Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 71. kapitola

10.05.2021 (09:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1404×

71. kapitola

Bella

Když jsem se loučila s paní Berryovou ze sociálky v Seattlu, stále jsem nemohla uvěřit, že to všechno takhle dopadlo. Nedokázala jsem pochopit, jak by Rachell dokázala za tak krátkou chvíli získat od toho násilníka ten informovaný souhlas, protože mi to prostě nedávalo smysl.

V letadle, cestou sem, jsme to detailně probírali a já jí řekla i o těch modrých deskách a možnostech řešení této situace, ale tohle jsem opravdu neočekávala…

Chtěla jsem holkám poskytnout trochu toho soukromí a tak jsem se vydala dolů do kantýny, kde jsem jim měla v plánu pořídit nějaké to občerstvení, jenže sotva se dveře výtahu rozevřely, stanula jsem v tváří tvář Edwardu Cullenovi.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem, protože vidět ho byl pro mě pokaždé hrozný šok a to aniž bych chápala proč tomu tak je.

„Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se lehce dotčeným hlasem.

„Eh, totiž promiň,“ zardila jsem se. „Jen mě překvapilo, že jsi právě tady.“

„Volala mi Rachell,“ objasnil mi.

„Aha, ale proč?“ vyzvídala jsem.

„Jen potřebovala doprovod.“

„Kam?“ zvážněla jsem, protože už mi to začínalo pomalu docházet.

„No,“ zaváhal, jako by si nebyl jistý, zda o tom smí hovořit právě se mnou.

„Nech mě hádat,“ ujala jsem se tedy slova. „Mají s tím něco společného moje modré desky?“

Edward lehce přikývl a v očích se mu mihl záblesk obav. Asi se bál, že mu za to vynadám, no a popravdě jsem tak trochu měla chuť to udělat, ale neudělala.

„To jsem si mohla myslet,“ poznamenala jsem pouze a krátce zavrtěla hlavou, abych působila přísným dojmem. Pak jsem se na něj ale lehce usmála, aby věděl, že další hádku už v plánu nemám.

Opravdu jsem se s ním už nechtěla hádat. K čemu by to taky bylo…

„Takže se nezlobíš?“ ujišťoval se.

„Tak středně, ale bylo to pro dobrou věc, takže vám to pro tentokrát odpouštím.“

„Jak velkorysé,“ zazubil se.

„To bych řekla,“ uchechtla jsem se.

„Tak… O čem jsi to se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se. „Ne, že bych si liboval v dobrovolném lezení do jámy lvové, ale jsem zvědavý…“

„A jo vlastně,“ povzdechla jsem si, protože jsem na to v tom všem zmatku dočista zapomněla.

Právě mi totiž připomenul náš slíbený rozhovor, ke kterému mělo dojít ihned po našem návratu ze San Francisca…

„O tom ale nebudeme mluvit tady na chodbě, souhlasíš?“ otázala jsem se a ukázala na poloprázdnou nemocniční kantýnu.

„Dobře,“ řekl jen.

Bok po boku jsme se vydali ke vchodu do kantýny. Nohy jsem měla jako z olova a dech se mi krátil. Byla jsem nervózní a on to musel poznat i na mém srdečním rytmu.

Nevěděla jsem jistě, jestli s tím tématem opravdu hodlám začínat, ale bylo to nutné. Dlužila jsem to sobě, jemu i Rachell. Už jsem to zkrátka musela nějak uzavřít…

Usadili jsme se u malého bílého stolku co nejdál od hloučku rezidentů, kteří si právě užívali svou malou přestávku.

„Dáš si něco?“ zeptal se mě.

„Jo jasně.“ Přikývla jsem. „Třikrát kávu, dva sendviče s tuňákem, jeden se šunkou a tabulku čokolády, prosím,“ poručila jsem si.

Edward sice lehce vykulil oči, protože mu zřejmě vůbec nedošlo, že to všechno
nehodlám spucnout sama, ale neokomentoval to. Pouze se zvedl a zavítal k pokladně.

V duchu jsem si dávala dohromady slova a věty, které mu chci říci. Bylo to ošemetné téma, ale nějak jsem to zkrátka skoulet musela…

Když se Edward vrátil, postavil přede mě plný tác jídla a tři kelímky s kávou.

„Děkuji,“ poznamenala jsem a z jednoho z kelímků sundala plastové víčko. Sendvič s tuňákem jsem prozatím nechala ležet ladem.

„Tak o čem jsi se mnou tedy chtěla mluvit?“ přešel opět k věci.

„Jde o Rachell,“ objasnila jsem mu.

„Co je s ní?“ Hrklo v něm.

„Ty ji miluješ, Edwarde, že ano?“

„Ehm, já…“ váhal s odpovědí tak dlouho, až jsem to nevydržela.

„Prosím neurážej mou inteligenci a nesnaž se mi to vymlouvat a přesvědčovat mě o tom, že se pletu, protože nepletu,“ spustila jsem na něj lehce otráveně, protože jediné, co mě na tom skutečně rozčilovalo, byly tyhle ciráty kolem toho.

„Nepleteš se. Máš pravdu,“ uznal potom konečně a tím mě docela ohromil.

„Díky,“ odsekla jsem naštvaně, protože… No, je snad jasné proč mě to rozladilo, protože je to celé na hlavu padlé…

Z toho by se jeden fakt zbláznil…

„Víš, já moc dobře vím, o co mezi tebou a Rachell jde, ale asi bys měl vědět, že pokud nevíš jistě, že je to pro tebe ta pravá a že bys ji byl ochotný třeba i přeměnit na to co jsi ty sám a dal bys kvůli ní vše všanc, tak bys ji měl nechat jít. Myslím, že tě totiž taky nevnímá jenom jako kamaráda nebo bratra a teď je ještě čas couvnout. Teď by se z toho ještě dostala lehce, ale později… Věř mi, pamatuji si, jak zlé to může být a už nikdy nechci zažít nic podobného a ani nechci, aby si něčím podobným prošla ona.“

„Ty ale znáš můj přístup k přeměně a všem těm ostatním věcem…“

„Ano, to znám a taky vím, jak to dopadá,“ neodpustila jsem si. „Ale Rachell není já, stejně tak, jako já nejsem Rachell. Měl by ses konečně odvážit být šťastný.“

„To ty taky,“ řekl a já na něj chvíli zůstala užasle zírat.

Nečekala bych to od něj, stejně tak, jako bych od sebe nečekala, že tu najednou dokážu jenom tak klidně sedět a říkat mu všechny tyhle věci, které světe div se, znějí docela rozumně…

„Moje pravá láska je jaksi stále v nedohlednu,“ pousmála jsem se. „Ty ji ale máš dost možná přímo před sebou. Jen se musíš odvážit jít do toho naplno.“

„Myslíš?“

„Ne, já to vím, ale jestli Rachell skutečně miluješ, tak o ni bojuj a hlavně ji už nikdy neopouštěj,“ poradila jsem mu a doufala, že to skutečně k něčemu bude.

„Díky, Bells. Za radu i za to, žes ji neodvezla do té Kalifornie,“ definoval přesně.

Jemně jsem se na něj pousmála, a abych se ho náhodou nějak nedotkla, zakousla jsem se do tuňákového sendviče. Nevěděla jsem, co bych mu na to měla říci a s plnou pusou se přeci nehovoří, ne? Zbabělé, leč účinné.

„Dobrý den, Bello,“ pozdravil mě kdosi akorát včas, protože už to začínalo býti poněkud trapné, jak mě Edward neustále pozoroval.

Sotva jsem ale k dotyčnému vzhlédla, málem mi zaskočilo. Tím dotyčným byl totiž doktor Patrick Newman. Usmíval se na mě tím svým sladkým úsměvem a já děkovala bohu, že sedím, protože se mi z něj rozklepala kolena.

Zírala jsem na něj jako naprostý idiot a nedokázala ze sebe vydat ani jediné slovíčko. Jenže když jsem to neudělala já, tak to udělal Edward.

„Pane, doktore,“ pokynul mu na pozdrav a pohlédl mu zpříma do očí, což samozřejmě u lidí vyvolávalo stav velice podobný hypnóze.

Nechtěla jsem, aby ho Edward nějak oblboval a tak jsem ho pod stolem nakopla do holeně. Bolelo to víc mě, než jeho, ale dosáhla jsem svého a upoutala tak jeho pozornost. Zamračeně jsem krátce zavrtěla hlavou, aby si dal pohov, ale nečekala jsem, že by tak skutečně učinil.

„Rád jsem vás opět viděl, slečno Swanová,“ řekl doktor Newman a rozhodl se raději vycouvat.

Nejspíš nabyl dojmu, že tu o jeho přítomnost nikdo nestojí a že by tedy bylo lepší, kdyby odešel. A taky, že to skutečně učinil a s rozpačitým výrazem ve tváři se šel posadit o několik stolů dál s podnosem v rukou.

Panebože, já jsem ale idiot… úpěla jsem v duchu a nešťastně si prohrábla vlasy rukou. To jsem vážně tak tupá, že mu ani nedokážu odpovědět na pozdrav? Sakra!

„Doktor Newman je velice pohledný muž, že?“ otázal se Edward tiše.

„A já myslela, že mi myšlenky nečteš,“ zamumlala jsem netečně.

„Taky, že ne, ale znám tě,“ zasmál se. „Tak se mu běž pochlubit…“

„S čím jako?“ nechápala jsem.

„No se Sam, ne?“

„Aha, jasně. Ale proč vlastně?“ nedocházelo mi.

„Líbí se ti a ty jemu, to já poznám,“ připomenul mi a poklepal si na spánek.

„Lezeš mu do hlavy, Edwarde?“ pronesla jsem nevěřícně.

„Jo, ale i kdyby ne, je to zjevné. Co sem přišel, tak z tebe nespustil oči.“

„Vážně?“ zapochybovala jsem a veškerou svou energii soustředila na to, abych se nepodívala jeho směrem, přestože jsem to opravdu moc moc chtěla.

„V tomhle mi můžeš věřit,“ ujistil mě sebejistě. „Asi nejsem jediný, kdo by si měl přestat šlapat po štěstí…“

„Hraješ si na dohazovače?“ pronesla jsem udiveně, protože by mě nikdy v životě nenapadlo, že mi Edward Cullen bude dohazovat chlapy.

„Možná, ale ve svém zájmu se zdržím komentáře a odnesu tvým sestrám tu svačinu, souhlasíš?“ zeptal se.

„Mám na vybranou?“ zajímalo mě.

„Obávám se, že ne,“ řekl, nacpal si sendviče spolu s čokoládou pro Sam do kapes u saka a uchopil kelímky s kávou mezi prsty.

„Takhle jim to ale vystydne,“ upozornila jsem ho na jeho tělesnou teplotu kdesi pod bodem mrazu.

„Lepší než se opařit.“

Protočila jsem na něj oči a nechala ho odejít. Stejně jsem neměla moc na výběr. Jak by to asi vypadalo, kdybych se ho pokusila zarazit? No, přinejmenším dosti směšně, přiznejme si to.

Když už tu ale Edward nebyl, neexistoval žádný způsob, jak mi zabánit v bezostyšném pozorování doktora Newmana.

Zatraceně…

 Snad se líbilo...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 71. kapitola: