Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Siberian Heart 3. kapitola

20.10.2010 (21:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2704×

3. dílek

„Proto jsem vzala jen tak jednoduché věci,“ prohodila Alice pyšně a opět mě obdařila tím vševědoucím úsměvem. Znovu jsem se teda přeměnila a oblečení popadla do tlamy. Samozřejmě co nejjemněji, nějak mě obcházel pocit, že jí na něm záleží. Teda, jestli ten soucitný pohled spolu se slabým syknutím kdykoliv se byť jen kousíčkem ono oblečení dotklo keře, vystihuje slovo záleží, pak je to tak.

Postavila jsem se vedle Emmetta, který ledabyle postával u přikrčeného a až přehnaně soustředěného Jaspera, očividně připraveného ke startu. Alice jen zakroutila hlavou, ale stoupla si k nám. Ještě, že tady nechodí moc turistů, myslím, že to by nepochopili…

„Tři… Dva… Teď!“ zavelel Emmett a po každém z nás zůstala jen nízká díra v zemi. Kličkovala jsem mezi stromy, jak nejlépe to šlo, a snažila se s žádným nesrazit. Nejrychlejší z nás byl samozřejmě Jasper, pak já s Alice po boku, která prostě jen tak běžela. A pár kroků za námi Emmett…

Najednou jsem si všimla, že Alice zatáčí, a tak jsem raděj zatočila taky. Přece jenom to tu neznám. A ta její budoucnost… Rychle jsem přeskočila na cestu vzdalující se od té původní. Emmett po nás hodil jeden ze svých vítězných úšklebků a pokračoval v cestě.

Alice běžela po úzké cestičce pokryté mechem a já ji poslušně následovala. Dlouhé pásy slunečního světla tu prosvěcovaly skrze stromy mnohem častěji než kdekoliv jinde v lese. Za pár vteřin však cesta skončila a pod námi se objevil vysoký skalnatý sráz.

Alice se lehce odrazila a začala postupně seskakovat ze skály. Vybrala jsem si tedy nejschůdnější ze způsobů a pokusila se ji napodobit.

Štěrk mi odlétal od tlap a za roztaženými drápy mi zůstávaly kousky mechu a trávy. Seskakovala jsem, jak nejplynuleji a nejbezpečněji to šlo. Byla jsem tak soustředěná na místo, na které dopadnu, až mi uniklo, že se mi ocas zasekl mezi dvěmi obrovskými kameny.

Nejdříve jsem si to neuvědomila, ale když se na mě Alice zděšeně podívala, došlo mi, že něco není v pořádku. Po krátkém trhnutí se mi z tlamy vydralo hlasité zaskučení a drápy jsem bolestí zaryla do hlíny. Nezbylo mi, než rychle seskočit dolů a se zatnutými zuby to nějak vydržet.

Tělem mi procházela silná, ale rychle mizící bolest hromadící se někde na konci páteře. Po dlouhé době jsem byla skutečně vděčná za tak rychlé hojení. I to však nebylo zrovna příjemné.

Stála jsem pod skálou a spolu s Alicí sledovala, jak se rána zmenšuje a krev na bílých chloupcích mizí. Strašně mě to ale svědilo. Nemohla jsem si pomoct, ale myslela jsem, že se ukoušu. Nakonec jsem to nevydržela a docela pevně, ale opatrně jsem se zakousla do vlastní tlapy a snažila se ztlumit vlastní kňučení.

Ještě chvíli jsme tam stály a tiše hypnotizovaly můj ocas – Alice s útrpným pohledem, já se zděšeným – chudák můj ocásek!

Jen tak tam stát jsme vydržely až do doby, než se z druhé části lesa ozvala ohlušující rána, nějaké praskání, nějaké šustění, něčí nadávání.

Obě jsme se začaly smát – vrnět. Z dálky se ozývaly podrážděné hlasy Emmetta a Jaspera, jak se evidentně snaží z čehosi vyhrabat. Alice na mě kývla a s neuhasínajícím úsměvem se rozběhla zpět k domu. Naposledy jsem se otřepala a vydala se za ní.

Cestou jsem se ještě stavila k hromádce s oblečením a všechno na sebe v rychlosti naházela. Společně jsme si s Alice sedly na schody u vchodových dveří a Alice spustila – něco o botách, což jsem samozřejmě nemohla chápat. Po chvíli se však z lesa vynořil vysmátý Jasper následovaný nabroušeným Emmettem.

„Tos nemohla říct?“ zašklebil se Emmett na Alice. Ta se jen zaksichtila a očividně se bavila pohledem na své přátele snažící se zbavit roští a větviček. Nakonec se postavila a jala se oprašovat Jaspera, kterému se taky omlouvala a slibovala, že mu to vynahradí.

Emmett jen naštvaně odkráčel do domu. Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že když mě míjel, hodil po mně takovým podivně lišáckým ksichtíkem.

„Dobré odpoledne,“ ozval se za mnou milý ženský hlas a já na místě ztuhla. Tak nějak jsem si právě uvědomovala dům plný upírů – ten pach se nedal přehlédnout.

„Dobrý den,“ špitla jsem a otočila se. Přede mnou stála štíhlá upírka s vlnitými hnědými vlasy a mateřským úsměvem.

„Já jsem Esmé, strašně ráda tě poznávám,“ dodala a natáhla ke mně ruku. Nahodila jsem úsměv a stiskla její chladnou dlaň. Její pohled zjihl ještě více a já přestávala chápat, kde Alice vyhrabala upíry podobné těmto. Nehledě na to, jak v pohodě je i ona.

Podobné úvahy jsem vedla ještě pár minut, kdy jsme s Esmé pozorovaly Alici, jak válčí s listím v Jasperových vlasech. Potom se však ozvalo lehké bouchnutí dveří, díky němuž všichni přítomní na moment zpozorněli.

Můj pohled padl na vysokého upíra, o kterém vím jen to, že neumí zdravit. Alice s Jasperem pokračovali v činnosti, Esmé pražila pohledem mladého upíra a já si ho začala prohlížet.

Je skutečně moc hezký. Má nádherné zlaté oči, rozcuchané vlasy a jeho pleť je perleťově bílá stejně jako ta moje. Ostré rysy na jeho obličeji a rudé rty podtrhovaly půvab, který je u muže – upíra, jako je on takřka nepochopitelný.

Za dalších pár okamžiků mi došlo, že si stejně měří i on mě. Když si to však uvědomil, jeho uvolněné rysy ztvrdly a on beze slova sešel schody a vydal se k lesu.

„Edwarde!“ zahřměla Esmé, až jsem se divila, že její milá povaha dokázala vyvinout tak autoritativní tón.

„Ano, Esmé?“ řekl příkře, zastavil se a pomalu se otáčel k zamračené upírce.

„Máme nového…“ řekla a očividně přemítala, jak pokračovat.

„Člena,“ dodala rychle Alice.

„Ano… To neumíš ani pozdravit?“

„Ehm… Ahoj,“ vypadlo z něj bez zájmu a opět se otočil a odcházel k lesu. Esmé po něm hodila ještě jeden ze svých nabroušených pohledů a pak se otočila na mě.

„Omlouvám se ti za něj. Občas dovede být strašně povrchní a nepříjemný a… No prostě si toho nevšímej… Mimochodem, Alice říkala, že se chceš o sebe starat sama, ale přesto… Neodolala jsem a něco ti uvařila. Udělej mi, prosím, radost a pojď to ochutnat. Hm?“

Kývla jsem a vydala se do domu s nedávnými slovy Alice znějících mi v hlavě: „Prosím, nechej ji při tom.“ Esmé se nadšeně rozzářila a směřovala do kuchyně.

„Počkej mě v jídelně, zlato. Za moment ti to donesu.“ Zlato? Zaplula jsem teda za velký kulatý stůl v místnosti vedle a čekala. Za chvilku ke mně dotančila Esmé s obrovskou mísou a rozzářeným úsměvem. Postavila to přede mě a na malý talířek vedle ještě dodala dvě hranaté topinky.

„Do toho,“ prohodila nadšeně a ve stejném rozpoložení odešla do vedlejší místnosti. Pustila jsem se teda do zeleninového salátu s… lososem a přikusujíc křupavý chleba přemítala o svých nových spolubydlících.

Nejvíc mi lezl krkem ten Edward, ale podle reakce Esmé by se dalo čekat, že se tak chová prostě ke všem a to docela často, ale i tak.

„Miláčku,“ ozvalo se odvedle.

„Carlisle,“ odpověděla Esmé a já se začala křižovat před dalším seznamováním. „Musím ti někoho představit.“ A je to tady. „Ale měli bychom počkat, až se nají.“ Uf.

Zakousla jsem se do posledního kousku topinky a zvedala se od stolu. Mísa skončila ve dřezu, vedle kterého se najednou zjevila i Esmé, což mě docela vyděsilo. Dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, byla mísa umytá, utřená i schovaná a Esmé mě táhla do obýváku.

„Bello? Ráda bych ti představila svého manžela Carlislea,“ prohodila pyšně a ukázala na vysokého muže se světlými vlasy, stojícího uprostřed místnosti.

„Těší mě,“ řekl zdvořile a usmál se. „Ani si nedovedeš představit, jak jsem rád, že mám možnost setkat se s někým, jako jsi ty…“ dodal ještě a obdařil mě uznalým pohledem.

„Taky Vás ráda poznávám.“

„Klidně mi tykej,“ pronesl a tak nějak otcovsky se usmál. Hm… Tipuju, že tomu tady velí. „Mám to tady všechno na starosti, takže kdybys něco potřebovala, nebo byl nějaký problém, můžeš přijít za mnou a všechno v klidu vyřešíme.“ Vida ho, takže velí.

„Bello, ještě Rosalie a už znáš všechny. No není to perfektní?“ radovala se Alice. „Pojď, musím ti něco ukázat.“

„Alice, spíš bych si na chvíli šla odpočinout, ale… Tak dobře,“ řekla jsem nakonec a to i přesto, jak moc už jsem chtěla mít klid.

„Neboj, jen jedna malá věc a můžeš jít. Mimochodem, auto je tvoje nebo z půjčovny?“

„Moje, proč?“

„Jen jestli ho máme vrátit… No nic.“ Alice mě opět směřovala do schodů, ale tentokrát zabočila hned do prvního patra. Otevřela dveře čísi ložnice a následně mě doslova vtáhla do místnosti plné oblečení.

„Takže. Věděla jsem, že přijedeš a taky to, že budeš chtít jít do školy, takže jsem tě tam rovnou přihlásila. Můžeš nastoupit během příštího týdne. Kdy by ti to tak vyhovovalo?“  Budu si velmi těžko zvykat na Alicinu předpřipravenost.

„Já nevím… Třeba hned zítra? Stejně nemám v plánu nic zvláštního.“

„No, to jsem právě chtěla probrat,“ začala a její pohled napovídal něco o tom, že to, co se mi chystá říct, není zrovna nejlepší zpráva. „Dívala jsem se na tvoje oblečení a tak…“

„Ty ses…“ nestihla jsem dokončit.

„Promiň, neměla jsem se ti hrabat ve věcech, ale potřebovala jsem zjistit, jestli máš něco na sebe.“

„Ale…“

„No a zjistila jsem, že toho moc nemáš, takže… Co kdybychom vzaly Jaspera a třeba Edwarda, ten toho taky na sebe moc nemá, a vyjeli si na nákupy? Mohlo by to být fajn. Navečer budeme doma a můžeme si jít třeba zalovit. Hm?"

„Já nelovím, Alice…“

„Tak se můžeme jen proběhnout,“ skočila mi zase do řeči. Už jsem se zase nadechovala, že něco řeknu, ale pro jistotu jsem nejdříve jen vydechla. Když bylo jasné, že můžu mluvit. Spustila jsem.

„Jinak myslím, že oblečením mám dost. Mně vyhovuje. Líbí se mi. Nepotřebuju nic dalšího.“ Alice pomalu svěšovala ramena a začala se hrabat v jednom z reálů.

„Ale no tak, Bells. Oblečení není nikdy dost. Bude se ti to líbit, slibuju.“ Představa, že lítám po obchodech a zkouším si různé neužitečné kousky látky, mě děsila. Ať žije jednoduchost!

„Ne, myslím to vážně.“

„Já vím, že pojedeš, viděla jsem to. No tak…“

„Nehledě na to, jestli pojede i ten váš Edward, nemuselo by to dopadnout dobře.“ Já se totiž nedám – kdyby něco.

„Edward nic neudělá, on se jen tak tváří a moc nemluví. Musíme ho vzít sebou, už nemá co na sebe. Bells, prosím,“ žadonila a já se jí nechtěla první den nějak dotknout, a tak mi nezbývalo, než se vzdát.

„Tak dobře, pojedu. Ale žádné oblečení… Nic. Prostě jen pojedu s vámi. Hm?“ nadhodila jsem. Alice se zatvářila, jako by jí rvali druhou hlavu, ale nic neřekla.

„Tak dobře,“ vypadlo z ní. Na chvilku se však zadívala kamsi do dáli a hned potom se až nebezpečně rozzářila. „To by ti bylo, podívej,“ řekla ještě a přiměřila ke mně krátké vypasované šaty.

„Žádné oblečení,“ připomněla jsem jí.

„No, tak dobře,“ pípla, ale pořád to neznělo tak smířlivě, jak jsem čekala. „Ale šaty by byly pro někoho jako ty praktické… Žádné složité převlékání, kdykoli tě napadne se přeměnit. Prostě jen přetáhneš přes hlavu…“

„Alice!“

Alice si pro sebe ještě potichoučku zastěžovala, ale kus látky vrátila na své místo. Ještě chvíli se přehrabovala ve věcech a já se rozhlížela okolo. Měla jsem nepříjemný pocit, že za mnou někdo stojí, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl.

Otočila jsem se nazpátek a začala procházet mezi regály. Byly skutečně velké a překvapivě všechny plné. Když jsem si prohlížela věšáky u dveří, můj pohled zaujal pohyb za nimi.

O rám dveří vedoucích z ložnice na chodbu se opíral Edward. Sledoval mě ledovým, podivně vypočítavým pohledem. Působil trochu děsivě a prázdně zároveň, přesto byl čímsi zaujatý. Pocity, které se v něm bezpochyby mísily, jakoby měly zakázáno prosáknout napovrch.

„Tohle je taky dobré,“ ozvala se znova Alice. Otočila jsem se k ní, ale když mi došlo, že mluví jen pro sebe, vrátila jsem se zpátky ke dveřím. Rám byl prázdný, jakoby v něm předtím nikdo ani nestál. Začínala jsem mít pocit, že mám halucinace, či co…

Ahojky... všem moc děkuji za komentíky, tlapky, smajlíky a tak k minulé kapitolce.

Tenhle dílek je tedy delší a doufám, že se taky líbil... :)

Opět prosím o otisk tlapky. ;)

PS: Nic není tak černé, jak to na první pohled vypadá... ;)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberian Heart 3. kapitola: