. Věř mi. Myslím, že u nás v rodině se budeš líbit všem.“ Všimla jsem si, že je myšlenkami někde jinde, ale nějak sem se tím nezabývala.

„Jak jsi to myslela u nás v rodině? A jak to vůbec můžeš vědět?“ zeptala jsem se.

„No, myslela jsem to tak, že moje sestra i bratři si tě oblíbí tak jako já. A vím to, protože je už pár desetiletí znám.“

„Snad máš pravdu.“ Chvíli jsme mlčely, každá ponořená do svých myšlenek. Moje se upíraly k tomu upírovy ze snu, ale zase to musel někdo pokazit.

„Neměla jsem ti z něčím pomoct?“ Na tváři se jí zase vyklubal úsměv.

„Jo, asi jo.“ Její zvonivý a můj nesmělý smích rozezněl celou místnost.

Celý zbytek dne jsem strávila s Alicí, pak jsme se museli rozloučit. „Tak dobrou noc, Bells.“

„Díky, užij si večer."

S úsměvem jsem se vydala k sobě do pokoje. Šla jsem si dát sprchu a vyčistit si zuby. Oblékla jsem se do své oblíbené modré noční košilky a vlezla si do postele. V posteli jsem popřemýšlela o dnešním dnu. A pak jsem usnula.

Znovu se mi zdálo o tom nádherném upírovi. Tentokrát mi řekl, že mě miluje. A co se nestalo. Zase mě někdo vzbudil.

„Bello, vstávej,“ zatřepala mi Alice lehce ramenem. „Přece nechceš přijít na zjištění svého daru pozdě.“ Skvěle, konečně se dovím, co mám za dar. Už mi nic říkat nemusela a já vylétla z postele jako střela. Alice už mi nachystala oblečení, tak jsem si ho oblékla a šly jsme směr ředitelna.

Zaklepala jsem a vešla dovnitř, ale Alice už nestála vedle mě. Zmateně jsem se podívala za sebe.

„Počkám tu na tebe, tak už běž,“ popoháněla mě.

„Tak, Bello, konečně jsi tady. Tohle je Eleazar,“ představil mi upíra stojícího v rohu. Potřásl mi rukou a zase se ujal slova.

„Takže můžeme začít.“ Všiml si, jak se tvářím nechápavě, tak mi to vysvětlil. „Eleazar má dar rozpoznat ostatní dary.“

Eleazar se po chvíli začal mračit. „Děje se něco?“ ptal se Carlisle nechápavě.

„Bella mě blokuje,“ mračil se dál Eleazar.

Carlisle se na mě usmál. „Bello, dovol Eleazarovi aby tě přečetl.“

„Ale jak?“ ptala jsem se zvědavě.

„Měj v hlavě myšlenku na to, aby tě přečetl a stále si ji opakuj.“ Začala jsem se soustředit a pořád jsem si tu větu opakovala. Po chvilce jsem otevřela oči a Eleazar se usmíval od ucha k uchu.

Podíval se na Carlislea. V jeho výrazu přečetl otázku. „Bella…“

prolog + 1. kapitola

3. kapitola

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá minulost - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: