Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šeptání přání 2. kapitola

03.02.2012 (17:30) • TSD • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2255×

Esmé

Seděla jsem u sebe v kanceláři a přemýšlela, co mám dělat. Když máte nekonečno času v noci, tak vám brzy většina nápadů zmizí.

Otevřela jsem si notebook a zapnula ho. Jak se asi jmenují ty stránky, kde si můžeš psát s přáteli? Hm. Jo, už vím - Facebook.

Zadala jsem to do vyhledávače. Najednou mi tam vyjela nějaká tabulka, abych se zaregistrovala. Jméno, příjmení a datum narození? Sakra, asi si budu muset dát jiný. Tak jo, a teď už stačí kliknout na vytvořit profil. A je to.

Nahrát fotku. Tak jo, dáme si tu moji nádhernou fotku v plavkách. Tak, a je to. Áááá. Aroušek Teploušek Volturi, Caius Manekýn Volturi, Marcus Hnědovlásek Volturi a Dr. Carlisle Cullen žádají o přátelství. Tak proč ne. A všechny jsem si přidala.

Na chatu:

Aroušek: Jak se vede, Esmé?

Sexy Esménička: Proč se ptáš, Aro?

Aroušek: Jen tak. :D Jo, abych nezapomněl, mám tě pozdravovat od Jane a Aleca.

Sexy Esménička: No, proto. :P Jo, Jane a Aleca ode mě taky pozdravuj.

Aroušek: Tak jo, já už musím, papa Sexy Esméničko. <3

Sexy Esménička: Zalez, teploušku. :DD

Tak to bychom měli. Aro si ze mě dělá legraci. Caius mi okomentoval profilovou fotku se slovy: Příště si sem dej fotku, kde budeš celá nahá!

A Marcus… ten se ani nepokusil mi napsat.

(…)

Stála jsem přede dveřmi Katarínky. Pomalu jsem je otevřela. V pokoji byla tma od záclon, které zakrývaly okna. Mně to bylo ale jedno, protože ve tmě vidím stejně jako na světle. Došla jsem k velké posteli s nebesy, kde sladce spala ve stovce polštářů a plyšáků moje Katarínka.

„Kaťušku, vstávej. Je krásný den,” řekla jsem jí a přitom jí odhrnula peřinu z těla.

Podívala se na mě jako na osobu, kterou by chtěla s klidem ihned popravit. „Mami!” rozkřikla se najednou na mě. „Proč mě musíš budit?! Když mám tak krásný sen! Tobě by se taky nelíbilo, kdybych tě probudila! Zdálo se mi o tátovi a ty si mi ten sen zkazila! Nenávidím tě!” křičela na mě a v očích měla slzy, které už přetekly. Tekly jí po tvářích, po krku a spadaly na modré saténové přikrývky. Šla jsem k ní a objala ji. Vím, že byla na mě naštvaná, ale ochotně se přitiskla ke mně do náruče a plakala.

Najednou přišla do pokoje Danuška. Měla v rukách kusy oblečení, přes které ji nebylo ani vidět. Katy si okamžitě usušila oči a spěchala jí pomoct. Když jí vzala oblečení a položila ho na židli, tak viděla, že si ji sestra prohlíží.

„Proč si brečela?” zeptala se jí ustrašeně. Koukala chvilku na ni a potom na mě. Já nevěděla, jak jí říct, proč její sestra brečela. Zmínka o jejím otci ji vždy tak vystrašila a rozesmutnila.

„Proč bych měla brečet? Byla jsem v koupelně a myla si obličej a potom si přišla. To je vše. Nemusíš se ničeho bát,” řekla jí Katy a mně se ulevilo.

„Tak jo, holky. Máme dneska napilno. Teď je 5:35. Takže honem vykoupat, obléknout se a hurá na snídani. Mezitím já napíšu email do práce, že dneska nedorazím,” řekla jsem jim plány na ráno.

Katy okamžitě zmizela v koupelně. Danka ke mně přišla a políbila mě na tvář. „Dobré ráno,” řekla a vyšla z pokoje do své koupelny.

Já šla zpátky do své kanceláře. Sedla jsem si na židli za psací stůl a otevřela šuplík. Vytáhla jsem štos papírů a našla tam ten, který jsem potřebovala.

Naskenovala jsem ho do notebooku a odtamtud odeslala na emailovou adresu nemocnice. Potom jsem se ještě podívala na Facebook. Několik desítek žádostí o přátelství. Potom mě Marcus pozval na událost: Smrt Justina Biebera!

Tak na to nemám. Zaklapla jsem notebook. Potom jsem vstala a šla do kuchyně.

Holky už seděly u jídelního stolu a jídlo do nich padalo jako nikdy předtím. „Dámy! Jestli si myslíte, že když se přejíte, tak kvůli tomu nepůjdete do školy, tak to se šeredně mýlíte!” řekla jsem jim a vzala poštu, která byla na kuchyňské lince.

Přisedla jsem si k holkám. Ty už se tolik necpaly. Koukaly z jedné na druhou a někdy jim zabloudil pohled ke klíčkům od jejich motorek.

Zvedla jsem se a upíří rychlostí klíčky vzala a strčila do kabelky. Pak jsem si zase sedla ke stolu a dál si četla účet, kolik musím zase zaplatit peněz za telefonování mých dvou roztomilých holčiček.

„Mami, musíme vážně do té školy?” zeptala se Katy a Danka pokyvovala hlavou na souhlas. Já jsem položila účet na stůl a podívala jsem se na ně. Vypadaly vážně hrozně. Byly víc bledé než obvykle a k tomu rudě opuchlé oči, jako kdyby se každou chvíli měly rozbrečet.

„Holky, já vím, že se vám tam nechce, ale do školy chodit musíte. A tady máte výhodu v tom, že můžete do školy chodit skoro každý den. A o tom jste vždycky snily. Tak tady teď nedělejte ze sebe chudinky a běžte si vzít kabelky. Vyrážíme!” řekla jsem jim a vstala od stolu. Holky se na mě koukaly. Potom se zvedly a beze slova odešly do svých pokojů.

Já jsem pomalu vyrazila přes kuchyň do garáže. Vzala jsem klíčky, které ležely na skříňce, a odemkla jedno ze tří aut. Milovala jsem ho nade všechno. Samozřejmě, že víc jsem milovala své dcery, ale kdyby mi na tohle auto někdo šáhl, bylo by po něm, než by stačil říct slovo pomoc.

Sedla jsem si za volant a otevřela garáž. Vysunula jsem okénko a zavolala do domu: „Dámy, jestli okamžitě nevylezete z těch pokojů a nenastoupíte si, tak vám zaručuji, že skončíte týden sami s Felixem a Demetrim ve sklepení volterského hradu.”

Asi za půl sekundy už holky seděly v autě a zapínaly si pásy. Jo, tak takhle se mi to líbí. Nastartovala jsem auto a vyjela z garáže.

(…)

„Tak, holky, jsme tady. Vystupte si a běžte do támhleté budovy. Já pojedu nakupovat do centrálního obchodu v Seattlu,” řekla jsem a nevšímala jsem si vražedných pohledů mých dvou dcer.

“Kaťuško, jdeme!” řekla Danka. Odepnula si pás, vzala si svou značkovou tašku Puma, a vyšla z auta. Katy udělala to samé. Venku se na sebe podívaly a potom vyrazily k budově. Já jenom na ně koukala.

„Co to do nich vjelo?“ přemítalo se mi v hlavě.

Otevřela jsem okénko a vyndala si mobil. Najednou jsem to ale ucítila. Pach upíra. Začala jsem koukat po okolí a potom jsem to spatřila. Šest upírů, s nimi byl i jeden poloviční upír, a to snad není možný. Byl s nimi i vlkodlak. Ten objímal tu poloupírku.

Pak jsem si toho ale všimla. Jeden z upírů, takový svalnatý, koukal po mé dceři. Abych byla přesnější, koukal po mé Danušce.

Najednou mi zazvonil mobil.

„Ano?!” zeptala jsem se a pořád koukala na toho hromotluka.

„Mami, nechceš už odjet?! Děláš nám tu pěknou ostudu! Jo, a abych nezapomněla, mohla bys nám koupit pár knížek. Dík!” řekla a típla to.

Najednou se ten hlouček, který jsem pozorovala, začal nahlas smát. Jedinej, kdo se nesmál, byl ten hromotluk. Koukal se totiž na mě a potom na budovu, kde byly mé dcery. „No, to snad ne,“ řekla jsem si a otočila klíčky v zapalování.

Motor nastartoval a já okamžitě vyjela z parkoviště a sjela na silnici do Seattlu.

Dana

Viděla jsem, jak se její auto ztrácí v dáli. Konečně, už jsem myslela, že nikdy neodjede.

„Co si vlastně o sobe myslí?!” zeptala se mě pobouřeně sestra. Koukala jsem ještě do dálky, kde její auto zmizelo. Vůbec jsem si nevšimla, že na mě sestra mluví.

„… tak co si o tom myslíš?” zeptala se mě.

„Že máš naprostou pravdu,” řekla jsem a potom jsem vykouzlila svůj dokonalý úsměv.

„Tak jdeme, ne?” řekla Katy a už bylo vidět, že její vztek asi brzo přeteče.

Prošla jsem dveřmi, které otvírala, a potom jsem pohledem zabrousila na jednoho úzkého kluka, který se opíral o terénní auto. Byl moc hezký a koukal na mě. Najednou jsem uviděla jednu blonďatou dívku, která byla obtočená kolem jeho pravé paže a povídala si s jednou menší dívkou s černými krátkými vlasy.

„Danuš! Dělej, už zvonilo!” křičela mi Katy do ucha. Otočila jsem se a vyrazila s ní chodbou. Asi v půlce chodby jsme se rozloučily. Nechtěly jsme spolu chodit do třídy, a tak máme každá jinak přeházené hodiny.

Podle plánku jsem šla až na konec chodby, kde byla třída chemie. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Všichni už seděli na svých místech. Všimla jsem si, že jedna lavice u okna je prázdná. Konečně bych nemusela s nikým sedět.

Šla jsem k učitelovi a dala mu nějaký kus hadru, co jsem dostala. Prý mi to mají všichni učitelé podepsat a na konci dne jim tom mám dát do kanceláře. Jsem zvědavá, kolika učitelům tohle zapomenu dát.

Učitel jenom třídě řekl, jak se jmenuji, a pak mě poslal do volné poslední lavice. Když jsem šla uličkou, tak jsem viděla několik párů očí na mně.

Sedla jsem si k oknu a vyndala sešit a penál. Učitel už dávno začal vykládat látku. Po deseti minutách od začátku hodiny přišel do třídy on. Vypadal zvláštně, ale i roztomile.

“Promiňte, pane profesore Vlasáku,” omluvil se a šel si sednout vedle mě. Já na něj koukala. Učitel jenom přikývl a dál probíral atom vodíku.

Koukala jsem z okna a přitom čmárala něco na papír.

„Umíš hezky kreslit,” řekl někdo vedle mě hlubokým hlasem. Rychle jsem se podívala na papír a zjistila jsem, že jsem celou dobu kreslila obličej mého otce.

„Kdo to je?” zeptal se po chvilce, když dál koukal na papír.

„No, je to můj… otec!” řekla jsem a do očí se mi draly slzy. On si toho všiml. Vzal ten obrázek do ruky a dál si ho prohlížel a potom z ničeho nic mi vrazil pěstí do obličeje. Já spadla na zem a koukala se na něj.

„To je můj otec a ty mi ho brát nebudeš!” A potom bylo přede mnou černo.

3. kapitola

Chtěla bych se moc omluvit, že to tak trvalo. Doufám, že se vám kapitola líbila, a že si rádi přečtete další. Holky je mi líto, ale pokud nebude aspoň 10 komentářů, tak další kapitolu nevydám.

Jinak bych chtěla tuto povídku věnovad KatariEsmeCullen za to, že má se mnou tolik trpělivosti a také za to, že už mě neudala na policii za týrání smíchu, které zařídily mé sny. Jinak jsi moje beruška, a to navždy. Jo, a děkuju, že jsi mi dovolila otisknout naše jména v povídce.

Další poděkování patří WhiteTie za to, že je tak ochotná mi vždy opravit povídky. A to vám povím - potřebuje to pevné nervy. Jinak mám tě za to moc ráda.

No, a to je pro dnešek asi konec. Vaše TSD

Autor: TSD (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šeptání přání 2. kapitola: