Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 15. kapitola

See through the evil eyes - 15. kapitolaSylviin den končí, přichází další. A proč to divné chování? Příjemné počtení.

Život je možná jenom upoutávka na něco mnohem lepšího.¹


Je to tu krásné,“ ujistila jsem ho polohlasem.

Usmál se. „Jestli chceš, můžeme sem jít i zítra.“

Šťasně jsem se zatetelila, jako kdyby mne žádná věc nemohla rozveselit více.

„Proč to všechno děláš?“ odvážila jsem se ho zeptat na otázku, která mne již dlouho hlodala.

„Co?“ nechápal.

Sklopila jsem oči k zemi. „To nevadí.“

„Myslel jsem, že jsme... kamarádi,“ pronesl nejistě. „A tak mě prostě napadlo, že by si asi kamarádi měli pomáhat, a...“

Cítila jsem, jak se mi náhlý šok rozlévá tělem a proměňuje se v chaos nevyjádřitelných pocitů. Nikdy jsem nečekala, že zrovna on bude schopen mi nabídnout slovo kamarádství.

„Takže přátelé?“ vyjekla jsem nadšeně.

Nejistě se na mne podíval, ale nakonec mi daroval kouzelný úsměv.

Tajně jsem se usmála a přehrávala si jeho slova v mysli. Kamarádi.

Pocity se ve mne míhaly jako hejno komárů nad rybníkem, ale jediné, co v tu chvíli bylo hlavní, že i v novém světě mám přítele. Sto kamarádíčků se nikdy nevyrovná opravdovému příteli. Kterým on mi očividně chtěl být.

Cítila jsem se po jeho přátelském boku natolik blaženě, že jsem skoro zapomněla, jak dlouho jsme tam jen tak seděli.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ho znenáhla.

Podíval se na mě. „Už bychom asi měli jít...“

„Ne,“ zadržela jsem ho. „Jen jsem se ptala.“

Byla to pravda. Poslední, co jsem měla v úmyslu, bylo jít domů. Znamenalo by to vrhnout se tak doslova do Caiovy náruče. Hříšně jsem si zapřisáhla, že dnes v noci mu prostě nebudu k dispozici; a noční procházka tomu jistou mírou přihrávala. Potřebovala jsem toho využít.

„Myslím, že něco kolem desáté,“ odpověděl.

V duchu jsem se zarmoutila nad myšlenkou, že zbývá ještě hodina, co by měl přijít, ale poté jsem se hned zaradovala, že ještě celou tu hodinu minimálně budeme moci být venku. Otázkou mi však zůstávalo, co se stane, až se to dozví. Bála jsem se, aby vina nepřipadla na Aleca; ale byla jsem natolik zbabělá, že jsem mu nedokázala říci, ať raději jdeme.

Čas a prostor a noc mi umožňovaly přemýšlet nad mnoha věcmi. Přemítala jsem o tom, že je mi přítelem, i přesto, že se téměř neznáme. Ale to již nebylo prioritou.

Zvykala jsem si na něj. Možná jsem se ho trochu bála, možná to byla jenom myšlenka – ale jisté bylo, že hodiny ticha prosezené v dnešní noci nás sblížily natolik, co by se ani po denním rozhovoru bez přestávky nedokázalo. Potají jsem sledovala jeho mramorové rysy a připadalo mi, že znám každičký detail – každičký záhyb – každičkou vrásku a pohyb, ale přeci jen v něm mi bylo něco natolik neprobádaného, že mne ten pocit dokázal zmrazit až do morku kostí.

Noc byla dlouhá. Už mi připadalo, že znám každou hvězdu na nebi, navíc se mi po pažích začal převalovat chlad a zanedlouho mne doslova vystrnadil z mé blažené pohody.

Náhle jsem si uvědomila, že únava ve mne přetéká a já se cítím jako již života neschopná bytost. Opravdu jsem se snažila držet se v zjitřelosti, ale spánek mne hladil po lících a já zanedlouho nebyla schopna odporovat...

„Možná už bychom měli jít,“ vytrhl mne z temnoty tichý hlas.

Zamrkala jsem. „Proč?“

Jeho líbezná tvář se obrátila k mé. „Právě jsi mi usnula na rameni.“

„Och... vážně?“ vykoktala jsem a cítila, jak se mi ruměnec dere znova do lící. „Omlouvám se.“

Věnoval mi smutný úsměv a rázně vstal. „Je po půl jedné. Čas se vrátit zpátky.“

Vstala jsem vrávoravě za ním, snažíc se ze všech sil udržet při všech smyslech a pevné chůzi. „Fajn.“

Jako předtím, vzal mne za dva prsty svou ledovou dlaní a táhl přes louku, poté přes hustý, černočerný les. Nakonec jsme vyšli zpátky za zadní část hradu.

„Půjdeme zadním východem,“ oznámil mi tiše a vlekl mne dál po úzké cestičce mezi srázem dolů a skalnatou strání, na které se nahoře tyčila jedna z věží.

Doklopýtala jsem za ním k malým vratům, ke kterým podivuhodně patřil čtyřmístný kód. Alec nastavil nějaké číslo a vrata se s neslyšitelným šelestem otevřela.

V tomhle mikrospánku jsem se již nedovedla divit ničemu, ale stejně jsem jeho počínání sledovala s určitým zájmem. Vrata se počala zavírat.

Přešli jsme malé nádvoří a došli ke dveřím, vedoucím přímo do sídla, které však byly odemčené. Alec vstoupil dovnitř a s naléhavým výrazem přiložil prst na ústa.

Přikývla jsem na pochopení, tiše jsme se plížili černými chodbami, jež svou teplotou nepřesahovaly teplotu venkovní, spíše naopak, chlad mi tu přišel ještě větší. Celé sídlo oplývalo svým hrobovým tichem, až mi i šustění látky na našich oděvech přišlo nebezpečně slyšitelné.

Cítila jsem, jak mou mysl začíná okupovat roucha spánku. Nevěděla jsem, na jaké strany jsme zabočovali, jen mi stačilo, že cítím zemi pod nohama.

Po pro mne téměř nekonečné trati náhle zastavil. Už jsme tady, pomyslela jsem si. A opravdu – jen co otevřel dveře, abych mohla vstoupit, spočinula jsem, nevěda ani jak, na své krajně nepohodlné posteli, jejíž nepohodlnost jsem v tento momentě nepokládala za žádnou možnou vadu.

Do pokoje zářil svit měsíce a dopadal přímo na jeho tvář, když si dosedl na postel vedle mne.

„Dobrou noc,“ zašeptal, ale stále neodcházel.

Jeho tvář byla těsně vedle mé, hebká pokožka ke mně sálala svůj mrtvolný chlad. Musela jsem v tu chvíli sebrat všechny zbývající síly a přimět se, abych nenarušila naše slovo kamarádi.

„Dobrou,“ vzdychla jsem, skopla boty a přikryla se dekou. Na oblečení teď nebylo ani pomyšlení.

Sledovala jsem jeho temnou siluetu, jak se mechanicky zvedá z postele a vychází ze dveří.

Jen co odešel, cítila jsem, jak spánek odchází pryč. Vystřídal ho rozechvělý neklid, zkoušela jsem se mu přijít na vrub. Až můj pohled a uvědomění vysvětlilo příčinu – vždyť byl úplněk! Nikdy jsem při něm nedokázala klidně spát. Možná to máme v rodině.

Měla jsem k smrti strach, že na dnešní vycházku někdo příjde. Sice jsem nemohla předvídat, jak závažný problém by to byl – možná, že to neznamenalo pro Caia vcelku nic, ostatně, když to Alec zařídil, tak musel vědět případné následky. Nebo ne? V hlavě jsem to měla pomatené, nevěděla jsem, čemu mám přiřazovat větší a menší důležitosti.

Ale to nebyla moje hlavní strast. I přesto, že jsem se se svým nadcházejícím osudem dokázala tak hrdě smířit – byla jsem na sebe v duchu potajmu pyšná, - nepřestávala mne stejně hlodat trýzeň okolo mého minulého života. Rodina! Co si asi říkají? Tolik jsem si přála, aby existovalo nějaké kouzlo – nějaká kyselina – nějaký pud, nějaký prvek, který bych jim mohla nalít do hlavy a oni by tak zapomenuli na všechny lítosti. Neměla jsem ani sílu si představovat, co moje pohřešování muselo způsobit...

A neměla kvůli tomu Chloe problémy?

Ostatně, už jsem tu trčela téměř týden – ale stále jsem se nedokázala vymotat z podstaty šoku.

Připadalo mi to tak bizarní! Představme si, že bych teď přijela domů – u toho slova mne vždycky bodne u srdce – a vysvětlila bych, co se stalo. Přehrávala jsem si všechna fakta v mysli a tím více jsem si připadala být šílencem.

No, prvně jsem se tak nějak zamilovala do nějakýho blonďáčka, co se jmenoval tak nějak divně latinsky, ten mě uvěznil v černočerným hradě. Druhej den jsem se dozvěděla, že jsem se probudila do společnosti upírů s červenejma očima a hned na to mi bylo řečeno, že se za měsíc stanu jeho manželkou. A upírem taky. Ostatně, rozhodli o tom všichni tři – ti, co sedí na trůnech. O nich jsem se potom dozvěděla, že byli stvořeni před třinácti sty lety před Kristem! Jeden z nich čte myšlenky pouhým dotykem ruky a druhý vidí vztahy mezi osobami. Oliviere, není to skvělé? Akorát můj snoubenec neumí nic. A pak tam je garda. No opravdu! Felix – to je takovej obr – je ke mně chladnej, Demetri – to je takovej rošťák – je ke mně nadrženej a Alec – to je... oo, to neřešte! – je ke mně vcelku milej. Umí mi vyhnat duši z těla pouhým pohledem! Pak tam je jeho ségra – taková bloncka, ta mne ze srdce nenávidí a ta mi opět pouhým pohledem dokáže rozpoutat imaginární oheň po celém těle. Říká se o nich, že jsou čarodějnická dvojčata. Prozradil mi to Alec na hodině historie. A víte co? Musí bejt fakt divný bejt tím, co oni. Představte si, jak jsou ryhlí! Že skoro pouhým okem je neuvidíte! A ta síla!

Trpce jsem se usmála nad mým myšlenkovým proudem určeným k rodině. Viděla jsem se, jak v předsíni na stoličce vyprávím, všichni kolem mne zaujatě sledují a po tvářích se jim rýsují nepatrné úsměvy. Vyměňovali si pohledy s maličkým úsměvem. Poté mne Olivier přerušil.

„Mami? Zavolej tomu Le Pierremu.“ S téměř nepatrným úsměvem se na ni otočil.

Polkla jsem rozčilení z vyprávění a podivila se. „Kdo je Le Pierre?“

Cítila jsem v sobě určitou nervozitu, určité neklidné chvění, jen jsem nedokázala najít jeho příčinu. Jsem doma, jsem zpátky! Co by mne mělo zneklidňovat? utěšovala jsem se.

Všichni lidé v místnosti na mne stočili soucitné pohledy.

Nikdo neodpovídal.

Pocítila jsem knedlík v krku. Ta divnost okamžiku... Cítila jsem, že tu je něco špatně. Že tu něco nehraje.

Roztřeseným hlasem jsem zopakovala svou otázku.

Promluvila matka. „Omluvte mne chviličku,“ řekla a tiše šla vytočit telefonní číslo do obývacího salonku. Přes mrtvolné ticho plné falešných úsměvů jsem slyšela ťukání telefonu.

Avšak rozhovor, co matka vedla s dotyčným na druhém konci, jsem nezaregistrovávala. Existovaly jen ty tváře mých příbuzných. Olivier... Tetička Charlotte... Chloe... Ostatní tam byli, ale nevnímala jsem je. Možná jich bylo sedm, možná osm. Náhle jsem spatřila, jak se soucitné pohledy všech proměňují ve výsměšné grimasy. Z měkkých obličejů se stávaly ohavné tváře... A celý sál propukl v dušený, zrůdný smích hrůzostrašných démonů, ozýval se od stěn, doléhal ke mně, řinčivý chrapot smíchu, putoval ke mně a zpátky ode mě, jako kruhy na hladině vody, odrážel se, byl všude, cítila jsem panickou hrůzu a slyšela jen ten ohlušující, hrubý smích, byl všude, byl všude, můj bože – jejich ohavné tváře!

* * *

Vzbudilo mne až prásknutí dveřmi.

Bleskurychle jsem se vzbudila, až ve mne hrklo. Spatřila jsem Demetriho, který se zastavil uprostřed kroku.

Nadechoval se, jako by chtěl něco říct, ale hned na to ústa zavřel a němě mi na peřinu podal tác se snídaní.

„Díky,“ zamumlala jsem, visíc na něm očima. Opravdu jsem ho chtěla obměkčit, ale nedařilo se mi.

Pohlédl na mne s kamennou maskou lhostejnosti a stejně němě, jako přišel, odešel ze dveří. Zbyla po něm jenom myšlenka a fakt. A snídaně.

S chutí jsem se pustila do salátu, který mne snad jako jediný dokázal uvést k životu. Stejně, jako se mi v puse otáčela sousta, v hlavě mi hýřila spousta otázek. Jen škoda, že většina nejzákladnějších otázek zůstává bez odpovědí.

Matně jsem si vybavila noční sen, který se mi zdál. Zanechával ve mne nepříjemný pocit, nechtěla jsem na něj vzpomínat. Ostatně, zahnat ho zpět do koutu mysli nebylo těžké, přeci jen tu bylo daleko více věcí k rozmyšlení.

To ráno jsem vyšla do koupelny, vyčistit si zuby a řádně se osprchovat, jelikož včera se mi k tomu nenabídla situace. Když jsem odcházela s dobrým pocitem čistoty ven, z druhého konce chodby jsem uslyšela přibližující se kroky. Vzhlédla jsem od země a spatřila Aleca se zadumanou tváří, sklopenou k špičkám bot.

„Ahoj,“ upozornila jsem na sebe, když kolem mne procházel.

Ale on prošel, ani se neotočil. Jeho podivné chování mne vytočilo, dvěma krokama jsem ho dohnala a zahradila mu cestu, stejně jako on mně, když jsme šli na louku.

Bez pohledu mne chtěl obejít.

„Alecu?“ zašeptala jsem, nevěříc svým očím.

Neodpověděl, jen loudavým krokem pokračoval dál.

„Trpíš psychózou?“ vykřikla jsem. „Psychomotorickou retardací? Trpíš Africkým morem prasat? Trpíš nedostatkem kreatinu? Nebo jsi jen obyčejný schizofrenik?“

Beznadějně jsem sledovala, jak se na mne mlčky otočil, nedokázala jsem vyčíst z jeho pohledu nic. Na sucho polkl a otočil se na pomyslném podpatku. Vešel do schodů ve věži a dále byly slyšet jen jeho tiché kroky.

Zůstala jsem zírat do prázdna, jeho chování mi nahánělo husí kůži. Přemítala jsem, jestli tohle má rušit naše kamarádství.

Možná mu Caius za včerejšek surově vynadal! problesklo mi hlavou. Ta myšlenka mne donutila Aleca hledat, chtěla jsem si s ním promluvit, ačkoli jsem nevěděla o čem. Možná by mi řekl, proč mu již ani nestojím za pohled.

Sešla jsem do prvního patra. Kam mohl jít? Přemýšlela jsem. Musí mít pokoj, usoudila jsem nakonec a ptala se sama sebe, jak ho v tomto labyrintu chodeb najít.

Odbočila jsem na druhou stranu z věže, kam zabočuji já. A hle, jak se zdálo, pokoj byl blíže, než jsem si myslela. Chodba nebyla dlouhá, zato v ní byly dveře, jež nesly jeho název. Stejně vytepávané Alec, jako moje Sylvia. Pousmála jsem se, i když mi teď do smání vůbec nebylo.

Rozumem jsem zůstavala stát nad svou odvahou a roztřeseně stiskla starodávnou kliku jeho pokoje.

 

 

 


 

¹) Pavel Kosorin


Ještě jedna věcička. Stále na to zapomínám, ale i tak jsem si naštěstí vzpoměla, aspoň v takové kulaté číslo. Už od samého začátku vám chci představit podobu Sylvii. Je to jedna dívenka z lookbooku, jejíž tvář jsem připsala k Sylvii hned. Snad se vám líbit nebude, snad vypadá moc mladě, ale já se do ní zamilovala. *fotka*


 

 

14. kapitola ||  16. kapitola
Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!