Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 21. kapitola

See through the evil eyes - 21. kapitolaOmlouvám se, že jsem tak dlouho nepřidávala další díl. Ale chápete... škola, a navíc, o víkendech čas nebyl. --- Sice jsem tuhle kapitolu chtěla roztáhnout tak minimálně do tří, ale jak vidíte, nepodařilo se mi. Okolnosti na Sylviin mozek začínají pekelně doléhat. Příjemné počtení.

Jediné, co jsem potřebovala – co bylo schopno relativně zacelit rány v duši a uzdravit ji – jediné, co jsem potřebovala bylo, aby mi někdo podal ruku se slovy: „Pojď, ukážu ti, jak je svět krásný.“

Z očí mi vytryskla další neutišitelná spoušť slz.

A tu ruku, ta andělská slova, ten stisk s teplem, který šel od srdce, mi nikdo nemohl nabídnout.

__________________________________________________________________

 

 

Každý máme občas dny, které nás tíží tam uvnitř, že nejsme schopni ani volně dýchat. Snad to je ohlas, že něco nefunguje, že je něco špatně. Mnozí by si řekli, že je člověk tolik křehký, z pohledu fyzického. Může uklouznout na ledu, skočit pod auto, otrávit se, spadnout z kola, uštknout ho had... Já ten názor neuznávám. Podle mého je jen psychika člověka křehká. A když ne, tak asi jen ta moje byla.

Já je měla každý den. Zejména dnes.

Hrdlo se mi opět vzedmulo pod dalším zadušeným vzlykem.

Věděla jsem, že se po pokoji rozlévá světlo jasného, mrazivého rána, ale pro mne existovala jen ta skličující šeď. Pokrývala zcela všechno – od světlého dne po moje chmurné myšlenky. Byla všude! Neviděla jsem barvy a neměla ani sílu ani chuť vzpomínat, jak vypadají. Všechno bylo šedé.

Nad mou myslí převzala vládu teď jen černobílá deprese, kdy všechno postrádalo nádechu a všechno bylo tak chcíple žalostné, až se mi zdálo, že ani slunce nesvítí – že snad jen vyzařuje nějaký černý, smuteční žal.

Samota mi hučela v uších a do očí naháněla nepostradatelou vlhkost. Zvykla jsem si, že jsem usínala na promočených polštářích. A také se v nich probouzela.

Zvuk samoty, přeryv slz. A zase.

Snídaně ležela pod postelí. Ten fakt mne rozesmutnil ještě víc, než jsem si byla schopna připustit. Kapky slz mi klouzavě stékaly po líci, kde již měly utvořenou lepkavou cestičku, a skapávaly přímo do vychladlého čaje. Byl heřmánkový.

Den míjel, pojem o čase mi byl ukradený. Trýzeň si mne již podmanila naplno a nenechala mi ani kus masa, který by nebyl nakažen onou nevyřešitelnou nemocí. Ani konec malíčku, ani nejubožejší část těla. Všechno se chvělo.

Potřebovala jsem jen odtud utéci a žít normální život, který mi náležel.

Nevnímala jsem ani divné pohledy Felixe, ani sklopené Demetrova, nic jiného. Existovalo pro mne jen to jídlo, které bylo tak nepotřebné, jako bych ho snad házela do sebe jen proto, abych naplnila aspoň trochu té propasti, která ve mne rostla.

„Je ti něco?“ zajímal se ten mužný hlas, o kterém jsem věděla, že mu je všecko jedno a ptá se jenom ze zdvořilosti. Neměla jsem ráda neupřímnost a musela jí čelit. Naopak anděl, kterému jsem až do teď byla středem všech vášní, kolem mne chodil jako myška. Upřímný nezájem, teď jsem mu snad byla na obtíž? Bylo poněkud zajímavé dozvídat se pravdy o tom, jaký charakter se vás předtím dožadoval, abyste ho měla ráda. A ač jsem nebyla s to přiznat si i tohle, ta jeho lhostejnost mne bezmezně rozesmutňovala ještě víc, ránu uvnitř mne zvětšovala, prohlubovala ji.

Ale co, Demetri, mávala jsem nad ním v duchu imaginární rukou. Přesto jsem věděla, že snad nalhávám i něco sama sobě. Prozatím jsem nevěděla co, a tušila, že na to ani nebude čas přijít.

Zdálo se mi, že odbíjení hodin zní stále po sobě – jako bych se nadechla a vydechla, a už tu zase odbíjela další celá. Naopak v jiných chvílích mi přišlo, že čekání na odbití další půlhodiny neexistuje ani v dohlednu. Vteřiny byly hlubší, vytrhávaly mi srdce z hrudi, všechno bylo tak neúprostě kruté, i vlastní život mi byl krutý.

Jediné, co jsem potřebovala – co bylo schopno relativně zacelit rány v duši a uzdravit ji – jediné, co jsem potřebovala bylo, aby mi někdo podal ruku se slovy: „Pojď, ukážu ti, jak je svět krásný.“

Z očí mi vytryskla další neutišitelná spoušť slz.

A tu ruku, ta andělská slova, ten stisk s teplem, který šel od srdce, mi nikdo nemohl nabídnout.

* * *

Další ráno bylo totožné. Snídaně chladně položená na špinavé zemi. Čišil z ní jen štiplavý mráz. Každý kousíček, každý lok z toho, co tu bylo připraveno, mne tolik ranil, jako by mi někdo neustavičně bodal kudlu do srdce a znovu ji vytahoval. A zase, a zase.

Když jsem přežila ráno, měla jsem pocit, že nepřežiji odpoledne. Felix mi nyní nosil obědy, mračil se zcela stejně, jako až dosud, a odcházel stejným šouravým krokem. Žádná změna.

Bez chuti jsem se pustila do jednoduchého salátu ze zelniny a tiše se sama sebe ptala, jestli se ze mne nestal psychopat. Připadala jsem si z části mentálně narušená, jako kdyby už neexistovalo nic jiného, než ten záblesk chvějící se duše ve mne. Nebo to byl jen bezduchý egocentrismus? Co jiného se však v mé situaci dalo dělat?

Znechuceně jsem napíchla na vidličku další sousto a se samou lhostejností ho spolkla.

Můj mozek už dozajista vypověděl službu. Dokonce jsem večer slyšela tichý šepot mého vlastního jména. „Sylvio, Sylvio!“ šeptal ten hlas. Rozhlédla jsem se, samozřejmě tu nikdo nebyl.

Snad znechucení z toho všeho – snad odpor, který jsem si vypěstovala vůči jedenácté hodině i to, co ze mne dělalo trosku – to všechno jsem tak nenáviděla, a nějaké chutě Demetriho mi byly ukradené. Byla bych mu plivala do tváře, kdybych měla tu odvahu a kdyby mi ji někdy zase nastavil. Nenáviděla jsem celý pokoj, celé sídlo včetně všech v něm, celou Volterru i celou zatracenou Itálii. Jak mne jen někdy mohlo napadnout sem jet na výlet? Nejhnusnější místo na zemi!

* * *

Ne, že by mi vadil stereotyp všech těch dní. Ráno, svačina, poledne, oběd, odpoledne, večeře, nekonečné večery, noci. Ráno, svačina, poledne, oběd, odpoledne, večeře, nekonečné večery, noci. Nevadila mi ani skutečnost, že se v mém pokoji střídaly tváře jako postavičky v orloji.

Prostě mi jen ubližovalo, jak po mne každý loupal zlým okem. Ta nepřístupná, nepřátelská maska, kterou teď všichni nějak nápadně nosili. Jako bych se snad zrova snažila o něco navíc. Nezkoušela jsem si utrhnout víc ani o špetičku, než mi bylo uděleno. Celé dny jsem přečkávala sama v pokoji, tiše jako myš. Byla jsem absolutně bezproblémová.

Z pokoje jsem již ani nevycházela, čekala jsem jen na ten okamžik – nedosažitelný bod – kdy se vrátí. Ač to zní neuvěřitelně, zdálo se mi, že to jediné – pomyšlení na jeho příchod – mne dokázalo ještě držet naživu.

Oběd mi znovu nosil Felix. Nějaké pečivo k namáčení do olivového oleje s kořením. Musela jsem uznat, že i když nebyl tak zrovna člověk, pořád ještě měl vkus pro kombinování jídel. Sice pro mne všechno chutnalo stejnou chutí, ale pořád to bylo více dobré, než horší.

Večer jsem se tiše vykradla z pokoje a šla dlouhou chodbou ke schodišti, kterým jsem došla až před dveře koupelny. Umýt se, vyčistit zuby, převléci se a zpátky. Každodenní stereotyp. Proč mi jen dnes připadal tak žalostný?

Jen co jsem zničeně dopadla do hlubin polštářů na posteli, spadla na mne ještě temnější deprese, než doposud. V hlavě se mi míhaly vzpomínky na domov, po tvářích mi plynule tekl proud slz. Stále a stále na mne doléhal smutek, kdykoli jsem pomyslela na rodinu. Připadala jsem si ještě pořád jako malá holka, co se ztratila na výletě se školou a neměla u sebe ani maminku, ani oblíbeného plyšáka. Tolik jsem potřebovala vrátit se zpátky domů, chodit do školy a smát se ostatním, hloupým spolužákům!

* * *

Přisunula jsem si kolena blíž k bradě a poslouchala svůj tlukot vlastního srdce, jak namáhavě pumpuje krev. Bez přestávky, nehledě na žádné jiné rozruchy. To byla jeho práce, kterou konalo bez nejmenší zastávky celá léta. Buch, buch, buch. Dokola a dokola. Na setinku přesné, nejmenší odchylka by hned v jeho funkci nasadila problém. Buch, buch, buch. Neúnavně dál.

Sevřena tichým, nezkrotným žalem, znovu jsem si zaplakala.

Snad byl pláč vynalezen proto, aby lidem sloužil k jediné věci – ulehčení. Snad mi také ulehčil, ale minutu na to jsem měla pocit, že tíha uvnitř, co mne táhla hloubž a hloubž, znovu narůstá. Jako bych snad sílu slzami neztrácela, nýbrž jí té tíze odevzdávala.

* * *

Už jsem pochopila, že každý si žije svůj sen. Já také. Bohužel ten můj byla noční můra.

** *

Cítila jsem se jako jiskřička života, zapomenutá v neprodyšné temnotě. Žádná cesta zpět.

Chátrala jsem a věděla jsem to. Ba o co víc, sama jsem se sledovala. Stačilo si stoupnout před velké koupelnové zrcadlo... Snad to bylo jen zdání, ale já měla pocit, že síla života mi v očích pozorovatelně pohasíná. Nešlo to zastavit, nebyl na to prostředek. Stíny prostupovaly dál a utlačovaly světlo do pozadí.

Kdy, kdy už to jen skončí? Kdy moje duše vyjde z těla, osvobozená?

* * *

Byl sedmý den, den, poslední den, a věděla jsem, že jestli dnes nepříjde, jak slíbil, poslední zbylá jiskřička života ve mne pohasne tak lehce, jako když dítě sfoukne malou svíčku na dortě.

Chtělo se mi brečet, chtělo se mi už povadnout. Povadnout a vzdát se tak všech svých sil, kterými jsem se ještě držela. Jako kdybych visela na tyči nad střechami Paříže v závratné výšce, a vítr a tíha mne tlačily dolů, jako by mi našeptávaly spadni, spadni, už to stejně nevydržíš.

Musela jsem si výslovně připomínat, že už to bude za mnou. Už jsem na konci, opakovala jsem si. Už to bude dobrý.

Jen škoda, že i můj vlastní, uklidňující hlásek v hlavě mi připadal jako jedna velká, ošklivá a neučesaná lež. Nemohla jsem říct, že jsem něco věděla, ale co mi bylo opravdu jasné bylo, že dobrý to nebude už nikdy.

V duchu jsem ho zahnala do kouta mysli, znervózňoval mne ještě více. V ústech se mi tvořily hořké sliny. Cítila jsem v sobě tu nemoc, která mi hlodala duši. Sten a smutek.

Přemýšlela jsem. Co jiného mi zbývalo? Přemýšlela jsem a měla pocit, že se moje myšlenky stáčí k paranoidním tématům. Nebo bylo snad paranoidní všechno?

V marné snaze zahnat slzy, když jsem ráno našla zase snídani pod postelí, s již studeným čajem a co nejrychleji připravenou bagetou, přitiskla jsem si opět kolena k bradě. Tác jsem rukama, co pozbývaly sílu, vytáhla na peřinu a opět se bez chuti dala do jídla.

Den se šinul svým loudavým pohybem dál. Připadala jsem si, jako kdybych byla bod na časové přímce, co se pomalu, leč jistě posouvá. Do života jsem se musela nutit s tím, že až tohle přežiju, příjde záchrana. Naivní.

Jen to stačí přežít, pak už to skončí. Bude to dobrý, opakovala jsem si znovu a čím více si to opakovala, tím více jsem se za to nenáviděla. Ostatně, už tu nezbylo absolutně nic, co by se mému nenávistnému citu vyhnulo. Nejvíc ze všeho jsem nemohla vystát toto místo mezi těmito čtyřmi stěnami a rozhodující osoby. Z úst mi vyšlo mimoděk neslyšné zaskučení. Caius.

Údivem mi však zůstávalo, že už mne po nocích nenavštěvoval. Nevěděla jsem, co z toho luštit – jediné, co to ve mne zanechalo, bylo jakési úlevné oddychnutí, které mi kamenu ze srdce trochu odtížilo.

Znovu jsem se rozbrečela, sil mi postupně ubývalo.

Znovu a znovu mi z očí vytryskl proud teplých slz.

Náhle vše ustalo a já pochopila, že se má zmučená duše trhá z pout a za chvíli vše skončí.

 

 

 


 

20. kapitola ||  22. kapitola

 

.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!