Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 14. kapitola

21.08.2010 (17:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

Se zarmoucením jsem si postupně uvědomovala, že začínám částečně polykat všechno, co můj život potkalo. Možná člověk někdy musí. Je to přirozené, ale ještě jsem se neodvažovala přemýšlet, jaké to za sebou bude nést následky. Protože každý radikální zásah do životního běhu musí mít doznění. Já zatím žádné necítila, kromě chronického stresu a tíživého pocitu na duši.

Uslyšela jsem tiché klepání na dveře. Kdo to mohl být?

Ticho. Osoba se zdráhala vstoupit? Podiveně jsem nakrčila obočí. Ozvalo se další klepání.

„Dále.“

Vešel ten, kterého bych tu čekala ze všeho nejméně. Se smrtelně nenávistným pohledem.

„Mohu dovnitř?“

Neměla jsem daleko k tomu, abych vytřeštila oči. Jane...

Než jsem stačila odpovědět, zavřela za sebou dveře, ale nehnula se z místa. Naháněla mi panickou hrůzu, měla jsem co dělat, abych uhlídala své nervové zakončení a nezačala se hrůzou třást.

Nespouštěla jsem z ní oči, její rudé zraky mne nutily podvědomě se jí klanět.

„Cos mu udělala?“ vyštěkla.

Zmateně jsem zalapala po dechu, cítila jsem, jak se mi do mozku řine krev. Nebyla jsem zvyklá na takové jednání.

„Ptám se, cos mu udělala,“ zopakovala svou otázku.

„Komu?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem, než mne postihne její trest.

Znechuceně mne sjela pohledem. „Nedělej, že to nevíš. Alecovi.“

Zůstala jsem strnule sedět. „Alecovi?“

Z úst jí vyšlo hrůzostrašné zasyčení. „Ty se mne ještě opovažuješ ptát?“

„Ano... Teda, ne,“ koktala jsem.

Sjela pohledem k mé noční košili a zastavila se na potisku s medvídkem. Opovrživě stočila svůj pohled zpátky k mému, zatímco jsem se snažila nějak nenápadně si zpět omotat svou peřinu.

„To ti zase dal kdo?“ nadzdvihla jedno obočí.

„Nemůžu za to, co mi dáváte.“

Zlostně si odfrkla.

„Cos mu teda udělala?“ Přibližovala se ke mně jako jedovatý had. „Není schopen reagovat na žádný pokus se s ním zkomunikovat.“

„O tom nic nevím,“ řekla jsem popravdě.

„Huso,“ zasyčela.

Bez dalšího slova zmizela za dveře, které za ní hlasitě práskly.

Polkla jsem. Docela jsem ji chápala, že mne nemá ráda. A jestli je to, co řekla o Alecovi pravda, chápala jsem ji ještě více, že podezření padlo na mne. Však přes půl čtvrtého století žije s týmiž lidmi, je vcelku samozřejmé, že bych za jeho stav měla ručit já. I když jsem nedokázala pochopit, jak bych zrovna já tu mohla někoho ovlivnit.

A také jsem si byla docela jistá, že já jsem mu zaručeně nic neudělala. Ale... červíček pochybostí ve mne nepřestával hlodat.

Zanechala jsem zbytečných myšlenek a zvědavě vybalila obsah tašky, kterou mi Felix poslal. Usmála jsem se, a jelikož jsem nechtěla mít na sobě ten háv, co jsem dostala od Ara, převlékla se do černého roláku a obyčejných jeansů.

Poté jsem se potichu vykradla z pokoje, abych si mohla dopřát chvíli rána v malé koupelně. Na chodbě jsem naštěstí nikoho nepotkala.

Když jsem se vrátila, odhodila jsem tašku do kouta a sedla si na místo, kde původně ležela. Odbíjelo čtvrt na jedenáct.

Náhle mne vyrušily kroky, blížící se mou chodbou. Nejistě jsem vstala a čekala, až někdo vejde.

Když dotyčný vstoupil, polila mne hrůza. Zalapala jsem po dechu a se všech sil doufala, že je to jen noční můra.

„Giuseppe?“ vykoktala jsem, když jsem zklidnila svůj první nápor šoku.

„Našel jsem tě,“ odpověděl s triumfním výrazem.

Poděšeně jsem se nadechla, začala mne zachvacovat vlna hysterie, neschopna pochopit tuto skutečnost. „Jak? Musíš zmizet! Dělej!“

Giuseppe si v poklidu sedl na postel. „Chloe odjížděla duševně polomrtvá a mně říkáš, abych zmizel?“

Nevěděla jsem, jak mu to mám k čertu vysvětlit. „Poslouchej. Jestli teď hned nevypadneš, najdou tě a nezabijou jen mě, ale i tebe.“

Poděšeně se na mě zadíval. „Oni tady jsou?“

„Hele, já vážně nevím, jak ses ke mně dostal–“

„Řekl jsem o Caiovi dědovi a ten mi vyprávěl historku o upírech.“

Chytla jsem se za hlavu. „Takže ty o nich víš? Musíš vypadnout... rychle... A nikomu ani muk! Nedělej mi to těžší! Prostě na mě jen zapomeň. Jsem mrtvá!“

Giuseppe se zakabonil. „Musím o tobě říct. Přijde tě zachránit policie.“

Otřásla jsem se. „Ta proti nim nic nezmůže... Rozdrtí jí napadrť, když budou chtít. Utíkej! Prosím. Prosím, nikomu nic neříkej, nikdys tu nebyl... Za rok tě třeba přijdu navštívit. Opovaž se něco říct někomu...“ Můj hlas výhružně sílil.

„Prosím,“ zašeptala jsem a snažila se o co nejvěrohodnější pohled.

„A to tě tu mám jako nechat, ať tě tu zabijou, jo?“

„Ty to nechápeš, nic se mi nestane... Prostě jen zdrhni, jo? Když to uděláš, zmenšíš možnost, že jo a tobě taky.“

Nejspíš konečně pochopil, dal se na ústup. „Tak tedy... Kdybys něco potřebovala, tak zajdi do té cukrárny, kde jsme byli, ten chlapík ví, kde bydlím.“

„Jasný, jasný,“ ujišťovala jsem ho a strkala ho ze dveří. „Pamatuješ si cestu zpátky?“

Giuseppe rychle přikývl a už vycházel na chodbu. Vyšla jsem za ním.

Jenže to, co jsem spatřila teď, mne doslova zparalyzovalo.

Nad námi se tyčil Caius, jeho výraz neznačil žádou emoci. Koutkem oka jsem viděla, že Giuseppe stojí na místě přimražený, stejně jako já.

„Velmi zajímavé.“ Jeho hlas byl smrtelně chladný. „Pokud vím, tak žádné návštěvy zvenčí dovoleny nebyly.“

„Já hned zmizím,“ vykoktal Giuseppe a už se odebíral na útěk.

Caiova ruka rychlostí blesku vystřelila a sevřela Giuseppovu paži dříve, než stihnul udělat první krok.

Zlostně si přitáhl jeho obličej ke svému. „Sice jsem právě po jídle, ale kdo říkal, že nemám chuť na dezert?“

Giuseppovi se rozklepala kolena jako malému dítěti. To je idiot!

Caius Giuseppovu ruku s bolestným škubnutím pustil. „Jestli jen cekneš, tak si to s tebou vlastnoručně vyřídím.“

Giuseppe se na to vyřítil chodbou takovou rychlostí, až jsem nevěděla, jestli to je normální lidská rychlost. Poté se Caius obrátil ke mně, kolena se mi podlamovala.

„Co to mělo znamenat?“

Snažila jsem se, aby se mi hlasivky uvedly do funkčního stavu, ale nedařilo se mi.

„Je ti jasné, že jsem ho nechal jít jenom kvůli tobě, že? Byla bys tedy tak laskavá a na oplátku mi vysvětlila, co se tu ksakru dělo?“

Zloba se mu rudě blyskotala v očích.

„Já... já nevím,“ koktala jsem.

Surově mne strčil do pokoje a zapráskl za mnou dveře. Celá jsem se chvěla.

Zanedlouho, zatímco jsem se dokázala uvolnit, přišel Demetri.

Beze slova mi podal tác s palačinkami a stejně mlčky vyplul ze dveří.

Co jsem měla dělat? Zoufale jsem se snažila přemýšlet, jak se z toho všeho nějak vymotat, najít východ nekonečného tunelu, ale nedařilo se mi to. Možná jsem si měla uvědomit, že ten nekonečný tunel nejsou strasti, ale celá moje existence.

Chtěla jsem si Demetriho udobřit, ale netušila jsem, co bych mu tak měla říct. Snad že jsem si to rozmyslela?!

Dlouhou dobu jsem seděla v pokoji sama. Nikdo za mnou nepřicházel, ale ne, že by mi to nějak vadilo. Potřebovala jsem samotu. Potřebovala jsem klid.

Hodiny míjely, začínalo se smrákat. Se soumrakem se spolu snášel však i strach z dnešní noci. Čím více světla mizelo, tím více jsem měla pocit, že se nořím do propasti. Přijde zase v jedenáct?

Šestá pryč. Už jen pět hodin. Zoufale jsem se snažila držet v klidu, který jsem značně postrádala. Z té samoty jsem už šílela. Doslova.

Co bych teď dala za to, kdyby přišela i sebenesympatičtější Jane a dělala mi společnost, pomyslela jsem si bídně.

Půl sedmé. Náhle někdo zaklepal na dveře, načež se otevřely. Musela jsem se ovládat, abych nezajásala radostí, když se ve dveřích objevil Alec.

„Já už nemůžu vidět, jak tu pořád trčíš uvnitř,“ pronesl s významným úsměvem.

Zmateně jsem se na něj podívala. „A?“

Přistoupil ke mně a nabídl mi ruce, aby mne vyzdvihl na nohy. „Jestli chceš, můžu tě vzít ven.“

Pohlédla jsem z okénka, jak se tma snášela do krajin. „Jako ven?“

Usmál se. „Jestli chceš.“

Nadšeně jsem přijala jeho nabídku a zavřela za námi dveře do pokoje. „A ví o tom?“

„Ne,“ zašeptal se smíchem.

Zasmála jsem se také.

„PO-TI-CHU,“ naznačil mi ústy a táhl mne po špičkách napříč chodbami.

Stanuli jsme na náměstí Volterry. Pouliční lampy vrhaly za lidmi temné stíny, na obličeji Aleca vytvářelo oranžové světlo tajemnou hru světel. Čerstvý, večerní vánek mě hladil po holých pažích, nadouval plíce svou jedinečnou svěžestí.

„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny, ale v očích mu nadšeně jiskřilo.

Usmála jsem se a následovala ho, když vykročil. Nedokázala jsem popřít, že bylo zvláštní, jít s ním po náměstí a dále nočními ulicemi. On, ve své róbě gardy, já vedle něho v obyčejném oděvu. Nasávala jsem radostně všechnu tu svěžest a v tu chvíli zapomněla na všechny strasti, které mne dosud sužovaly.

Prošli jsme hlavní třídou, poté odbočili do menších a menších uliček, až jsme se dostali za nejzadnější část hradu. Vyšli jsme na malý palouček, hrad po pravici, skalnatý sráz před námi a les nalevo. Za celou tu cestu jsme ani jeden nepromluvili.

„Policiééé,“ zakřičel a rozběhl se lidským během dopředu, abych mu mohla stačit.

V ten moment jsem se opravdu zalekla a automaticky vyběhla za ním, ale pak jsem se ohlédla a vlastně mi došlo, že to byl pouhý žert. Rozesmála jsem se a snažila se ho dohnat, abych ho mohla patřičně ztrestat – když ale viděl, že ho dobíhám, přidal na tempu.

Po pár minutách ustavičného běhu jsem musela přejít do zmoženého klusu; les kolem nás houstl.

Alec byl značně napřed, až jsem se bála, že ho ztratím z dohledu. Z posledních sil jsem přidala a doběhla ho, ztrhaná jako kůň.

„Ty cvoku,“ smála jsem se vysílením.

Zastavil se, smál se taky. Zavřela jsem oči a zapisovala si jeho smích do paměti, tušila jsem, že to je jeden z mála upřímných smíchů, které jdou opravdu od srdce.

Až teď jsem teprve reálně zaregistrovala prostředí, kde jsme – na sklonku smrákání, kdy tmavý stín noci pomalu dopadal na dno lesa. Z povzdálí zahoukala první sova. To místo mi nahánělo určitý, panický strach, zároveň mi bylo ale i jakousi útěchou, snad jen proto, že jsem tu nebyla sama.

Jedna věc, kterou jsem nedokázala pochopit, byla, jak se ke mne dokáže chovat s takovou jistotou, když jsme sotva prohodili pár slov na hodinách historie. Ten pocit zesiloval o to více, když jsme byli náhle osamoceni v lese, ve tmě, v čase a prostoru sami.

„Já myslel, že tam zůstaneš stát,“ namítl potom s káravým úsměvem.

Zamračila jsem se. „To není vtipný, já se lekla.“

„Pojď,“ vyzval mne a chytil mne svou ledovou rukou za zápěstí.

V tu chvíli mi paží projela nepříjemná bolest, natolik jsem ho měla mrzačené. Z úst mi mimoděk vyklouzlo bolestné usyknutí.

Nechápavě se obrátil a pustil moje zápěstí. V mysli mi ihned vytanula vzpomínka na včerejší noc.

„Co?“ zeptal se.

Polkla jsem. „Ale nic,“ zamumlala jsem, avšak moje lži nebyly nikdy dobré.

Zahradil mi cestu, když jsem chtěla jít dál. „Řekni.“

Zrak se mi samovolně stočil k zápěstí, když jsem si to uvědomila, rychle jsem uhnula jinam. On to ale však rychle zaregistroval.

Uchopil mou levou ruku a vyhrnul mi spodek rukávu, který jsem se tak snažila mít natáhlý až po kotníky prstů.

„Co s tím máš?“ zeptal se nechápavě, když si proti mé vůli prohlížel zmodřinované části. Ustaraně se na mne zadíval.

„Nic,“ zalhala jsem znovu, vysmekla svoji ruku z jeho, spustila ji dolů a rychle si zpátky zatáhla rukáv. „Jen jsem se bouchla.“

„Bouchla,“ mumlal, když jsme pokračovali tam, kam mne vedl.

Po pár desítkách metrů jsme vystoupili z lesa na potemnělou louku. Měsíc v úplňku nám vesele zářil na cestu.

Vedl mne dál, skrz nízký porost lučního kvítí. Zastavil se až u velkého balvanu, který nám umožňoval sednout si a sledovat scenérii dalších polí pod námi.

Sedl si, obrátil se na mne a rukou vybídl, ať si sednu také. Váhavě jsem se posadila na místečko vedle něho.

„Často zde sedávám,“ řekl, sledujíc hvězdné nebe. Zadívala jsem se nahoru také. „Nikdo jiný tohle místo nezná. Za pár století budu mít v kameni vysezenej důlek,“ zasmál se.

Obklopovalo nás hlasité vrzání cikád, které dodávalo teplému večeru tu správnou atmosféru. Vlasy mi neposlušně vlály.

„Takže ty mi neřekneš, co s tím máš?“ zeptal se mne náhle. Jeho tón však nepozbyl vlídnosti, jen zněl trochu ustaraněji.

Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem na to už vůbec vzpomínat.

„Já tomu nerozumím.“

„Možná je to tak lépe,“ odsekla jsem.

Zachmuřeně sklopil hlavu k zemi. Zachvátila mne náhle nevysvětlitelná vlna lítosti; vždyť mi chtěl jenom pomoci.

Stejně jsem mu ale nemohla povědět, co chtěl, a tak jsem se rozhodla, že rozhovor kolem věci s mým zápěstím necháme na pokoji tady, kde skončil.

Sledoval dlouze hvězdné nebe. Byla to jedna z těch nocí, které člověk miluje už jen proto, že by je milovat měl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že kouzlo noci je jednoduše nepopsatelné, natož ho zkusit zcvrknout do obyčejných slov. Když vás noční vzduch burcuje do procítěné zjitřelosti, zatímco vás přemáhá neuvědomělá únava na dně. Zaniká v temnu, až si náhle uvědomíte, že nezaniká ona, ale zanikáte spolu s ní. Téhle noci nic nechybělo. A v tu chvíli jsem věděla tak jistě, jako že můj život se do měsíce zkrátí, věděla jsem, že tohle je má nejkrásnější noc celého života.

Unavené podvědomí ve mne pomaloučku pohasínalo v spánek, zatímco moje smysly byly nervově rozrušeny. Vnímala jsem všechno, sluch i zrak i čich a vše, co se dalo, s takovou detailností, jaká se vám může jen v znavené mysli naskytnout.

Zadívala jsem se na sněhový měsíc, přes který právě pluly šedé obláčky páry. Na Alecově tváři vytvářely hru měkkých stínů, až bych si myslela, že jeho tvář je jen dokonalým dílem Berniniho, kdyby nezavál chladný vánek a nerozcuchal mu tmavé vlasy. A kdyby se jeho pohled z hvězdného nebe nestočil k mému.



13. kapitola ||  15. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 14. kapitola: