Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sesterská pouta 11. kapitola

Sesterská pouta 11. kapitolaTy sny možná opravdu nic neznamenaly a já to jen přeháním, ale prostě jsem na to nedokázala přestat myslet. Navíc už jsem se tak trochu rozhodla, že udělám něco, co by mi Jacob se strejdou nejspíš neschválili... Příjemné čtení vám přejí chloe a mokasina.

11. kapitola

Tess

Ráno jsem se probudila jako poslední. Byla jsem trochu mimo, protože ačkoliv jsem svým snům nepřikládala příliš velký význam, ten sen, ve kterém mou sestru zachránil nadpozemsky krásný chlapec, se mi neustále vracel. Opakovalo se to noc co noc a celé dny jsem nad tím dumala. Už jsem z toho začínala být pěkně unavená.

Když jsem se trochu vzpamatovala, vylezla jsem z postele, trochu se zkulturnila a šla do kuchyně.

Strejda s Jakem mě pozdravili a já si k nim přisedla ke stolu. Všimli si už dřív, že jsem taková nesvá, ale začali se vyptávat teprve dnes. Teda hlavně Jake.

„Co je? Špatně jsi spala?“ zeptal se a já mu neochotně odpověděla.

„Tak trochu.“

„Určitě to je jen tím, že tě zítra čeká tvůj velký den. Je pochopitelné, že jsi nervózní a plná očekávání,“ snažil se mě uklidnit Billy.

„Ne, tím to není. Nemám obavu z nové školy, ale… Vlastně nic. Mám hlad, takže mě omluvte,“ vyvlékla jsem se z toho a pustila se do jídla.

Jako každé ráno nám i dnes Jake připravil vajíčka na můj nejoblíbenější způsob, čili míchaná. A nezapomněl ani na plátky slaniny a jarní cibulku. Jednoduše to bylo pro můj žaludek něco jako nirvána…

„Co dneska budete dělat?“ otázala jsem se ledabyle a přitom se cpala, jako by mi to chtěl někdo sníst.

„Já mám práci v servisu. Představ si, že nám tam někdo dovezl k opravě starou Alpinu, už se těším, až se jí kouknu pod kapotu,“ vtipkoval Jake.

„Tak to se fakt máš,“ ušklíbla jsem se, protože mě debaty o autech zase tak moc nezajímaly. Pro Billyho to ale neplatilo, a tak spolu započali vášnivý rozhovor na toto téma.

Já jsem si mezitím v klidu dojedla snídani, umyla po sobě nádobí a šla se do pokoje pořádně obléct.

Opět jsem si oblékla své oblíbené aladinky, avšak tentokrát v modré barvě a k nim červené tílko s modrým bolerkem. Právě jsem si ho zavazovala na prsou, když dovnitř vešel Jacob.

„Občas asi zapomínáš, že tohle je můj pokoj. Měl bys klepat,“ pokárala jsem ho s úsměvem.

„Mě neoklameš, Tess. Pověz mi, co se s tebou děje?“ požádal mě a usedl na okraj mé postele.

„Neděje se nic. Můžeš být v klidu,“ odbyla jsem ho a naposledy si ještě jednou upravila zavazování na bolerku.

„Tess, já myslel, že si vzájemně důvěřujeme,“ připomenul mi.

„Ach, tak jo,“ rezignovala jsem s povzdechem a posadila se vedle něj do tureckého sedu.

„Zdálo se mi o té naší bouračce.“

„To se ti stává často, že?“ zeptal se.

„Ano, ale tentokrát jsem tam viděla něco, co si prostě nedokážu jen tak vyhnat z hlavy…“

„Co?“

„Viděla jsem, jak mou sestru odnáší nějaký kluk s bronzovými vlasy. Vytrhl ji i se sedačkou z auta a... Je možné, aby má sestra žila?“ zeptala jsem se přímo.

„Jistě že ne. To se ti opravdu jen zdálo,“ vymlouval mi to.

„Byla jsem sice malá, ale ve snech se mi to vrací. Já myslím, že je to možná pravda. Věř mi, kdybys toho kluka viděl… On byl tak… Takovou fantazii zkrátka nemám, abych si dokázala vymyslet někoho takhle krásného,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale docházela mi slova.

Jacob okázale protočil oči a vůbec se celý tak nějak divně ošíval a pitvořil. Nechápala jsem, co blbne a skoro začínala pociťovat obavu o jeho duševní zdraví.

„Já tady mluvím o vážné věci, můžeš mi laskavě vysvětlit, co má tohle to tvé chování znamenat?“

„Promiň, to jen... To, jak jsi básnila o tom klukovi…“

„Zapomeň na toho kluka, jde mi o tu nehodu a o sestru. Ty víš, jak to tenkrát bylo? Jak se to stalo? Byl jsi u toho?“ spustila jsem dlouho potlačovaný příval otázek.

„Ne, já ne. Přivezl tě k nám šerifův zástupce, až když bylo po všem, ale to už jsme ti přece říkali,“ nechápal, co po něm ještě chci.

„Aha, a kdo mě teda z toho auta vytáhl?“

„Myslím, že řidič toho kamionu,“ řekl unaveně.

„Aha, a myslíš, že bych si s ním o tom mohla promluvit?“ vyhrkla jsem dříve, než jsem si to mohla pořádně promyslet.

„Nevím, k čemu by ti to bylo. Je to už spoustu let a já ani neznám jeho jméno. Je mi líto, Tess, ale je to tak, jak to je, a já už musím do práce,“ prohlásil a začal se sbírat k odchodu.

„Tak dík,“ povzdechla jsem si a natáhla se na jím uvolněné místo na posteli.

„Užij si poslední den prázdnin a nestresuj se kvůli snům, které dost možná ani nic neznamenají,“ poradil mi a zavřel za sebou dveře.

Měl pravdu. Ty sny možná opravdu nic neznamenaly a já to jen přeháním, ale prostě jsem na to nedokázala přestat myslet. Navíc už jsem se tak trochu rozhodla, že udělám něco, co by mi Jacob se strejdou nejspíš neschválili.

***

Vyběhla jsem z domu, nasedla na kolo a rozjela se do servisu.

Když jsem se ocitla před vchodem, schovala jsem se za roh a jakmile Jacob zalezl pod jedno z aut, vyplížila jsem se do jeho kanceláře a nastartovala počítač.

Najela jsem na internetový vyhledávač a postupně začala zadávat informace, které jsem si pamatovala a které se mohly jevit jako užitečné k tomu, abych získala kýženou informaci.

Zadala jsem tam místo, den a rok nehody. Také jména rodičů a naskočilo mi hnedle několik novinových článků o naší nehodě. Bylo to poměrně náročné prohrabovat se svou vlastní minulostí, připomínat si, o co všechno jsem byla připravena, ale naštěstí jsem se zdržela slz.

Asi po půl hodině hledání jsem konečně nalezla to, po čem jsem celou tu dobu pátrala.

Jméno řidiče kamionu.

Když jsem měla jeho jméno, nebylo těžké nalézt i jeho adresu. Opět se prokázalo, že mám štěstí, protože bydlel v městečku Cashall, což odsud bylo jen pár kilometrů. Sice bych to zvládla ušlapat na kole, ale to by trvalo a Jacob s Billym vždy trvají na tom, abych byla po setmění doma.

Zavřela jsem všechna okna na pracovní ploše u počítače a vypnula ho. Vyplížila jsem se z kanceláře a poprosila Leah, jestli by mi neschovala kolo někde v zadní části servisu.

Samozřejmě souhlasila a bez zbytečných otázek mě nechala odejít.

Šla jsem rovnou na stanoviště místních autobusových linek a vyhledala si nejbližší spoj do Cashall.

***

Cesta trvala přibližně půl hodinky, najít dům pana Simonse bylo mnohem těžší, ale i to se mi nakonec podařilo.

Přistoupila jsem k jeho domovním dveřím a stiskla tlačítko na zvonku. Byla jsem nervózní, ale bylo to něco, co jsem prostě musela zvládnout, takže jsem se vnitřně pochlapila.

„Dobrý den, hledám pana Luise Simonse,“ oznámila jsem postarší paní, která mi přišla otevřít.

„Mého manžela?“ nechápala. „A proč za ním jdete?“

„Víte, já bych se ho chtěla zeptat na tu nehodu, kterou měl před pár lety poblíž Forks,“ vysvětlila jsem.

„Proč? Copak to už není dávno uzavřená věc? Můj manžel za to nemohl, ale i tak si to dodnes vyčítá, ocenila bych, kdybyste nás již neobtěžovala,“ utrhla se na mě a chtěla mi zavřít dveře před nosem.

„Prosím, počkejte,“ vyzvala jsem ji. „Jsem Tess Swanová a jen bych se ho chtěla zeptat na pár věcí a také mu poděkovat, to on mě vytáhl z toho auta.“

„Vy jste ta malá holčička, co přežila tu nehodu?“ zarazila se a v očích měla spoustu lítosti, která se jí ovšem nedostala do tónu hlasu.

„Ano,“ potvrdila jsem.

Žena ještě chvíli váhala, ale nakonec ustoupila stranou a pozvala mě dál.

„Moc vám děkuji,“ řekla jsem a protáhla se dovnitř.

Byl to moc pěkný dům, takový útulný, akorát bylo dost znát, že v něm žije kuřák. Billy také zpočátku kouřil, ale kvůli mně s tím začal alespoň chodit ven, i když přestat zřejmě nehodlal.

„Tak se zatím posaďte. Manžel je na zahradě, já pro něj hned zajdu. Nedáte si čaj nebo něco?“ otázala se ještě.

„Ne, děkuji,“ odmítla jsem a prkenně se posadila.

Rozhlížela jsem se po obýváku a snažila se nevnímat ty prapodivné pocity, které připomínaly žaludeční křeče. Byl to zcela určitě strach.

Před pár lety byl pan Simons jistě atraktivní muž, dnes už ale připomínal spíše dědečka. Měl dokonce papuče. Pohyboval se pomalu a podpíral se hůlkou.

„Dobrý den, takže vy jste slečna Swanová?“ zeptal se, když ho žena přivedla a položila před nás dvě sklenice s vodou.

Přestože jsem říkala, že nic nechci, voda přišla vhod, protože mi náhle vyschlo v ústech.

„Ano, ale říkejte mi Tess, prosím,“ požádala jsem ho a napila se.

„Tak tedy, Tess. Co tě k nám přivádí?“

To byla logická otázka, jenže kde a jak začít?

„Víte, já… Ráda bych se zeptala, co si z toho dne pamatujete. Poslední dobou mívám zvlášť ošklivé noční můry a ráda bych… Já vlastně nevím. Asi bych jen chtěla vědět, jak to celé bylo,“ přiznala jsem.

„Opravdu nevím, jestli vám dám adekvátní odpovědi na vaše otázky. Neznal jsem vaše rodiče, přestože bydleli jen kousek odtud, takže…“

„To nevadí. Vychovává mě jejich nejlepší přítel a mám sestru, takže o nich mám dost informací. Spíš by mě zajímalo, jak přesně došlo k té nehodě.“

„No, ani o tom toho moc nevím. Auto vašich rodičů se dostalo do protisměru, já jsem jel ze zatáčky a i když jsem okamžitě strhnul volant, bylo už pozdě. Té srážce se nedalo nijak zabránit. Kolikrát jsem si říkal, že kdybych byl třeba rychlejší…“

„Miláčku,“ oslovila ho žena soucitně, stiskla mu ruku a posadila se vedle něj.

„Je mi líto, že vám nemůžu pomoci, nevím, proč jeli v protisměru, ale vyšetřování neprokázalo, že by váš otec požil alkohol, pravděpodobně za to mohla únava, ale nic z toho se bohužel nedá prokázat. Jsou to jen domněnky,“ uzavřel to.

„Aha, ano, já vím. Četla jsem, co se o tom psalo v novinách, ale… Jak jste mě vlastně zachránil?“

„Byl jsem několik minut v bezvědomí, ale jakmile jsem se probral, vydal jsem se k vám. Z auta už se kouřilo, zkoušel jsem tep u vašich rodičů, ale pro ně už bylo pozdě.“

Opět jsem se napila vody, protože se mi dělalo nevolno. Představa rodičů těsně po takovéhle nehodě by asi nebyla příjemná pro nikoho.

„Potom jsem si všimnul vás. Dveře byly otevřené a jedno ze sedadel chybělo, ale vy jste tam seděla v té dětské sedačce. Plakala jste, ale zdála jste se mi v pořádku. Vytáhl jsem vás ven a běžel s vámi do bezpečí. Chvíli nato se ozvala a exploze a přijeli hasiči, záchranka a policisté. Předal jsem vás jim a také se nechal ošetřit. Měl jsem vážný otřes mozku, takže mě odvezli v sanitce s podezřením na vnitřní krvácení.“

Mělo mi dojít, že jsem nebyla jediná, kdo ten den málem zemřel. Možná i ta noha, na kterou pan Simons kulhal byla pozůstatkem tohohle neštěstí, ale nechtěla jsem být indiskrétní, a tak jsem se raději nevyptávala.

„Ptal jsem se na vás v nemocnici, ale řekli pouze, že jste v pořádku a že je o vás postaráno. Až v novinách jsem se dočetl, že v tom autě bylo ještě jedno dítě, ale já… Neviděl jsem ji. Mrzí mě to.“

„Počkat, vy jste ji neviděl?“ vyhrkla jsem, když mi došel plný význam jeho slov.

„Ne, nevzpomínám si na ni. Proto se také zpočátku předpokládalo, že vůbec nebyla v autě, ale nakonec v novinách psali, že zemřela také.“

„A kdo zavolal tu sanitku, hasiče a policii? Říkal jste přece, že když jste se probral, vytáhl jste mě a chvíli nato se tam objevili…“ Byla jsem z toho zmatená.

„Ano, přesně tak to bylo. Také jsem se na to později ptal, ale řekli mi jen, že to byl nějaký anonym,“ opověděl mi.

„Myslíte si, že by bylo čistě teoreticky možné, že mou sestru někdo zachránil ve chvíli, kdy jste byl ještě v bezvědomí? Víte, já v těch svých snech totiž vídám nejen vás, ale ještě někoho dalšího,“ objasnila jsem mu, aby si nemyslel, že mi prostě jen přeskočilo.

„Teoreticky to možné je. Ten anonym musel být na místě nehody a čas by na to tedy měl, ale nemyslím si, že je moudré uchovávat si víru v nějaký dohad. Navíc by určitě vaši sestru předal lékařům, aby zkontrolovali její zdravotní stav, nemyslíte?“

„Takže se mnou souhlasíte? Myslíte si, že ty dveře někdo vytrhl a odnesl ji?“ chrlila jsem ze sebe zmatené otázky a poprvé si dovolila doufat, že by má sestra mohla být skutečně naživu.

„Slečno, je mi líto, ale myslím, že pro to existuje i mnoho jiných a o moc logičtějších vysvětlení. Dveře se zřejmě utrhly během té nehody, stejně tak sedadlo, je možné, že ho to vymrštilo z auta. Detaily samozřejmě neznám, ale vím, že vaše sestra byla prohlášena za mrtvou a k tomu je za potřebí nalezení tělesných ostatků, takže je mi líto a už prosím netrapte mého manžela,“ vmísila nám do hovoru paní Simonsová ne moc příjemným tónem.

„Máte pravdu,“ uznala jsem a začala se zvedat k ochodu. „Děkuji vám za váš čas.“

„Bylo mi potěšením, slečno Swanová a vězte, že se to všechno seběhlo hrozně rychle a má paměť už není, co bývala. Rád bych vám poskytnul důvod k naději, že vaše sestra může být naživu, ale bohužel to udělat nemohu,“ omlouval se mi.

„To je v pořádku. Já tušila, že je to jen hloupost, ale prostě jsem potřebovala ujištění, že to tak skutečně není. Děkuji, že jste mě zachránil, a kdybych pro vás mohla někdy něco udělat… Prostě bydlím v La Push, tak kdybyste třeba…“

„Tess, to byla samozřejmost. Každý slušný člověk by se na mém místě zachoval stejně, takže mi neděkujte a jestli pro mě skutečně chcete něco udělat, tak jděte prostě dál a nechte minulost minulostí,“ domlouval mi.

„Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe celá dojatá a objala ho.

Poté mě už paní Simonsová vyprovodila ze dveří, kde mi před odchodem div nevynadala, že jsem jejího manžela rozrušila…

***

Vrátila jsem se na zastávku autobusů, ale jelo mi to až za dvě hodiny, takže jsem se vyrazila porozhlédnout po Cashall.

Bylo to docela útulné městečko, v lecčems se podobalo Forks, ale bylo o něco větší, což bylo dobře, protože jsem měla spoustu volného času a neměla co dělat.

***

Když jsem dorazila domů, byla jsem unavená, ale musela jsem připravovat večeři. K Jakově a Billyho smůle jsem ale udělala jenom zapečené těstoviny. Na nic náročnějšího jsem už neměla sílu.

Poté, co přestali brblat, že dnes není na jídelníčku žádné maso, jsem se konečně mohla v klidu usadit za stůl a najíst se.

„Leah říkala, že jsi dneska byla u nás v servisu,“ začal Jacob.

„Jo. Byla jsem se projít a nechala jsem si tam kolo,“ potvrdila jsem, protože tohle zapřít prostě nemůžu.

„Aha. Vážně jsi tam byla jenom proto?“ ujišťoval se.

„Jaký jiný důvod bych k tomu jako měla mít?“ zeptala jsem se s nevinným kukučem.

„Tak jo. Všimnul jsem si, že jsi na mém počítači v práci hledala informace o té vaší nehodě, takže co mi k tomu řekneš?“ chtěl vědět a já si uvědomila, že jsem nevymazala historii.

Sakra!

„Co chceš slyšet?“ nechápala jsem a doufala, že o mém malém výletě do Cashall neví nic.

„Myslel jsem, že už jsme spolu na to téma hovořili tolikrát, že už nemáš žádné otázky ani nejasnosti.“

„Vždyť jo,“ souhlasila jsem, ale jenom proto, aby mě už dál nevyslýchal.

„Doufám, že už jsi zapomněla na ten svůj nápad. Hledat toho řidiče je totiž úplná hloupost, že, Billy?“ otázal se ho a hledal u něj zastání.

„No, pokud by ti to nějak pomohlo s těmi sny, možná bych se mohl zeptat Tomyho, jestli o to opravdu stojíš?“ zeptal se Billy.

„Co? Ne! Tati, nepodporuj ji v tom. Vždyť je to šílené,“ rozčiloval se Jake.

„Já si to nemyslím, takže co, holčičko? Mám mu zavolat?“ ptal se mě. „Třeba bude mít v papírech jeho adresu, nebo alespoň telefon.“

„Ne, díky, ale to nebude nutné,“ přiznala jsem a pozorovala Jacoba, jak náhle spokojeně chroupe véču.

„Víš to jistě?“

„Už jsem tam totiž byla.“ Přikývla jsem.

Jacobovi v ten moment zaskočilo. Billy ho musel poplácat po zádech, aby se neudusil. Koukala jsem na něj a on koukal na mě. Čekala jsem, s čím přesně se vytasí tentokrát.

„A co ses dozvěděla?“ zeptal se Billy, zatímco Jake se pomalu vzpamatovával.

„No, bylo to velice zajímavé, ale ukázalo se, že u té nehody byl ještě někdo další, takže ten kluk z mých snů, jak jsem o něm mluvila s Jakem, mohl být skutečný a tím pádem mohl i…“

„Tělo tvojí sestry se našlo spolu s rodiči. Nepřežila to. Smiř se s tím,“ štěkl Jake nekompromisně a bylo vidět, že se musí hodně ovládat, aby na mě nezačal křičet.

Nevěřila jsem svým uším…

„Už nemám hlad,“ prohlásil, zvedl se od stolu a vyběhl ven, celý naštvaný.

Váhavě jsem pohlédla na svého strejdu a ten jen pokrčil rameny.

„Už mám taky dost,“ řekla jsem a šla zpátky do pokoje, kde jsem si lehla na postel.

Nádobí koneckonců počká…

Je sice hezké, že mi netají, kdo byla moje rodina, ale něco přede mnou přeci jenom skrývají, pomyslela jsem si a byla si tím jistá. Billy možná ne, ale Jake určitě.

Zítra ale začíná škola, takže se musím pořádně vykoupat a taky, že ano.

Umyla jsem si hlavu a pořádně se vydrhla. Asi po hodně relaxace jsem vylezla z vany, pořádně se usušila a kriticky na sebe pohlédla do zrcadla. Pořád se mi nezamlouvaly mé vlasy.

Tak moc bych je chtěla mít jako Bella…

Vylezla jsem z koupelny a šla zkontrolovat strejdu. Seděl před televizí a sledoval zprávy. Pravda, na spánek bylo ještě brzy, ale já už dnes nehodlala trávit čas mimo postel.

„Tak, jdu spát, ráno vstávám do školy. Pozdravuj Jacoba, až přijde a vyřiď mu, že jsem ho nechtěla tak moc naštvat.“

„Dobře, holčičko, dobrou noc,“ řekl mi na oplátku, aniž by odtrhl zrak od obrazovky a já protočila oči.

Zalezla jsem do pokoje a chvíli si ještě četla, ale po chvíli jsem usnula s knížkou na obličeji.


 

Moc vás prosíme o vaše názory a komentáře...

chloe x mokasina


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sesterská pouta 11. kapitola:

 1
2. :D
14.11.2015 [18:39]

Superní, dodej prosím další kapitolu co nejdřív Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. matony
13.11.2015 [20:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!