Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 31. kapitola

10.07.2018 (12:00) • chloe, mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 923×

31. kapitola

Rachell

Už jsme se s holkami nacházely U tři sumců a užívaly si koncert, jak se sluší a patří. Zatím teda ve vší počestnosti, ale to se mělo brzy změnit. A to hlavně díky Michelle a jejímu neustálému rytí do mé osoby, která už toho měla zkrátka dost.

„No tak, jdi do toho, holka,“ pobízela mě. „Třeba konečně dostaneš svou první pusu. Vždyť už je to trapné. Je ti patnáct, na koho stále čekáš?“

Raději bych si usekla ruku, než bych přiznala právě Michelle, o kom že to vlastně celé dny i noci s ním. Čí rty chci aby se mě dotýkaly, jenže vzhledem k tomu, že jsem na pana dotyčného opravdu hodně rozzlobená, nepřiznala bych to momentálně ani sama sobě…

„Tak jo, jdu toho,“ zařekla jsem se a lokla si trochu vína ze sklenice, abych si dodala odvahu.

Mé rozhodnutí přišlo právě včas, protože kapela už měla uklizenou většinu nástrojů a kluci se chystali dát si ještě rundu s několika zapřisáhlými fanoušky s logem jejich kapely na tričkách.

Přistoupila jsem k tomu pěknému baskytaristovi, se kterým jsem během tance udržovala oční kontakt a poklepala mu zezadu na rameno.

„Em, ahoj,“ oslovila jsem ho s růžolícími tvářemi, když se ke mně otočil a očima přejel po mém těle, až se nakonec zastavil na mé tváři.

Byl o dost starší než já. Typovala bych ho tak na šestadvacet, ale byl vážně moc a moc pěkný a já před holkami nechtěla ztratit tvář. Hlavně před Michelle ne. Já sice byla ta oblíbená, ale ona byla jako můj zlověstný stín, který jen čeká na záminku, až mě bude moci nahradit.

„Čau,“ řekl s krásným úsměvem, samozřejmě bráno v lidských měřítkách, protože v porovnání s Cullenovými by neuspěl ani ten nejkrásnější muž světa. „Máš se?“ zeptal se.

„Fajn, díky za optání. Hráli jste vážně úžasně. Vystupujete tady často?“ zeptala jsem se ho a stydlivě sklopila zrak, protože to, jak si mě prohlížel mi nahánělo husí kůži a rozechvívalo mi to útroby, ale nebyl to vyloženě nepříjemný pocit.

„Ani ne. Máme celou šňůru koncertů. Tohle je jen jedna zastávka z mnoha. Vyděláváme si tak na cestu do New Yorku, kde se koná velký souboj kapel o nahrávací smlouvu.“ 

„To jako, že byste nahráli cédéčko? To by bylo přece skvělý, tedy já bych si ho koupila, protože vaše hudba byla vážně hodně super…“ No, trochu jsem to s tím skvělá a super přeháněla, ale nebyli špatní. 

„Víš, co? Jestli ho vydáme, pošlu ti jedno gratis hned mezi prvními,“ sliboval.

„To by bylo boží,“ zasmála jsem se a prohrábla jsem si rádoby bezděčně své vlasy. 

Sledoval pohyb mé ruky a očividně se mu zamlouvala představa, že s ním flirtuji… 

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se. 

„Jsem Rachell. Cullenová a ty?“

„Peeth Rossy,“ odpověděl.

„Skvělé jméno pro vycházející hvězdu,“ konstatovala jsem.

„Dáš si drink, Rachell Cullenová?“ otázal se.

„Moc ráda,“ přikývla jsem. 

„Dvakrát totéž,“ poručil si a mávnul na barmana.

„Co je to to totéž?“ zarazila jsem se.

„Přítel člověka na tři,“ zavtipkoval.

„Rum?“ hádala jsem a už se připravovala na to, že mi bude zle.

„Ne, něco mnohem lepšího. Gin.“

„Aha, to jsem nikdy nepila,“ přiznala jsem se. „Ale já celkově moc nepiji.“

„Tak dáme ještě tonik,“ houkl zpětně na barmana, který jen přikývl a připravoval nám naši objednávku.

O chvíli později, kdy jsme si jenom tak hleděli do očí, už nám naše drinky podával…

„Takže jeden gin pro pána a gin s tonikem pro slečnu.“

Začervenala jsem se, když jsem si pití přebírala, protože jemu muselo být jasné, že bych pít ještě neměla, nemám na to totiž věk, ale pokud jste byli s členy hostujících kapel, byl zřejmě tolerance sama….

„Tak na co si připijeme?“

„Co třeba na nás?“ navrhla jsem a nasadila svůdný kukuč.

„To se mi celkem zamlouvá,“ prohodil a lehce drkl svou nízkou skleničkou o tu mou.

Na rozdíl od něj, který svůj nápoj takřka exnul, jsem si já jen lehce usrkla, a i tak mě to málem položilo. Nedovedla jsem si to bez toho toniku vůbec představit. To musela být teprve síla.

„Takže, Rachell. Nevypadáš jako někdo, kdo pochází z téhle díry,“ konstatoval.

„No vlastně, odsud pocházím, ale hodně jsme cestovali, a tak jsme žili všude možně. Hlavně tedy v Jižní Americe, ale pak si naši asi řekli, že mi neuškodí trocha domácího prostředí, nebo já vážně nevím. Máme to teď doma takové komplikované a já tě tím nechci zatěžovat,“ zamlouvala jsem to.

„O komplikovaných vztazích v rodině toho vím opravdu hodně, to mi můžeš věřit. Vlastně jsem v šestnácti utekl z domu.“ 

„Vážně?“

„Jo, chtěl jsem dělat hudbu, ale oni pro mě chtěli jiný osud. Vůbec mě nechápali, tak jsem zdrhnul, ale nebyli jsme si moc blízcí. Občas mi dokonce připadalo, že ani nejsme příbuzní.“

„Vím přesně, co tím myslíš. Vlastně, my jsme si vždycky blízcí byli, ale nejsou moje skutečná rodina,“ zamumlala jsem smutně.

„Adopce?“ dovtípil se.

„Tak nějak,“ zamlouvala jsem to, vždyť je to v podstatě pravda a rozhodně je to lepší slovo než třeba únos, což by bohužel sedělo taky, ale příčilo se mi to tak nazývat.

„Tak to je zlé. Támhle Marwin, náš zpěvák, byl taky adoptován, když to zjistil, dost ho to vzalo, ale s rodinou má dobré vztahy. Pořád zastává názor, že rodinná pouta netvoří jen krevní destičky, i když taková pouta bývají často mnohem pevnější,“ řekl a já váhavě pohlédla na Marwina.

„Jo, vím, o čem mluví. Nedávno jsem zjistila, že mám ještě dvě sestry. Ta jedna je o dost starší a neznám ji, ale ta druhá je jako já a já cítím, že i přesto, že mě vychoval někdo úplně jiný, je to jako by ona byla má skutečná a jediná rodina. Asi je to pěkně nevděčné po tom všem, co pro mě udělali, jenže oni mi připravili sice dokonalý svět, ale byl plný lží o tom, jak jsem se k nim vlastně dostala a kým ve skutečnosti jsem.“

Sakra, holka. Seber se, tímhle fňukáním na nikoho dojem neuděláš, nadávala jsem si v duchu.

„Já ti vážně rozumím. Občas by sis prostě přála na všechno zapomenout, nechat věci odplout tak, aby tě nic netížilo.“

„Asi. Teda jo, je to tak, ale nic takového není možné,“ povzdechla jsem si.

„Co kdybych ti řekl, že vím o něčem, co by ti mohlo pomoct uvolnit se a na chvíli na všechno zapomenout,“ začal.

„Přítele člověka na tři?“ zasmála jsem se a poukázala svou doposud plnou sklenku.

„Ne, něco mnohem lepšího,“ řekl a z kapsy vytáhl dvě malé kulaté tabletky.

„To jako drogy?“ Znechuceně jsem od něj uskočila.

„To nejsou drogy, jen éčko. To je jen takové pošimráníčko, co ti způsobí teplo na duši a ty začneš mít pocit, že všechno v tvém životě je naprosto perfektní. Tak co, poletíš se mnou?“ zeptal se a já musela uznat, že celý ten jeho monolog zněl opravdu přesvědčivě a i lákavě.

„Jak dlouho to účinkuje?“

„Ne víc než pár hodin.“

„Dobře, poletím,“ souhlasila jsem nakonec a snažila se ignorovat ten hlásek uvnitř mě, který na mě doslova ječel, že jsem se asi zbláznila a že mě Cullenovi minimálně přizabijou, až to svinstvo ucítí z mé krve.

Ale já to udělat chtěla. Chtěla jsem všechny ty radostné pocity, které mi sliboval, že tahle jedna tabletka přinese, navíc, že to zkusím jednou přeci hned neznamená, že jsem feťák…

„Fajn,“ řekl a jednu pilulku mi vhodil do pití, zatímco tu druhou si vložil na jazyk.

Pak si mě k sobě přitáhl o něco blíž za boky a začal mě líbat. Byl to můj první polibek v životě, takže jsem se jen snažila držet s ním krok, a přitom jsem úplně zapomněla na to, že se nám přitom v ústech rozpouští ona tableta, zatímco se o sebe vzájemně třeme jazyky.

Bylo to vážně úžasně strhující a nádherné a když to takovéhle bylo s člověkem, kterého znám chvíli, jaké by to asi bylo, kdybych líbala skutečný objekt své touhy?

„Dobrý,“ zhodnotil to, když se odtáhl.

„Jo, dobrý,“ souhlasila jsem a chtěla ještě.

A taky jsem si to vzala…

***

Líbali jsme se u toho baru přímo nekonečně dlouho, ale těžko říct, kolik mohlo uběhnout času…

Viděla jsem barvy. Tolik barev, že jsem je všechny ani nebyla schopna zachytit. Slyšela jsem hudbu a nechala se jí pomalu unášet. Cítila jsem její vibrace, a to jiskření mezi mnou a jím bylo taky úžasné… Vlastně mi najednou připadalo úžasně úplně vše, dokonce i přítel člověka na tři…

Byli jsme zrovna na parketě a tančili společně, když k nám přistoupila Michelle.

„Jdeme s holkami domů, takže jestli chceš odvoz, měla bys jít s námi,“ spustila na mě protivným hlasem.

Bylo mi jasné, že žárlí, že jsem dostala toho nejhezčího kluka z kapely, zatímco o ní tu nikdo ani nezakopl…

„Lituji, nikam nejdu. Na to se tu až moc dobře bavím.“

„Fajn, jak chceš, ale pak se ničemu nediv. Holky, jdeme,“ zavelela a Laura s Hannah ji poslušně následovaly, jako nějací psíci.

„Jen zaštěkat,“ zasmál se Peeth.

„Právě jsem si říkala totéž,“ zasmála jsem se užasle a přivinula se k němu ještě těsněji než doposud.

*** 

Uplynuly hodiny, ale možná to byly jen minuty, protože mé vnímání času bylo dost relativní. Většinu času mi bylo nádherně. Byli jsme to jen já a on a spousta legrace, ale najednou mi začínalo být nepříjemné vedro a žaludek už se také bouřil proti ginu, který jsem do sebe neustále klopila, zatímco tonik jsem nechala kdesi v dálce…

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Ne, jen… asi bych měla jít na vzduch. Je mi nějak…“ Pokusila jsem se vstát, aniž bych dokončila větu.

Najednou jsem si uvědomila, jak moc a jak prudce se se mnou vlastně všechno točí a mění se jen v rozmazané, velice rychle se pohybující šmouhy. Bylo to trochu jako se dívat na Cullenovi, když hrají baseball v plném nasazení.

Prodírala jsem se skrze dav, kterého tu bylo opravdu hojně až na zahrádku, ze které vedly schody přímo dolů na parkoviště. Přidržela jsem si kabelku a pevně se chytila zábradlí.

„No tak, holka. To přeci zvládneš,“ nabádala jsem se tiše a postupně slézala jeden schod za druhým.

Myslím, že takhle dlouho netrvá cesta ze schodů ani babičkám ve starobinci, ale co naplat…

Nakonec jsem se dolů přeci jen dostala. Měla jsem sto chutí políbit chodník a děkovat bohu za to, že už jsem na zemi, ale místo toho jsem se opřela o zeď a zhluboka dýchala.

Chtěla jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu, vzpamatovat se a pak se vrátit zpátky, ale když jsem pohledem ulpěla na těch schodech, uznala jsem, že tohle opravdu nezvládnu. Jenže holky mi odjely. Musela jsem si tedy odvoz sehnat jinak…

Už slyším ty Edwardovy kecy na téma dnešního večera. Jo, bude to maso, ale nezbývá mi nic jiného než si to přetrpět. Nejhorší na tom stejně je, že si ani nemůžete myslet něco o prdeli a nevnímat to jeho kázání, protože Edward by to poznal, což prostě není fér…

Vytáhla jsem si z kabelky telefon a chtěla vytočit jeho číslo, ale…

„No bezva, není tu signál,“ zanadávala jsem a s pohledem upřeným na příslušnou ikonku jsem se začala procházet po parkovišti. Hledala jsem signál, abych si mohla zavolat odvoz.

„Fakt paráda,“ lamentovala jsem, protože mi pomalu začínalo docházet, že jsem tu uvízla.

Nemluvě o tom, že už jsem ani neslyšela hudbu z restaurace. Otáčela jsem se kolem dokola, ale neviděla jsem nic, než mlhu a samá auta.

„Vážně skvělý,“ nadávala jsem a kopla do jednoho z aut.

Docela se mi ulevilo, že nemělo žádný alarm, ale i tak…

Má poslední možnost: 

„Alice, právě jsem se rozhodla polít se benzínem a jestli sem okamžitě nedorazíš v tom svém žluťáskovi, tak se zapálím,“ žádala jsem ji a už si v duchu představovala sama sebe, jak na sebe leju benzín.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě náhle Peeth.

„Uf, tys mě vyděsil. Asi jsem se tu ztratila a chtěla jsem si zavolat odvoz, ale zřejmě tu jako na potvoru není signál. Super, co?“ ušklíbla jsem se.

„Ty už chceš jít? Copak jsme se ještě před chvílí, tak bezvadně nebavili? Navíc tu mám ještě další pilulky a další způsoby, jak se odreagovat,“ nabízel mi.

„Ne, díky. Myslím, že mi to už stačilo,“ odporovala jsem mu.

„Tak mě nech tě alespoň odvézt,“ naléhal.

„Seš nadranej,“ hádala jsem se s ním.

„Ty taky,“ namítl.

„Ale já nehodlám řídit!“ odsekla jsem.

„Přece mě neodmítneš,“ usmál se tím svým neodolatelným úsměvem a vzhledem k tomu, že Alice tu pořád ještě nebyla, rozhodla jsem se jeho nabídku přijmout. I tak se ale raději nechám vysadit dál od domu, aby Edwarda a ostatní nekleplo, nebo ho rovnou nezabili za to, že mi pomohl se trochu pobavit.

„Kde parkuješ?“

„Až támhle vzadu.“ Mávl rukou na opačný konec parkoviště.

„Bezva,“ ušklíbla jsem se a kmitla pohledem ke svým botám na vysokém podpatku. Já fakt vím, kdy je na ně nejvhodnější chvíle…

Vydali jsme se společně na cestu k jeho autu. Občas mě chytil okolo pasu, sem tam se mě dotkl i tam, kde by asi neměl a políbil mě, ale jinak to všechno probíhalo celkem normálně.

„Tak, kde máš to auto?“ zeptala jsem se, když jsme tam dorazili.

„Vlastně s klukama parkujeme před restaurací,“ zazubil se.

„Cože? To jako, že jsem sem v těchhle botách pajdala úplně zbytečně?“ zaúpěla jsem.

„Ne, to v žádném případě ne. Jen jsem s tebou chtěl být o samotě.“

„Jak o samotě?“ nechápala jsem.

Něco ve mně mi začalo radit, abych vzala nohy na ramena…

„Celý večer jsi taková přítulná a miloučká. Možná bychom neměli zůstávat jenom u líbáni, i když i to nám vážně jde…“

„Nepřibližuj se ke mně, je mi teprve patnáct, jasný? Nechci s tebou spát!“ křičela jsem na něj.

„Mladá a nezkušená, takové mám rád,“ zasmál se a pevně mě chytil.

„Au,“ uniklo mi ze rtů, protože mě držel opravdu pevně.

Asi jsem to měla předpokládat. Ono totiž, když si vedete opilou, a ještě k tomu zfetovanou holku, kamsi na kraj lesa, nebývá to dobrým znamením…

„Pusť mě,“ křičela jsem a snažila se mu vykroutit. „Přece mě k tomu nemůžeš nutit!“

„Zpočátku dělá drahoty každá, ale věř mi, že se ti to nakonec bude líbit,“ prorokoval a mrštil mnou o kapotu jednoho z aut.

Což bolelo jako prase…

Přimáčkl mě na ni celým svým tělem, ruce mi svíral pevně nad hlavou a já se nemohla pohnout. Najednou mi každý jeho dotek připadal odporný, a přestože jsem se ho ze sebe snažila všemožně shodit, nešlo to. Když mi dokonce roztrhl šaty už jsem se pomalu připravovala na to, že mě tu vážně znásilní, aniž by mu v tom kdokoliv zabránil a já si můžu ječet, jak chci, ale nikdo mě neuslyší.

Takhle blbě to dopadá, když se bavíte s cizími lidmi a berete si od nich bonbónky…

Bože! Já jsem tak neskutečně tupá, že druhého takového idiota, aby svět pohledal… 

Zčista jasna ho ale ze mě někdo strhl. Vymrštila jsem se do sedu, až se mi z toho prudkého pohybu zatmělo před očima. Uviděla jsem dívku zhruba v mém věku, oděnou celou v černém, jak Peetha drží zezadu za kůži na krku jako nějakého neposedného králíka.

Co to? Chtěla jsem se zeptat, ale neodvážila jsem se. 

Dívka se chvěla po celém těle a s odporem na něj shlížela. Peeth se nezmohl na nic, ale přesto se jí pokusil kopnout. Zřejmě se mu to po několika marných pokusech i povedlo, protože dívka naštvaně zavrčela a odhodila ho od sebe na několik metrů.

Viděla jsem ho, jak hlavou narazil přímo do dveří toho auta, na kterém jsem seděla. Celé auto se tím nárazem zatřáslo a já přistála na zemi plné jeho krve. 

Vyděšeně jsem kulila oči na dívku před sebou, která se chvěla po celém těle a vydávala u toho naprosto příšerné zvuky. Odvrátila jsem od ní pohled a znovu spatřila Peetha. Byl mrtvý, to mi bylo jasné hned, jak jsem slyšela ono pověstné křupnutí vazu, jak jeho hlava narazila do plechových dveří.

S hrůzou v očích jsem opět pohlédla na tu neznámou dívku. Přemýšlela jsem, co je asi zač a zda mě taky zabije.

Zdá se, že mě zkrátka není souzeno přežít tuto noc ve zdraví…

Kdo, že je ta dívka? Co má společného s Rachell? To vše se dozvíte v příštím díle, ale myslím, že je všem už nyní jasné, že tahle noc bude mít ještě dohru a to pořádnou. Průšvih nemá totiž jenom Rachell, ale i Cullenovi a osazenstvo z rezervace La Push. Což vám možná leccos napoví, ale i tak, máte nějaké typy?

Autor: chloe (Shrnutí povídek), mokasina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 31. kapitola: