Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 11. kapitola - Bouře

22.11.2011 (11:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1521×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Minule jsme opustili Esmé na palubě lodi ve chvíli, kdy začínala bouře. Jak to bylo dál... to se uvidí dnes.

Všem se moc omlouvám za tak dlouhou pauzu a slibuji, že se pokusím už konečně tu povídku co nejdříve dokončit.

„Ne, Mario, Carmencitě je zle... nemůže,“ šeptal rozpolceným hlasem Eleazar a ustaraně vraštil čelo.

„Ale Esme... začala rodit, Eleazare,“ zoufale na něj upíral vyděšený pohled Mario.

„Cože?“ ozvala se zesláble Carmencita, do té chvíle zmoženě ležící v kajutě. „Musím za ní, hned,“  roztřeseně se stavěla na nohy a přemáhala další nápor nevolnosti.

„Pojď, Eleazare, jdeme, doveď mě k ní,“ natáhla k němu ruku, ale on couvl a zadíval se na ni rozpolceným pohledem plným poražené lítosti.

„Nemůžu. Bude tam krev...“ zašeptal zahanbeně a pak upřel pohled na Maria. „Dovedeš ji tam? Já si nejsem jistý... asi bych neodolal. Jak bych se potom mohl podívat Carlisleovi do očí? Jak bych se mohl podívat do očí svému svědomí?“

Mario upřel na Eleazara nechápavé oči. „Vadí ti krev?“ zeptal se s despektem a Eleazar si s úlekem uvědomil, že Mario o jeho odlišnosti neví zhola nic. V tutéž chvíli to došlo i zesláblé Carmencitě. Esme o tom věděla, vždyť muž, který je doprovázel, byl stejného druhu jako ten, za kterým mířila, ale Mario do jejich tajemství zasvěcen nebyl. Esme jí vysvětlila proč – že utajení existence těchto bytostí je pro ně zákonem. Navíc, musel se ten chlapec dozvědět, co jsou ty bytosti zač a proč je Eleazar s nimi? Že se je snaží chránit před jeho vlastní matkou? Před tím, čím se stala, před její touhou po pomstě, stejně krvavé jako barva jejích očí? Dosud žil v přesvědčení, že je mrtvá. A bylo by lepší, kdyby to tak zůstalo. Nevědomost ho chránila lépe než rytířské brnění.

„Teď není čas na vysvětlování,“ vzchopila se a zavěsila se Mariovi o předloktí. „Doveď mě k ní, stejně jako budoucí doktor mi budeš platný víc než Eleazar. A ty,“ otočila se ke zlatookému muži, „ty sežeň nějaké čisté plátno a převařenou horkou vodu. Sladkou!“

***

Bouře na moři vyrcholila. Loď se kymácela ve vlnách, stoupala na zpěněných vrcholcích vzhůru a hned se zase propadala do hlubin, v poryvech vichru se pokládala skoro až na bok, palubu bičovaly provazy deště a zmáčení vyčerpaní námořníci se marně snažili udržet na zmítající se palubě a poslouchat kormidelníkovy rozkazy. Většina plachet byla skasaná, ale i tak se loď divoce hnala vpřed nakloněná hned na tu, hned na onu stranu.

Eleazar i přes jekot vichřice a hřmot hromů, které doprovázely blesky, křižující oblohu, stejně rozbouřenou jako mořskou hladinu, dobře slyšel bolestné steny a křik z podpalubí. A vším, co mu zbývalo z víry v prozřetelnost, prosil a modlil se za dva lidské životy, které v podpalubí bojovaly s bolestí zrodu.

Nad hlavou mu zapleskal cíp uvolněné plachty a on se natáhl po mokrém laně, aby je znovu upevnil, když se loď znovu propadla mezi dvě obrovské vlny a nad hlavou mu zazněl zlověstný praskot lámajícího se dřeva.

„Santa María, hlavní stěžeň!“ zděsil se a uskočil stranou, když mu kolem hlavy proletěl masívní bukový stožár a s ohlušujícím praskotem prolomil zábradlí. Zůstal viset na zvedacích lanech a úvazech, upevňujících plachtoví, a povážlivě svou vahou nakláněl loď ke straně. Začala nabírat vodu.

„Přetněte lana!“ křičel kapitán z můstku a křečovitě se spolu s kormidelníkem snažil udržet loď v kurzu.

„Jestli nás to strhne stranou... blížíme se k útesům!“

Ale námořníci měli co dělat, aby se na mokré a kluzké zmítající se palubě vůbec udrželi na nohou. Většina z nich křečovitě svírala zábradlí nebo nejbližší pevný kus zařízení lodi a modlila se k Bohu, aby je vlny, tříštící se o boky škuneru a stříkající vysoko nad palubu, nesmetly do mořských hlubin.

Jen Eleazar nezaváhal. Skočil ke stěžni a snažil se uvolnit lana, jenže váha stožáru znemožňovala jakoukoliv manipulaci. „Sekeru!“ zařval, ale nedočkal se odezvy, a tak použil to neostřejší, co v tu chvíli u sebe měl. Vlastní zuby.

Loď sebou škubla, lano povolilo a bleskově se jako svíjející se had stočilo stranou. Stěžeň sklouzl skrz rozlámané zábradlí a svalil se mezi vlny, kam za ním ve smyčkách mizelo i uvolněné lano. Jedna z nich však zachytila Eleazarovu nohu a než se stačil vzpamatovat a uskočit stranou, strhla ho s sebou. Nad jeho černými vlasy ze zavřela hladina a zmítající se loď pokračovala ve své stěží řiditelné pouti dál.

„Muž přes palubu!“ ozval se křik přehlušovaný bouří, ale kapitán jen rezignovaně zavrtěl hlavou. „Bůh buď milostiv jeho duši,“ pokřižoval se a dál se snažil odvrátit loď od skalisek, které tušil před sebou. „A Bůh buď milostiv i nám všem ostatním!“

***

„Ještě jednou, Esme. Tlač!“ pobízela Carmencita svoji přítelkyni, která z posledních sil lapala po dechu. Mario seděl za ní a podpíral ji v pololeže na kavalci. Přitom, jak se loď zmítala ve vlnách a házela sebou ze strany na stranu, potřebovala Esme každou pomoc, aby se udržela ve správné poloze. Vlasy měla zpocené a slepené, tváře rudé námahou a bolestí, oči pevně zavřené, v pěstích svírala pokrývky pod nimi. Sukně měla vyhrnuté až na boky, nahé nohy se zakrvácenými stehny pokrčené a opřené patami o kavalec a Carmencita se jí jednou rukou předloktím opírala o břicho ve snaze jí pomoci vytlačit miminko na svět.

„Už nemůže, Carmencito, je na konci sil,“ hlesl Mario, když ucítil, jak mu Esme v náručí ochabla.

„Musí. Musí to ještě zkusit. Ale mám obavu... Je moc úzká a děcko velké. A bojím se krvácení. Když se dítě prodere na svět takhle násilím...“ stiskla Carmencita v obavách rty. Na to, že by měla sama trpět mořskou nemocí, si v posledních chvílích ani nevzpomněla.

„Tak, Esme, připrav se. Ještě jednou, naposled!“ vybídla ji Carmencita a plnou vahou nalehla Esme na břicho. Ta zatnula zuby, tvář se jí zkřivila námahou a její poslední výkřik se náhle smísil s pláčem novorozeněte.

„Gracias a la Madre de Díos,“ zvedla oči k nebi Carmencita a hbitě podvázala pupeční šňůru. Přeřízla ji nožem, zabalila dítě do připravené plachetky a přidržela ho Esme v náručí.

„Je to holčička, Esme. Krásná holčička, jako kvítek. Máš pro ni jméno?“

„Elisa, po Alejandrově matce,“ usmála se Esme unaveně a přitulila si holčičku ke tváři. „Měl by z ní radost,“ šeptla a v očích se jí zatřpytily slzy.

„Dobře. Ale teď se musíme postarat o tebe, Esme,“ vzala jí Carmencita dítě z náručí a podala ho Mariovi. Ustaraně vraštila čelo. Esme krvácela mnohem víc, než bylo při běžném porodu obvyklé, a ruměnec na tvářích z námahy vystřídala znepokojující bledost.

„Ztrácí moc krve,“ zasykla Carmencita. „Dej Bůh, aby se to zastavilo, nemám moc možností, jak jí pomoci,“ skousla si ret a úkosem pohlédla na Maria.

Vtom se podpalubí otřáslo nárazem a ozval se ohlušující praskot a volání, které přehlušoval rachot hromu a bubnování deště. „Ztroskotali jsme! Loď se potápí, honem do člunů!“ Opusťte loď, opusťte loď!“

Carmencita zděšeně pohlédla na Maria a ten zase na Esme. Co budou dělat? A kde je u všech všudy Eelazar? Pak se vzchopila.

„Honem, Mario. Vezmi dítě a běž. Utíkej do člunu a pošli sem Eleazara. Já zkusím rychle nějak zastavit to krvácení a pak vás dohoníme. Možná, až vyjde lůžko... Jdi, honem, nezdržuj se!“

Esme zděšeným zrakem sledovala svou dcerku v Mariově náručí, ale neměla dost sil, aby se pokusila zvednout a jít s ním. „Počkej,“ zvedla ruce a sundala si řetízek se zlatým medailonkem, který ji provázel celým životem. S ním ji kdysi našli u vrat kostela a nikd ho nesundávala. Natáhla ruku se řetízkem k Mariovi. „Dej jí to. Je to to jediné, co jí teď můžu dát.“

Mario kývl, sklonil se, políbil Esme na zpocené bledé čelo, vzal řetízek a holčičku pevně přitiskl k sobě. Pak rychle vyrazil nahoru na palubu a ke člunům. Cestou se rozhlížel po Eleazarovi, ale nikde ho neviděl. Ve zmatku mezi horečně pobíhajícími námořníky na naklánějící se palubě ho nedokázal rozeznat a nikdo mu ani nedokázal říct, kde by ho našel. Než se nadál, spouštěli ho do jednoho ze záchranných člunů, a pak už seděl mezi námořníky, bouře mu dál  nad hlavou, a on se snažil ukonejšit plačící Elisu.

Člun se zmítal na vlnách a pomalu se vzdaloval od vraku lodi, naklánějícího se bokem k útesu a čím dál víc klesajícího pod vodu.

„Počkejte!“ vykřikl zoufale. „Ještě je tam moje sestra a služebná!“

„Jsou v rukou Božích,“ odsekl jeden z námořníků. „Vracet se nemůžeme. Zemřeli bychom všichni!“

***

Carmencita na Eleazara čekala marně. Do podpalubí začala proudem vnikat voda, podlaha se nakláněla a začínalo být jasné, že celý škuner brzy půjde ke dnu. Esme pořád ještě hodně krvácela, ale alespoň už vyšla placenta,  a tak se Carmencita rozhodla.

„Pojď, Esme. Podepřu tě a zkusíme se dostat nahoru. Loď se potápí a tady dole zůstat nemůžeme,“ zvedala rodičku na podlamující se nohy.

„Nedokážu to, nech mě tady a zachraň si život,“ posílala ji Esme pryč, když už podruhé klesla zpátky a nenacházela dost sil k dalšímu pokusu.

„Ne. Ty tu sílu máš. Jdeme,“ nutila ji Carmencita, podepřela ji v podpaží a táhla ke schodišti na palubu. Jestli zůstanou tady dole, nemají šanci na přežití, to bylo jasné. Musejí to nějak zvládnout.

S vypětím všech sil se dovlekly ke schodišti a pak se plazily schůdek po schůdku nahoru. Carmencita první, vždycky o schod výš a pak pomáhala Esme se posunout za ní. Trvalo to věčnost, voda stoupala rychleji než ony, ale nakonec byly na palubě. Ta však byla prázdná. Přes boky lodi se přelévaly vršky zpěněných vln, na nich se pohupovaly soudky, lana, kusy roztříštěného dřeva ze zábradlí i stěžně i spadané plachtoví. Vítr jim hnal dešťovou tříšť do tváří, blesky pořád ještě křižovaly oblohu a hřmění se předhánělo s hukotem rozbouřeného moře.

Carmencita popadla jeden z prázdných soudků, přitáhla ho k Esme a zakřičela na ni: „Tady! Chyť se ho a nepouštěj!“ Sama si našla kus zlomeného stěžně, pak jim paluba zapraskala pod nohama, loď se se sténáním rozlomila a ve víru zpěněné vody začala klesat ke dnu. Obě nešťastné dívky strhl vrak s sebou.

***

Eleazar plaval pod hladinou, razil si cestu vlnami a vzýval všechny svaté, aby měl štěstí a našel je včas. Nějaký čas mu trvalo, než se ve zdivočelém moři zorientoval a našel správný směr. Naneštěstí bouře hnala loď takovou rychlostí, že jí svými, byť nadpřirozenými silami nedokázal stačit.

Když se konečně dostal k útesům, kde se potopila jejich loď, nenašel už skoro nic. Jen na vlnách se pohupovaly trosky jako po každém ztroskotání, kusy dřeva, sudy, nějaká truhlice, ale nikde ani živáčka. Ani záchranné čluny vidět nebylo a Eleazar si nebyl ani jistý, jestli by zachránění na nich dokázali přežít. Když bouři nevydržel velký škuner, jak by si s ní mohly poradit malé čluny?

Srdce mu sevřela úzkost tak velká, že se mu skoro rozskočilo. Esme, kterou mu Carlisle svěřil... její děťátko... narodilo se vůbec? Mario, tak mladý, a Carmencita, jeho jediná, jeho milovaná, ta, kterou od věků hledal a o které už věřil, že ji našel... Jak se podívá Carlisleovi do očí? Jak mu dokáže sdělit, že je neochránil?

Rozhlížel se ve vlnách a snažil se proniknout zrakem dešťovou clonou. Počkat... tam u útesu zahlédl kousek něčeho barevného. Když doplaval až k tomu uzlíčku mokrého šatstva, zmítajícího se v příboji, který se tříštil o útes, úleva se v něm smísila s hrozným strachem.

Našel Carmencitu.

Jenže z rány na hlavě nejspíš utržené úderem o skalisko jí prýštila krev, srdce vynechávalo a jeho tlukot ustával. Eleazar zděšeně zíral do bledé tváře své vyvolené, hlavou mu proběhla všechna ta osamělá léta ve volterrské gardě a před zrakem se mu rozprostřela poušť věčného života zase o samotě... bez ní. Bez té, která právě teď bez rozloučení odchází tam, kam on za ní nemůže. Kam za ní nikdy nebude smět. Rozhodl se.

„Odpusť, lásko,“ zasténal, sklonil hlavu k její šíji a do ledové mokré kůže zabořil zuby.

Nad hlavami se jim naposledy zablesklo a zazněl hrom.

Předchozí * Následující

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 11. kapitola - Bouře: