Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 8. kapitola - Prozření

27.08.2013 (19:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1638×

Bella:

„Eleno?" zeptala jsem se a vešla do toho pokoje. Potřebovala jsem si půjčit nějakou knížku, myslím, že se jmenuje Na větrné hůrce. Nikdo tady nebyl. Přešla jsem ke knihovně a procházela tituly. Když jsem konečně tu knížku našla, trochu nemotorně jsem ji vytáhla. Samozřejmě spadla. Sehnula jsem se a byla překvapená, když tam ležela otevřená ještě nějaká další knížečka. Taková malá, žlutá knížečka. Vzala jsem ji otevřenou do ruky a podivila se, když jsem zjistila, že je zcela prázdná. Začala jsem listovat zpátky, až jsem zabloudila očima k tučnému, výraznému písmu. Zadívala jsem se na ně a zatajil se mi dech. 

Myslím, že jsem se právě zamilovala do Damona Salvatora.

Rychle jsem knihu přelistovala na začátek, kde bylo napsáno Deník, a pod tím Elena Gilbertová. A sakra.

Nebyla jsem schopna slova. Vrátila jsem Na větrné hůrce a vzala si deník k sobě do pokoje. Našla jsem si poslední zápis, ten, který mi vzal dech a potichu si ho rychle četla. 

Když jsem dočetla stránku, rychle jsem běžela deník vrátit. Jak si může myslet, že se zamilovala, když s Damonem mluvila teprve chvíli? A jak to, že ji vyzval k tanci? Proč?

Radši jsem si sedla a pustila se do projektu na téma Občanská válka v Mystic Falls. Na větrné hůrce si najdu na internetu. 

Rozhodla jsem se pro osobní odkaz. Pročetla jsem si ten starý deník. Teda, ten Gilbert byl ale blázen. Psal totiž o mytologii. Konkrétně o upírech. Pěkně zvrácený. 

Ale jako referát mi to přišlo zajímavý, zvlášť vzhledem k útokům, ke kterým tady po válce docházelo. Teda, jestli mi Tanner nedá jedničku, budu si stěžovat.

Ale i tak jsem pořád myslela na Elenin deník. Byla jsem ráda, když se tu ukázala.

„Ahoj," pozdravila.

„Čau," oplatila jsem a zavřela pouzdro. „Můžeš na chvilku?"

„Proč?" zeptala se nechápavě.

„Myslím, že bychom si měly promluvit," řekla jsem a ukázala na postel. Když se posadila, začala jsem:

„Takže, nechtěla bys mi o něčem říct?"

„O čem?" zeptala se překvapeně a vystresovaně.

„Napovím ti," řekla jsem a povzdechla si. „Něco o Damonovi."

„Co víš?" podívala se na mě. „Jak víš?"

„Byla jsem si půjčit knížku do angličtiny," vysvětlila jsem. „A pak tam vypadl tvůj deníček. To jsem samozřejmě nevěděla, že je to tvůj deníček, jinak bych ho nečetla. Ale byla tam jedna věta... Tučným písmem."

„Takže to víš," podívala se na mě.

„Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se. „Jak můžeš vědět, že ses do něj zamilovala?"

„To je prostě pocit," sklonila pohled. „Prostě to cítím, je to jako elektrický šok, když se mě dotkne."

„Proč jsi přijala tu nabídku k tancování?"

„Já nevím," zakroutila hlavou. „Prostě... Já nevím. Podívej, vím, že se ti líbí. A je mi fakt líto, že se to stalo, ale nevybrala jsem si to."

„Ne, to je dobrý," kývla jsem. „Nemůžeš za to. Nevadí mi to."

„Cože?" vyhrkla. 

„Nevadí mi to," zopakovala jsem. „Mám ho ráda. Ale nejsem jediná."

„Doufám, že to neznamená, že se zase budeme hádat?" zeptala se.

„Ne, já už se hádat nechci, a už vůbec ne s tebou," ujistila jsem ji. „Ať si on sám vybere."

„Jak to myslíš?" zeptala se. 

„Myslím, že by to mělo být na něm," přiznala jsem. „Žádné podrazy, žádné podvody."

„To jako myslíš abychom o něj bojovaly?" nadzvedla obočí. 

„Bude to tak nejvíc spravedlivé," řekla jsem. 

„Proč to děláš?" zeptala se.

„Protože je to správné," řekla jsem.

„Já se o něho nechci prát nijak."

„Pokud o tebe projeví zájem?" namítla jsem. „Nechci, aby ses o něho nezajímala. Pokud o tebe projeví zájem..."

„Fajn," vydechla. „Ale uvidíš, že neprojeví." Najednou někdo zazvonil u dveří.

„Čekáš někoho?" zeptala jsem se překvapeně.

„Ne," zakroutila hlavou. Sešla jsem schody a otevřela.

„Ahoj," pozdravil Damon. 

Elena:

„Ahoj," pozdravily jsme s Bellou zároveň. 

„Co tu děláš?" zeptala jsem se.

„Jen jsem se tu tak zastavil," pokrčil rameny. Podíval se nám na krky a pak se pousmál.

„No, em..." řekla Bella. „Posaď se, zajdu pro nějakou vodu."

„Díky," řekl a posadil se na pohovku. Posadila jsem se do křesla naproti.

„A to, co se včera stalo, s těmi deníky," podíval se mi do očí. „Zapoměň na to."

„Zapomenu na to," odpověděla jsem fascinovaná jeho pohledem. Damon se usmál a pak si něco zamumlal. Pak přišla Bella a dala mu tu vodu.

„Nechtěla bys ještě někam zajít, Bello?" zeptal se Damon Belly.

„Kam?" zeptala se Bella, snažila se bezstarostně.

„Třeba do Grillu," navrhl. Podívala jsem se na ni a kývla. Sice mě na tom očividném hajzlíkovi něco přitahuje, ale pokud to hajzlík není, Bella si ho zaslouží víc než já.

„Tak jen počkej než se převlíknu," usmála se a odběhla.

„Co je s ní?" zeptal se Damon, když odešla.

„Nic?" pokrčila jsem rameny a obrátila se. Došla jsem do kuchyně a nabrala si džus. Když jsem zavřela ledničku, strašně jsem se lekla.

„Neslyšela jsem tě," vydechla jsem úlevně.

„Promiň," omluvil se Damon bez zájmu. Rychle jsem se otočila a přešla na druhou stranu kuchyně. Právě teď mi naháněl hrůzu. Nahoře bouchly dveře. Pak se tady objevila Bella. 

„Tak, jdeme?" zeptala se co nejvíc bezstarostně. 

„Jo, jdeme," řekl Damon a hodil po mně ještě jeden podezřelý pohled. Když odešli, úlevně jsem si povzdechla.

Damon:

„Bello?" oslovil jsem ji. Podívala se na mě a snažila se ten svůj utrápený výraz schovat. Jindy by mě to nezajímalo, ale možná to je něco dobrýho. Dneska mám hlad a mám v úmyslu se najíst. „Co to s tebou dneska je? Jsi nějaká divná..."

„Nic mi není," vydechla a sklonila hlavu. V tom šeru jsem upířím zrakem viděl, jak zčervenala.

„Bello, podívej se na mě," řekl jsem trochu podrážděně. Ta moje zvědavost. „Co tě trápí?"

„Elena," odpvěděla Bella s očima upřenýma do těch mých. 

„Co je s Elenou?" ptal jsem se dál. 

„Ona je..." začala, ale pak sklonila pohled.

„Bello?" oslovil jsem ji znovu. Když se podívala, zopakoval jsem otázku?

„Co je s Elenou?"

„Ona je do tebe zamilovaná," odpověděla Bella. Moje mysl to nejdřív chvilku zpracovávala. Potom se mi po tváři rozlil tajuplný úsměv. 

„Teď mě, Bello, poslouchej," podíval jsem se jí do očí. „Zapomeň na to, že bych se tě na to někdy ptal."

„Nikdy ses neptal," zopakovala. 

„Fajn," kývl jsem. Takže z mého plánu najíst se padá. Mám lepší nápad. Ještě pořád mám nějaké zásoby krve z nemocnice. Než se do ní nebo Eleny zakousnu, chci se pobavit...

Bella:

„Jak to dopadlo s referátem?" 

„Mám jedničku!" usmála jsem se na Elenu vítězně.

„Bello, netrap se s tím, prosím," vzdychla.

„Snažím se," podívala jsem se na ni.

„Vypadáš jako Matt," poznamenala. „Se zlomeným srdcem."

„To není pravda," oponovala jsem. 

„Je, a ty to dobře víš," řekla.

„Promiň, ale prostě..." omluvila jsem se. „Prostě já nevím. Myslím, že jsi na mě až moc hodná!"

„Co?" vyhrkla. „Jak to myslíš, moc hodná?"

„Po tom všem, co jsem ti udělala..." začala jsem. 

„Bello, copak nechápeš, že už na to úplně zapomínám?" přerušila mne. „Už jsem ti to odpustila."

„Neměla bys," vysvětlila jsem. 

„Bello, podívej se na mě," poprosila mě trochu otráveně. „Chci, aby ses chovala, jakoby se to nestalo. Prostě jsem tvoje sestra!"

„Není to tak jednoduchý," zasmála jsem se smutně. „Nevím, jak bych se jinak měla chovat."

„Jako bych byla Caroline?" snažila se odlehčit situaci. Podařilo se jí to. Hned jak to řekla, moje mysl si představila Elenu s blond vlasy jak křičí, že ty růže měly být červené, ne bílé. Zasmála jsem se.

„Tak jo," souhlasila jsem s úsměvem. Možná měla pravdu. Udělala jsem chybu. Možná by to mělo být jako ve všech těch knížkách, filmech a seriálech, kde se musí lidi, co udělali nějakou velkou chybu vzchopit a jít dál. „Zkusím to."

„Fajn," usmála se Elena. Najednou mi zazvonil mobil.

„To je Damon," řekla jsem, když jsem se podívala na display. Nakonec jsem stiskla zelené tlačítko. „Ahoj."

„Ahoj, prosím tě, je Elena doma?" zeptal se. Najednou jsem se cítila, jakoby mi někdo zašil pusu. Prostě jsem jen seděla a nic neříkala.

„Bello?" vytrhl mě z mého tranzu Damon. Zakroutila jsem hlavou a odpověděla:

„Em... Jo, je doma." 

„Dobře, zatím ahoj," rozloučil se, aniž bych stačila něco říct. Najednou zazvonil zvonek. 

„Bello, co se děje?" zeptala se Elena a zprvu ignorovala zvonek. Když jsem se zvedla, abych šla dolů otevřít, teprve zareagovala:

„Čekáš někoho?"

„Ne, myslím..." zaváhala jsem. „Myslím, že je to Damon."

„Co říkal?" zeptala se Bella. Zvonek znovu zazvonil. 

„Ptal se na tebe," přiznala jsem a doslova vyběhla z pokoje. Rychle jsem sešla schody a otevřela. Myslela jsem si dobře. Za dveřmi stál Damon.

„Ahoj, Bello," pozdravil s úsměvem. Podíval se mi za záda. Otočila jsem se a viděla Elenu, jak tam stojí a jednou rukou se drží zábradlí. „Ahoj, Eleno."

„Čau," pozdravila stručně Elena a odešla do kuchyně. Damon se podíval na můj krk a usmál se.

„Bello, pojď sem," oslovil mě. Poslechla jsem ho. Damon se mi podíval do očí a nabídl:

„Co kdybys šla do svého pokoje? Já tam za tebou potom přijdu." Poslechla jsem a šla do svého pokoje. Posadila jsem se na postel. Chtěla jsem jít tam dolů a zeptat se ho, proč se ptal na Elenu. Ale cokoli mi Damon řekl do očí, cokoli mi přikázal... Jsem musela udělat.

Damon:

„Eleno, čím to, že dnes nejsi tak zdvořilá, jako když jsem tě viděl naposledy? To sis se mnou i zatančila..." poznamenal jsem, když jsem vešel do jejich kuchyně. Elena zrovna uklízela nádobí z myčky.

„Čím to, že teď lezeš za mnou a ne za Bellou?" řekla sarkasticky a zavřela prázdnou myčku. Otevřela lednici a vytáhla z ní nějakou láhev s oranžovou tekutinou. Trochu si odlila do skleničky. I když jsem jí neviděl zepředu, bylo mi jasné, že sporýšový náhrdelník nemá. Proto jsem si stoupl těsně za ní. Když se otočila, zalapala po dechu.

„To nemáš na práci lepší věci, než se na mě lepit?!" vydechla. „Jsi horší než moucha!"

„Nepovídej," řekl jsem a podíval se jí do očí. „Já si to nemyslím. Ty si to myslíš?"

„Ne," řekla klidně po chvíli. Fajn, zahajuji plán Sestřičky fázi jedna. 

„Chtěl jsem ti nabídnout pozvání do Grillu," řekl jsem a dál ji hypnotizoval očima.

„Přijímám," řekla omámená mým pohledem.

„Mimochodem, nezapomeň o tom říct Belle," ušklíbl jsem se.

„Dneska v pět?" nabídla.

„Ano, přesně tak," kývl jsem a ustoupil. Ona tam stále stála a přerývaně dýchala. Usmál jsem se a vyšel nahoru do Bellina pokoje.

Bella:

„Takže, Bello," usmál se, když vešel. „Omlouvám se, ale už budu muset jít. Vzpomněl jsem si na jednu záležitost... neodkladnou záležitost..."

„Jo, jasně," vydechla jsem a sklonila pohled. „Ráda jsem tě viděla."

„Jenom bych od tebe potřeboval jednu věc..." řekl a posadil se vedle mě. Podívala jsem se mu do očí:

„Jakou?"

„Jenom aby jsi se nikdy nevzdávala," řekl a zahleděl se mi do očí.

„A v čem?" zamyslela jsem se. 

„V čemkoli," řekl obezřetně. „Takže se nevzdáš?"

„Nevzdám," potvrdila jsem. Ani jsem ale nevěděla, o čem to mluvím.

„Nikdy," pokračoval.

„Nikdy."

„Nikde," pokračoval a stále se mi díval do očí.

„Nikde," zopakovala jsem.

„V ničem."

„V ničem." Co to tady teď dělám?! pomyslela jsem si. Jsem jako magor.

„Fajn," usmál se tajemně a odešel. Já jsem stále seděla na posteli a nemohla se hnout. Nakonec jsem uslyšela klapání podpadků a za chvíli jsem uviděla Elenu.

„Co se stalo?" zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že se něco stalo.

„Damon mě pozval na rande," řekla rychle. Potom se plácla na čelo a zaklela. „Och, sakra! Co to dělám? Nechtěla jsem ti to říct takhle!"

„Něco je špatně, s Damonem," uvažovala jsem nahlas.

„Jak to myslíš?" zeptala se Elena nechápaně. „A na to... to mi nic neřekneš?"

„Už jsem ti řekla," namítla jsem. „Ať si on vybere. A nemůže si vybrat, když tě nepozná."

„Jak to myslíš, že je na něm něco divnýho?" sedla si vedle mě.

„Nevím..." zamyslela jsem se. Začala jsem si všechny souvislosti a nesouvislostidávat dohromady. „Když mi něco řekne, tak to... prostě musím udělat. Nebo mu říct pravdu."

„To neznamená, že je divný," namítla Elena.

„Je toho víc," pokrčila jsem rameny. „Někdy se prostě jen tak někde zjeví. A někdy z něho mám strach. Taky říkal, že se přistěhoval zpět, ale nikdo ho tu nezná. Jonathan Gilbert píše v deníku o mladém Salvatorovi jako o Damonovi. Což mi připomíná, že ví o denících-"

„Jak to myslíš, že ví o denících?" zeptala se překvapeně. 

„Psala jsi to v deníku," řekla jsem. „Copak... Copak si na to nevzpomínáš?"

„O ničem nevím," snažila se Elena vzpomenout.

„To je další věc," poznamenala jsem. „I já mám často pocit, jako bych na něco zapomněla, když jsem s ním. Je to divný. Tobě se někdy nestalo, že když ti něco řekne, zopakuješ to?"

„Jo, včera," vzpomínala si. „Řekl, abych na něco zapomněla, ale nevím na co..."

„Je to divný," kývla jsem. Podívala jsem se na stůl. Ležel tam deník Jonathana Gilberta. Natáhla jsem se pro něj a otevřela jej na záložce. „Četla jsi ten deník?"

„Vlastně jsem ho celý nepřečetla," uvědomila si. „Nebavilo mě to."

„Jonathan Gilbert psal o nějakých démonech," řekla jsem a vyhledala tu část, kde ty údajné démony popisuje. „Jsou to démoni bez svědomí. Mají schopnost ovládat naše myšlenky. Mohou nás donutit zapomenout i přimět udělat cokoli budou chtít, mohou nás učinit svými loutkami. Svými loutkami... Nejhorší je, že jsou od lidí k nerozeznání. Teď našli i způsob jak chodit na slunce, které je jinak spálí. Nikdy nezemřou. Oslabí je bylina sporýš. To je zatím jediný způsob, jak se před nimi chránit. Když máme u sebe tuto bylinu, nemohou ovládat naše mysli. Už jsem ji dal do náhrdelníku i svým dcerám. Do těch náhrdelníků?"

„Bello, je to pitomost," oponovala. „Tehdy byli všichni lidi blázniví, bylo to za války..." Nevšímala jsem si jí.

„Eleno, mysli," řekla jsem logicky. „Co když je to pravda? Vysvětlovalo by to spoustu věcí. Zapomínání, některé naše činy... Co ti Damon řekl tam dole?"

„Pozval mě," vzpomínala. „Nechtěla jsem to přijmout, ale přijala jsem to. Potom mi ještě řekl, abych to řekla tobě."

„Není divný, že chvíli po tom jsi to na mě vybalila?" zeptala jsem se. Vytáhla jsem ze své truhličky můj náhrdelník a otevřela ho. Byla v něm sušená snítka nějaké květiny. 

„Kdo to tam dal?" zeptala jsem se. Elena pokrčila rameny. Sedla jsem k počítači a spustila internet. Potom jsem najela na google.

„Co děláš?" zeptala se Elena a posadila se na stoličku vedle. 

„Chci tu bylinu najít," řekla jsem nepřítomně a napsala do vyhledávače sporýš. První výsledek, který mi tam vyjel, byl sporýš lékařský. Klikla jsem na to.

„To tomu hodláš věřit?" zeptala se Elena pobaveně.

„Nevím, čemu mám věřit. Damon je divný a někdy mám z něho upřímně strach. Ty ne?" řekla jsem, když se mi načítala stránka. Potom jsem se dala nahlas do čtení. „Sporýš lékařský je bylina, která se používá proti bolestem a zánětům. Je spojovaná s bohy ve všech kulturách. Sporýš slouží na ochranu před vším zlým. Má lehce citrónovou vůni." Přičichla jsem si k té sušené snítce, kterou jsem měla v náhrdelníku. Jak se dalo čekat, vůně byla lehce citónová.

„Na," podala jsem jí to. „Přičichni si."

„Tohle je šílený," zakroutila hlavou, ale přičichla si. Chvíli přemýšlela. Pak mi ten náhrdelník vrátila a pokrčila rameny. „Tak je to stejná bylina, a co?"

„Mám nápad, jak zjistit, co je s ním špatně," řekla jsem. „Přines mi ten svůj." 

„Co chceš dělat?" zeptala se. Sedla jsem si na postel a řekla jí, co mám v plánu. Chvíli jsem ji přemlouvala, ale Elena nakonec souhlasila.

Elena:

„Takže..." řekla jsem. Byl čas začít ten Bellin šílený plán. Proč jsem se nechala přemluvit? Položila jsem si ruku na kapsu, kde jsem měla sáček s tou sušenou bylinkou. „Řekni mi, Damone... Co jsi zač?"

„Jak to myslíš?" znepokojil. 

„Jsi zvláštní, někdy děláš divné věci..." řekla jsem svoji naučenou větu. Měla jsem naučené, co mám říkat, jako u scénáře.

„Co tím chceš říct?" znejistěl ještě víc. 

„Někdy mám pocit, že nejsi člověk, taky by mě zajímalo, proč jsi chtěl mít něco s Bellou," pokračovala jsem.

„To ti říct nemůžu," řekl.

„Proč?"

„Kvůli tvému přívěsku," odpověděl a zahleděl se na něj. „Je tam taková věc..."

„Je prázdný," otevřela jsem ho a ukázala mu vnitřek.

„Nic tam není?" zeptal se překvapeně.

„Ne, byla tam nějaká kytka, ale vyhodila jsem ji. Byla stará," usmála jsem se. Damon nadzvedl obočí. „Dostanu odpověď na svou otázku?"

„Pročpak to chceš vědět?" usmál se vítězně.

„Už musím jít," řekla jsem a vstala. Navlékla jsem si bundu. „Na rozloučenou?" 

„Proč ne," pokrčil Damon rameny. „Upřímně řečeno, na všechny tady okolo se můžu dívat jako na jídlo, tebe a Bellu nevyjímaje."

„Cože?" vyhrkla jsem. Tohle jsem nečekala.

„Nic," řekl a podíval se mi do očí. „Zapomeň na to." Jeho zornička se rozšiřovala a zúžovala. Ale teď to na mě nemělo takový vliv jako předtím. Věděla jsem ale, že se to on nesmí dozvědět.

„Zapomenu na to," zopakovala jsem fascinovaně.

„Fajn," usmál se. „Dobrou noc, Eleno."

„Dobrou noc," usmála jsem se a odešla. Co to řekl?! pomyslela jsem si. Fajn, možná měla Bells pravdu. Uznávám. Ale to přece není možný! Nasedla jsem do auta a podívala se na hodinky. Bylo šest hodin. Automaticky jsem dojela domů. Hned jsem vběhla do Bellina pokoje. Bella tam seděla a četla ten deník. Když jsem přišla, zvedla hlavu. Odložila deník stranou a podívala se na mě pohledem, který se ptal otázkou: Co říkal?

„Říkal cosi o tom, že se může na všechny dívat jako na jídlo. Vůbec tomu nerozumím."

„Nečetla jsi ten deník," řekla Bella a zahleděla se na něj. „Nechtěla jsem tě znervózňovat. Ale je tam o těch démonech napsaný, že... že pijí krev."

„To jakože upíři?" nadzvihla jsem obočí. Bella kývla. „Ne, to je blbost."

„Přemýšlej o tom," pobídla mě Bella. „V deníku se píše o Damonovi Salvatorovi, který tu žil. V tom případě by se teď přistěhoval zpět a vysvětlovalo by to, proč si ho nikdo nepamatuje. To zapomínání a to všechno..."

„Já vím," řekla jsem popravdě. „Chápu to. A myslím, že máš pravdu. Ale nechci, aby to byla pravda. Pokud to je pravda, znamená to, že je nebezpečný. A pokud je nebezpečný..."

„Tak je," řekla Bella. „Mně je to jedno."

„Cože?" vyhrkla jsem překvapeně. Jak to myslí, je mi to jedno?

„Nevadí mi to," zopakovala Bella klidně. Předtím se bála si obout obyčejné boty na podpadku, a teď, když se dozví, že kluk, se kterým chodí na rande je upír, je klidná a vůbec se nebojí... Opravdu má úplně obrácené instinkty. „To, co je neznamená, že je zlý. Cítím, že on není zlý."

„Jak to víš?" zeptala jsem se kousavě a zkřížila ruce na prsou. „Mně by rozhodně někdy přišel jako zlý." Kecáš! poznamenal ten takový tenký hlásek v mojí hlavě. Arogantní - ano. Namyšlený - ano. Ale zlý?!

„Víš, jak to říkala Caroline, zesílená intuice?" snažila se odlechčit situaci. A vlastně se jí to povedlo. Obě jsme se krátce zasmály.

„Na to ti neskočím," odpověděla jsem a v mém hlase byl stále slyšet smích.

„Já to prostě neumím vysvětlit," zvážněla Bella. „Prostě to cítím. Jde to z něho cítit jako... jako... jako já nevím co. On není zlý. On jenom chce vypadat zlý."

„Jak to můžeš vědět?" zakroutila jsem hlavou a sedla si na postel vedle ní.

„Nedokážu to vysvětlit. Stejně jako ty nedokážeš vysvětlit, jak jsi poznala, že ses do něj zamilovala," pokrčila rameny. Fajn, možná má jeden instinkt v pohodě, ten, který nepotřebuje.

„Já nevím," přiznala jsem a studovala přitom vzorek v dřevěné podlaze. „Nevím, co mám dělat. Líbí se mi. Strašně moc, nebudu ti lhát." Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, ale rychle jsem je zahnala.

„Já vím," odpověděla Bella klidně. Já věděla, že není zlá. „Možná můžeš udělat to, co já."

„To jako myslíš dělat, že o tom nic nevím?" otočila jsem se na ni.

„Ne," zakroutila hlavou. „Prostě být s ním. Nevzdávat se a poznávat ho."

„Bojím se, aby mi neublížil," přiznala jsem.

„Teď ti nebude moct ublížit," vysvětlila mi. „Trochu se podívám po internetu a nechám si poslat sporýšový čaj, nebo olej, nebo ten sušený. Navíc nemá důvod."

„Ale on na to brzy přijde, že o tom víme," řekla jsem po chvilce přemýšlení.

„Normálně mu řekneme, že to víme," pokrčila rameny.

„Jsi blázen, Bello?" vyjela jsem po ní. „Nemůžeme mu to říct!"

„Proč by ne?" vystrčila Bella tvrdohlavě bradu. Povzdechla jsem si. Hádat se teď s ní nemělo smysl. Stejně bych ji nepřesvědčila. 

„Jsi blázen," zkonstatovala jsem s úsměvem.

„Mám to brát jako souhlas?" usmála se. Když jsem kývla, objaly jsme se.

Damon:

„Zase ona?" zamumlal jsem otráveně. Na displeji mého telefonu se totiž objevilo jméno Bella. Dala si mě do rychlé volby? 

„Ahoj, Bello, copak potřebuješ?" zamumlal jsem kapku nevrle. Dneska jsem neměl náladu na společnost. Plánoval jsem si zajít k někomu na večeři.

„Damone?" ozvala se Bella. „Já a Elena s tebou potřebujeme mluvit. Akutně. Čekáme tě u nás doma." Potom zavěsila. Nevrle jsem zavrčel. Jsem si jistej, že to je jen nějaký takový rozhovor na téma Musíš si vybrat. Ale i tak jsem nasedl do auta a vyjel směrem k jejich domu. Mohla by to být zábava.

„Ahoj," pozdravil jsem kapku kysele a vešel dovnitř. „Tak co je tak důležitého, žes to na mě vybalila a ani mě nenechala odpovědět?"

„Damone, jak je možné, žes věděl o denících?" začala Elena. Cože? Neovlivnil jsem ji snad? „Víš, když chceš, aby někdo na něco zapomněl, musíš se ujistit, že neexistuje možnost, jak by se to ta osoba mohla znovu dozvědět. Třeba deníček."

„O čem to mluvíš?" snažil jsem se zachránit, co se dalo. Idiote! Idiote! Idiote! nadával jsem sám sobě. Deníček?! Jasně, že si píše deníček! Je Gilbertová, musí být alespoň trochu trhlá po Jonathanovi, který si ho psal taky. Deníček! 

„Nedělej hloupýho!" vyjela po mě Elena znovu. „Pokud to má fungovat, ať už se mnou nebo s Bellou, tohle mazání vzpomínek musí přestat!"

„Jak to myslíš, fungovat?" zeptal jsem se zmateně. Fungovat? „Kdo říká, že chci, aby něco fungovalo?" Ironicky jsem se usmál a čekal nejistotu. Ale kupodivu žádná nebyla. Elena začala funět, asi jsem ji naštval. Připadala mi jako vybuchující sopka.

„Damone," napomenula mě Bella a odvrátila mě od Eleny. Narozdíl od ní byla absolutně klidná. „Když jsi věděl o denících, nenapadlo tě, že bychom si ho mohly přečíst?" zeptala se sarkasticky. A poměrně jí sarksmus šel, to bych nečekal.

Kdo by to četl? Ó, jasně, jasně. Já! pomyslel jsem si kysele. Potom jsem si vzpomněl na věc, kterou hledám a zavrtěl jsem hlavou. Tímhle se teď zaobírat nebudu.

„Víš, není slušné ukazovat na dámu jako na jídlo," uklidnila se Elena. 

„Copak jsem tě neovlivnil?!" vyslovil jsem myšlenku nahlas a potom se málem plácl do čela. Idiote!!!

„Víš, ono by to šlo, ale když mám u sebe sporýš..." odvětila Elena kysele. „Řekni, Damone. Kdy sis plánoval udělat večeři?"

„Vlastně dneska," pokračoval jsem. Bylo mi jasné, že s tím nic už nenadělám. „Takže já být vámi bych mě moc nedráždil."

„Nemám strach," vložila se do toho Bella.

„Nehraj si na statečnou," protočil jsem oči. „Zabíjím lidi. Měl jsem v plánu si tě dát k večeři a ty mi tu říkáš, že nemáš strach?"

„Měl jsi v plánu..." opakovala Bella a opřela se rukama o stůl. „A pověz... co ti ten plán narušilo?"

„Kdo říká, že je můj plán narušený?" opřel jsem se z druhé strany. 

„Kdybys chtěl, byla bych už mrtvá," řekla Bella sebevědomě.

„Jo, to bys byla," odsekl jsem a napřímil se. 

„Ale nejsem," napřímila se Bella s vítězným úsměvem. 

„Zatím," protočil jsem znovu očima. 

„Tak fajn," vložila se do toho Elena. „Damone, ať seš co seš, mně a Belle můžeš věřit."

„To by ses divila," protáhl jsem obličej.

„Tebe ty deníky nezajímají?" řekla provokativně Elena. Fajn, teď zabrnkala na správnou strunu.

„Víš kde jsou?" obrátil jsem se k ní.

„Ne. Zatím," napodobila stejný tón, jaký jsem použil já. „Co je tam tak zajímavého, že to chceš?"

„To ti určitě neřeknu," ušklíbl jsem se. „Jak mám vědět, že vám můžu věřit?"

„Pamatuješ na noc s kometou?" zeptala se Bella. Zahltila mě vlna vzpomínek. Bylo mi s ní moc hezky...

„Ne," odsekl jsem pevně. Ona si mě ale nevšímala.

„To jsi mi věřil?" ptala se a zahrnovala mě další tsunami vzpomínek a pocitů, které jsem cítil. „Když jsi mi říkal, co tě tolik trápí? Kdo ti schází?" Elena se na ni tázavě podívala. Nic jí neřekla, má u mě jedno plus.

„Nebyla to pravda," vymluvil jsem se. Bella se naoko zasmála.

„Věř mi, vždycky poznám, když někdo lže," řekla. Pravda je, že jsem jí věřil od začátku.

„Zkus to s námi," vystrčila Bella tvrdohlavě hlavu. Elena se nějak vítězně usmála a bylo mi z toho úsměvu jasné, že teď Bellu nepřesvědčím ani kdybych ji... já nevím co.

Povzdechl jsem si a řekl jsem si, že jestli se mi je potom povede rozhádat... je celkem jedno, jestli o tom ví nebo ne.

Takže, další kapitolku máme za sebou. Další kapitolka se jmenuje Nováček. Já vím, ty názvy trochu kopíruju, ale prostě mi to tak vychází. :-D

Jinak, co myslíte? Povede se Damonovi rozhádat Elenu a Bells? A kdo bude ten nováček? Pište všechno do komentářů, vaše postřehy, připomínky... Budu vám vděčná za upřímnost. :-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 8. kapitola - Prozření: