Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šeptání přání 1. kapitola

02.01.2012 (15:15) • TSD • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1501×

Emmett


Seděl jsem v mém krásném novém autíčku. Vedle mě seděla Alice a něco si pořád zapisovala do diáře. Trochu jsem se nahnul, abych se podíval, co to je, ale ona ho zaklapla a podívala se na mě takovým přísným pohledem, že jsem se zase soustředil na řízení.

Přijeli jsme na parkoviště naší střední školy. Alice hned běžela do náruče Jaspera, když jsem se ale koukl pořádně – Rosalii jsem nikde neviděl!

„Alice, kde je Rosalie?“ ptal jsem se jí naléhavě. Ta se jenom usmívala a nic neřekla. Koukl jsem se na Jaspera, ale ten jen udělal, že si zamyká pusu. Naštval jsem se a vytáhl z kapsy mobil. Klikl jsem na rychlé vytáčení a zmáčkl jedničku. Přiložil jsem si mobil k uchu a čekal. Jedno zazvonění, druhé zazvonění a najednou nic. Koukl jsem se na mobil a uviděl jsem, že mi Rosalie ten hovor típla.

Podíval jsem se na Alici, která se dusila smíchy. Jasper vedle ní se už válel na zemi v křečích. Jenom jsem si odfrkl a vydal se do třídy. Cestou jsem si mumlal, jak můžu mít tak pitomé sourozence. Najednou jsem vrazil do jedné dívky. Spadla na zem a knížky, které měla v ruce, jí spadly a válely se kolem ní. Koukl jsem se na ni a začal se smát na plné kolo.

„No jo, no. Jen se směj, Emmette! To ti jde vlastně nejlíp! A pomoz mi vstát!“ kříčela na mě Bella.

Podal jsem jí ruku, ale pořád jsem se smál na plný kolo. Bella se na mě jenom pohrdavě podívala a začala sbírat knížky. Když to všechno měla hotové, vzal jsem jí knížky a šel s ní do učebny.

„Kde je vlastně Rose?“ zeptala se mě Bella a já jsem přestal s posledníma kapkama smíchu. Podívala se na mě a uviděla můj ustaraný výraz. Já se otočil na druhou stranu, aby mi neviděla do očí.

„Nevím, kde je, Bello. Volal jsem jí, ale típla mi to,“ řekl jsem a ona se zastavila. Koukl jsem na ni a ona jenom koukala do prázdna a najednou jí začaly cukat koutky, a pak se začala smát nahlas. Já na ni koukal jako na blázna a říkal si v hlavě, jak Edward může s ní chodit.

Bella se začala uklidňovat a pro mě to byl rozkaz, že se mám začít zase hejbat. Koukl jsem se na obálky knížek, které jsem držel v ruce a začal se smát.

Přes kašel smíchu jsem se jí zeptal: „Belluško, od kdy věříš na upíry?!“ Bella se na mě nepodívala a jenom řekla: „Od té doby, co s jedním chodím a také od té doby, co s ním a jeho rodinou budu slavit Vánoce!“

Najednou sebou Bella škubla a já věděl, co to znamená. Něco vyzradila. Najednou ale začalo zvonit a i my rychle zapadli do třídy a měli jsme štěstí, že tam ještě učitel není.





Carlisle


Vešel jsem do nemocnice a rovnou zamířil na recepci. Kolem mě byla nějaká panika. Koukal jsem na lidi, ale také na doktory a sestry. Najednou jsem záviděl Edwardovi, že umí číst myšlenky. Došel jsem k recepci a koukl na sestřičku, která hrála na počítači karty. Odkašlal jsem si a ona nadskočila metr vysoko. Podívala se na mě a přinesla mi papíry s pacienty, které budu dnes mít.

„Pane doktore Cullene, dnes k vám přijde jedna nová sestra. Bude s váma v kanceláři,“ řekla a já se na ni díval, jako kdyby mi řekla zprávu o konci světa.

„Ale... Ale proč?!“ soukal jsem ze sebe. Ona se na mě jenom usmála a podala mi její životopis, potom se otočila a vrátila se zpátky ke kartám. Já jsem tušil, že z ní už nic nedostanu, a tak se vydal k výtahu.

Zrovna tam nastupovala sestra Sarah. Podržela mi dveře a potom zmáčkla čudlík do posledního patra. Najednou ale zmáčkla stop.

„Děje se něco, Sarah?“ zeptal jsem se jí a hypnotizoval její výstřih. Koukla se na mě a potom odpověděla: „Carlisle, Carlisle, mám pro tebe dobrou zprávu.“ Podíval jsem se na ni.

„Jakou?“ Doufal jsem, že to bude něco lákavého. Usmála se a řekla: „Budu se vdávat!“ Když to vyhrkla, tak jsem celý znehybněl. Co to řekla - vdávat?! To si snad ze mě dělá legraci.

„A proto jsem dala výpověď!“ Pak zmáčkla start a jeli jsme do posledního patra mlčky. Ona byla asi tak šťastná z toho, že mi to řekla a já kvůli tomu, že jsem si myslel, že budu první upír, který dostane infarkt.

Když jsme dojeli a otevřeli se dveře výtahu, rychle jsem vyrazil do ordinace. Hodil jsem papíry na stůl a koukal na fotku na stole. Byl jsem tam já, Sarah a moje bývalá manželka Mia.

Ach, Mio. Kdybys věděla, co chce naše sestřenice udělat. Ty bys jí dala díl, ale ne, ty ses musela rozvést a odjet do Volterry. Sakra, že já tě někdy s Arem seznámil. Kdybych to neudělal, nic by se nestalo. Samozřejmě o nás věděl. Ale to nikdy neznamenalo, že se rozvedeme!

Najednou někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ křikl jsem.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla mladá žena. Měla krásné hnědé vlasy, které se jí trochu vlnily. Vypadala jako bohyně, ale najednou jsem ucítil  přes krásnou vůni parfému něco zvláštního, byla to upírka!

Koukal jsem na ni a ona se na mě usmála, vešla dovnitř a zavřela dveře. Šla pomalu k mému pracovnímu stolu. Natáhla ke mně ruku.

„Slečna Esmé Plattová,“ řekla krásným zvonivým hlasem. Já její ruku přijal.

„Doktor Carlisle Cullen, moc rád vás poznávám, slečno Plattová,“ řekl jsem a já nevěděl, kde se to ve mně vzalo.

Došel jsem za svůj pracovní stůl a rukou naznačil, aby si sedla naproti. Když usedla, sedl jsem si také.

„Takže, slečno Plattová, proč jste požádala o místo sestry zde v nemocnici, a k tomu na dětském oddělení?“

„Přistěhovala jsem se sem před týdnem a napadlo mě, že bych mohla dělat zde doktorku, ale potom mi řekli, že bych musela dělat nejdřív sestřičku, a tak jsem to vzala takhle,“ řekla a usmála se na mě.

Koukal jsem na ni a potom mi docvaklo, že to není vůbec špatný nápad, mít tak nádhernou sestřičku. Tak jo, já ji vezmu, ale pod podmínkou že mi toho za ten čas o sobě řekne víc, rozkázal jsem si.

„Slečno, zítra v osm hodin ráno budete zde v kanceláři a pomáhat mi s pacienty.“

Její úsměv se roztáhl a ukázala mi krásné, bílé zoubky. Já myslel, že asi omdlím.

„Mockrát vám děkuji, pane doktore Cullene. Zítra v osm tu budu.“ Naposled se na mě usmála a potom se zvedla a odešla.

Já na ni pořád koukal, dokud se dveře nezavřely. Potom jsem se zvedl a šel si vzít plášť. Když jsem se vrátil ke stolu, tak jsem vzal papíry s jejím životopisem a pročetl jsem si je.

Potom jsem šel ordinovat.

...

Večer, po sedmé hodině, jsem už jel v mém krásném autíčku domů. Přitom jsem si zpíval písničku, kterou hráli v rádiu.

Zaparkoval jsem před domem a vyrazil zadními dveřmi do domu. Edward a Jasper seděli na gauči a pozorovali wrestling. Já se na chvilku zastavil a koukal s nima. Přitom jsem si spočítal, kolik asi tak chlapů skončí zítra v nemocnici.

Vydal jsem se pomalu nahoru. Slyšel jsem nějaký křik. Hned jsem poznal, že je to Rosalie. Ach jo, oni s tám vážně nemůžou počkat až na noc!

Vydal jsem se k sobě do pokoje. Lehnul jsem si na postel a vytáhl z nočního stolku knížku. Tahle mě vždycky uklidní.

Najednou mi někdo zaklepal na dveře.

„Alice, pojď dovnitř,“ řekl jsem jí, aniž bych vzhlédl od knížky. Rozrazila dveře a usedla na mojí postel.

„Tak co na ni říkáš?“ ptala se mě nadšeně.

„O kom mluvíš, Alice?“ Samozřejmě jsem věděl, o kom mluví.

„O kom asi, přece o Esmé!“ Přitom rozhodila ruce.

„Ty myslíš slečnu Plattovou?“ Jo, choval jsem se jako trotl, ale jinak to nešlo.

„Já myslela, že máš z ní radost, ale asi jsem se spletla.“ Nepoznával jsem ji v tom hlase. Byla najednou smutná, nebylo v ní nic jenom smutek a smutek.

„Alice, já to tak nemyslel.“

„Já vím, ale já měla vidinu. Řeknu ti ji až někdy jindy. Jasper mě chce vzít do kina. Tak čau!“ A pak zmizela.

No, tak to jsem zvědavý na zítřek. Na slečnu Plattovou a na tu vizi, kterou měla Alice!

2. kapitola

Autor: TSD (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šeptání přání 1. kapitola: