Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 5. kapitola - Chodíš jako duch!

17.07.2012 (20:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2316×

Stěží jsem otevřela oči a podívala se do zšeřelého pokoje, který vypadal naprosto prázdný. Až na mě. Párkrát jsem zamrkala, abych zaostřila pohled a trochu se rozkoukala. Jakmile jsem na to ale pomyslela, začala mě bolet hlava jako nikdy předtím. To snad není možný! Přijedu sem první den a už mě bolí hlava! Jen doufám, že to nebude migréna…

Chtěla jsem ji trochu zaspat – zdálo se mi, že jsem nespala snad ani pět hodin – a tak jsem se přetočila na bok. Když vtom mě něco nepříjemně zatlačilo do břicha a nešlo to vydržet. A jé!

Jak nejrychleji jsem mohla, vylítla jsem z postele a upalovala na záchod. Jenže si moje tělo dělalo, co chtělo, takže jsem vypadala poněkud komicky. Padala jsem ze strany na stranu, kymácela se, chytala se stěn a nohy se mi pletly. Dokonce se mi podařilo i nějak přetočit místnost, takže jsem ji viděla o devadesát stupňů otočenou. Nakonec jsem ale přece jen úspěšně dorazila k toaletní míse a vykonala vše potřebné.

„Dobrý ráno, Bello!“ volala na mě přes celou chodbu Jess, jen co mě zahlédla, když jsem se vracela do pokoje. „Nebo spíš večer?“ smála se a šla mi naproti.

„Hm,“ zabručela jsem, abych ji odbyla, a vůbec se nestarala o to, co povídá. Jen jsem se co nejrychleji chtěla vrátit do postele. Ta hlava mě rozbolela snad ještě víc a Jessica taky nemluvila právě tiše.

„Za chvíli dole zase začne diskotéka… Já vím, že ty na to moc nejsi, ale bude tam i spousta alkoholu, takže se tam určitě ukážeš, viď? Po tom, co jsi včera předvedla, je to snad samozřejmý…,“ mlela dál a já měla chuť po ní hodit polštář, aby zmlkla. Ale jen, co jsem uviděla postel, zabořila jsem se do ní a zapomněla na celý svět.

„Teda Bello!“ vykřikla najednou a začala se strašně moc hihňat.

Nechtěla jsem jí věnovat žádnou pozornost, takže jsem dělala, že jsem ji neslyšela – což byla vlastně pravda, protože jsem hlavu měla jako střep.

„To bych do tebe neřekla! A kdo byl ten vyvolený? Aaron? Jo, určitě on, celý večer se okolo tebe motal… a jaký to bylo? Že ty by ses vůbec nepochlubila, kdybych to nenašla?!“

Došla jsem k závěru, že pokud jí budu věnovat alespoň trochu pozornosti, nechá mě za chvíli na pokoji. „Co?“ žblebtla jsem a vykoukla zpod peřiny.

„Tohle,“ ukázala na malou krabičku, kterou svírala v druhé ruce.

„A co,“ pokrčila jsem rameny a nechápala, proč dělá z nějakého kusu papíru tragédii.

„A co?! Děláš si ze mě srandu? No tak, povídej, kdo to byl?“ vyzvídala a klekla si k mojí posteli, aby na mě líp viděla.

Rozmrzele jsem zaostřila na krabičku, abych jí nějak mohla odpovědět. Barevný obal, roztržená fólie… ten název! Údivem se mi rozšířily oči a bolest hlavy rázem přestala. Copak jsem to neschovala? Měla jsem dojem, že jsem to dávala do té zásuvky…

„No tak, kdo to byl?“ naléhala.

„Ale já to nepoužila!“ bránila jsem se a v hlavě si promítla všechno ze včerejšího večera. Pravda, moc toho nebylo. Ale já jsem s nikým nic neměla! Nebo jo?

„To ti tak budu věřit. Několik jich tam chybí, takže se z toho nevykrucuj! Takže?“ měřila si mě tím svým pohledem.

„Vážně, já to nebyla! Přísahám! Jess, přece mě znáš,“ kroutila jsem hlavou a marně se snažila přijít na to, co se vlastně včera stalo.

„Pfm! Uvidíme! Já tomu přijdu na kloub… Ale dobře, věřím ti. Jestli si mi ale lhala, tak uvidíš!“ planě mi hrozila. „Půjdeš tedy s námi dolů?“ přešla na úplně jiné téma a vypadalo to, jako by na tohle dočista zapomněla.

„Sotva jsem se probudila… A po včerejšku se mi tam vůbec nechce. Hele,“ chytila jsem ji za ruku, abych ji zdržela, „neprováděla jsem včera nic, že ne? Já si totiž vůbec nic nepamatuju – poslední byl Aaron s pomerančovým džusem…“

Ta se jen zasmála a ruku ze sebe setřásla. „Vážně chceš vědět, co jsi dělala?“ Zděsila jsem se. Co jsem jen mohla proboha vyvádět?!

„Tak třeba jsi všem pořád vyprávěla, že u nás v pokoji je duch. Ostatní ti to vymlouvali, ale ty sis stála za svým. Říkala jsi, jaký má chapadla, že tě málem spolknul… Jo, jo, holka, všechny si tam bavila. A potom si začala zpívat,“ smála se a zvedala se k odchodu.

„Panebože!“ zanaříkala jsem. „A co jsem zpívala?“ chtěla jsem vědět. Jestli to byl Skákal pes přes oves nebo Prší prší…

„Dědečkův duch!“ vybafla na mě a s tím mě opustila.

Plácla jsem sebou o postel a přes hlavu si dala peřinu, aby mě nikdo neviděl. Hrůza! Skřehotala jsem nějakou písničku, kterou ani pořádně neznám, vyprávěla jsem jim o duchovi, kterého jsem si vyfantazírovala… co dalšího?!

Rozhodla jsem se pro plán, že dneska už nevystrčím nos z pokoje – což, jak jsem se dozvěděla, není nic nemožného, protože už je kolem sedmé večer a já stále nechápu, jak jsem mohla spát tak dlouho – ale moje tělo mělo jiné úmysly. Začala mi kručet v žaludku tak ukrutně, že ani pár tyčinek to nespravilo, a tak jsem se chtě nechtě musela vydat dolů, ke všem těm trsajícím lidem, a nalézt tam něco k jídlu.

Jakmile jsem se ale dole objevila za doprovodu ohlušující hudby, několik lidí mě zaregistrovalo a hned spustili: „Dědečkův duch! Ó nech mě být! Já už víckrát nebudu pít!“ zanotovali a začali se řehtat.

Cítila jsem, jak se mi červená barva hrne do tváří. Co nejrychleji jsem dostala na druhý konec sálu, ale nebylo mi to nic platné – i tam mě poznali. Sklonila jsem proto hlavu dolů a dělala ze sebe neviditelnou. Vtom jsem ale do něčeho vrazila – au! To bylo fakt hodně tvrdý!

„Bacha!“ řekl někdo. Čekala jsem, kdy mu dojde, kdo před ním stojí, a že uslyším smích, ale pořád nic. Plaše jsem zvedla hlavu a uviděla bronzové vlasy. Srdce mi bezdůvodně – nebo jsem si to alespoň myslela – začalo sprintovat ostošest. Hned jsem ho poznala.

„Promiň,“ omlouvala jsem se. „Neviděla jsem tě.“

„Když máš hlavu skoro u podlahy, tak se nedivím, že si mě neviděla… Nestalo se ti nic?“ staral se.

„N-ne,“ zakoktala jsem se, takže jsem se začala znovu červenat.

„Promiň, neměl jsem čas se ti ještě představit – jsem Edward,“ napřáhl ke mně ruku.

„Já Bella,“ stiskla jsem mu ruku. No, stiskla, spíš jsem mu ji jen nechala v dlani jako leklou rybu. Fakt super…

„Těší mě,“ usmál se. „Myslíš, že bych tě mohl využít?“

„Záleží na tom, co by to bylo,“ usmála jsem se taky a rázem zapomněla na mé potřeby žaludku. To počká…

„Potřebuju najít Boba – toho kluka, kterého jsme nechali zavřeného v autě. Snažil jsem se ho hledat, ale nikde ho nemůžu najít…. píchla bys mi?“

„No, jasně. Jen nevím, jestli ho v téhle tlačenici najdeme. Ale co ty víš, třeba se zase schoval do auta,“ vypadlo ze mě úplně snadno. Nechápu, kde se to ve mně vzalo – vtipkuju s klukem, kterého skoro neznám! Teda Bello, ty se nezdáš!

„Když ho nenajdeme, nechám ho vyvolat – snad by to v autě slyšel,“ navrhoval.

Chvíli jsme se rozhlíželi a hledali všude možně, ale po Bobovi se jakoby slehla zem. Nebo byla druhá možnost, že byl někde v tom davu přímo uprostřed, takže nebylo možné ho zahlédnout.

„Hele, není to on?“ ukazovala jsem na místo, kde se na chvilku mihly blonďaté kučery podobným těm Boba – nebo jsem si to alespoň myslela, protože jsem Boba viděla jen pár minut v autě.

Edward se podíval mým směrem a rozhodl se tam vydat. Problém byl v tom, že jsme se museli dostat přímo doprostřed tančícího davu. A to není nic jednoduchého. Asi po dvou metrech, kdy jsme šli vedle sebe, jsme byli nuceni se na sebe natisknout. Na to okamžitě zareagovalo moje srdce – proč se pokaždé musí tak rozbušit? Určitě to musí být slyšet na celý sál…

Asi po deseti minutách jsme téměř dotančili doprostřed místnosti a rozhlíželi se po Bobovi. Měli jsme štěstí – viděla jsem ho dobře, takže jsme ho našli. Zrovna tančil s nějakou blonďatou holkou… No, to mě podrž! Byla to ta nafrněná blondýna, která nám chtěla přebrat pokoj!

Chtěla jsem co nejrychleji zmizet, protože jsem nehodlala dostat přes čumák kvůli nějaké pitomé hádce, za kterou si mohla sama. Ale nikudy jsem nemohla uniknout – všude se svíjela těla a dělala tak živou bariéru. A Edward se zrovna šeptem bavil s Bobem – nechápu, jak se mohli slyšet v takovém rámusu – takže ta nána tančila sama a bylo jen otázkou času, kdy si mě všimne a ztropí scénu.

Co mám dělat? Ani Jess a Jacob tady nejsou, takže mi nemůžou pomoct…

Vtom se ke mně přitočil nějaký kluk s hnědými vlasy! Á, spása z nebe! Jindy bych od něj utekla a lamentovala, proč si k tanci vybral zrovna mě, ale teď mi to přišlo vhod. Dala jsem se do tance a přitom jsem koutkem oka sledovala, co se děje za mnou.

Podívala jsem se na toho kluka, který mě zachránil, a chtěla mu poděkovat, ale jakmile jsem si ho prohlédla blíž, jen jsem polkla a zastavila se uprostřed pohybu.

Tančila jsem s Martym! Bože! Uculoval se na mě jako měsíček na hnoji a přitom směšně mrkal těmi svými dlouhými řasami…

„Bello?“ volal na mě někdo.

Rychle jsem se otočila a uviděla Edwarda, jak si to ke mně štráduje.

„Věnovala bys mi jeden tanec?“ usmál se pokřiveným úsměvem, ze kterého jsem málem spadla na zadek, a Martyho si vůbec nevšímal.

„Jasně!“ vydechla jsem úlevou. Vtom začali hrát ploužák a já jako beze smyslů jsem se mu vydala do náruče. Mohla jsem vdechovat jeho vůni, která byla naprosto omamující.

„Děkuju, že si mě zachránil. Fakt nevím, co bych dělala, kdybys nepřišel,“ přiznala jsem.

„Pozoroval jsem tě, jak jdeš tančit s tím klukem a jak si se potom úplně zadrhla… Věděl jsem, že je něco špatně, tak jsem pro tebe došel…,“ vysvětloval.

„Ještě jednou díky,“ pronesla jsem a v duchu si opakovala jeho slova – pozoroval jsem tě…

Pohupovali jsme se do rytmu a ani jeden jsme nic neříkali. Nebylo to ale takové to trapné ticho, tohle bylo příjemné.

Když skončila písnička, odstoupili jsme od sebe – jaká škoda – a čekali, co ten druhý řekne. Vtom jsem ale zpozorovala, jak si to ke mně míří opět Marty.

„Jde sem! Prosím, udělej něco!“ prosila jsem ho a chytila ho za ruku, jako by byl můj strážný anděl.

Edward na nic nečekal, vzal mě okolo ramen a za chvíli jsme se vynořili z davu. Nechápu, jak to tak rychle dokázal, ale byla jsem mu znovu vděčná.

Posadili jsme se na židle u plastového stolu, kde v misce byly nasypané brambůrky. Hladově jsem je do sebe nacpala a bylo mi jedno, kdo to uvidí.

„Páni, máš fakt velkej hlad,“ poznamenal Edward a uculoval se.

„Nejedla jsem nějaké…,“ přepočítávala jsem to, „nějakých sedmnáct hodin, takže na to mám právo,“ řekla jsem na svou obhajobu.

„V tom případě ti ale jeden pytlík chipsů nebude stačit. Dojdu ti pro další,“ nabídl se a hned zmizel.

Koukala jsem před sebe a usmívala se jako magor. To je ale kluk! Nejdřív mě sám od sebe zachrání před jiným klukem, donese mi jídlo… A jak je milý! A vtipný! A když se ho dotýkám, tak jako bych byla v sedmém nebi…

„Fakt zajímavý pohled,“ poznamenal Edward a posadil se vedle mě. Lekla jsem se a nadskočila.

„Chodíš jako duch!“ vyčítala jsem mu a přitom se červenala. Kdyby tak věděl, na co jsem právě myslela…

„Promiň. Ty jsi ale na duchy expert,“ popichoval mě.

Založila jsem si ruce v bok a mrazivě si ho prohlédla. Nebo jsem se o to aspoň pokusila, protože se začal smát, jako by viděl něco velice legračního.

„Hele, nemůžu za to, že do mě někdo pořád něco lil,“ zčervenala jsem ještě víc.

„Pořád? Pokud já vím, měla si jen pár piv a tu vodku,“ počítal na rukou.

„Ty si mě jako sledoval nebo co?“ zdvihla jsem obočí a v duchu se radovala. Vlastně tak napůl, protože mě určitě viděl, co jsem všechno prováděla.

„Neříkal bych tomu úplně sledování… spíš jsem tě chránil.“

„Ale já si ještě pamatuju, jak mi Aaron chtěl dát něco tvrdšího,“ nechápala jsem a hrábla po pytlíku s jídlem.

„To chtěl, ale pak měl jiné záležitosti, takže se tě ujala Jessica s Jacobem,“ vysvětloval.

„A ti mě tak opili? Tomu se fakt říká kamarádství,“ funěla jsem jako medvěd.

„Slyšel jsem špatně nebo jste se právě bavili o Jessice?“ objevil se u našeho stolu Bob – naštěstí bez své tanečnice.

Už už jsem otevírala pusu, že bavili, ale Edward mě předběhl.

„Ne, to si slyšel špatně. Příště si vyčisti uši,“ doporučil mu.

„Kecáš! Já to poznám! Takže,“ sednul si vedle mě z druhé strany, „co o ní drbete? Chci všechno vědět!“ říkal a oči mu jen svítily.

„Bože, už je to tu zase!“ zaúpěl Edward a protočil oči v sloup. „Abys věděla, už týden nedělá nic jiného, než že básní o tvé kamarádce.“

„Týden?“ svraštila jsem obočí. „Vždyť ji ale poprvé viděl včera, když jsme ho dostávali z auta ven, ne?“

„Bohužel tě zklamu, Sherlocku, ale znám ji už hodně dlouho. Řekněme, tak dva roky,“ pokrčil rameny Bob. „Chodíme spolu totiž do volejbalového družstva. Takže z toho usuzuju, že se o mně nikdy ani nezmínila… škoda. A já kvůli tomu přetrpěl i to auto, jen abych se zviditelnil… neříkala na to náhodou něco?“

Vzpomněla jsem si na náš rozhovor, který jsme s Jess vedly.

„Ne, jen nechápala, jak si tam tak dlouho mohl vydržet.“ Nechtěla jsem ranit jeho city, takže jsem mu zalhala.

„Bezva,“ zachmuřil se. „Myslel jsem, že mám u ní šanci, ale teď tuplem ne, když chodí s tím Richiem.“

„Richiem? Myslíš s Jacobem,“ opravila jsem ho.

„Ne, s Richiem – to je jeho přezdívka,“ mrkl na mě a čekal, kdy mi to dojde – marně.

„Podívej se na ten obrovský dům, předražené věci, samé kýče…,“ napovídal mi Edward a posunul se trochu víc ke mně, na což odpovědělo mé srdce sprintem.

„Přece Richie Rich ze Sám doma a bohatý!“ nevydržel to Bob. Hned jsem si vzpomněla, jak měl v tom filmu horskou dráhu a vlastní mekáč, načež jsem se začala smát jako smyslů zbavená.

„Tak to se vám povedlo,“ utírala jsem si slzy smíchu. „Teď už se mu nemůžu podívat očí, aniž bych si na tohle nevzpomněla!“

Pomalu jsme téma Jessica vyčerpali – nejdřív ale ze mě Bob vyloudil alespoň to, že jsme se o něm bavili na pokoji.

„No, můj milostný život jsme už probrali… a co vy? Vypadá to, že vám to klape.“

Podívala jsem se na Edwarda, kterému cukaly koutky. Chtěla jsem to vyvrátit, ale Edward mě předběhl.

„Ale jo, klape… Hlavní dík na tom ale neseš ty – kdyby ses nenechal zavřít v autě, nikdy bych ji nepotkal,“ usmál se na mě sladce a objal mě okolo ramen. Chvilku jsem byla úplně vedle, ale pak jsem pochopila legraci a položila mu hlavu na rameno.

„To je pravda – měl by ses nechat zavírat víckrát, třeba bys dal dohromady víc párů,“ navrhovala jsem.

„A nechcete se zavřít vy? Třeba by mi to Jessicou potom vyšlo…,“ přemítal.

„Zapomeň,“ vyhrkla jsem hned. Nechat se zavřít v kufru a usmažit se tam – blázen!

„Ale broučku, nezapomeň, co se tam všechno dá dělat,“ zašeptal mi do ucha tak nahlas, aby to slyšel i Bob a pohladil mě po vlasech.

„Hm, to je pravda…,“ zamručela jsem, ale když jsem uviděla Bobův výraz, nemohla jsem jinak, než že jsem vyprskla smíchy. Edward mě hned následoval, takže jsme byli jak hýkavé duo.

„Ha ha, zasmála se velryba a popotáhla si plavky,“ rozmrzele se na nás díval, když mu došlo, že jsme si celou tu dobu z něj dělali srandu.

„Lepší je - ha ha, zasmál se jogurt a zkysnul,“ podařilo se mi mezi návaly smíchu pronést a zvedla jsem hlavu z Edwardova ramena. Jeho ruka ale zůstala obtočená kolem mých ramen.

„Jste fakt kámoši, víte to?!“ vrčel na nás.

„Promiň,“ omlouvala jsem se. „Zase v pohodě?“

„Pod jednou podmínkou – zazpíváš tu svoji písničku!“ řehtal se zase on.

„Tak to ne!“ ohradila jsem se. Nikdy, nikdy, nikdy!

„V tom případě s vámi už neka!“

„To není fér, já jsem ti nic neudělal,“ bránil se Edward.

„Ne? A kdo s tím začal?“ povytáhla jsem obočí.

„Nehádejte se, vy hrdličky! Fajn, jestli chcete, můžete ji zazpívat dohromady. To je moje poslední slovo,“ založil si ruce na prsou a vypadalo to, že je sám se sebou spokojený.

„Ale já neznám slova,“ pípla jsem.

„To je výmluva. Zamítnuto,“ zavrtěl rozhodně hlavou.

Povzdechla jsem si. Co mám jako dělat? Fakt ty slova neumím…

Vtom začala hrát přesně ta samá písnička. Pár lidí se po mně otočilo, aby mi dali jasně na srozuměnou, že jsem ji zpívala včera.

„No, vidíte, máte to ještě lehčí, že u toho máte hudbu. Tak prosím,“ pokynul nám.

Z reproduktorů se začala linout slova: Nad Vltavou je cosi, plíží se to v rákosí…

Zoufale jsem se podívala na Edwarda, který se zhluboka nadechnul a začal potichu zpívat. Rozhodla jsem se, že nebudu srab, takže jsem počkala na refrén a spustila spolu s Edwardem.

„Dědečkův duch, ó nech mě býýýt! Já už víckrááát nebudu pííít!“ zpívali jsme čím dál tím víc nahlas. Nechápu, kde se to ve mně tak najednou vzalo, ale s ním jsem se cítila úplně jinak – tak uvolněně, bylo mi jedno, co si o mně ostatní pomyslí, hlavně, že jsem byla s ním.

Písnička skončila a lidi, co nás slyšeli, zatleskali. Edward mě objal okolo ramen a spolu jsme se uklonili, jako bychom byli nějaké hvězdy. Když jsem viděla v jeho očích tu jiskru, nemohla jsem si pomoct a usmívala se na něj jako ten nejbláznivější člověk na světě. Edward to zpozoroval a díval se mi do očí taky. Byli jsme zavření v naší soukromé bublině, která nás oddělovala od celého světa.

„Fakt mezi váma něco není?“ divil se Bob, když jsme se posadili a nikdo si nás už nevšímal.

„Ne.“ Zatím. Doufám.

***

Bavili jsme se ještě hodně dlouho, ale po nějaké době se ostatní pomalu začali trousit do pokojů a já se k nim přidala taky. S Edwardem jsme si slíbili, že zítra se musíme zase někde sejít a pokecat si, takže jsem do pokoje odcházela s lehkou hlavou. Celou dobu jsem si prozpěvovala naši písničku a nešlo ji vytěsnit z hlavy.

Jak jsem se ale v myšlenkách zaobírala Edwardem, nedávala jsem úplně pozor na to, kam šlapu, takže jsem zakopla o práh dveří a natáhla se jak široká tak dlouhá na zem. Skulila jsem se až do rohu místnosti. Zašátrala jsem okolo sebe a nahmatala pod kobercem nějakou bouli. Co to může být?

Zvědavě jsem odrhnula kus a spatřila zlatý medailonek. Páni, mám déjà vu! Jako bych už ho někde viděla… a taky něco s duchem – ale to už se mi plete ta písnička…

Sáhla jsem na něj. A to jsem neměla dělat.

„Kdož se to mne snaží probudit z mého předlouhého spánku?!“

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 5. kapitola - Chodíš jako duch!: