Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 22. kapitola

See through the evil eyes - 22. kapitolaMusíte mě teď vychválit do nebe, jak rychle jsem si s psaním dalšího dílu počínala. Hádejte, kdo se vrátí? :) Příjemné počtení.

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez – vous en eau!
La moité de la ma vie a mis l‘autre am tombeau.¹

 

Má zbídačená mysl zoufala; zoufala, poněvadž se její naivní doufání uvrhlo v nářek. Schylovalo se k půlnoci a to, o čem jsem tolik snila a čemu předkládala takovou hodnotu, se nepřibližovalo. Čas plynul dál a já s ním.

Jiskrný třpyt hvězd na nebi; zalitý měsíc do úplňku; všudypřítomná, neprodyšná tma a můj znavený mozek. Noc, jako všechny předchozí.

Vzpomněla jsem si na jednoho profesora, který nám na škole prozrazoval úspěšné metody, jak se odreagovat. Spočívala v jedné primitivní, stručné, ale zaručené věci – zavřít oči a soustředit se.

Po vzoru jeho způsobu jsem oči zavřela a měsíční světlo, zalévající pokoj, náhle zmizlo.

Snažila jsem se dostat do vyrovnaného, duševního klidu. Dech jsem pečlivě zpomalila a dbala na onen příjemný pocit, rozlévající se mi tělem i duší. Profesor musel vědět, co říká. Měl pravdu. Zajisté přečetl spousty moudrých, snad i psychologických knih; věřila jsem mu.

A správnost jeho metody se dostavila okamžitě po pár sekundách. Pocit teplého blaha se mi rozléval až do konečků prstů; mysl se mi zdála projasněnější, než byla; chronické chvění nervů ustalo.

Představovala jsem si, jak v poklidu dnes usnu a zítra ráno se probudím. Pokoj bude zalit jitrem, vzduch bude svěží. Pod postelí bude připravená snídaně, z okna sem bude foukat mírný vánek, já snídani zvednu a položím si jí na peřinu před sebe. Bude to pečivo, snad i polostudený čaj. Nasnídám se a půjdu se projít po chodbách; snad zavítám i do koupelny. Ráno přečkám v pokoji...

Otevřela jsem oči. Přede mnou opět vyvstal obrázek pokoje. Oknem sem svítily paprsky úplňku stejně, jako předtím. Už mi věci nepřipadaly tak mučivé; nedalo se však říci, že bych se cítila dobře.

Přemítala jsem, jestli je už vhodný čas spát. Usnu? Poslední dobou se přílišně stávalo, že, dokud jsem nebyla docela unavena, spánek se mi vyhýbal o to více.

Nakonec jsem přeci jen usoudila, že vyčkávat, až na mne padne únava úplně, není potřebné. Jakmile jsem dozívla, ulehla jsem na bok a přikryla se bílou dekou. Ještě notnou chvíli jsem pozorovala kouzelné nebe a špičku borovice v okně, až jsem usnula docela.

* * *

Snad proto, jak jsem si včera v hlavě urovnala věci dopředu, snad proto jsem se probudila, a necítila tu tíhu, co mi každodenně po probuzení lehávala na hrudi.

Otevřela jsem obě oči naráz a věděla, že dnes to nebude horší jako včera. Byly to hned dva důvody k radování – snad, že to nebude horší a snad, že čas k jeho návratu se přibližoval.

Dlouho jsem hleděla do kamenné zdi. Vypadala hrubě, kameny nebyly poskládány v nejprestižnějším provedení, ale stále držela pevně. Přiložila jsem na ni váhavě prst. Byla studená a vlhká.

Rázem jsem se posadila, když jsem uslyšela, že odbíjí už půl devátá. Půl devátá? Zvídavě jsem nahlédla na zem, kde jsem očekávala položený tác se snídaní.

Nemýlila jsem se. Jako každý den, zvedla jsem tác a nastavila si ho na peřinu tak, aby mi rovně ležel na nohách. Pečivo a káva.

Dojedla jsem, dopila poslední doušek a položila šálek kávy s tmavým nedopitkem zpátky na tác. Semkla jsem rty, když jsem náhle uslyšela vzdálené kroky, linoucí se hlavní chodbou.

Tác jsem postavila zpátky na zem a posadila se na posteli. Povzdychla jsem si; kroky ztichly v dáli. Proč se jen ohlížím tak naivně za každým šramotem a doufám v to jediné?

Náhle na mne začala padat opět tmavá chmura. Sice pozvolna, ale cítila jsem ji. Nesouhlasný, studený pot na dlaních mne doslovně mučil; mozek mi zase začal šílet v peřejích.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a cítila, jak se opět utápím v hloubi. Copak tu nebyl žádný záchytný bod, jenž by mi poskytl záchranu? Žádná větev, o kterou bych se mohla zachytit, abych se mohla vynořit a opět vzplanout plamínkem naděje?

Věděla jsem, že mne to tlačí dolů překotně rychle, věděla jsem také, že pokud onen záchytný bod nenaleznu, už se znovu nevynořím. Může to zase trvat dny.

Dvanáctá odbyla, ve dveřích se objevil Felix s obědem. Ve tváři mu hrál obvyklý, mrzutý výraz, hned na to vyplul ze dveří.

Odpoledne ubíhalo pomaleji než ráno. Relativní klid z duše se mi opět vytratil, ta snaha cítit se lépe ze mne vyprchala, zase zbyla jen ta suchá hořkost, která mi byla jediným společníkem. Zešílená sama svojí samotou, namotávala jsem si svoje pramínky vlasů na prst a vytvářela z nich penízky.

Pomalu se smrákalo. Osmý den. Hlavou mi vrtal červíček pochybností, jestli se jenom vůbec vrátí. Ale vždyť řekl opak! Bědovala jsem.

* * *

Pokoj již zahalovala rouška kouzelného večera, když mne vyrušilo z úvah něco, co bych dozajista nečekala.

Zaklepání na dveře.

Dveře se bez čekání na odpověď potichu otevřely dokořán. Stál v nich, na tváři se mu rýsoval vítězný, milý úsměv.

Následující situaci si nevybavuji tak zcela jasně.

Výskla jsem. V jednom okamžiku jsem vyskočila z postele, kde jsem seděla, a vrhla se mu vstříc. Nehledě na žádné jiné okolnosti, radost ze známé vůně mne pohltila a já ho nakonec políbila na tvář, uzarděná a zářící něhou.

Vydechla jsem a doklopýtala pozadu zpátky k posteli. Okamžitě jsem svého činu zalitovala.

Šokovaná jsem hleděla skrz vzpomínku, co se dělo právě před chvílí. Opravdu jsem to udělala? To není možné! Cítila jsem, jak se mi do tváří dere silný ruměnec. Když jsem spatřila jeho zmatený pohled, odkašlala jsem si.

Jediné, co jsem však nepochopila, bylo, proč se jen chová tak chladně. Úsměv ve tváři se mu zarazil, najednou vypadal přísný a zvláštní.

Okamžitě jsem pochopila, o co jde.

Ke všemu mému zhrození mne nenapadlo podívat se skrz otevřené dveře na tmavou chodbu. Za Alecovou postavou se rýsoval černý obrys malého, blonďatého děvčátka... Jane.

Cítila jsem se tak hříšně, tak provinile, tolik trapně! A to vůči obou dvoum, jak jsem jen mohla? Cožpak jsem vůbec nehlídala své emoce?

Ale Alec s uklidněnou tváří, aniž by ode mne odtrhl pohled, za sebou zavřel dveře. Stál pořád na místě, teď se dveře dozavřely. Po tváři se mu rozléval úsměv upřímného dítěte.

„Sylvio!“ zašeptal, ani ne nadšeně, ani ne lhostejně. V očích se mu zalesklo cosi teplého, cosi nefalšovaného. Byl zpátky, nadobro zpátky!

Neubránila jsem se úsměvu potěšení. Snad mne opět navštívilo štěstí.

„Jsi zpátky,“ zamumlala jsem obdivně, jako bych snad potřebovala ujištění, a na své tváři pořád cítila šťastný výraz.

Přestoupl z nohy na nohu. „Víceméně.“

„Jak dlouho?“

„Právě jsme přišli. Ještě nikdo neví, že jsem se vrátil,“ pokrčil ledabyle rameny. Neubránila jsem se polichocenému úsměvu.

„Stalo se něco?“ zeptal se náhle a s trpkou lítostí nad mým zuboženým stavem si mne prohlížel.

Zavrtěla jsem hlavou, ale v mysli se mi vytasily vzpomínky na celý týden hrůzy až do teď. „Vůbec ne,“ zalhala jsem.

Oddechla jsem si, když jsem viděla, že ustoupil a nemá touhu můj stav dále rozebírat. „Jaké to tam bylo? Švédsko... Jaká byla cesta? Je to tam pěkné?“ zajímala jsem se. Popravdě, vždycky byl můj velký sen tuto zemi navštívit. Nevěděla jsem přesně co, ale cosi mě k ní táhlo magickou silou.

Posadil se vedle mne na postel. „Hodně zelené. Cesta byla v pořádku, vzali jsme to skrz Německo a pak Dánskem nahoru. Vlastně jsem tam byl jen párkrát, ale příroda je tam úchvatná. Švédsko je úžasné.“

Usmála jsem se a pozorovala jeho mramorovou tvář, jak se vlní v mluvě. Rychle jsem z jeho tváře zrak odtrhla.

„Vždycky jsem se tam chtěla podívat,“ pokývala jsem smutně.

Zmateně se otočil. „Máš spoustu času před sebou. Určitě se tam někdy podíváš.“

Výslovně jsem nesnášela hovořit o své budoucnosti. Snad v tom bylo i to, že jsem nevěděla přesně, jestli vůbec nějaká bude. Nechala jsem tedy jeho slova doznít v tichu a neodpovídala.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl náhle a vstal. Následovala jsem ho. „Je to jenom drobnost.“

Tělem mi projel zvláštní pocit, který jsem neznala. Zadívala jsem se mu do jeho rudých očí a připadala si, že jsem v nich zakletá.

Rozpačitě jsem pokývala. Rukou zajel do hluboké kapsy svého tmavě šedého, vzácného kabátu a hledal. Zatetelila jsem se zvědavostí.

„Tady,“ zašeptal a natáhl ke mně rozevřenou dlaň.

Zastavil se mi dech. Sledovala jsem maličký, ohlazený kamínek vodou, celý černý. Překvapeně jsem mu vzhlédla do tváře, jen se mile usmíval.

Opatrně jsem si od něj kamínek vzala a prohlédla si ho pečlivěji. Ukázalo se, že celý černý nebyl, jak jsem si prve myslela – byl poset malými, šedými kropičkami.

Neubránila jsem se zasmání. „Děkuju,“ zamumlala jsem vděčně a stiskla kámen v dlani. Příjemně studil. Neuvědomovala jsem si tehdy ještě, že to byl můj nejcennější dar, jaký jsem kdy dostala. „Je nádherný.“

„Je z jedné jeskyně. Procházeli jsme kolem a mně se tam zachtělo podívat. Uvnitř to vypadalo ohromně, protékaly tam malé, temné potůčky, které připomínaly blyštivou ocel a všude to bylo poseto právě těmito kameny. Pár jsem si jich nabral do kapes.“

Znovu jsem se usmála. Hořela jsem sice zvědavostí, kvůli čemu tam vůbec museli jít, ale nebyla jsem natolik naplněna odhodláním a odvahou, abych tu otázku dokázala vyslovit.

Tiskla jsem dárek pevně v dlani a vyčkávala, co bude dál.

„Také jsme přecházeli spoustu opravdu krásných luk. Když jsem se tak rozhlížel, po těch pláních, po tom kraji a nakonec před sebe, kde louka se skládala z bílých a fialových květin, říkal jsem si, že tohle je místo, které naplňuje srdce krásou. Myslím, že by ses tam také měla podívat. Je to velice inspirativní.“

Tiše jsem si představovala obraz, který mi ladil v myšlence. Ale mojí rozpolcenou mysl spíše zatížil, než uzdravil. Náhle mne zaplavovala alergie na všechny výjevy týkající se krásy a svobody. Stále jsem nebyla schopna překročit tu hranici a usmířit se s neštěstím.

„Však to bude dobré,“ pravil smírně. „A vůbec, myslím, že je už čas jít.“

Jen vteřinku mi trvalo, abych pochopila, že má v úmyslu jít pryč ode mne. „Ne,“ zarazila jsem ho. „Ještě nechoď.“

Rozpačitě se otočil. „Vážně mi lichotí, že o mě máš takový zájem,“ utrousil s káravým úsměvem ve tváři.

Nepotřebovala jsem ani zrcadlo, abych viděla, jak jsem zrůžověla. „Byla jsem tu týden sama,“ pokrčila jsem omluvně rameny a snažila se, aby ta výmluva vypadala co nejpřesvědčivěji.

Povzdechl si. Kéž by tak neměl tušení, jak závratně, jak nutně jsem ho potřebovala, ale já ho měla a bylo mi z toho do pláče. Byl mým jediným záchytným bodem, který mi pomáhal udržet se v bouřlivém proudu, který mi pomáhal překračovat stíny, křížící mi cestu.

„Děkuju,“ zavzlykla jsem a doufala, že v mém jednání necítil takovou naléhavost, jaká opravdu byla.

V dlouhém, úporném znehybnění na mne upíral svou andělskou tvář a já měla pocit, že se moje duše povznáší nad mraky; zároveň tu bylo něco skličujícího, nějaká vada, o které jsem věděla, že nejde odstranit. Tou vadou jsem byla já se svými zítřky.

„Ale jaké to bylo tady? Něco... zajímavého?“ zeptal se. Viděla jsem, jak se mu přes tvář mihl chmurný stín, snad věděl, jaké to tu muselo být.

„Všechno to uběhlo,“ zalhala jsem a snažila se vypadat nad věcí.

„Vím, že nic nevím, jak by řekl Sokrates,“ zazubil se. Z jeho výrazu šlo poznat, že myšlenka není dopovězena, ale stále nepokračoval. Tázavě jsem se na něj zadívala; můj pohled ignoroval. Odmlčel se a jeho jiskřivý pohled posmutněl.

„Já bych tady teď potřeboval něco zařídit,“ zvedl se z postele. Náhle jsem však v jeho tváři spatřila nerozhodný, snad malinko zuřivý výraz.

Polkla jsem. „Co?“

Urovnal si límec kabátu. Voněl svěží vůní, snad vůně lesa s něčím průzračným, jako sklíčka diamantu. „Tak jsem přemýšlel...“

Ale svoji větu opět nedořekl. Sklopil provinile zrak a pomalu odstoupil.

„Co jsi přemýšlel?“ nedala jsem se odradit.

Znovu zrak upřel na mě, nějak pátravě, jako by si snad ověřoval, že jsem se za ten týden nezměnila, že to, co vidí, jsem pořád já. „Jestli nemám přijít,“ dořekl váhavě.

„Jako kdy?“ zamrkala jsem zmateně. „Jako... v noci?“

Položil ruku na kliku. Pokýval.

Jedním z největších přínosů fascinace mi byl jeho věčný laxní přístup. Ta tvář, která jen zřídka dávala napovrch své nejtajnější emoce; ta tvář, která oplývala klidností natolik bezbřehou, že mne dokázala svrhnout v samu sebe.

„Dobře.“ Stále mne jeho přítomnost poněkud znejišťovala, nebyla jsem si jista sama sebou.

„Kdy?“ pravil šeptem a hleděl na mne jako v opojení.

 

 

 


¹) (fr.) Plačte, plačte oči mé, v slzách se rozplývejte! Půle mého života druhou skála do hrobu.
/ Corneille, Cid / použito také v povídce Muž, který se rozpadl od E. A. Poea.


 

 

 

 

21. kapitola ||  23. kapitola

 

.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!