Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 30. kapitola

See through the evil eyes - 30. kapitolaMyslím, že asi všichni pochopili, že konec, leč plouživě, se přibližuje. Trochu se "stydím" za S. chování, jak už tomu snad často bývá, když člověk píše v první osobě. Přesto přeji příjemné počtení...

Noc jsem kupodivu přežila bez vyrušení. Neodvážím se tvrdit, že to bylo způsobeno „rozhovorem“ v Caiově pracovně; jediné, čím jsem si byla jista, je, že něco se tu setsakramentsky změnilo.

„Le déjeuner,¹“ vzbudil mne vlídný hlas. Vmžiku jsem zatřepala víčky a poněkud zmateně zírala do Demetrovy tváře.

Stál nade mnou, tác se skromnou snídaní mi podstrčil na klín. Snažila jsem se rozluštit výraz v jeho očích, ale všechno bylo poslední dobou natolik podivné, že se není čemu divit, když jsem jeho nezvyklý příchod nerozebírala dál.

„Bohužel nastupuji za minutku do služby, takže, excusez-moi, mademoiselle. À bientôt.²“

Otočil se, a tak stejně rychle, jako přišel, i odešel. Zůstala jsem vyjeveně zírat do protější zdi, nic mi nedávalo smysl. Vytasila se mi vzpomínka na včerejší událost v koupelně, ale po chvíli jsem ji zasunula zpátky do poličky vzpomínek. Jediné, co mě teď vyloženě zajímalo, byly podivné změny v chování jich jednotlivých.

Jako by tu působila nějaká neviditelná síla, zoufala jsem nad šálkem teplého čaje. Jako by tu bylo cosi, co já nedokážu rozpoznat. Cítila jsem, že mi něco uniká, a to něco, co mi uniká, je něco nevýslovně podstatného; něco, co řídí celý tento systém zkázy. Snažila jsem se na to přijít, ale moje mysl byla za poslední týdny natolik otupělá, že si to zaboha nemohla uvědomit. Tím ale moje přesvědčení neklesalo, ba naopak, nabývalo na intenzitě.

Také mne znepokojovalo, co se to děje s Demetrim a Alecem. Samozřejmě, neměla jsem právo, ani chuť vědět, oč se jedná; znepokojovalo mne to, že jsem věděla, že já v tom mám velkou zásluhu. Prozatím jsem nevěděla, jak velkou, ale cosi mi našeptávalo, že možná větší, než si jen odvážím pomyslet. Nechtěla jsem nad tím dumat dál, ale zarážela mne myšlenka, jako by si vyměnili role! Marně jsem namáhala svou chorou mysl, aby se zkusila případ vyřešit.

Všechno špatně, všechno špatně, opakovala jsem si, když na mne doléhal pocit, že jsou všichni divní, jako naruby obrácené rukavice. Nechtěla jsem, aby se ke mně Alec otočil zády a na jeho místo se přifařil on. Stále jsem ale mohla děkovat Bohu za to, že tu je pořád alespoň jedna duše, která mne drží nad vodou.

Celé ráno proběhlo v klidu. Mými jedinými společníky byl tlukot mého vlastního srdce a tichý dech. Tento den se však stalo něco krajně důležitého, co přesně nedokážu popsat slovy; něco, co mi nahánělo strach i úlevu. Cítila jsem, že v hloubi duše se mi cosi ustaluje, uklidňuje a utichá.

* * *

Zase se smrákalo. Dnes ke mně nepřišel téměř nikdo, jen stále Felix se svým hněvivým pohledem mi přiházel nosívat jídlo.

Celodenní samota v pusté cele na mne už neútočila tolik jako předtím. Kývala jsem se do stran, čas pro mne již znamenal to nejmenší.

Náhle jsem rukou zavadila o něco tvrdého a chladného. Podivila jsem se. Rukou jsem zopakovala pohyb, kterým jsem zasunovala prostěradlo ke zdi. Teď jsem to již nahmátla úplně. Se vší mou zachmuřeností jsem shledala, že je to oblázek věnovaný Alecem.

Tato skutečnost na mne zapůsobila více, než jsem předpokládala. Tiskla jsem ho v dlani, ale nebyla si jista, jestli v něm cítím to, co jsem cítit chtěla; nevěděla jsem, jestli stále slouží k tomu, abych si ho jím připomínala. Sice ztěží, ale zabránila jsem, aby se mi oči zaplavovaly slzami.

Podněcovala mne k tomu taky spousta vzpomínek, které se mi vybavovaly. Domov... S hlubokým žalem jsem vzpomínala na svou matku, na můj pokoj, na bratra, na to, co asi teď dělají...

Po chvíli jsem svůj dětinský stesk však zasekla. Cítila jsem, jak ve mně pracuje nějaký proces; odhodila kamínek do kouta a rozhodla se, že půjdu spát. Jedině zdravý spánek mi může pomoci.

* * *

Sice jsem postřehla, že Demetri říkal: „uvidíme se později,“ ale  rozhodně by mne nenapadlo, že to bude hned další ráno.

Nerozumněla jsem přesně tomu, co se uvnitř mne děje – nicméně, nerozumněla jsem v poslední dob ničemu – ale jakmile narušil harmonii dnešního rána, začal mi vadit.

„Co tu chceš?“ odvážila jsem se nasadit vyčítavý tón. „Přišel sis napravit reputaci?“

Útok ho očividně překvapil. „Ne,“ odpověděl nakonec klidně.

Zatnula jsem zuby, aby ve mně hněv nepřerostl.

„Všichni jste tak falešní,“ prskla jsem po něm svou myšlenku znechuceně. Nechtěla jsem nic, jen se ho prostě zbavit a trpět osamotě.

Ignoroval mne. „Jak se cítíš?“

„Nijak zvlášť,“ odpověděla jsem popravdě. Co ode mě chce?

Zadívala jsem se na něj. Stále mne upřeně pozoroval; znepokojovalo mne, že jsem nevěděla, o čem přemítá.

„Moc dlouho to už nevydržíš,“ pronesl po chvíli.

Znovu jsem k němu vzhlédla. „Dík za povzbuzení,“ odsekla jsem. Jedině on u mne dokázal odemykat schránku vzteku.

Neměl se k odchodu. Po delší odmlce zašeptal: „Už jenom týden...“

Ztuhla jsem.

V hlavě mi to začalo poprvé za ty dny šrotovat. Neuvědomovala jsem si, že se čas tolik přiblížil... A stále se krátí.

Po chvíli mlčky odešel a já se znovu ocitla sama se svými chmurými myšlenkami.

Celý den už ke mně, jako obvykle, nikdo nezavítal. Neznepokojovalo mne to, jen jsem stále nemohla z hlavy vypudit to, co mi Demetri řekl.

Už jenom týden...

* * *

Nedokázala bych ani slovy popsat, jak proběhlo moje dnešní probuzení.

Stále jsem spala – a v tom mne něco probudilo, snad nějaký pohyb, nějaký zálesk. Zamžourala jsem očima, ale sluneční paprsky se mi vpletly do řas a já pro ně viděla tak málo.

Náhle se mne ale zmocnil prudký pocit něčí přítomnosti. Posadila jsem se na posteli – a ke všemu mému údivu to byla pravda...

Dívala jsem se zpříma do Alecovy tváře, který seděl na kraji postele a sledoval mne s nepatrným úsměvem. To všechno mne tak šokovalo, že jsem se nevzmohla ani na jediné slovíčko, jen jsem si raději nastlala polštář tak, abych mohla sedět.

Bylo to všechno až moc kouzelné, jako by to byl jen sen. Sluneční paprsky dopadaly na jeho kabát, obkreslovaly protáhlé okno, jak slunce vycházelo, napříč celým pokojem. Knoflíky na jeho uniformě se jemně blyštily.

Nedokázala jsem spočítat, jak dlouho tato chvíle trvala, bylo tu tolik jiných věcí, na které jsem se měla soustředit.

Věděla jsem, že to kouzlo musí někdo narušit. To bylo více než jasné, ostatně, nikdy mi nebylo dopřáno zrovna moc útěchy. Co se ve dveřích ukázal Demetri, jako by se do bubliny prasklo špejlí a celá magie pominula. Všechno se opět stalo všedně obyčejným; až to bylo smutné.

Zaregistrovala jsem krátký pohled, který si vyměnili. Ztrnulá atmosféra pominula, když Alec beze slova odešel. Jak odcházel, věnoval mi kyselý úsměv.

Demetri, naopak ode mne, jeho odchod očividně uvítal. Podal mi tác se snídaní, oči na mne upřené. Nechápala jsem to, ale věděla jsem, že mne to ničí.

„Jestlipak víš, kdo je to femme fatale?“ otázal se s lehkým uculením. Napřáhl hřbet ruky, aby mne pohladil po tváři.

Uhnula jsem. „Nejsem femme fatale.“ Svou otázkou mne sice překvapil, ale rychlé reakci jsem se neubránila.

„Sylvio,“ zašeptal zlomeným hlasem.

Nesnažila jsem se celou situaci chápat. „Co potřebuješ?“

Zastavil se v půli kroku. Znovu ke mně přikročil a pozoroval mne.

„Donesu ti něco na povzbuzení,“ prohlásil a v hlase se mu značila starost.

„Proč to všechno děláš?“

„Myslím, že na to znáš odpověď.“ Hlas měl klidnější než kdy předtím.

„Tak mi pomož utéct,“ zeptala jsem se s náhlou a bláhovou nadějí. Jen, co jsem to dořekla, přála jsem si nejraději nafackovat, že jsem něco takového mohla jen vypustit z úst.

„To nemůžu,“ odpověděl náhle chladně.

Schoulila jsem se do sebe a přála si, ať se něco stane, ať se propadnu do země nebo cokoli. Ještě stál nade mnou.

Zanedlouho zmizel z pokoje. Podle mých úsudků to vypadalo, že už se nevrátí.

* * *

„Už se o tobě hodně mluví,“ oznámil mi váhavě. Sjel ke mně pohledem a tázavě se u mého zastavil.

Pokojem zářilo časné ráno, snídaně stála položená pod postelí. Nezajímala mne, zajímala mne jen jediná věc – aby tu alespoň ještě chvíli zůstal. Nedokázal pochopit velikost síly, kterou mi dodával na přežívání; a já se mu nedivila, jen mu byla plně odevzdána vděkem.

Zamrkala jsem. „Kdo?“

Pokrčil rameny, jakoby ho ta věc absolutně nerozrušovala. „Kruh kolem Caia. Řeší se ta šaškárna,“ zazubil se na mě, ale posléze se zatvářil vážně; jako by si rychle uvědomil, že ona „šaškárna“ má větší vážnost, než aby se na její účet mohlo vtipkovat.

„Šaškárna?“ zopakovala jsem a cítila, jak mi to slovo rýsuje čelem jemné vrásky.

„Svatba. Je to hloupé.“ Alec se náhle zarazil a podíval se na kapesní hodinky. Neubránila jsem se úsměvu.

„No, já už budu muset jít. Čeká mě snídaně...“

Zatímco odcházel, zarazila jsem se pro změnu já. Něco mi tu nehrálo... Nedávalo smysl... Rozrušilo mne to jako vzpomínka, o které víme, že si ji pamatujeme, a přesto si na ni nemůžeme vzpomenout.

„Snídaně?“ zopakovala jsem po něm. Cítila jsem, jakoby mne obehnala stužka něčeho groteskního; bylo v tom cosi bizarního, cosi, co jsem nedokázala určit.

Přede dveřmi ztuhl. „Ano, snídaně.“

Naráz mne polilo horko, jako když na mne spadne celý kýbl vařící vody. V další sekundě horko vystřídal smrtelný mráz, jak na mne padalo uvědomění...

„Snídaně?“ opakovala jsem dál ztišeným hlasem, cítila jsem, jak se mi konečky prstů začínají nepatrně třást.

Pomalu jsem si rozpomínala na vše, co mne tu drželo; a věděla, že nyní rozevírám zakázanou truhlici, kde vězí ono vysvětlení podstaty, které mi dosud unikalo...

Červené oči... Zalapala jsem po dechu, vzpomínka na vysvětlení prvního dne na mne dolehla celou vahou. Krev... Krev!

Nedokázala jsem se ovládat, nápor rozčilení mne polapil dříve, než jsem byla schopna se uklidnit. „Ty – jdeš – někoho... zabít?!“

Cítila jsem, jak rudnu vztekem, třásla jsem se zimou smíšenou se strachem. Celá tato chvíle se mi vrývala kamenným písmem do paměti, prožívala jsem ji tak reálně, že jsem se nemohla soustředit na víc, než na mne a jeho.

Skousl ret.

„Jdeš vraždit?“ zopakovala jsem. Třes v hlase jsem nedokázala potlačit.

„Ano,“ odpověděl a ztuhl, věděla jsem, že se děje cosi i v něm samotném, ale byla jsem zabrána tolik do svého vlastního hněvu, že jsem neměla možnost plně vnímat.

„Vrahu!“ vykřikla jsem a vyskočila z postele. Náhle mne polil poryv zhnusení. „Tak si vezmi mě! Zabij mě! Cožpak nejsem stejná jako ti ostatní?!“

„To nemohu,“ odpověděl s vražedným klidem v hlase.

„Cožpak nemáš slitování?“ Nevěděla jsem sama, co říkám, jen jsem v zápalu trousila celou svoji sebekontrolu.

„A co mám dělat?“ Postřehla jsem jeho mučednický výraz.

„Vraždit ostatní, abys mohl žít?!“ Chtěla jsem to zastavit, ale neviděla jsem pomyslný vypínač. „Zrůdo! Jste všichni jen krvelačné zrůdy!“

Alec bral za kliku.

„Nestvůry bez citu!“

Stiskl ji.

„Zvrácené bytosti!“

Otevíral dveře.

„Které ukájí svou zakletost na jiných, bezbranných duších!“

Pomalu v nich mizel.

Hajzle!“ vyštěkla jsem zoufale, když za sebou dovíral dveře.

„Starej se o svoje,“ zasyčel. Dveře bouchly.

Sesypala jsem se plna odporu, hrůzy a šoku podél zdi a propukla v dávivý pláč...

* * *

Věděla jsem a litovala jsem, když jsem si postupně uvědomovala, co jsem si natropila. Věděla jsem, že teď mne již k němu nic neváže a naopak.

Věděla jsem, že teď mne již v pokoji nedrží nic, co by mi mohlo zabránit v následujícím činu.

...

 

 


¹) (fr.) Snídaně
²) (fr.) Omluvte mne, slečno. Uvidíme se později.


 

 

29. kapitola ||  31. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 30. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!