Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 13. kapitola

See through the evil eyes - 13. kapitolaKonečně po týdnu třináctá kapitola. Sylviin pobyt v sídle se stává horším a horším... Příjemné počtení.

Kde je světlo, tam je i stín.¹

Vešla jsem chodbou ven, s ručníkem stále obmotaným kolem sebe, v ruce Demetriho noční košili s medvídkem. Mírně jsem se usmála. Nevěděla jsem sice, jak si to mám vyložit, ale byla jsem ráda, že alespoň někomu nepříjdu tolik lhostejná. Ale teď už to bylo v podstatě jedno, Demetri byl popuzen, stejně jako všichni ostatní. Možná už i jemu příjdu lhostejná. Kdo ví.

Když jsem vešla zpět do svého pokoje, ztrhla mne únava. A právě díky ní jsem toužebně zapomněla na všechno, co se dalo; na Caia, na Demetriho a vůbec na vše, co mi v tu chvíli nebylo potřebné. Avšak na oplátku za to mne tížil špatný pocit, nepříjemné nutkání, zkrátka nějaké roztřesené podvědomí, když na svoje myšelnky zapomenete a ony nechávají za sebou jejich dozvučnou stopu, i když už postrádají obsah.

Zanedlouho si mne únava zcela podmanila a uvrhla do spánku. Avšak spánku neklidného, každou chvíli se probouzejíc, až se mi to všechno vzpříčilo jako kůstka v krku.

Úderem jedenácté vítr, jež se zvedl už brzkého večera, ustal a z pod temných mraků, které doteď ztemňovaly celé nebe, vysvitl měsíc. Hvězdné nebe sem otevřeným okénkem vrhalo měkký stín noci, ale přesto jsem rozeznávala obrysy předmětů v pokoji.

Vrcholek staré borovice stál nehybně jako mramorová socha. Nocí vládlo hrobové ticho, jen tu a tam se ozvala nějaká sova zvenčí.

Náhle mne vyrušil tichý, ale v tomto tichu zřetelný šramot. Poté to ustalo a najednou znova, rozpoznala jsem, že slabý lomoz vychází z chodby. Zpozornila jsem, ale na posteli se ani nehla. Věděla jsem, že tato podivná sekta je vzhůru po celé dny a celé noci, ale šramot se šířil mou malou uličkou. Ve které nikdo jiný nebydlil.

Hrůzně jsem ztrnula. Caiův slib se mi mihl hlavou a způsobil náhlé rozrušení.

Kroky se blížily a utichly u mého pokoje.

Caius.

Přichází mne obdařit svou návštěvou.

Zatnula jsem zuby a čekala. A opravdu, v té chvíli jsem uslyšela tuchý stisk kliky, doprovázený lehkým vrznutím, jako když někdo chce vstoupit, ale nechce prozatím budit. Klika se domáčkla, dveře se s téměř neslyšitelným táhnutím rozevíraly.

Přišlo mi, že se snad otevírají pomaleji, než jak jede minutová ručička. Ležela jsem a polévala mne posvátná hrůza.

Dveře se dozavřely stejně pomalu, jako otevřely.

„Vím, že nespíš,“ řekl jako moje první ráno.

Přistoupil ke mně, vzhlédla jsem. Spatřila jsem, jak se mu úsměv hrůzostrašně zaleskl v měsíčním svitu.

Úzkostně jsem sledovala, jak počíná svlékat si svůj plášť a poté vše, co mu na bezbožném těle viselo.

* * *

„Buď hodná,“ přikázal mi, načež  mi spoutal ruce nad hlavou. Takto, vězněna pod jeho tělem, neměla jsem ani pomyšlení, ani odvahu mu na to nějak odporovat.

* * *

Dveře se s tichým uvrznutím zavřely. Nyní jsem zůstala sama se ztuhlým tichem a proudem horkých slz, kanoucích mi neustavičným putováním po tvářích.

Noc se táhla. Vteřiny pro mne byly minutami, minuty hodinami. Na tvářích mi slzy již vysychaly v lepkavou vlhkost, vítr za oknem skučel. Ztrhávala se bouře, měsíc byl znovu skryt za těžkými, černými mračny.

Někdy, možná kolem čtvrté hodiny ranní jsem usnula. Možná vyčerpáním, možná únavou, možná obojím, ale mé vzbuzení se konalo přesně o půl osmé ráno, moc jsem toho opravdu nenaspala.

Slunce již vycházelo na svoji zářivou dráhu, konat svůj každodenní úděl. Posadila jsem se na posteli a smutně si prohlížela odřené zápěstí. Chytlo podivně namodralou barvu, bylo zmodřinované a bolelo, když jsem s ním pokoušela pohnout.

Po chvíli se znovu ozval šramot z chodby. Už jsem se ale neděsila, věděla jsem, že on to znovu nebude. Ostatně, co by mi asi mohl chtít.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ odpověděla jsem možná zbytečně. Nikdo tu nečekal na můj souhlas.

Ve dveřích se zjevil Felix, plášť mu těžce spadal kolem ramen. „Dobré ráno,“ přivítal mne chladně.

„Hm,“ vzala jsem si od něj snídani, peřinou se snažíc zakrýt medvídkové pyžamo.

„Poslal jsem Demetriho, ať ti dá oblečení, ale ten nějak zvláštně protestoval. Stalo se něco?“ zajímal se Felix.

V té chvíli jsem musela zrudnout do čiré barvy rajčete. „Umm... Do toho ti nic není, pokud vím.“

Felix se zastavil. „Hele, to oblečení ti nakonec nemusí přinést nikdo.“

Jeho pohled mne zamrazil, až i teplý tácek na klíně mi teplý nepřipadal.

Naštvaně se zašklebil a hodil po mne nacpanou tašku, kterou až dosud třímal v ruce. „Pořád jsem tu vyšší já, neměla bys mi odporovat.“

Povzdechla jsem si. „Popudila jsem ho... jednou věcí.“

„Nechci to vědět. A až se nasnídáš, měl by sem přijít Alec.“

Udiveně jsem k němu vzhlédla.

„Hodiny historie,“ protočil panenky. A byl pryč.

Zamyšleně jsem nabrala na lžíci instantní polévku, snažíc se vypudit dnešní noc z mysli. Jen co jsem k ní jen krajíčkem myšlenek zabloudila, uchvátil mne strach a z očních kanálků mi mimoděk stékaly slzy, které jsem si tolik nepřála. Přemýšlela jsem dál. Možná, kdyby se o tom někdo z nich dozvěděl, něco by udělali. Ale já byla natolik hloupá, že jsem to neudělala už dřív.

Z trpkých myšlenek mne vytrhlo tiché skřípání klikou. Historie byla to poslední, na co jsem měla náladu. Dveře se potichu otevřely, do místnosti vstoupila Alecova hlava.

„Už můžu?“

Neklidně jsem se ošila. „Hm.“

Alec za sebou dovřel dveře, nepřestávajíc ze mne spouštět pohled. „Děje se něco?“

„Co by se furt mělo dít?“ zamumlala jsem. Vlastně mi téměř už bylo jedno, koho si popudím proti sobě tentokrát. Stejně skončím smrtí buď fyzickou nebo duševní, když bych se měla stát tím, čím oni. Není to už snad jedno, jak se svým životem naložím?

Alec mne shlédl podivným pohledem a dosedl na židli. „Dnes ti mám něco povědět o tom, čím jsme.“

Položila jsem tác na zem a znechuceně vzhlédla.

„Nekoukej se na mě tak,“ zamračil se. „Je to mou povinností.“

Ušklíbla jsem se. „Aha. Jasně. Aby jste se z těch všech povinností a pravidel náhodou nescvrkli.“

Alec naklonil hlavu. „Tak jako naše těla bez mysli, tak vypadá i společnost bez zákonů.²“

„Jasný, jasný, jasný. Chápu. Nějak to zkrať, hlavně.“

Zachmuřeně vzhlédl. „Co ti dneska je?“

Pokrčila jsem rameny. „Jsem protivná.“

Nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak co chceš vědět? Sice ti mám vyprávět, na jakém systému funguje naše bytost, ale nevypadá to, že by tě to nějak zvlášť bralo.“

„Taky že nebere. Ale řekni mi to. Na jakém systému funguje?“

Povzdechl si, ale začal. „Dobře. Budu ti sem tam pokládat otázky, ano?“

„No jo.“

„Takže... Hlavní je to, jak energii přijímáme a jak jí vydáváme. Náš organismus je stavěn pro jedinou složku potravy –“

Spatřila jsem, jak je jeho pohled upřený na mé noční košili, cítila jsem, jak mi zrůžověly tváře. Přisunula jsem si kolena k bradě, aby mi potisk medvídka nešel vidět.

„Krev, jasný,“ doplnila jsem ho rychle, když se jeho věta usekla v půli.

Stočil pohled do země. „Ta aktivuje blablabla a my dokážeme vydat strašlivé množství energie. Například vyvineme opravdovou rychlost. Sílu. Také náš mozek je stavěný na jiné podstatě. Dokážeme se soustředit na více věcí najednou, je to způsobené tím, že my jsme zastaveni, doslova. Zmrzlí v čase. Pouze jím proplouváme, ale nepatříme do něj, chápeš?“

Rozesmála jsem se. „Ne.“

Protočil panenky. „To nevadí. Časem to pochopíš. Ještě jedna věc. Na slunečním světle se naše pokožka leskne. Třpytí. Proto nemůžeme vycházet za slunce. Proto můžeme vycházet jenom když je zataženo, nebo noc. Až tě proměníme, budeš blázen po krvi. Budeme se tě snažit ohlídat, ale jakmile by ses prozradila, Aro tvůj život navždycky zkrátí. Toho se budeš muset vyvarovat. Ve dne radši ani nevycházet ze sídla. Jestli budeš chtít, budeme se po nocích procházet Volterrou. A v lese ti ukážu pravou rychlost,“ zubil se.

I když se mi ta představa mne jako upírky čiře štítila, představa Aleca ukazujícího mi všechny skrytá tajemství se mi poněkud líbila. Zahnala jsem tu myšlenku důstojně do temna zapomnění.

„Budeš nadšená.“ Stále provrtával očima podlahu, ale viděla jsem jeho culivý úsměv.

„Proč bych měla?“ naklonila jsem tázavě hlavu.

Zvedl své oči a upřel je na mě, třpytily mu v nich jásavé jiskřičky. „Stromy ti samy budou uhýbat. Svištění vzduchem budeš ovládat sama, ne jak na pouťových atrakcích. Slyšet každý šelest. Sledovat jezevce. A plno dalších věcí.“

Nadzvihla jsem jedno obočí. „Ty sleduješ jezevce?“

Alec zatnul zuby. „Nikomu to neříkej.“

Nedokázala jsem potlačit ve mne dušený smích, až mi vyteklo pár slz. Alec se smál spolu se mnou. Byl to skvělý pocit.

Když uhasly i poslední ozvěny povzdechů po smíchu, zadívala jsem se mu do jeho krvavých očí. Vpíjely se do těch mých, měla jsem pocit, že se koupu v studánkách krve. Cosi na tom mne fascinovalo. Studně jsem sklopila zrak k podlaze, kolena si přitáhla blíže k tělu.

Následovalo trapné ticho, kdy jsem zarytě sledovala strukturu deky pod sebou. Neměla jsem tu vůli o něj pohledem jen zavadit; jenom jsem pouze potřebovala se ovládnout a nezačít ho mít ráda.

„Skvěle, takže... máš ještě nějaký dotaz?“ zeptal se mne vážně, ale pocítila jsem z něho skrývaný úsměv, který zářil z jeho obličeje.

Zamrkala jsem. „Asi ne.“

Zamyšleně spojil prsty svým rukou a sledoval, jak se pokrčují. „Přinejmenším aspoň víš, že nebudeš spát, stárnout, jíst ani se nijak duševně rozvíjet.“

„Zůstanu tedy úplně taková, jako ode dne, kdy přestanu být člověkem?“ Ne, že bych měla nějaký zvláštní zájem v upířích zvycích, ale přesto jsem chtěla mít všechny znalosti, kdyby se něco zvrtlo.

Usmál se, nepřestávajíc zkoumat své klouby prstů. „Ne tak docela. Fyzicky ani psychicky samozřejmě neporosteš, ale postupem času budeš mít přirozeně více znalostí. Ale ty tě nějak neovlivní po duševní stránce, jak už jsem řekl.“

„Takže kdybych ve svůj den proměny byla smutná, tak nebudu navždy smutná?“

Rozesmál se. „Ne,“ ujistil mne svým konejšivým úsměvem. „To už záleží na normálním žití. Proto se ti snažíme to tu udělat přirozenější. Aby ses nevrhala do něčeho úplně novýho. Abys neměla proč si to tu znechutit. Narozdíl od nás. Je to vcelku rozdíl, být smířen s tím, že se stanu tímto, nebo se... za zvláštních podmínek stát ze dne na den tím stejným, s rozdílem, že absolutně nerozumíš ničemu.“ Jeho usměvný výraz ve tváři mu podivně ztvrdl.

Naklonila jsem hlavu. „Za zvláštních podmínek?“

Alecův pohled dostal udivený nádech. „Je to dlouhá historie a možná by tě ani neměla zajímat.“

Nevěděla jsem, jestli jeho slova mám brát jako pouhé, nahrávací vykrucování, nebo urážku. Moje zvědavost ve mně však zvítězila; svůj otazník jsem již v sobě nedokázala zadržet.

„Ale mě zajímá.“

Rozrušeně zamrkal, jeho výraz ze zkřivil. „Opravdu to není vhodné téma naší společné aktivity.“

Zkoumala jsem jeho pohled. „Prosím.“

Šokovaně vzhlédl, jako kdyby ho nikdo za tu dobu o nic nepoprosil. Rty se mu pomalu rozpojily. „Ty chceš vědět mou historii?“

Pokrčila jsem rameny, abych rozhovoru dala uvolněnou rozpačitost. „Asi jo.“

Zakryl si dlaněmi obličej a protáhl si ho, jako to dělají ospalí lidé. Znovu na mne upřel svůj pohled. „S Jane jsme čarodějnická dvojčata.“

Vyvalila jsem oči. „Jako... opravdová čarodějnická dvojčata, nebo čarodějnická dvojčata?“ vyřkla jsem svoji naivní otázku. Jen co jsem to dořekla, musela jsem se usmát nad svojí hloupostí.

Jako čarodějnická dvojčata.“ Jeho pohled se zastřel rouškou vzpomínek, které vytahoval ze zapomenutých přihrádek mysli. „Bylo to tehdy v Anglii běžné. Obvinil nás nějaký kněz, nebo někdo takový... Chtěli nás upálit. Tedy, do jisté míry se jim i dařilo... Než nás zachránili.“

„Kdo?“ položila jsem další, moc zbrklou otázku. Hned mi to samozřejmě došlo.

Usmál se. „Od malička jsme však byli zcela odlišní. Ona, líbezná, často běhala na travnaté kopce a tam vzdávala svoji únavu třpytícím paprskům slunce, já, stále jen pohroužen do svých pochmurných meditací, zkoumajíc let černých křídel nocí. Pokud se ona podívala dolů, viděla ranní rosu, když já, viděl jsem své špičky bot. Pokud ona vzhlédla, viděla strom obsypaný květy, pokud já, tak hvězdné nebe, rozumíš, co tím chci říct?“

Nadechla jsem se, jak jsem se snažila nepřeceňovat genialitu jeho vyřčených slov a přemýšlela, jestli nějvětší filosofové nebyli právě těmito hříšnými bytostmi.

„Asi jo.“

Alec se mírně pousmál. „Postupem času jsme se vyvážili. Možná za to může jiný život plný důležitých povinností, ne jenom zkoumání sama sebe,“ řekl a rázně se postavil na nohy. „A protože tentýž život žiji i teď, musím tě zase opustit a vykonat jinou práci.“

Přešel pokoj a otevřel dveře. „Do oběda máš zatím volno, zatím můžeš popřemýšlet, kam se budeš chtít ve svůj první den nového života proběhnout.“

A s těmito slovy zmizel za silnými, dubovými dveřmi, které se za ním opatrně dovřely.

Usmála jsem se. Přemýšlela jsem, možná by život zde nebyl tak špatný. V tu chvíli se mi ale v mysli vytasila vzpomínka na dnešní noc. Odporem se mi zatnuly zuby. Nikdy.

 

 


¹) Gándhí
²) Marcus Tullius Cicero

 

12. kapitola ||  14. kapitola
Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!