Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Second love - 1. kapitola

13.12.2011 (14:00) • Teerkaa98 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1322×

Rozhlédla jsem se po starém pokoji a hledala jsem poslední zbytky mého, jako vždy rozházeného, oblečení po pokoji. Opět jsme se stěhovali. Do Anglie. Podívala jsem se pod skříň, pořád mi chyběl oblíbený pár bot bez podpatku - jako obvykle. I když se můj život hodně změnil, pár věcí zůstalo při starém. Třeba moje nešikovnost, sice už ne tak velká, ale s podpatky to pořád ještě neriskuji. To přijde časem.

Místo oněch uprchlíků, kteří se usilovně skrývali mému zraku, jsem však nalezla deník z minulosti. Chtěla jsem se pro něj natáhnout, ale praštila jsem se hlavou o roh skříně.

„Kruci, au,“ vyjekla jsem.

Nakonec se mi podařilo překonat těch dvacet centimetrů mezi námi a konečně mi prsty stanuly na jeho, od prachu hebké vazbě. Pomalu, s obavou, aby se mi nerozsypal v ruce, jsem ho otevřela.

22.9.

Znáte takové to pořekadlo - všechno zlé je pro něco dobré - nebo takové to - co tě nezabije, to tě posílí? Jsou tak nepravdivé. Co když vám odejde střed vašeho vesmíru, vašeho všeho? I na tyto chvíle to platí nebo je to jen pro děti, aby se utěšily, když jim umře morče? To jsem pro něj byla opravdu jen kus hadru, pardon, kus hadru, který má jistou trvanlivost? Byla, jsem, a budu vždycky jen pouhý člověk. Oproti nim nic.

Ale opravdu jsem nezasloužila ani to blbé sbohem. Myslím, že tu věčnost by jim to nezkrátilo. Tvrdil, že na něj zapomenu, prý je lidská paměť pomíjivá, ale jde to vůbec? Všechno, ale opravdu všechno, mi ho připomíná. I ten papír mi ho připomene, spíš tu povedenou oslavu, kde se naplno projevila moje nešikovnost. Stačí i pohled na mou ruku s jizvou a na očích mi vyvstane jeho tvář. Jsem opravdu do konce života prokletá? Jde, abych tu bolest vůbec vydržela?

Rychle jsem začala listovat dál. Dál už jsem to nemohla číst. Jako by někdo začal otvírat mé srdce, mé staré rány, které jsem hezkých pár let držela pod pokličkou. A pokud možno nemám v plánu ji zvedat.

Podívala jsem se na datum a uvolněně se zasmála. Zase jedny veselé Vánoce a radostně se začetla.

24. 12.

Otevřela jsem troubu, kde jsem dopékala poslední druh cukroví. Vždycky jsem se je snažila dělat den maximálně dva před Štědrým dnem, ale letos mi to vyšlo, že se mi něco podařilo udělat dnes.

Vyndávala jsem rozpálený pekáč, když se kolem mého pasu obtočily dvě ruce. Jen jsem vyjekla a upustila moji celodenní práci směrem k zemi, kterou tak důvěrně znám. Už jsem chtěla začít nadávat, když jsem si všimla, že se ten plech vznáší nad zemí. Otočila jsem a podívala jsem se do jeho šedomodrého pohledu, kterým mě propaloval.

„Tvoje nešikovnost nezná hranice.“ Zasmála jsem se a on teatrálně foukal na prsty, které si prý spálil při chycení plechu.

Je jak malý. V tolika věcech se podobá Emmettovi. Ne, nemysli na ně. Jsou pryč, navždy. Nežij minulostí, ale přítomností. Teď proti tobě stojí člověk, který tě miluje. Ale upřímně miluje. Nevyužívá tě jako oni.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo Charlieho nevrlé zabrblání. Ozývalo se z pokoje nad námi. Přímo tam má Charlie pokoj. Strčila jsem plech Damonovi do ruky, který vyvalil oči. Odložila jsem utěrky a vydala se ve vší tichosti nahoru. Když jsem se konečně dostala před jeho pokoj, ozvalo se zase nepříjemné zavrčení zezdola. Trochu jsem pootevřela Charlieho dveře a pozorovala, jak se obratně pere s lepící páskou a balícím papírem. Právě se pokoušel zabalit dárek pro Damona. Věděla jsem to, protože jsem to vybírala za něj.

To mi připomíná, že jsem nechala Damona dole, s jeho oblíbeným cukrovím, jak mi sdělil. Proto jsem už za normálního hluku sletěla dolů. Našla jsem ho, s doslova ďábelským úsměvem, který nevěstil nic dobrého. Pohledem jsem hledala ten plech, nakonec jsem ho shledala na stole, ale rozhodně nebyl plný, část chyběla.

„Damone!“ vykřikla jsem zoufale.

„Co?“ odpověděl a zatvářil se jak neviňátko.

„No co asi?“

„Když ono to vypadá dobře!“ vymlouval se jako malý.

„No, já vím, ale už mi to nejez, až večer,“ řekla jsem rezignovaně.

„Ano, paní učitelko,“ zasalutoval mi tady. Jen jsem protočila oči. Nikdy jsem neuměla být tak uvolněná jako on. Vděčila jsem mu za hodně, zachránil mě z té černé díry smutku. No, a vlastně mi rozmluvil skok ze skály. A jemu taky vděčí i Charlie, i když mu nevěří tak úplně jako já.

Je taky upír, ale jiný než Cullenovi. Kdo by to řekl, že nestačí, že po světě běhají upíři, ale musí být dva druhy. Damon tvrdí, že upíři jako Cullenovi jsou „původní“, nebo-li hůř přizpůsobení k životu mezi lidmi. Oni o těch druhých nevědí.

No, a pak ti „novodobí“ jako Damon nebo jeho bratr Stefan. Ti jsou k životu mezi lidmi celkem dobře přizpůsobení. Na slunci někteří sice hoří, ale třeba Damon má prsten proti slunci, takže mu nic neudělá. Lidské jídlo a pití mohou požívat a nevadí jim. Jsou rychlí a silní. Taky čím jsi déle upír, tím jsi silnější. Ale zase jim vadí rostlina jménem sporýš. Kdykoliv ji snědí nebo vypijí, tak strašně zeslábnou. Ale nezabije je. Zabije je jen kolík do srdce nebo oheň. A ostatní zranění se jim rychle zahojí. V žilách jim proudí krev, která je taky způsob k přeměně. Napít se jejich krve a pak zemřít. No, pak se ještě musíš napít lidské krve a jsi upír. Žádná bolestivá přeměna, kdy se svíjíš bolestí, prostě umřeš. A tihle vědí o všech nadpřirozených bytostech a není jich málo.

A slíbil mi, že i mě přemění a jsem ráda, že on. Má pro mě i prsten. Z nějakého důvodu se naštval a zabil nějakou upírku Caroline, která jeden prsten měla, ale Damon jí ho vzal, když už byla mrtvá. Myslel si, že se může hodit. A teď bude můj…

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Second love - 1. kapitola: