Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 1. kapitola

02.05.2010 (11:00) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2086×

(Nenavazuje na prolog.)

Dole zazvonil zvonek a přerušil tak moje hloubání.

„Ségra,” uslyšela jsem hlas svého bratra z vedlejšího pokoje. „Zvonek!"

Nebyl by to Olivier, kdyby mě samozřejmě nenapomenul. Všechny tyto podobné události jsem v domě měla na starosti já - pokud jsme my dva byli doma sami. Sice jsem nikdy nepochopila, proč by tomu tak mělo být, ale přecházela jsem to bez komentářů. Byla jsem mladší a nevýřečná. Zvedat telefony, vítat návštěvy a tak dále a tak dále. Umf.

Škytlo to ve mně radostí. Konečně je tady! Okamžitě jsem se zvedla z pohovky, rozrazila dveře pokoje, vylétla z nich a brala to po dvou schodech střemhlav dolů.

„Chloe! Už jsem tady!" výskla jsem na pozdrav hlasitě, ještě než jsem stačila otevřít dveře. Jaký však byl můj údiv, když v rozlétlých dveřích nestála moje nejlepší kamarádka. Pocítila jsem lehký závan větříku, co se do mě opřel. Druhé, co jsem zaregistrovala, byla k mému údivu tetička Charlotte. Bohužel třetí, to nejhorší, přišlo nakonec - do nosu mi vpálil nepříjemný přeslazený parfém.

„Och," vykuckala jsem ze sebe, zalapala po dechu a snažila se o omluvný úsměv pro mou nečekanou příchozí. Ta babizna si snad na sebe vylila půlku lahvičky.

„Drahoušku!" vypískla nadšeně tetička Charlotte. Příliš tetičkovsky na to, abyste ji mohli považovat za normální tetičku. Byla to bohatá dáma pozdního staršího věku, vyzáblá, opálena do bronzova a nafintěná jako na maškarní bál. Zkrátka přesně ten typ vrásčité, zmazané babizny, snažící se urvat poslední špetku mladosti.

Pro jistotu jsem jí pozdravila, načež opět vypískla, přesně tak, jako vypiskují staré, francouzské tetičky v seriálech za doby Edith Piaf. Vlastně celá Charlotte mi vždycky připadala, jako by se vykrojila z oněch několikátých let a byla vložena do dnešní doby, ale jaksi se jí to vymykalo, asi si úměrně neuvědomovala, v jaké době žije. Ale tetička Charlotte si žila ve svém starofrancouzském světě a nikoho nikdy nenapadlo, že by jí ze svého světa probral. Naštěstí. A vlastně ona sama celá byla názorným příkladem tetičky, která si vás k sobě přimáčkne, div vás neumačká a má tendenci vás zpusinkovat obrazně řečeno od hlavy až k patě. Jako třeba teď.

Zaslechla jsem za sebou pobavený hlas. „Ale teti, bacha, ať jí neumačkáš. Byla by jí celkem škoda."

Tetička se mírně odtáhla a zkoumavým okem se zadívala za mě, odkud hlas zazněl. Když v tmavé chodbě za mnou rozpoznala Oliviera, s napřaženými pažemi se vrhla i na něj. Neubránila jsem se provokativnímu úšklebku, když jsem spatřila, jak se v jeho tváři začíná rýsovat mučený výraz. Bonbónkový parfém mu zjevně také nechutnal.

„Chéri..." mumlala mu do ramene, které její vzdychy mírně tlumilo. Ještě chybělo, aby jí po tváři začaly stékat slzy štěstí, a vážně bych si už myslela, že natáčíme teatrální scénu shledání po dvaceti letech do nějakého muzikálu. Když tetička na svůj vkus už řádně a dostatečně opusinkovala Oliviera, položila mu dlaně na ramena a odtáhla se, jako kdyby si ho chtěla pozorněji prohlédnout.

„Mon Dieu," hlesla dramaticky. „Ty jsi to ale vyrostl! Comment est-ce possible?"

Bratr trpělivě protočil panenky. „Naposledy jsi mě viděla v dubnu, teti. To jsou jenom tři měsíce."

Tetička Charlotte přešla jeho poznámku bez komentářů. Ještě několikrát si povzdychla, střídavě se na nás koukala a pak si pověsila svůj kabát na věšák.

„A proč jsi nás vlastně potěšila svou návštěvou, teti?" nahodil chytře Olivier nové téma.

„No... Pročpak asi?" přívětivě zabrblala a po tváři se jí rozlil dychtivý úsměv. „Sylvia nám odjede úplně sama, na celé dva týdny, tisíce kilometrů daleko a mě se ptáš, proč jsem sem přišla?"

„Promiň, ale sama nejedu, jedu s Chloe, tisíce kilometrů to vážně taky nejsou, protože Toskánsko leží dá se říci uprostřed Itálie a vůbec," vložila jsem se do jejího starostlivého výkladu dřív, než bude mít narážky na máti. Už jsem si to dokonale dovedla představit, kdybych jí teď hned nezabrzdila, začala by určitě brblat něco o tom, že je to velmi nezodpovědné, nechat své ještě nedospělé dítě takhle samotné vhodit do světa.

„Ale ale, ššš, Sylvio. Však já to zle nemyslím, akorát-"

„Ano, teti, ano, teti, není to správné. Ale já si chci užívat života a vlastně i chápu, že se ti ten nápad nelíbí. Vážně se o mě ale nemusíš bát, opravdu se mi tam nemůže nic stát a navíc tam se mnou bude i nejlepší kamarádka," utnula jsem jí.

Tetička Charlotte se odmlčela. Měřila mě svým zkoumavým pohledem. „No tak dobrá, děvenko... Dávej na sebe pozor. Hezky si to tam užij s kamarádkou a napiš mi dopis!"

Vítězně jsem se usmála. Tetičku Charlotte není tak snadné přesvědčit, ale dnes se mi dařilo náramně. „Děkuju. Samozřejmě. Neměj o mě strach."

Tetička nejspíš chtěla ještě něco dodat, ale v tu chvíli zazvonil znovu zvonek.

„Tak to už bude Chloe," zamumlala jsem zvesela a hmátla po klice -

„Sylv!" zajásala nadšeně Chloe a v jedné vteřině mi visela kolem krku.

„Eh, počkej..." zaprotestovala jsem tiše. „Máme tu návštěvu."

Chloe se nechápavě odtáhla, až si konečně všimla znehybněné Charlotty, potichu přihlížející vedle věšáku.

Omluvně jsem se usmála. „Teti, to je moje nejlepší kamarádka Chloe, za chvilku spolu odjíždíme na prázdniny, a Chloe, tohle je má tetička Charlotte, přišla nám popřát hezký výlet," představila jsem je stručně. Tetička vlepila Chloe ušmudlanou pusu. Koukala jsem po Chloe, jak se vypořádává s nesnesitelným parfémem, ale vypadala ještě celkem živá. Díkybohu.

„Nazdár, Chloe!" pozdravil přátelsky Olivier, který právě vyšel zpátky na chodbu.

„Jé, těpic, já si tě nevšimla," zazubila se Chloe. Odjakživa k němu měla mírně provokativní vztah, možná proto, že ona sama bratra neměla.

„No, tak já radši půjdu," ozvala se rozhodně tetička a už už si sundávala z věšáku svůj kožešinkový kabát.

„Počkej, teti!" zastavil jí Olivier. „Za chvilku příjde mamka, tak chvíli počkáme, ne? Nechceš s náma třeba jet na letiště doprovodit holky? Určitě by byly rády..." Mrkl na nás spiklenecky.

Tetička si ho změřila opět svým zkoumavým pohledem, ale nakonec přikývla. „No dobře... Tak já vás tu zatím nechám, do dvaceti minut se vrátím, musím si ještě vyřídit něco na poštu."

***

„Sylv! Jedeme!" zvolala máti zespoda.

Můj pokoj byl důkladně uklizený, ostatně, většina věcí byla už dole sbalená v mých kufrech. Okna byla zakryta mými oblíbenými, tmavomodrými závěsy, stůl perfektně nepokrytý, všechno jen zářilo čistotou. Znova jsem to všechno přejela očima. Tak dokonale čistý a vyklizený pokoj na mě působil zvláštním dojmem, který mi prohluboval podvědomou pusotu v duši. Ale tyhle prázdniny budou dokonalé. Bude se mi stýskat, drahý domove...

***

„Sylv?" zaznělo mi šeptem přímo do ucha, až jsem se skoro lekla. Byly to minuty bezstarostného pocitu, vlasy mi zlehka vály kolem obličeje, který mi příjemně ofukoval větřík z otevřeného okýnka. Bylo horko.

„Hm?" Pootočila jsem s úsměvem na tváři bezstarostně hlavu k Chloe. Před námi se právě rýsovalo obrovské letiště Lyon, budoucnost v Toskánsku a spoustu zážitků... Štěstím to ve mně zaplesalo.

„Víš..." začala opatrně, spikleneckým šepotem. Donutilo mě to malinko zpozornit, celou dobu jsme nazdařbůh plácaly věty, o kterých jsme si nedělaly starosti, jestli vyzněly v tom pravém smyslu, jestli ne, či jestli smysl omylem postrádají. Rty se jí zvlnily do nebezpečně rebelského úsměvu. „Chtěla bych tam přijít o svoje panenství."

Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, jestli to myslí dostatečně vážně, ale něco v jejím hlase mi napovídalo, že je toho schopná. Aha. Aha. Já jsem věděla, že něco není v pohodě. Věděla. Mohlo mě to napadnout hned, že náš neomezený výlet nejspíš nebude probíhat tak, jak jsem si v mých bláhových snech představovala... Žádné studie staré architektury, žádné rozbory psychologie, malby, vzdychání nad zámečními věžemi, žádné násávání vůní v prohlídkách hradů, žádné malování italských krajin... Začínala jsem mít z těch dvoutýdenních prázdnin divný pocit, takové nepříjemné tušení, že...

Chloe zazvonil telefon. „Ano, mami?"

Odvrátila jsem svou pozornost zpátky k okýnku, ponořená do svého rozčileného stínu rozpačitosti a bylo mi málem do pláče. Snažně jsem v sobě dusila pocit zrazení, ale když jsem si znovu vybavila ta slova, co právě řekla, tak mě -

„Právě přijíždíme na letiště."

- znovu zachvátil pocit úzkosti. Moc dobře jsem věděla, jaká -

„Ano, mami."

- Chloe dokáže být ve svém živlu. A její živel je nespoutanost. To vím. -

„Ano, mami."

- A mohla jsem tím pádem samozřejmě počítat s následky. Jo, to jsem si mohla rovnou -

„Ano, mami."

- uvědomit, že se ve společnosti plné žhavých Italů nebude zajímat -

„Ano, mami."

- zrovna o mě. Budu na výletě ve své podstatě sama a ještě snad budu muset snášet její narážky na mou neschopnost se s někým seznámit. Já vím, že to nemyslí -

„Ano, mami."

- špatně, akorát si neuvědomuje, jak mě tím... Zraňuje? Ne, to není správné slovo. Zrazuje. Možná. Ale copak já za to můžu, že jsem tolik -

„Ano, mami! Přijíždíme na letiště a za chvilku budeme vystupovat. Měj se."

- senzitivní? Možná až příliš. Štve mě to. Ach bože, chraň mě před Chloe. Ona se tam bude -

„Jo, mami, taky pozdravuj. Jo, mami, taky se měj krásně."

- vybavovat s Italama, takže na naše prázdniny můžu leda tak rovnou zapomenout, ve svém vlastním -

„Ano, budu ti každých deset minut psát esemesku a každý dvě hodiny ti zavolám. Bude se mi stýskat, mám tě ráda a měj se."

- zájmu, fajn, to bych ještě zkousla. Ale bude si je lákat ještě do postele... Počkat! Do postele? Vždyť budeme spát v jednom pokoji! V tu ránu mi došla další věc. Ona si je nebude brát k sobě do postele, ona bude chodit k nim. Ach ne...

„Ano, mami. Pa," utnula Chloe rozhovor, načež naštvaně zaklapla telefon. Unaveně si oddychla.

Cítila jsem na sobě znovu její pohled, jako by čekala, jestli jí to snad schválím. Snažila jsem se zakrýt mou vnitřní paniku tím, že jsem nevrušeně koukala z okýnka. Větřík mi umožnil se schovat za poletujícími prameny mých vlasů, což mi právě v tuto chvíli dělalo náramně dobře. Byla jsem naštvaná, jak na sebe, tak na Chloe. Tohle budou opravdu ty nejlepší prázdniny, jaké jsem kdy zažila...

„Sylvióóó." protáhla ukňučeně Chloe opět přímo u mého ucha. Zahrnula mi vlající vlasy za ucho a donutila mě tak, abych se zpátky obrátila k ní.

„No?" pobídla jsem jí poněkud sklíčeně. Doufám, že mé obavy za maskou nevzrušenosti nepoznala.

Auto přibrzdilo.

Chloe si olízla rty. „To byl jen vtip!" Zašeptala nadšeně a začala se smát. Úlevně jsem se usmála taky, ale úsměv mi na rtech ztrnul. Červíček pochybností ve mně nepřestal podvědomě hlodat...

„A jsme tady..." Promluvil odraz mé matky v zrcátku, když auto definitivně zastavilo. Olivier, sedící na přední sedačce, vítěžně houkl, tetička Charlotte, natisknutá ke svému okýnku ustaraně vzdychla, Chloe nadšeně vypískla a já se usmála při pohledu na obrovskou halu. Tyhle prázdniny si zkazit nenechám, i kdyby jsem se s Chloe viděla míň, než se svým tlustým deníkem, který jsem si s sebou sbalila.

Prolog ||  2. kapitola