Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 11. kapitola - Výlet


Sestry navždy (?) 11. kapitola - VýletTakže, tady toto by měl být důležitý a dlouhý díl, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, protože jsem teď měla hodně práce ve škole. :-)

Bella odjela s Damonem na výlet a Damon o tom neměl ani tušení. Jak se zachová? A jak se Elena pokusí vyřešit jejich sesterskou krizi? Povede se jí to? Příjemné čtení přeje AliceCullen999!

Elena:

„No tak," prosila Caroline po telefonu.

„Caroline," usmála jsem se a uklidila to oblečení do skříně. „Proč si myslíš, že bych ti zrovna já měla říct, kde je Bella? Možná je někde s Damonem."

„Fajn, tak jinak," změnila Caroline téma. „Tak, kde je Stefan?"

„Caroline!" napomenula jsem ji.

„Co?" zeptala se Caroline takovým tím tónem Co jsem zas provedla? „Neříkej mi, že se vy dva neznáte."

„No tak známe," začala jsem, ale Caroline mě přerušila:

„A taky mi neříkej, že není pěknej," pokračovala.

„No, je pěknej," řekla jsem a hledala slova.

„Tak kde je problém?" zeptala se nechápavě Caroline.

„Jsem teď s Damonem, tak nějak," vysvětlila jsem. „Chci říct… Nebylo by to správný."

„Hele, Bella měla Damona dřív," poznamenala Caroline. „A víš jak – co oči nevidí, to srdce nebolí!"

„A co mám jako říct – Čau Stefane, jsem Elena, jestli si na mě pamatuješ, tak nějak chodím s Damonem, ale chci ho nechat ségře, tak jsem si říkala, nechceš někam zajít?" odvětila jsem sarkasticky.

„To neříkám," řekla Caroline pobaveným hlasem. Pokračovala, až když její hlas zase zněl méně pobaveně. „Spíš jsem myslela něco jako – Ahoj, Stefane, no, říkala jsem si, že když jsem teď tak trochu s Damonem, chtěla bych poznat jeho rodinu, tak, co kdybychom zašli třeba do Grillu? Chápeš, je to takový nenápadný. Poznáš, jakej Stefan doopravdy je a možná pak z toho bude něco víc. Holce se líbí kluk, klukovi zase holka, to se rovná vztah!"

„Hlubokomyslné," pronesla jsem pobaveně a zamyslela se nad jejím návrhem. Vlastně to bylo řešení na všechny naše problémy – Bella trvala na tom, abych se Damona nevzdávala, ale já zase chtěla, aby byli Damon a Bella spolu. „A víš co? Je to fajn nápad, hned půjdu za ním."

„Fajn," odpověděla Caroline. „A rovnou vynadej Belle, pokud tam bude."

„A proč?" Popadla jsem klíče a vydala se ven. „Když už nám dá škola ředitelský volno, ať si to užije."

„Byla přes noc doma?" zeptala se Caroline.

„Ne, nebyla," uchechtla jsem se. „Hele, víš co? Já už musím jít, jsem si jistá, že už jsem provolala majlant, takže…"

„Jo, fajn," odpověděla Caroline. „Doufám, že ti to vyjde."

„To já taky," povzdechla jsem si. „No nic, uvidíme se zítra?"

„Jo, jasně," přivětila Caroline a rozloučila se. Rovnou jsem to tipla.

Chtěla jsem se k nim projít, stejně jsem neměla auto. Cestou jsem si promýšlela, co vlastně řeknu. Ahoj, Stefane… to bylo jasný, ale jak dál? Věděla jsem, co by udělala Caroline, ale nemyslím, že by tohle na Stefana zrovna platilo. A než jsem se nadála, už jsem stála u dveří. A vůbec jsem nevěděla, co bych měla říct. Sebrala jsem odvahu a zvedla ruku, abych zaklepala. Ale vzhledem k tomu, že jsem absolutně nevěděla, co říct, pustila jsem ruku opět k tělu a chystala se otočit k odchodu. Jenže zrovna v tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál Stefan. Totálně jsem zpanikařila.

„A-A-A-Ahoj," koktala jsem. „P-Promiň, ty-tys byl na o-odchodu?"

„No," pousmál se a mně se rozbušilo srdce. Bože, ten jeho úsměv dokázal podlamovat kolena! „Vlastně jsem se chtěl vydat najít vás, jako myslím s Bellou."

„A proč?" nakrčila jsem čelo.

„Jestli jste v pořádku," odpověděl váhavě Stefan. „Jestli si vás s sebou nevzal Damon."

„Cože?" zeptala jsem se, protože jsem si myslela, že jsem se přeslechla.

„No, Damon včera večer někam odjel," vysvětlil Stefan. „A co jsi chtěla ty?“

„Vlastně jsem hledala Bellu," řekla jsem radši. Přišlo mi to příhodnější než zvát bratra mýho skoro kluka na rande. „Včera odjela za Damonem, ale nevrátila se. Soudím, že tady není."

„Ne," zakroutil Stefan hlavou. Přikývla jsem a otočila se k odchodu. Po pár krocích jsem se ale zastavila. Kdo to kdy viděl, aby se Elena Gilbertová bála toho, co jí řekne kluk! Otočila jsem se.

„Vlastně jsem chtěla ještě něco," přistoupila jsem zase blíž k němu. „Mělo to být něco jako pozvání na čistě kamarádskou schůzku, ale myslím, že bude stačit, když řeknu, že tě zvu na drink."

„Počkej, nějak se v tom nevyznám," poznamenal Stefan. „Chodíš s Damonem ty nebo Bella?"

„Vlastně tak nějak obě, ale to teď není podstatné," zamumlala jsem. „Tak přijímáš?"

„Půjdu moc rád," řekl po chvíli.

 
Bella:

Probudila jsem se a měla chuť zívnout. Když jsem si ale uvědomila, kde jsem, neudělala jsem to. Stále hrálo rádio. Nadzvedla jsem hlavu a pozorovala silnici. Auto se mihlo kolem velké, bílé tabule s černým nápisem GEORGIA.

„My jsme v Georgii?" zeptala jsem se a měla chuť si naliskat.

„Bello!" vyhrkl Damon a zprudka zabrdil, až jsem povyskočila. „Panebože, co tu děláš?"

„Emm..." začala jsem. „Vstávám?"

„Jak ses sem dostala?" pokračoval v kladení otázek.

„Emm, dveřmi," řekla jsem, když jsem se podívala na dveře.

„Proč..." začal, ale já ho přerušila.

„Teď já. Co děláme v Georgii?"

„Jsme," zašklebil se Damon. 

„Já to umím líp," poznamenala jsem a přelezla na přední sedadlo, bála jsem se, že když vylezu, on mě tady nechá. Když už jsem seděla a Damon stále stál na místě, otočila jsem se na něj:

„Proč už nejedeme?" V tu chvíli Damon šlápl na plyn a auto přetočil na druhou stranu. Strašně mě to šokovalo, proto jsem se vyděšeně chytla za sedačku.

„Co to děláš?!" vyhrkla jsem.

„Jedu," odpověděl Damon. Fajn, už mi ta hra začínala lézt na nervy.

„Kam?!" vyhrkla jsem znovu a podívala se na tachometr. Sto, sto dvacet, sto čtyřicet...

„Domů," odpověděl mi. 

„Co?! Proč?!" vyhrkla jsem znovu šokovaně a dál hleděla na tachometr. Teď tam měl skoro dvoustovku...

„Protože ty tam máš být," řekl vztekle. Když začínalo být na tachometru číslo dvě stě padesát, podívala jsem se z okna. Byli jsme hned u krásné, zelené louky. Když najel Damon do zatáčky, stále ve vysoké rychlosti, otevřela jsem dveře a vyskočila ven. Možná to byl pud sebezáchovy, protože nemám ráda rychlou jízdu, což by znamenalo, že se mi instinkty už převracely na správné místo. Země byla ale sice měkká, ale způsobeno tou rychlostí jsem na zem dopadla takovou silou, že se mi točila hlava.

Auto začalo prudce brzdit. Dveře se otevřely a Damon byl u mě ani ne za sekundu.

„Co to děláš?" vyjel na mě.

„Padám," odpověděla jsem se zavřenýma očima. Teď se Damon zasmál, ale nepoznala jsem, jestli to byl normální smích nebo hysterický smích a sedl si vedle mě. 

„A teď vážně," řekl, když se přestal smát. „Co tu děláš?"

„Věděla jsem, že mě s sebou nevezemeš, ale možná jsem se chtěla ujistit, že nejedeš za holkama," pokrčila jsem rameny a otevřela oči. Potom jsem je jemně přivřela, protože mi je oslepilo slunce.

„Odvezu tě domů," řekl a zvedl se. Podal mi ruku. Já si ty své založila trucovitě na prsou.

„Co zas?" zeptal se Damon otráveně.

„Já nechci domů," vysvětlila jsem. 

„A co chceš?" zeptal se. 

„Abys mě vzal s sebou," řekla jsem. „Věř mi trochu!"

„Já tam ale mám práci..." poznamenal.

„Jsem si jistá, že budeš mít pět minut čas," zpochybnila jsem jeho tvrzení.

„Tak jo," pokrčil nakonec rameny. 

„Hádám, že mi ještě neřekneš, proč jsme v Georgii, že?" řekla jsem a přijala jeho ruku. Pomohl mi vstát.

„Nemůžu," usmál se. „Víš, jak - velkej upírskej kšeft."

„Kéž bych věděla,“ povzdechla jsem si a nasedla do auta.

 

Elena:

„Tak jo,“ vydechla jsem nervózně a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Byla jsem spokojená s tím, jakou krásku jsem ze sebe udělala. Vlasy jsem měla vyžehlené a zepředu připevněné čelenkou stříbrné barvy. Na očích jsem měla jemné, stříbřité oční stíny a oči jsem měla zvýrazněné černou tužkou na oči a silně namalované řasenkou, na rtech jsem měla sytě růžovou rtěnku. Tvářenku jsem neměla, tu jsem nikdy nepoužívala. Myslím, že červená jsem byla dost. Vždyť jsem právě šla na rande s bratrem mého skoro kluka!

Na sobě jsem měla šedivé tílko se stříbrnými flitry, knoflíčky a takovýma podobnýma blbostma, které ladily s mou čelenkou. Samozřejmě jsem nesměla zapomenout na přívěšek se sporýšem (vždyť pokud je Damon upír, Stefan bude pravděpodobně taky), ale tentokrát jsem si vzala jiný než ten, který s Bellou většinou nosíme, protože ten by se mi nehodil k celkovému outfitu. Vybrala jsem si stříbrný (jak jinak), otevíratelný řetízek ve tvaru srdíčka, který byl posetý nějakými bílými kamínky. Zlatý přívěšek jsem si strčila do kabelky, poslední dobou, vlastně od doby, co jsme s Bellou opravdu jako sestry jsme tak nějak podvědomě cítily, že bychom ho měli mít vždycky u sebe. Zase jsem si zkoušela před zrcadlem, jak bych ho měla pozdravit, na to, kolikrát jsem už na rande byla, jsem se cítila moc nervózně. Když jsem se při mém nácviku mluvy ani jednou nezasekla a nezakoktala, znovu jsem se několikrát nadechla a vydechla. Potom jsem si oblékla mou tmavou, koženou bundu, přes rameno si přehodila tašku a vyšla z domu směrem ke Grillu. Bylo něco okolo osmé hodiny večer Když už jsem byla v podstatě před dveřmi Grillu, zazvonil mi mobil vyzváněcí tón od Lany del Rey, což je mámina oblíbená zpěvačka. Máma.

„Ano, mami?“ povzdechla jsem rezignovaně. Nejspíš zase stresuje, protože jsem jí doma nenechala vzkaz.

„Eleno, kde jste?“ vyhrkla.

„Já jsem v Grillu s… em, kamarádem,“ opravila jsem se.

„A Bella je s tebou,“ konstatovala máma s úlevou.

„Není…“

„Kde je?“ nenechala mě máma domluvit.

„S Damonem,“ dořekla jsem.

„Počkej, kdo je Damon?“ zeptala se mamka zmateně.

„Jo, ty to ještě vlastně nevíš!“ uvědomila jsem si.

„Nevím co?“ ptala se máma dál. „Kdo je ten Damon?“

„Je tady novej,“ začala jsem vysvětlovat. „Bella se s ním seznámila a teď spolu chodí.“

„Bella má kluka?“ zeptala se máma pobaveně, ale s úlevou, že Belle nic nehrozí.

„Asi,“ potvrdila jsem. Nevěděla jsem, jak to dneska skončí, protože Damon by pak klidně mohl být můj kluk.

„Chci ho poznat,“ umanula si máma. „Ať ho pozve na večeři, uvařím něco!“

„Mami, když někoho zveš na večeři, je krajně neslušné ho otrávit!“ zasmála jsem se.

„Ha, ha, ha,“ pronesla máma ironicky. „A ty jsi teď s kým?“

S… S…“ zaváhala jsem. Nakonec jsem neřekla pravdu. „S Mattem, kamarádská schůzka.“ Nevěděla jsem, jestli toho budu litovat. Stefan už byl pravděpodobně uvnitř, ale nevěděla jsem, jestli poslouchá. I tak by mi to nepřiznal.

„Aha,“ řekla šokovaně máma. Byla jedna z těch, kteří po rozchodu s bývalými téměř ani nepromluví. Co vím, s tátou mluvila jen jednou za rok, a to aby zjistila, jaké má Bella známky.

„Jo, takže už musím jít,“ řekla jsem rychle. Rozloučila jsem se a zavěsila. Znovu jsem se nadechla a vydechla, než jsem vstoupila dovnitř.

 

Bella:

„Tak pověz, ty pane cestovateli v čase,“ usmála jsem se. „Jak to tady vypadalo před sto lety?“

„Tehdy byla Georgia ještě hodné mladé město,“ odpověděl Damon. Začal mi vyprávět, jak byla tehdy Georgia ještě malé městečko, téměř vesnička, jak se tady lidé snažili zvětšit své město na úroveň, na jaké je dnes.

„Byls tady v té době?“ ptala jsem se překvapeně.

„Devadesátá léta devatenáctého století,“ upřesnil. „Dlouho jsem se tu ale nezdržel – lákalo mě to jinam.“

„Kam?“ zeptala jsem se automaticky a trochu se zase brčkem napila svojí ledové tříště. I když byla půlka září, bylo tu pořád velké teplo.

„Do New Orleans,“ prohodil jakoby mimochodem. „Možná tě tam někdy vezmu. Impozantní město. Někdo ho prý postavil z nějaké bažiny.“

„Tam jsem měla bydlet,“ uvědomila jsem si. Damon se na mě překvapeně podíval. „Když se naši rozvedli a já zůstala s tátou, táta se rozhodoval, jestli se se mnou odstěhuje do toho svého maloměstečka nebo jestli se přestěhujeme do New Orleans, kde dostal nabídku jako policajt, abych to měla blíž k mámě. Chtěla jsem bydlet ve velkoměstě, ale táta se rozhodl pro Forks.“

„Udělal dobře,“ konstatoval Damon. „Je to impozantní město, pokud jsi upír nebo jseš pod ochranou upíra.“ Rozhlédla jsem se kolem, jestli to někdo slyšel. „New Orleans teď není dobré místo pro lidi, mají je tam spíš jako zákusky po večírku, na který pozvou jen nějaké místní nebo turisty.“

„Jsou tam… oni?“ váhala jsem to slovo vyslovit. Překvapovalo mě, jak bezstarostně Damon to slovo využívá. No, víc jak sto let je dost dlouhá doba si na to slovo zvyknout.

„Oni to tam řídí,“ pokračoval bezstarostně Damon. „Je tam nějaký upír, který to město celé řídí, má tam svoje lidi v noci i ve dne, nevím, kde se o těch prstenech dozvěděl.“

„Prstenech?“ podívala jsem se na něj zvědavě.

„Jako tenhle,“ zvedl pravou ruku a ukázal stříbrný prsten s modrým kamenem s písmenem D. D jako Damon.

„Ten šutrák v tom, to je lapis lazuri,“ vysvětloval Damon „Umožňuje nám být na slunci.“

„A když ho mít nebudete…“ začala jsem.

„Uhoříme,“ dopověděl Damon. Proti své vůli jsem si představila, jak přímo tady Damon stojí na slunci a hoří. Jak by to vypadalo? Prostě by vzplanul, jako byste ho polili benzínem a hodili na něj sirku? Nebo by vypadal normálně a hořel zevnitř? A zbyl by po něm jen prach? Jakou by měl barvu? Nebo by se ten prach vznesl do vzduchu? Mohl by potom vstát z popela jako fénix? Nebo by se prostě proměnil ve vzduch, nějak varovně zbarvený, třeba červeně? A kdyby ho pak někdo třeba vdechl?

„Nad čím tak dumáš?“ narušil můj tok otázek Damon.

„Jak bys uhořel bez toho prstenu,“ odpověděla jsem popravdě. „Myslím tím, proměnil by ses v popel? Vstal bys pak z něho jako fénix? Jak rychle bys vzplanul?“

„Ty máš ale otázky,“ protočil Damon oči. „Představ si, že by na tebe najednou někdo začal lít vařící hodu. Jak rychle bys vzplanula?“

„Opařila bych se,“ pokrčila jsem rameny.

 „Tak takhle nějak vypadají upíři, když nemají prsten a jsou na slunci,“ vysvětloval Damon. „Ano, proměníme se v popel, ale fénixové jsou fakt jen povídačky z Harryho Pottera. Když uhoříme, už se neprobudíme.“

„Brrr,“otřásla jsem se. „Nechtěla bych být upírem.“

„Má to i své výhody,“ řekl Damon a taky se napil své ledové tříště. Ironií bylo, že měla úplně stejnou barvu jako krev. „Všechno vidíš jasněji. Slyšíš líp. Dokážeš se dostat kamkoli, můžeš si ovlivnit lístky do zákulisí koncertu Katy Perry, dokážeš se rychleji hýbat, máš lepší reflexy. A když už je toho na tebe moc, prostě to vypneš a všechna bolest je pryč.“

„Vypnu to?“ zeptala jsem se pomalu.

„Lidskost,“ vysvětlil Damon. „Vypneš svoje emoce a pak už necítíš nic.“

„To nejde,“ odporovala jsem.

„A tohle jde?“ zeptal se, Vzal do ruky tu mou, přičemž mi tělem projel elektrický šok, a mým krátkým, gelovým nehtem se škrábnul. Ranka byla chvíli vidět, ale potom zmizela. Vykulila jsem oči. Okamžitě jsem se toho místa dotkla, jako by se mi to jen zdálo. Kůže byla opět dokonale hladká, po škrábnutí nebylo ani památky.

„U upírů je všechno možné,“ pokrčil Damon rameny.

Chvíli jsme šli mlčky a já přemýšlela, jaké to je, nic necítit.

„Budu hádat,“ přerušil opět Damon moje uvažování. „Přemýšlíš, jaký to je.“

„Jo,“ kývla jsem zadumaně.

„Je to různé, každý je jiný,“ pokrčil rameny Damon. „Někdo je bezohledný, zabíjí, protože necítí vinu, viz můj bratr. Někdo je naprosto cool a prostě se stará jen sám o sebe, viz já. Někomu je všechno jedno, je mu jedno, jestli někoho naštve, je mu jedno, jestli bude někdo trpět. Prostě je mu to jedno. Bude to tahle holka? To je fuk. Tenhle chlap? To je fuk.“ Při otázkách: Bude to tahle holka a tenhle chlap vždycky kývl na jednoho kolemjdoucího. „Když to ale potom zas zapneš, zažíváš peklo, jak se všechny ty emoce na tebe navalí jako lavina. Někdo to zapíná postupně, to bolí míň a někdo potřebuje léčbu šokem, to je nepříjemné.“

„Proč by to kvůli tomu pak vypínal?“ nechápala jsem. Damon se zahleděl do země.

„Když se staneš… upírem, všechno se zesílí. Krásné věci jsou nádhernější, ve tvém případě bys byla dvakrát tak zvědavá, jestli to ještě jde. Ale ty špatné věci – smutek, vina, lítost – jsou dvakrát tak špatné. Představ si, že bys byla upír a Elena by - jen to ne – zemřela. Ten smutek bys cítila dvakrát tak hůř. A byla by tu ta možnost, že to jen jednoduše vypneš, je to jako zmáčknout knoflík, a ta bolest bude pryč.“

„Ach,“ zastavila jsem se a představila si to. Už při té představě se mi do očí hnaly slzy. Damon se zastavil taky a vytáhl z kapsy u bundy bílý kapesník. Podal mi ho. Otřela jsem si z očí slzy a podívala se na něj. Damon mě se soucitem pozoroval, díval se na mě, jako by měl pocit, že mě musí chránit. Soucit a ochranářství? Damon?

„Měli bychom jít," zamumlal Damon a dopil zbytek své rozpuštěné ledové tříště. „Než tam dojdeme, bude téměř tma."

„Dojdeme kam?" zeptala jsem se a vypila ten svůj zbytek.

„Půjdeme na skleničku," řekl Damon tajemně. 

 

Damon: 

„Jsme na místě," oznámil jsem, když jsme došli před nepříliš udržovanou budovu s červeným štítkem Bree's club. Nic se nezměnilo.

„Takže, ty si potřebuješ něco nutně vyřídit tady?" zeptala se Bella s podezřívavým pohledem, jako kdybych měl každou chvíli zvolat Apríl!

„Jo, no, víš, já nejsem normální," naklonil jsem se k ní a spiklenecky šeptl. Tím jsem si vysloužil trochu jejího upřímného, melodického smíchu. Vešli jsme dovnitř a Bella měla ve tváři stále stopy po smíchu.

Uvnitř se to taky vůbec nezměnilo. Možná jen na stěnách přibyly nějaké obrazy.

(Zde)

Když mě Bree spatřila, usmála se.

„Damone!" zvolala a přelezla přes pult. Chtěla se mi vrhnout okolo krku a políbit mě jako za starých časů. Já jí ale pohledem dal jasně najevo, že ne.

„Bree, tohle je Bella," představil jsem je. Bella se zdvořile usmála. 

„Těší mě, Bree," podala jí ruku.

„I mě těší," odpověděla Bree a přijala její ruku. Viděl jsem překvapený výraz v jejích očích když zjistila, že Bella není upír, ale člověk. Potom si ale vymyslela nějakou svou teorii, o který jsem si byl jistý, že není správná.

Posadili jsme se k baru a Bree došla za něj. Bella se rozhlédla. 

„Co to bude?" zeptala se.

„Dám si..." začal jsem, ale Bree mě přerušila:

„Já vím, dvojitý bourbon bez ledu. Ptala jsem se Belly."

„Dám si pivo," řekla Bella. Bree jí otevřela lahváče a mně podala skleničku s bourbonem. 

„A k té záležitosti..." začala Bree, ale přestala, když viděla můj výraz "teď ne". Bella se napila piva. Potom se zvedla.

„Omluvte mě, musím si odskočit," zamumlala a vdala se směrem k toaletám. Nevěděl jsem, jestli si vážně potřebovala odskočit nebo pochopila, proč Bree přestala mluvit. Tak či onak jsem jí byl vděčný.

„K té záležitosti s Trudie..." začala znovu Bree, ale tentokrát jsem ji přerušil já.

"Bree, už je mi to fuk," řekl jsem. „Já našel někoho lepšího."

„Ta Bella?" zeptala se. „To není jen zákusek?"

„Řekněme, že měknu," pokrčil jsem rameny s úsměvem. „Stávám se svým vlastním bratrem, kterým tolik opovrhuji."

„Stejně by mě zajímalo," chtěla si Bree rýpnout, „co je na té Belle tak zvláštního. Vypadá poněkud nudně a tys na tyhle typy nikdy nebyl."

„Nemůžeš říkat, že nějak vypadá," začal jsem ji jakoby kárat. Pak jsem se zahleděl do jantarové tekutiny v mé sklence. „Je s ní sranda. Máš vždycky takový divný, ale krásný pocit, když jseš s ní, a pobaví tě její upřímnost a její zvědavost. Je neuvěřitelná."

„O můj bože," zadívala se na mě Bree těma svýma hnědýma kukadlama. „Nezabouchnul ses nám?"

„Co? Ne!" oponoval jsem. „Když už holku, její sestru Elenu. Myslím, že je divočejší." Když jsem se chystal ta slova vyslovit, myslel jsem si, že je to absolutně pravda. Ale když jsem je vyslovil, začal jsem pochybovat. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se za dnešek, za jeden jediný den s Bellou nesblížil jako nikdy s nikým v životě. Dnes jsem na vlastní kůži pocítil, jak uvolněná Bella může být a jak se pak podobá Eleně, a to mě donutilo začít pochybovat.

„Takže, ohledně Trudie už zájem nemáš?" ujistila se.

„Nemám," potvrdil jsem, dopil jsem svůj bourbon a pokynul jí, aby mi nalila další. „Tehdy s Trudie to byla jen... chvilková slabost. Myslel jsem, že o něčem ví a byl jsem naštvaný a podrážděný. Když se ukázalo, že nic nevěděla, úplně jsem na ni zapomněl."

„Tak to je dobrý," odfrkla si Bree. „Zlomí čarodějce srdce, pak chce, abych vymyslela kouzlo, které vzkřísí upíra a když už to kouzlo má, přijde si, řekne, že už to nechce a ani té čarodějce nedá pusinku na omluvu."

„Bree, jsem zadaný," bránil jsem se.

Všichni jsem svým způsobem zadaní," citovala má vlastní slova. „Tos mě přece naučil ty. No tak, jen jednu malou, letmou pusinku."

„Sestřička by žalovala," snažil jsem se z toho vycouvat, i když jsem věděl, že to říkám, protože nechci zranit Bellu.

„Tak ji ovlivníš," trochu se narovnala Bree.

„I kdybych moh," začal jsem, „dupuje se sporýšem. Myslím, že by jí mohl stříkat ušima."

„Ummm, škoda," zamračila se Bree smutně. Najednou se tu vedle mě objevila Bella a já ji za to byl vděčný.

„Jsem zpět," snažila se znít uvolněně. „Bree, mohu tě poprosit, nalej mi něco tvrdšího. Potřebuju se uvolnit." Bree jí začala nalévat panáka tequily. Teď jsem na ni s údivem hleděl.

„Co?" pokrčila s úsměvem rameny. „Nemám právo se opít?"

„Jen bych neřekl, že se budeš opíjet zrovna ty," pokrčil jsem rameny a usmál se. „Možná Elena, ale ty..."

„Jde poznat, že nás moc neznáš," zasmála se ironicky. „Ne Elena, to já byla ta, co utíkala z domova, aby se opíjela, nechala si dělat kérky a piercing..."

„Počkej, ty máš piercing?" zeptal jsem se překvapeně, pobaveně a i trochu šokovaně najednou. Bella se usmála a vypila panáka na ex.

 

Elena: 

Vstoupila jsem a rozhlédla se. Pak jsem zamířila ke stolu, u kterého seděl Stefan. Posadila jsem se.

„Ahoj," pozdravila jsem a byla jsem ráda, že se mi moc netřese hlas.

„Ahoj," usmál se. „Em... no... dneska ti to sluší."

„Jo, um, díky." Panebože, on mi složil kompliment! Většinou jsem kvůli komplimentům nevyváděla, byla jsem na ně zvyklá, ale Stefan...

„Tak, o čem chceš mluvit?" zeptal se. 

„No, jsi jeho bratr," řekla jsem a snažila se vymyslet nějakou výmluvu. Pak jsem si vzpomněla na ono téma, které nikdy neomrzí. „Myslím, že bys mi mohl objasnit pár jeho trapásků z dětství."

„S potěšením," zašklebil se Stefan. 

Asi tři hodiny mi Stefan vyprávěl Damonovy a svoje žertíky z dětství. Vlastně jsem se víc dozvěděla o Stefanovi než o Damonovi. Po chvíli mi na otázky typu: A ty jsi takový nebyl? odpovídal automaticky. S nikým jsem si tak pěkně nepromluvila a nezasmála se. Ani s Mattem.

Stefan byl úplně jiný než Damon. Když jsem řekla otázku, na kterou nechtěl odpovídat, ani se mě nepokoušel ovlivnit. Nemohl vědět, že beru sporýš. Nejspíš ani nevěděl, že to vím - a to mě na něm udivovalo.

Když bylo nějak půl dvanácté a venku už byla tma, opustili jsme Grill a zamířili se ještě projít do parku. 

„Ale co jsem se ještě nedozvěděla, proč jsi se vrátil?" snažila jsem se naladit na vlnu vážnosti.

„Abych se s Damonem zase udobřil nebo se o to alespoň pokusil," pokrčil rameny.

„Jsi lepší než on," řekla jsem a ani jsem si to neuvědomila. „Jsi dobrý."

„O tom nic nevíš," řekl Stefan. „Nemáš ani ponětí, co jsem zač. Neznáš mě."

„Možná vím víc, než si myslíš," poznamenala jsem.

„Třeba?" zeptal se pochybovačně.

„Třeba to, že jsi upír."


Stefan:

„Ty to víš?" zeptal jsem se překvapeně.

„U Damona bylo nemožné si toho nevšimnout," poznamenala. ;„Byla největší pravděpodobnost, že jsi na to stejně."

„Jo, ale co jsi tedy tady dělala se mnou?" zeptal jsem se zmateně. „Chtěla sis to ověřit?" 

„Ne, chtěla jsem tě poznat," vysvětlila.

„A cos zjistila?" zeptal jsem se sarkasticky.

„Nenávidíš se," spustila. „Nenávidíš sebe, nejspíš proto, co jsi, protože jsi se mě nepokusil ani jednou ovlivnit. Nevěděls, že mám u sebe sporýš, ale i tak jsi to ani nezkusil. A když jsi mluvil o Damonovi, bylo jasné, že ti na něm záleží, což znamená, jak moc jsi lidský, že dokážeš milovat. To u Damona zprvu chybělo. Proto jsem usoudila, že jsi dobrý."

„Takže tys věděla, co jsem, a i tak ses se mnou bezstarostně bavila," přiblížil jsem se k ní.

„Ano," potvrdila. „Nerada lidi soudím, když mi nic zlého neudělali."

Chvíli jsme na sebe s Elenou jen tak hleděli. Za celý večer mi došlo, jak je skvělá. Přestal jsem přemýšlet a ještě blíž se k ní naklonil. Potom jsem jemně přitiskl své rty na její.


Damon: 

„Tři, dva, jedna, teď!" odpočítala Bree a já i Bella jsme do sebe rychle vylili další panák tequily. Bella byla zase rychlejší.

„Bello, normální člověk by už ležel na zemi, dost jsi přetáhla," upozornil jsem ji.

„Jo, no, víš, já nejsem normální," citovala mě spikleneckým šeptem. Zasmál jsem se.

„Ne, Bello vážně," snažil jsem se ji přesvědčit. „Nechci nést zodpovědnost za to, že jsem tě opil, až dojedeme domů."

„Vždyť jsem už skoro dospělá," zamumlala. 

„Jo, ale pít na veřejnosti můžeš až od jednadvaceti," poznamenal jsem spiklenecky.

„Chceš mě prásknout?" naklonila se ke mně a použila stejný tón jako já. Oba jsme se odvrátili a vyprskli smíchy. I já jsem měl něco vypito, ale mě už bylo asi sto padesát let.

„Uděláš si ostudu," varoval jsem ji.

„Tak mě přinuť, abych si ji nedělala," zamrkala na mě koketně. Nemohl jsem uvěřit, jak rychle si zamiluji tuhle opilou Bellu. „Jediný sporýš mám v náhrdelníku."

„I kdybys ten sporýš neměla," začal jsem vysvětlovat, „nemohl bych tě ovlivnit, protože mi prostě vzdoruješ."

„Vzdoru... hek! Vzdoruju?" zeptala se. Neubránil jsem se malému úsměvu. Bella do mě dloubla.

„No, prostě se mě ptáš proč, což bys neměla, a snažíš se mi podvědomě vzdorovat. Teď, když víš, co jsem zač, bych tě asi neovlivnil vůbec."

„Ani když jsem opilá jako Dán?" zeptala se s úsměvem.

„Ani tehdy ne," zavrtěl jsem hlavou a přiťuknul jsem si s ní dalším panákem tequily. Bylo mi jedno, že Bree na mě hledí jako na blázna, protože jsme se teď s Bellou chovali, jako kdybychom spolu chodili. Oba jsme naráz do sebe hodili dalšího panáka.

(Zde)

„Jé!" zbystřila Bella. „Tuhle znám! Miluju ji. Pojďme tančit! Pojď si se mnou zatančit!" Vzala mě za ruce a táhla mě na parket.

„Počkej," řekl jsem a ještě jsem vypil zbytek mého bourbonu. Opilý jsem se ale na to cítil dost. Bella mě zatáhla někam doprostřed a začala se mnou tančit. Vůbec jsem se neštítil položit jí ruce na zadek, protože i já jsem byl opilý, ne tak jako Bella, nebo jsem to aspoň nedal tak najevo.

„Tak mě napadá..." usmál jsem se po chvíli. „Mohli bychom obnovit tvou starou známou hru na otázky?" nakonec jsem to protáhl do otázky. 

„Fajn, začnu," zaradovala se a byl jsem si jistý, že kdyby měla ruce volné, zatleskala by. „Jak jsi vlastně starej, ty dědo Vševěde?"

„Upírem jsem od roku 1864, tehdy mi bylo dvaadvacet," pokrčil jsem rameny. „Takže plus mínus 171 let. Teď já. Kde máš ten svůj proslulej piercing?"

„V pupíku," odpověděla se smíchem. „A dřív jsem měla i naraženou mini náušnici, jen takovou tu tečku na nose."

„Jseš větší rebelka než já," poznamenal jsem. 

„Jo, jsem beránek v rouše vlčím," odpověděla. Musel jsem se zasmát.

„Ty jsi spíš tornádo v rouše plyšáčím," konstatoval jsem a Bella se zasmála. 

„Teď já - cos to sem vlastně jel řešit?" zeptala se Bella položila mi obě dlaně na hruď.

„Jel jsem něco zrušit," řekl jsem popravdě. „Teď už je to zrušený, takže to není důležitý. Teď já. Kde a kolik máš tetování?"

„Zajímá tě vůbec něco jinýho?" zasmála se. Takhle moc se smát jsem ji ještě nikdy neslyšel. Byla absolutně uvolněná a opitá štěstím.

„Tak kde?" naléhal jsem. Za tu dobu, co nasávala, jsem se prostě nemohl ubránit přemýšlení, kde asi ta tetování má.

„Tak počkej nech mě přemýšlet," zaklonila hlavu a ukázala mi tak své bledé hrdlo. Byl jsem ale tak opilý, že jsem si toho nevšímal. „Srdíčko na rameni, hvězdičky na kotníku, slovo forever v dolní části zad, a tady na zápěstí," ukázala mi své pravé zápěstí, „Bell a zvoneček."

„Vykradla jsi tatérský salón nebo co?" rýpnul jsem si. Bella se zasmála a něco tak rychle zamumlala, že jsem to nepostřehl. Už jsme netancovali, ale pořád jsme stále stáli na místě a člověk by řekl, že vypadáme jako zamilovaný páreček. Ona má ruce na mojí hrudi a já mám ty své na jejím zadku. Najednou jsem v zadní kapse cítil vibrace a nějakou písničku od Seleny Gomez. 

„Telefon," oznámil jsem.

„Co s ním?" zeptala se Bella nechápavě. 

„Zvoní ti telefon," zasmál jsem se a odtáhl jsem se.

„Aha!" pochopila Bella, zasmála se a vytáhla si ho z kapsy.

„To je Caroline," pořád se smála a přijala hovor. „Ano, šerifko?" Jemně jsem se zachichotal a zbystřil sluch. Chtěl jsem slyšet, co říká Caroline na druhé straně.

„Bello?" ozvala se. „Jsi v pořádku?"

„Stoprocentně," vymrštila ruku nad hlavu. Zase jsem se zachichotal.

„Kde jsi?" zeptala se Caroline podezřívavě. Mezi tím jsme došli k baru. 

„Na výletě s Damonem," odpověděla Bella jako by nic. Když zmínila mé jméno, zdvihl jsem svůj pohár a jako by si s někým přiťuknul.

„No nic, musím ti něco říct," pokračovala nadšeně Caroline. „Říkal ti Damon, že má bratra?"

„Zmínil to." Podívala se na mě a já se zachichotal, když jsem si vzpomněl, jak to ze mě vytáhla. Teď mi to přišlo vtipné.

„Tak Stefan, tak se jmenuje, přijel do města," pokračovala Caroline.

„Vážně?" Podívala se Bella na mě. Pokrčil jsem rameny.

„No a Elena si řekla, že na Damona od něho vyhrabe nějakou špínu z dětství," dál vyprávěla Caroline.

„Car, prosím k věci, mám tu ještě nějakou práci," oslovila ji a podívala se při slovu práci na mě. Opíjet se znova a znova, pomyslel jsem si.

„No a pak se procházeli parkem," pokračovala Caroline. „Vedli spolu vážnej rozhovor, chvíli to vypadalo, že se hádají a pak... pak..." Caroline se vzrušeně nadechla a vydechla. Mně začal pohasínat úsměv. „... se políbili!"

Belle také zmizel z tváře úsměv. 

„No, to je fajn," řekla a snažila se znít opile jako předtím, nějak během toho telefonu vystřízlivěla. „No, už musím jít Caroline, uvidíme se zítra." Zavěsila.


Bella: 

Stále jsem cítila, jak jsem opilá, jenže teď to bylo trochu zase jiné. Už to byl jen pocit přebitý jiným - soucitem.

Damon okamžitě změnil náladu z veselé na smutnou.

Nemusela jsem být génius, abych poznala, že mu na Eleně asi záleželo víc než na mně.

„No, um..." začala jsem a podívala se na Bree. „My už půjdeme. Nevíš, kde je nejbližší hotel nebo motel?"

„Hned tady vedle je jeden motel," odpověděla Bree. Byla téměř půlnoc. Poděkovala jsem, vytáhla Damonovu pěněženku, zaplatila a s Damonovou paží okolo krku jsem ho zkoušela táhnout směrem k motelu, který naštěstí vážně nebyl daleko. Když jsem objednávala pokoj, paní na recepci mi oznámila, že už mají jen jeden jednolůžkový pokoj, že nám to bude muset stačit. Ochotně mi s Damonem pomohla do pokoje. Damon mezitím mlel, že ho nemusíme nosit jako mimino a že to zvládne sám, ale potom spadl na postel. Poděkovala jsem recepční a zouvala mu boty. Sama jsem ty svoje už měla dávno vyzuté.

„Bello." Otočila jsem se k Damonovi. Jeho hlas zněl na opilého až moc jasně. Posadil se. „Bello, musím ti něco říct."

„Není vhodná doba," řekla jsem. „Ty i já jsme opilí. Řekneš mi to, až se vyspíš."

„Když budu střízlivej, nebudu mít odvahu," vysvětlil, posunul se, aby měl tvář jen několik centimetrů od té mé. „Víš, celou tu dobu jsem zbožňoval Elenu, protože byla víc vidět. Ale dneska jsem byl s tebou a zjistil jsem, jak moc jseš jí podobná. A pak... A pak, když ses opila..." Krátce jsem se tiše zasmála. „Tak jsem si tak uvědomil, že je mi s tebou fajn a rozumíme si a... prostě jsem se díval na páva v zoologické a přehlížel jsem vedle sebe krásnou labuť. Ty jsi prostě skvělá, Bello. A já... Já si myslím, že něco k tobě cítím..."

Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a já zpracovávala ta slova, která mi teď řekl. Po chvíli se ke mně naklonil a políbil mě. Z jemného polibku se nakonec stala série kratšich a divočejších. Potom jsme vedle sebe v záplavě polibku padli na postel. 

 


Tak, vážení, právě máte za sebou celých 5272 slov! Určitě mi do komentářů napište, co si myslíte o tom, jakým směrem se povídka ubírá. 

P.S. Stephenie Meyerová a Kevine Williamsi společně s Julií Plec (scénaristé seriálu TVD), prosím, odpusťte mi, jak jsem z Belly udělala zkaženou rebelku a z Damona... Damona jsem prostě nechala Damonem. :-D


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 11. kapitola - Výlet:

 1
23.11.2013 [17:09]

mokasinaKrásnýý.... chci další díl prosímmmm Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Lola
23.11.2013 [11:41]

Skvělý!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Viky123
21.11.2013 [23:22]

No prostě skvělý,takhle mi to vyhovuje vymyslela jsi to opravdu skvěle:-) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Ace
21.11.2013 [16:35]

Ahoj, skvělý, ale sprav si velikost písma! Znovu to překopíruj, sprav nastavení, ale ať to zmizí, děsně to dráží oči.

5. BabčaS
21.11.2013 [0:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. NatyXOXO
20.11.2013 [18:05]

Damon a Bella?! Stoprocentně lepší než s Elenou. Doufala jsme v to!!! Díky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.11.2013 [14:54]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.11.2013 [17:12]

eMCullenAhoj, článek jsem ti opravila, ale příště si, prosím, dávej pozor na následující chyby:

+ čárky
+ mě/mně (!) - dlouze ve 3. a 6. pádu
+ přímá řeč
+ spisovné koncovky sloves

Děkuji.

17.11.2013 [16:47]

eMCullenAhoj, do perexu si, prosím, ještě doplň alespoň jednou větou, o čem tato kapitola je.
Pak znovu zaškrtni "článek je hotov", díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!