Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 19. kapitola - Krev není voda

doloe


Sestry navždy (?) 19. kapitola - Krev není vodaKrev není voda... Tato kapitola je trochu kratší a z pohledu Belly. Nebude chybět Katherine a jistá ,katastrofa'. Příjemné čtení.

Bella:

„Maškarní bál?“ ujišťovala jsem se.

„Já jsem byla taky překvapená,“ pokrčila rameny Elena s úsměvem. Její hlas zněl nějak divně. Chvíli jsem ho zkoumala a pak mi to došlo.

„Ty jsi nemocná?“ podivila jsem se. My dvě jsme nebývaly nemocné často – kolikrát jsme neměly ani rýmu. Jak jsem vždycky hrdě říkala – Gilbertovic neohrozitelný imunitní systém. Ale Elenin hlas byl krákavý a skřípavý, což je jasnou známkou menší chřipky.

„Ne, to nic není,“ odmávla to Elena mučednicky. „Zítra to bude dobrý.“

„Jo, bude,“ souhlasila jsem. „Když budeš ležet a pít teplej čaj, tak možná jo.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou s téměř až prosebným výrazem. „Vážně, jsem v pohodě.“

„Vážně?“ zeptala jsem se a přistoupila k ní blíž. Na její protesty jsem nehleděla a přiložila jí ruku na čelo. Nemusela jsem být doktorka, abych poznala, že má dost vysokou teplotu na to, aby byla v pohodě. „Celá hoříš! Ne, dneska nikam nejdeš. Zůstaneš doma. A nechci slyšet žádný protesty.“

„Dneska jsme s Caroline měly jít nakupovat,“ připomněla mi. Okamžitě jsem věděla, kam tím míří, proto jsem ztuhla. „Takže pokud nebudu moct jít do školy, budeš si to muset odbýt sama.“

„Koupím ti nějakou pěknou masku,“ zašklebila jsem se. Ačkoli jsem teď vystupovala nebojácně, uvnitř jsem se třásla strachy. Caroline byla maniak, když došlo na nákupy. A já jsem na to teď byla sama. Asi se taky budu muset vymluvit na chřipku…

„Ty zůstaneš doma.“ Elena si rezignovaně povzdechla a vyšla zpátky nahoru. Ucítila jsem takový ten vítězný pocit. Vzdala se až moc jednoduše. Mě by doma neudržela.

Přehodila jsem si bágl přes rameno a vyšla ven, hrajíc si s klíčky od auta v levé ruce. Dnes bylo trochu chladněji – schylovalo se k nějaké bouřce, bylo zataženo. To nebylo obvyklé. Ale moc jsem se tím nezabývala – počasí je zkrátka zvláštní. Dneska jsem měla v úmyslu, na rozdíl od včerejška, do té školy jít. Zaprvé měl Damon pravdu – mé záškoláctví budou všichni dávat za vinu jemu. A navíc jsem si včera moc nepomohla. Jediné, co jsem našla, byl článek z novin s novorozenci, kteří se narodili v tomto roce u nás ve městě. A i Katherine tam byla, schovaná mezi mým a Eleniným jménem. Ale dobré bylo, že jsem zjistila, že nemáme žádné další ďábelské dvojče, na které si musíme dávat pozor. Co my víme? Třeba mám i já svou dvojnici. Zlou a zákeřnou mrchu, která se čirou náhodou nechala proměnit v upíra a teď si vzala do hlavy, že to svým sestřičkám zavaří. No, naštěstí jsem si s ničím podobným nemusela lámat hlavu.

Nicméně, to, že se tu Katherine narodila s námi, to jsem věděla. Nijak mi to nepomohlo. Jasně, co jsem si taky myslela, že najdu? Její deníček, kde si píše, kde se schovává? To těžko.

Otevřela jsem dveře auta, abych nastoupila, ale najednou mě ovanul takový ten pocit deja vú. Něco těžkého, sladkého a zároveň trpkého ve vzduchu, podivná vůně. Rozhlédla jsem se okolo a můj pohled spočinul na havranovi, který seděl na stromě u mého pokoje. Havran náhle otočil hlavu a zadíval se na mě inteligentníma očima. Až moc inteligentníma na zvíře. V těch očích jsem viděla vědění a zášť. Jen to. Nic víc. Ani stopa strachu.

Havran otevřel zobák a pronikavě zakrákal. Byl to odporný, řezavý zvuk, ze kterého mi projel mráz po zádech. Pak roztáhnul křídla a dramaticky odešel ze scény. Sklonila jsem hlavu a zamrkala. Oukej, tohle bylo divný. Nepřirozený. Děsivý. Ale ještě děsivější bylo, že ten pocit deja vú nezmizel. Pořád tu byl – ačkoli jsem si nedokázala vzpomenout, kdy jsem podobnou situaci zažila. Krákající havran s až moc inteligentním pohledem? Sakra, tohle bych si přece pamatovala! Po pár vteřinách mi došlo, že to není jen pocit deja vú, který teď prožívám. Přidal se k tomu takový ten nepříjemný, bodavý pocit v zádech. Takový ten pocit, který máte, když vás někdo sleduje.

Ještě jednou jsem se rozhlédla a zrak mi spočinul na osobě, která stála pod tím stejným stromem, jaký si vybral havran. Opírala se o něj zády a nohy měla překřížené v kotnících. Měla na sobě černé, úzké džíny a fialovou halenku s krátkými rukávy, poněkud delší, než by měla být. Ruce jí zakrývala rozepnutá bunda z nějakého černého, lesklého materiálu. Na nohách měla kotníkové boty na vysokých jehlách, které byly buď ze syntetiky nebo kůže, nedokázala jsem dost dobře poznat, co to bylo. Její hnědé vlasy s náznakem mahagonového odstínu pokroucené v už ne tak dokonalých loknách, měla rozprostřené okolo obličeje, který jí zdobil arogantní úšklebek, ještě zesílený tím, že měla rty natřené dost výraznou rtěnkou. Oči měla zvýrazněné tmavými stíny a pozorovala mě těma - mně dobře známýma - čokoládovýma očima.

Srdce se mi rozběhlo, jako kdyby utíkalo o život. Polkla jsem a pokusila se zanechat si ten nicneříkající výraz pokerového hráče. Zavřela jsem dveře od auta a vyšla se vztyčenou hlavou k ní.

„Katherine,“ oslovila jsem ji, přičemž ona naklonila hlavu na stranu. „Jak… milé.“

„Taky tě ráda vidím, sestřičko.“ Její arogantní úsměv se ještě rozšířil. Trhla jsem sebou při jejím oslovení sestřičko.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se otráveně a ignorovala ten tenký hlásek v hlavě, který mi napovídal, abych byla opatrná. Katherine je rychlejší a silnější než já. A je nepředvídatelná. Musím si dát pozor.

„Co tak nevrle, sestřičko?“ zatvářila se Katherine na oko dotčeně. „Třeba jsem dostala… rozum. Třeba jsem za vámi přišla zakopat válečnou sekeru.“

„Teď vážně,“ propalovala jsem ji pohledem. Byla stejně vysoká jako já, takže jsme se dívaly přesně do očí. „Co chceš?“

„Jak říkám – světový mír.“ Až příliš sladce se usmívá, konstatovala jsem v myšlenkách. To není dobrý.

„Dobře,“ kývla jsem váhavě. „Ta pointa mi uniká.“

„Já nevtipkuju,“ zahleděla se na mě Katherine, teď už celkem vážným pohledem. Tak tohle vážně není dobrý.

„Ale no tak,“ zasmála jsem se falešně. „Obě dobře víme, že světový mír je to poslední, co chceš. No dobře – možná ti není zas tak moc na škodu. Kdyby tu nebyl, nemohla bys ho porušovat.“

„Proč mi nevěříš, že jsem se změnila?“ nakrčila čelo. Provrtávala jsem ji pohledem.

„Protože vím, že ty se jen tak neměníš,“ řekla jsem jí tiše, jako kdyby to bylo tajemství. „Upřímně? Jseš sobecká, vypočítavá a zlá mrcha, která ničí život svým sestrám, které jsou absolutně nevinné.“ Katherine vyprskla smíchy.

„Vy dvě a nevinné?“ smála se. Ale ten smích se mi nelíbil – byl až moc děsivý. Dost se podobal tomu havranímu krákorání předtím. Potvrzovalo to můj názor – ona se nezměnila.

„Říkej si, co chceš,“ řekla jsem klidným a vyrovnaným hlasem, i když klidná a vyrovnaná jsem rozhodně nebyla. Emoce ve mně omamně vířily tak rychle, že jsem měla problém pochytit je všechny. Zmatení. Znechucení. Strach. „Ale nebudu se tu s tebou bavit. Ani nemůžu – musím do školy. Nevím, co tímhle vším sleduješ. Ale jedno vím jistě – ty máš nějaký plán. Ale ať už chystáš cokoliv, nevyjde ti to. Sleduju tě.“ Katherine mě ještě chvíli pobaveně pozorovala a pak pohodila svými vlasy.

„A co mi uděláš?“ odfrkla si. „Zavoláš na mě toho svýho upíra? Ty i já víme, že bys sama neměla ani sílu, ani odhodlání, abys mi ublížila. Krev není voda, ségra.“

Chtěla jsem říct něco chytrýho. Chtěla jsem se bránit, že bych pro ochranu těch, na kterých mi záleží, dokázala udělat cokoliv. Ale došly mi hned dvě věci. Ta první byla, že má svým způsobem pravdu. Nevím, jestli jí můžu ublížit. Možná s těžkým srdcem. Ale byla tu jedna věc, kterou bych nikdy udělat nedokázala. A to zabít ji. Bez ohledu na to, jak nutné by to bylo, neodhodlala bych se. Jak řekla – krev není voda. Ale ta druhá věc byla, že i když teď něco řeknu, k ničemu to nebude. K čemu mi budou výhružky a řeči? Nic jimi nedokážu. Ani jí, ani sobě. Musím konat.

Když jsem mlčela, Katherine opět arogantně pohodila vlasy na znamení vítězství. Otočila se k odchodu a absolutně nečekala to, co jsem potom udělala. A upřímně? Nečekala jsem to ani já.

Pořád jsem v ruce svírala klíče od auta. Ani jsem nečekala, že bych mohla něco takovýho udělat. Prostě jsem švihla rukou a než jsem se nadála, klíček byl zabořen v jejím rameni. Svaly mě bolely – ani jsem netušila, že v sobě mám takovou sílu. A že to musela být síla, když jsem jí do masa zabořila tupá klíč! Katherine zakvílela bolestí a já klíč vytáhla. Udělalo se mi špatně v tu chvíli, kdy jsem ucítila krev. Točila se mi hlava, ale já to ignorovala. Klíč byl celý krvavý a na trávu pomalu spadla jedna jediná kapka její krve, po chvíli následovaná další. Každý dopad jsem jasně slyšela – nejspíš to bylo tou nevolností. Kap, kap, kap. Hustá, červená tekutina…

Ano, prohnala se mi myslí myšlenka. Máš pravdu – krev vážně není voda.

Naklonila jsem se k ní a zavrčela výhružným hlasem:

„Jak říkám – dej si pozor. Sleduji tě.“ Nečekala jsem na reakci a otočila se k odchodu. Nechtěla jsem jí čelit. Uměla jsem si představit tu zášť v jejích očích. Uměla jsem si to živě představit. Rychlým krokem jsem došla zpět k autu a sedla si. Až tam jsem si oddychla. Žaludek se mi stále kroutil a točila se mi hlava. Nejen tou krví, ale i tím, že jsem byla vyděšená. Vyděšená sama ze sebe. Tohle jsem nebyla já. Nepoznávala jsem se.

Rychle jsem utřela klíč do čalounění na sedačce a nastartovala. Pro Katherine by nebyl problém rozbít okno a udělat mi něco nepěkného. Musela jsem zmizet. Hned.

V hlavě se mi mísily vzpomínky s pocity. Co to bylo? Proč… Proč jsem to udělala? Tohle jsem nebyla já! Já bych asi nebyla schopná ani zabít mouchu. Pod maskou dravce se schovávalo malé a vyděšené jehňátko. I když jsem vyhrožovala poměrně často, nikdy jsem si nemyslela, že bych některou z těch hrozeb mohla splnit.

V očích mě zapálily slzy.

Já nejsem o nic lepší, než je ona, uvědomila jsem si. Ona je sobecká a nebojí se své hrozby plnit. A já? V čem se od ní tak liším? Jediný rozdíl je v tom, že ona je sobecká kvůli sobě. A já jsem sobecká kvůli jiným. Kvůli mým přátelům. Kvůli těm, které miluji. Asi bych obětovala cokoliv, abych je udržela v bezpečí – ona zase obětuje cokoliv, aby v bezpečí udržela sebe. Nejsme tak odlišné. Jsme si až děsivě podobné. A se mnou se něco děje. Něco divnýho. Něco děsivýho a zvrácenýho…

Myšlenku jsem nedokončila. Skrz slzy jsem si všimla černé skvrny, která se hnala před mým předním sklem. Adrenalin se mi nahrnul do žil a do hlavy. Strhla jsem řízení a dupla na brzdu. Moje auto se zastavilo, ale na to, aby zastavilo díky brzdám, to bylo nějak moc rychlé a trhané, což otevřelo můj airbag a já do něj plnou silou narazila. Dopadla jsem přesně na pravý spánek.

Na pár sekund byla tma, jak jsem ztratila vědomí. Pak jsem ztěžka otevřela oči. Hlava mě bolela, jakoby mi popraskala všechna okna v ní. Podívala jsem se na místo spolujezdce, zrak se mi mlžil, ale i tak jsem si skrz pavučinu na předním skle všimla, že se moje auto zastavilo z toho důvodu, že narazilo do jiného.

A sakra.

Bylo špatné mít takovou autonehodu. Ale ještě horší bylo, že jsem tím způsobila nehodu i někomu jinému.

Začaly se mi vybavovat některé detaily. Černá šmouha, nějaký pták… Krvavý klíč, krev není voda… Katherine…

Nemotorně jsem se vybelhala ven a podívala se na auto, do kterého jsem narazila. Nějakým zvláštním způsobem jsem narazila svým místem pro spolujezdce na místo řidiče druhého auta.

No, to mě moc neuklidnilo.

To auto bylo modré. V autech jsem se nevyznala – ten znak mi připomínal olympijské kruhy, ale na to jméno jsem si nemohla vzpomenout. Přední sklo bylo roztříštěné – byla tam jedna velká, rozšiřující se pavučina. Ani jsem neviděla dovnitř, ale to auto mi bylo povědomé. Lidi kolem začali bláznit a šílet. Mlhavě jsem si uvědomila, že na mě někdo volá, jestli jsem v pořádku. Ale to nebylo důležité.

Pomalu jsem se blížila ke dveřím u řidiče zničeného auta. Jistě – mé auto taky nebylo jako nové, ale s tímhle se rovnat nemohlo. Jak někteří říkají - zlatý Volkswageny.

Sklo u místa řidiče na modrém autě bylo vysypané, takže mi poskytovalo plný výhled na řidiče uvnitř. Byla to středně vysoká dívka v modrém tílku a světlých džínech. Její airbag se neotevřel a ona ležela s hlavou na volantu. Její tvář byla klidná, uvolněná, oči měla zavřené a celý obličej natočený směrem ke mně. Ze spánku na straně, kterou narazila do volantu, jí tekla krev a blond vlasy, trochu špinavé od krve, jí zakrývaly téměř celý obličej. Ale i tak jsem poznala, o koho se jedná.

„Ne,“ vydechla jsem ztěžka. Znovu jsem se na osobu zadívala, abych se ujistila. Nebylo pochyb – byla to ona. Do očí se mi nahrnuly slzy a ve vteřině vytryskly.

„Ne!“ vykřikla jsem a snesla se na kolena. Někdo mě chytil za ramena a třásl se mnou, ale já jsem měla zavřené oči, takže jsem neviděla, kdo to je. Mluvili na mě, ale já je neslyšela. Ta bolest, která mi v hlavě tepala, byla až moc velká. Ale nebyla to bolest z té bouračky. Tohle byla jiná bolest – milionkrát horší. Byl to žal a smutek.

Stále jsem plakala a hystericky vzlykala. Už ani netuším, co přesně jsem tam říkala, nebo spíš křičela. Asi něco jako: Ne, ne, ne, ne, ne. Nebo: Rychle! Pomožte jí! Zavolejte pomoc! Ona je zraněná! A to, co jsem řekla potom, to jsem si už pamatovala. Bolest mi podstrčila teorii a myšlenku, která byla tak nesnesitelná, že jsem měla problém ji snést. Přestala jsem křičet a jen jsem ztěžka šeptla:

„Panebože. Já jsem ji zabila. Caroline je mrtvá.“ Pak už se všechno propadlo do temnoty. Už tam nic nebylo. Ztratila jsem vědomí. 


Ano, ano. Vím - tohle je krátká kapitola, moc se toho tady nestalo. Ale slibuju, že vám to všechno vynahradím v další kapitole. Nebude nic chybět - Damon & Bella, Bella & Elena, možná Stefan & Elena (nevím, jestli mi to vyjde =D), Katherine, Caroline, akce, všechno... Slibuju. =)

Komentáře by potěšily. =D


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 19. kapitola - Krev není voda:

 1
05.07.2015 [14:52]

mokasinaDokonale. Doufam ze dalsi kapca bude co nejdriv

7. sp
04.07.2015 [23:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon prosím dalššíí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. -a-
31.03.2015 [22:28]

prosíím další Emoticon Emoticon Emoticon

5. Eleni
26.08.2014 [14:02]

Moc pěkná kapitola...Už se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon

4. Dommy1
24.08.2014 [0:33]

Super! Rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. bara
23.08.2014 [17:16]

super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. misacek
22.08.2014 [22:43]

Wow, no ne to sou zvraty! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.08.2014 [21:23]

DoEmmSuper kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Už teď se nemůžu dočkat další.. prosím rychle :D :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!