Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Siberian Heart 4. kapitola

03.11.2010 (17:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3195×

4. kapitola - Bella vs. Edward aneb Byla jednou jedna myšlenka

„Edwarde… neštvi mě, půjdeš nakupovat a basta,“ křičela Alice o patro níž a já se rozvalovala na své nové posteli a snažila se neusnout. Na chvíli mě upoutal jakýsi pohyb na zahradě, ale pak se mi podařilo zaostřit na Esmé, přehrabující se v něčem, co připomínalo docela slušný záhon.

Ačkoli mývám chvílemi pocit, že mi tu něco uniká, líbí se mi tu. Je to takové… prostorné, dalo by se říct – žádné předstírání, hodně místa, čerstvý vzduch – prostě prostorné.

Esmé ze zahrádky zmizela a já cítila, jak pomalu usínám. Raději jsem si lehla na břicho a hrála si se šňůrkou čouhající z lampičky na nočním stolku. Tahala jsem za provázek a lampička se rozsvěcovala a zhasínala, ale to mě snad uspávalo ještě více.

„Jsem přesvědčený, že i kdybys za to tahala donekonečna, bude to blikat pořád stejně. Maximálně praskne žárovka…“ ozvalo se ode dveří, což mě docela probralo. Škubla jsem hlavou a pohled mi uvízl na Edwardově tváři postrádající jakýkoliv zájem nebo známku života. „Esmé tě volá k večeři,“ vypadlo z něj a pomalu odcházel do… pryč.

Odhodlaná prohlásit, že nemám hlad, jsem se došourala do kuchyně. Jakmile jsem však narazila na usměvavou Esmé s naběračkou v ruce, změnila jsem směr a zamířila do jídelny kousek vedle. Nezbylo mi nic jiného, než si sednout vedle zamračeného Carlislea, v zimním kostkovaném svetru, pročítajícího štos jakýchsi papírů a prostě počkat.

Najednou kolem mě prosvištěla jakási čmouha – budu si na tu rychlost muset zvyknout, ale… Mají k dobru celou věčnost, tak kam ten spěch? Čmouha si sedla a já v ní konečně rozeznala Jaspera. Laxně se opřel a opěradlo židle a vzal si hromádku papírů, kterou už Carlisle evidentně přečetl.

„Tady to je, zlato,“ zazpívala Esmé a postavila přede mě talíř s… jakousi rybou a hranolkami. Poté zmizela, ale za moment se vedle talíře objevily i stříbrné příbory. Trošku jsem sebou cukla, ale po chvíli už má znavená ruka šermovala s vidličkou. Chystala jsem se…

„Tady,“ ozvalo se opět nečekaně rychle a já tentokrát už vyjekla. Alice se na mě omluvně usmála a postavila vedle talíře snad půllitrový hrnek s kafem. „Potřebuješ to,“ dodala na vysvětlenou a vypařila se. Za chvíli zašustěly i ony Carlisleovy papíry a ze židle zmizel i Jasper. Pomalu jsem se nadechla a snad ještě pomaleji vydechla.

„Tak dost,“ zavelel najednou Carlisle a postavil se. Já už ze zvyku nadskočila a málem vylila kafe na modrý, úhledně vyžehlený ubrus s velkými květinami. Carlisle na mě jen chápavě kývnul a spustil: „Bells, na tak rychlé pohyby není zvyklá, takže byste se mohli, alespoň prozatím, pokusit chovat jako lidé.“ Potom se znovu zamračil na stále se menšící hromádku papírů, posadil se a pokračoval ve čtení.

Nabodla jsem na vidličku jednu hranolku a usrkla si kafe - Alice měla pravdu – skutečně jsem ho potřebovala. Rybu jsem nakonec identifikovala jako lososa a musím uznat, že Esmé vaří skutečně dobře. Carlisle mi dělal tichou společnost a ze zahrádky se ozývaly tlumené rány – to nejspíš Esmé pokračovala na záhonku.

Když už byl talíř skoro prázdný, doloudal se do jídelny Edward a stejně jako před tím Jasper si sedl a začal se prohrabovat v Carlisleových spisech.

„Poslyš,“ prohodil po chvíli Carlisle směrem k Edwardovi.

„Hm?“

„Alice chce jet zítra na ty nákupy…“

„Hm.“

„Jasper ale už dlouho nebyl lovit, dáš na něj pozor?“ zeptal se klidně. Edward jen něco zamručel a kývl. Já si nemůžu pomoct, ale ten člověk/upír mi čím dál více připomíná chodící mrtvolu – teda ne že by už mrtvý nebyl. Ale buď je takový nijaký, anebo je otravný – mrtvoly nejsou alespoň otravné, když už jsme u toho.

Odnesla jsem talíř do dřezu a začala jej pomalu drhnout. Chvíli jsem ještě otevírala dvířka linky a přemítala, kam ho dát, ale nakonec jsem jej raděj nechala na dřezu. Carlisle po chvíli prohlásil, že jede do práce a Edward se odebral za Emmem do obýváku. Já se ve stejném tempu jako doposud vydala z místnosti, když v tom jsem zaslechla…

„Ede?“

„Hm?“

„Umíš říct i něco jiného než Hm?“ To mě docela pobavilo. Zpozorněla jsem a ze zvědavosti nakoukla zpoza tmavých dveří do obrovského pokoje. Naskytl se mi pohled na Edwarda s očima upřenýma do nějaké staré knihy a Emma dožadujícího se jeho pozornosti.

„Hm,“ ozvalo se znovu.

„No to je jedno. Poslyš… Co říkáš na Bells?“

„Na koho?“ vypadlo z něj nepřítomně a dál civěl do knihy.

„Sakra chlape, mluvím o Bells, co na ni říkáš? Já mám třeba Rosie, ale ty? Mně připadá děsně fajn, ale… Ale je to tvůj typ, ne? Je moc hezká a...“

„Docela obyčejná. Sotva obstojná. Proč se ptáš?“ vypadlo z Edwarda, kterého Emmův proslov očividně nijak zvláště nezaujal, dokonce ani nezvedl oči od knihy. Ehm… Nějak bych to komentovala, ale tak nějak… Ehm.

„No,“ řekl poněkud uzemněný Emm a nejspíš se snažil přijít na způsob, jak pokračovat. „Tak nějak ses na ni díval, tak mě napadlo…“

„Spíš mě překvapilo, že se k nám nastěhoval někdo další. Prostě jsem to nečekal,“ řekl ještě suše a dál civěl do knihy. Kde se v něm ta lhostejnost bere?

„No tak dobrá. Jdu za Rose, už od rána je zavřená v garáži,“ vypadlo ještě z Emmetta. Edward jen tiše kývnul – jak jinak.

Měla jsem v plánu odťapkat nazpátek do jídelny a tvářit se, že jsem právě dojedla, ale sotva jsem udělala pro mě neslyšitelný krok, doslova jsem cítila, jak Edward zpozorněl, a já ztuhla.

„Alice? Jasper vzkazuje, že na tebe čeká na zahradě,“ pronesl docela nevzrušeně do domu. Ještě jsem chvíli stála a přemítala, jak to udělat, aby nepřišel na to, že jsem je poslouchala, ale pak se ozval slabý hlas evidentně právě zaměstnané Alice.

„Edwarde, cože? Chceš něco?“ Využila jsem chvíle nepozornosti, kdy se Edward zaměřoval na Alice, a dvěma dlouhými kroky vplula do místnosti vedle.

„Ne, já jen…“ ozval se ještě Edwardův lehce udivený hlas. Ale jediné co zaměstnávalo mou mysl, bylo, jak se dostat do pokoje bez toho, abych kolem něj musela projít.

Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než ze sebe shodit těch pár kousků oblečení, hodit je do docela příhodně stojícího koše na prádlo, a pak takzvaně nahodit kožíšek – to vymyslela mamka, strašně se mi ta fráze líbila… taková roztomilá. No nic…

Nakonec jsem proskočila otevřeným oknem přímo do zahrady. Esméniny macešky mě donutily trošku zabalancovat, ale nakonec jsem úspěšně dopadla hned vedle kýble se sazeničkami. Esmé se trošku zarazila, ale pak se jen usmála a zvesela na mě kývla.

Když se Esmé nadechovala, že něco řekne, uvědomila jsem si, že tady jde slyšet i špendlík spadnout a instinktivně si překryla tlapou tlamu. Esmé zase vydechla, ale její úsměv se o něco rozšířil a ramena se lehce otřásala.

Chvíli jsem na ni nechápavě civěla, ale pak mi došlo, jaký to musel být pohled na syčícího přikrčeného tygra s tlapou u čumáku a to vše ve snaze nebýt prozrazen… Když jsem začínala mít pocit, že jsem červená až na drápech – což naštěstí není možné - Esmé se na mě chápavě usmála a pohladila mě mezi ušima. Docela příjemné… mhm.

Zavrněla jsem a škubla hlavou. Esmé pochopila a taky mi kývla na pozdrav. Nezbývalo mi tedy, než se nějakým zázračným způsobem vyškrábat do pokoje. Obešla jsem dům a cestou narazila na vysoký listnatý strom, který sice sahal až k oknům domu, naneštěstí však k těm Edwardovým.

No nic, doběhla jsem se tedy ještě přesvědčit, že se postava toho protivného zubatého individua nepřemístila, a když bylo jasné, že se nikam nechystá, vrátila jsem se ke svému listnatému objevu. Vyskočila jsem na první hrubou větev a z ní přeskočila na další dvě. K mému štěstí měl Edward otevřené jedno z těch obrovských skleněných oken zrovna tam, kde jsem potřebovala.

Došla jsem ke dveřím, když v tom…

„Edwarde?“ ozval se Emmett a ve mně by se krve nedořezal. Pomalu jsem nahlédla skrz klíčovou dírku ve dveřích a naskytl se mi pohled na Edwardův zadek. Když se daří… Couvla jsem o krok dál a civěla na dveře.

„Hm?“ vypadlo z něj. Ta jeho slovní zásoba mě jednou zabije.

„Půjčil jsem si nářadí, neva?“

„Ne…“

Snažila jsem se vymyslet, jak využiju tu vteřinu času, která mi ještě zbývala. Ale když můj pohled padl nazpátek na okno, bylo jasné, že to bez toho, aby mě slyšel dopadnout na zahradu, stejně nestihnu. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala pomalu se otevírající dveře.

Edward jedním dlouhým krokem vešel i s knihou do místnosti, ale jak mě tam tak vyděl stát – připomínající účastníka mezinárodní výstavy vypreparovaných zvířat – přirozeně ztuhnul a notnou chvíli na mě valil své z míry vyvedené zorničky.

Znovu jsem se nadechla a jak nejelegantněji to šlo, vykročila směrem k otevřeným dveřím. Prošla jsem skrz chodbu, chňapla po klice, ocasem za sebou zabouchla a vyskočila na postel.

Když jsem si to všechno snažila  nějakým způsobem srovnat v hlavě a uklidnit všechny naštvané a zároveň dotčené myšlenky s otázkou: Jak může být takový? - kafe ne kafe – prostě jsem sebou práskla na hebounký povlak, a tak, jak jsem byla, usnula.

„Vstávat, vstávat, vstávat!“ pištělo mi cosi u ucha. „Odpouštím ti, že jsi nespala v košilce, kterou jsem ti připravila, ale teď už musíme vyrazit.“

„Alice,“ zaskuhrala jsem snažíc se rozkoukat. Docela mě překvapilo, že jsem byla přikrytá – přísahala bych, že když jsem si lehala, byla postel ustlaná a přes peřiny byl přehozený béžový povlak, který teď ležel ne zrovna úhledně poskládaný na křesle – ale co už. Moment, já na sobě vlastně nic nemám!

Obmotala jsem kolem sebe deku a pokoušela se postavit. Za okny sice bouřilo a mraky nevypadaly zrovna optimisticky, ale svým způsobem ta obloha alespoň působila zajímavě… tajemně – fialová mračna ozářená bílým slunečním světlem… mhm. Vešla jsem do koupelny a popadla kartáček s pastou.

Když jsem – spokojená, čisťounká a probuzená – koupelnu opouštěla, málem jsem se srazila s Alicí, která nadšeně pobíhala po pokoji. Asi se hodně těší… ach jo.

„Na,“ vypustila rázně a natáhla ke mně ruku s oblečením, kupodivu s mým. „Slíbila jsem, že tě nebudu do ničeho nutit – žádné oblečení,“ dodala na vysvětlenou a s jiskřičkami v očích, které se mi mimochodem vůbec nelíbily, zmizela z místnosti.

„Jo, Bells?“ ozvalo se ještě a Alice se znovu zjevila vedle mě. Vím, co sis včera vyslechla… Myslím Edwarda. Víš, on to nemyslí špatně. Je takový pořád a ke všem, tak si z toho hlavně nic nedělej.“

„Neboj…“ kývla jsem na ni a při vzpomínce na včerejší večer se trochu zamračila. Alice opět nasadila ten nadšený výraz a odtančila pryč.

Natáhla jsem na sebe šedě-modré rifle a černé tričko s dlouhými rukávy a vyšla z místnosti. Na chodbě jsem potkala Edwarda, taky právě vycházejícího z pokoje. Byla jsem odhodlaná nepozdravit a tak… A tak jsem prostě nepozdravila.

„Dobré ráno,“ vypadlo z něj, když zavíral dveře. Zvedla jsem hlavu a střetla se tak s jeho zkoumavým pohledem – docela změna. Spíš si myslím, že ho překvapilo, že jsem nepozdravila první…. Hm.

„Ahoj,“ řekla jsem prostě a zamířila ke schodům. To vysoké, nezdravě bledé a očividně neschopné se učesat – což by popravdě ani tak nevadilo - se automaticky vydalo za mnou. V obýváku jsem však nevěděla, kam mám vlastně jít, a tak jsem se zasekla uprostřed místnost.

„Alice se rozhodla vzít, provětrat svoje Porshe, takže už s Jasperem vyrazili,“ řekl Edward a zároveň procházel kolem mě. „Takže pojedeš se mnou a sraz máme v centru,“ oznámil mi a když si uvědomil, že za ním nejdu, zastavil se.

Když se to vezme kolem a dokola, má docela hezký pohled – obzvlášť když se diví, že za ním necupkám. „Teda jestli ti to nevadí,“ dodal.

„No mně ne, ale…“ nedalo mi to, „nejsem zrovna dobrá společnost. Řekla bych sotva obstojná. Takže…“ oznámila jsem mu s důrazem na frázi sotva obstojná a sledovala, jak se Edwardovy zorničky o něco roztáhly.

„Ale…“ špitl jen, avšak na víc se nezmohl.

„Ale pokud tě uklidní, že budu mlčet…“ uzavřela jsem to a prošla kolem něj přímo do garáže. Edward po chvíli došel, jednoduše si sedl na místo řidiče a nastartoval. Po celou cestu jsem mlčela, jak jsem slíbila. Jenomže on mlčel taky a to mě deptalo.

To ticho se prostě nedalo zvládnout. Chvílemi jsem se cítila tak… divně, že jsem měla co dělat, abych se neproměnila anebo nedonutila Edwarda zastavit a neutekla do lesa. Natiskla jsem se na okno, jak nejvíce to šlo, a předstírala, že koukám ven. Avšak okolní krajina ubíhala tak rychle, že vidět něco bylo prakticky nemožné.

Když auto parkovalo u nějaké hodně velké budovy, na kterou jsem beztak narazila při cestě do Forks, znatelně se mi ulevilo. Rozhlédla jsem se po parkovišti, vydala se ke hlavnímu vchodu a následně zůstala stát kousek ode dveří.

Edward se postavil vedle mě a sledoval okolí, párkrát se po mně podíval, jako by se ujišťoval, že tam ještě stojím, ale jinak si mě nijak zvláště nevšímal. Teda ne že by jevil zájem i o něco dalšího – prostě stál. Když už jsme tam tak postávali dobrých pár minut, nevydržela jsem to…

„To jsi vždycky takový?“ spustila jsem naprosto si vědoma toho, že mlčeti zlato, ale co se hold dalo dělat.

„Co?“ zeptal se kupodivu skutečně překvapeně. „Vždyť nic nedělám?“

„No právě… Ztratil jsi řeč?“ Edward se nejdříve zatvářil docela vyvedeně z míry, pak se uchechtl a nakonec nasadil ten stejný neutrální výraz jako měl doposud.

„No… Tak co chceš slyšet?“ zeptal se nevzrušeně a mě opět napadla ta věc s chodící mrtvolou.

„Já nevím… Připadáš mi, jako by tě otravovalo snad všechno, co dělám a to se známe teprve den. Proč?“

„Neotravuje mě všechno, co děláš ty… A ani nikdo jiný,“ dodal, když jsem se nadechovala, že znovu spustím. „Prostě mě nebaví… Prostě jen nijak netoužím být středem pozornosti, to je celé,“ oznámil mi.

„No já taky zrovna nevymetám večírky a dokonce nemám ráda ani nákupy, ale alespoň se tvářím normálně… snesitelně.“

„Já prostě nechci… Nemůžeš mě jednoduše nechat na pokoji?“ odsekl a jeho hlas zlehka nabíral na intenzitě.

„Ale…“ chtěla jsem si to s ním pro jednou vyjasnit, ale v ten moment mu zazvonil telefon…

„To byla Alice… Jdeme,“ rozhodl a dál se mnou očividně nehodlal diskutovat.

Ahojky... Že by otisk tlapky? ;)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberian Heart 4. kapitola: