Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samou láskou bych tě zabil 5. kapitola

26.08.2010 (20:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1787×

5. kapitola

  Po škole jsem počkal na Sáru u motorky. Celý den jsem ji skoro neviděl a Ness taky ne. Obě dvě vyšly skoro nastejně z budovy. Ness se vedla za ruku s jejím novým přítelem a Sára ke mně cupitala. Usmál jsem se na ni a zvedl se z opření o motorku.

„Ahoj,“ usmála se.

„Hm…“ pousmál jsem se a přisunul si ji k sobě.

„Jaku, nejsi nějak nemocný?“ smála se, ale taky mě objala kolem krku.

„Já jsem úplně v pořádku,“ usmíval jsem se.

„Víš, že jsi strašně vysoký? Mě to štve!“ zabručela, ale hned se usmála. Taky jsem se zasmál. „Promiň,“ usmíval jsem se. Přisunula si mě k sobě a nedočkavě mě políbila. Pousmál jsem se v polibku. No jo… Odtáhl jsem se první.

„Pojedem?“ zeptal jsem se a ona přikývla. „Nemám helmu, takže…“ omluvně jsem se usmál. „To je jedno,“ usmála se a vlasy si dala do culíku. Nasedl jsem a ona sedla za mě. Jemně mě políbila na krk. Usmál jsem se a nastartoval.

   Sára nakonec vybrala úplně nejvíc nudný film. Super… Celou dobu jsme nedělali nic jinýho, než se líbali. Naštěstí jsme seděli v rohu, takže si nás moc starců nevšimlo. Potom jsem jí nabídl odvoz domů. Tam jsem se jí zeptal, jestli se mnou nechce chodit. Samozřejmě že ano! Celý šťastný jsem jel domů. Přijel jsem docela pozdě v noci. Akorát jsem se umyl a potom jsem šel ležet. Bob už spal, když jsem přišel.

   Ráno mě vzbudil otravný budík. Dnes se mi do školy obzvlášť nechtělo. Umyl jsem se a oblíkl. Pozdravil jsem bdícího Boba a vyrazil jsem ke škole. Na motorce, samozřejmě. Na parkovišti jsem zaparkoval a všiml si, že vedle mého místa stojí Mercedes. Akorát vystoupila. Snad krásnější než včera. Černé rifle, brýle a ta samá červená bunda. K tomu měla tmavě modré tričko. Opřela se o auto a usmála se na mě.

„Ahoj,“ pozdravil jsem jí.

„Ahoj,“ usmála se, ale úsměv ji hned přešel, když se ke mně blížila Sára. Obrátil jsem hlavu, aby mi neviděla do obličeje.

„Sakra, sakra!“ nadával jsem a mé ruky se něco dotklo. Nahodil jsem úsměv a obrátil hlavu. „Ahoj, lásko!“ usmál jsem se. Ness se tiše zasmála.

„Ahoj,“ usmála se taky. Něžně jsem ji políbil a Ness se překvapivě přestala smát. Odtáhl jsem se a podíval se letmo na ni. Vyděšeně a překvapeně se na mě dívala, a když zjistila můj pohled, podívala se k zemi.

„Pojď do školy,“ zašeptala mi Sára do ucha.

„Jo,“ usmál jsem se na ni a znovu se podíval na Ness. Nebyla tam. Už byla skoro u školy. Sára mi propletla ruku s tou její a šli jsme pomalu směr škola. Taková ta šedá hnusná budova. První hodina byla normální, druhá taky. Jen třetí byla o něco jiná. Byla s Ness. Do třídy jsem přišel pozdě, samozřejmě. Sára mě zdržela. Chtěla mě zatáhnout na dívčí záchodky, ale já cuknul.

„Dobrý den. Moc se omlouvám. Pomáhal jsem školníkovi,“ usmál jsem se na učitelku.

„Jistě že! Sedni si,“ poručila a já se rozhlídl po třídě. Buď vedle Ness nebo budu sedět sám. Naznačil jsem jí, jestli můžu vedle ní a ona pokrčila rameny. Byla v poslední lavici, takže to bylo super. Zasedl jsem a tašku položil na zem. Radši jsem si vytáhl sešit a propisku. Spíš si kreslím než píšu.

„Dneska budeš psát?“ smála se tiše Nessie.

„Jo. Nechci, aby mě vyhodili za školy a já se na tebe nemohl dívat,“ usmál jsem se. Začala se červenat a něco začala psát do sešitu. „Ale, ale! Ty se červenáš,“ smál jsem se. „Nečervenám!“ zabručela a nepodívala se na mě. Schválně si nechala vlasy spadnout do obličeje. Pousmál jsem se a odhrnul jí je zpátky. Dal jsem jí je jemně za ucho.

„Hele, Ness, pořád se mě bojíš?“ zeptal jsem se a ona se na mě tázavě podívala.

„Eh… no ani ne,“ pousmála se.

„Takže trošku jo?“ usmál jsem se.

„To za chvíli přejde,“ usmála se nejistě.

„Aha. Jasně. A čeho se na mně bojíš? Já jen abych to zlepšil,“ smál jsem se.

„No… asi toho, jak se mě dotýkáš. Poprvý to nebylo moc hezký a asi jak někdy koukáš nebo když jsi naštvaný,“ pokrčila rameny.

„Já se tě dotýkám?“ usmál jsem se překvapeně.

„Před chvíli jsi se dotknul. Dokonce dvakrát,“ usmála se.

„Vážně?“ vykulil jsem oči.

„Jo. Letmo, když jsi si sedl a potom si mi dával za ucho vlasy,“ pousmála se.

„Ty to počítáš!“ smál jsem se. Naštvaně se na mě koukla a zase něco psala do sešitu. „A vadí ti, když se tě dotknu takhle?“ zeptal jsem se a rukou ji pohladil po stehně. Trošku se napnula. „No… jak se to vezme. Kdybys byl můj kluk, tak je to příjemný, ale jinak je to divný,“ vysvětlila rychle a pořád sledovala mou ruku, která nepřestávala s hlazením.

„Mně se to třeba líbí,“ lišácky jsem se usmál. Odtrhla pohled od mé ruky a podívala se na mě. Pousmála se.

„To mně taky, ale stejně…“ vzdychla a zase se dívala na mou ruku, která už ji hladila až ke kolenu.

„Já vím. Stejně nás nikdo nevidí, takže je to jedno,“ usmíval jsem se.

„Ty máš na všechno odpověď, viď?“ zasténala, když jsem zajel na vnitřní stranu stehna. „Jo…“ smál jsem se. „Mám přestat?“ zeptal jsem se. Přemýšlela, co má říct.

„Nemusíš,“ usmála se nakonec.

„Jestli to nevadí tobě…“ usmívala se.

„Mně to fakt nevadí,“ zašeptal jsem a lišácky se usmál.

„Ty máš holku a balíš jinou. Můj mozek to nebere,“ smála se s přimhouřenýma očima.

„No… Moje holka to přežije a když se mi ta druhá líbí…“ usmíval jsem se a Ness znovu zrudla. 

„Eh…“ vzdychla a znovu se napnula. Dala si ruku před obličej, ale já viděl, jak se usmívá. Vzal jsem si propisku a začal něco čmárat do sešitu. Pochytil jsem učitelky pohled na mé ruce pod lavicí a rychle ji dal pryč. Ness vyprskla smíchy, ale hned se jako uklidnila a začala psát. Učitelka si vzdychla a obrátila hlavu zpátky k tabuli. Nějaký lidi se otočili.

„Blázne!“ zašeptala Ness.

„Já myslel, že máš blázny ráda,“ pošeptal jsem s úsměvem.

„No… ale jo. Ujdou,“ souhlasila.

„Já vím, ale na prvním místě jsou šampóni,“ vzdychl jsem. Nechápavě se na mě otočila.

„Máš taky holku, takže nevím, co blbneš. Ty máš rád zase bárbíny!“ vrčela na mě.

„To bych netvrdil. Sáru mám jen tak. Je hezká, někdy milá… Tak proč ne?“ nechápal jsem. „Takže ji nemiluješ,“ uhodla.

„Jasně, že ne! Holka to pozná tak, že jí nikdy neřeknu ´Miluju tě´,“ vysvětlil jsem.

„Aha. Chudák. Využít a odhodit,“ vzdychla.

„Ne! Já s ní spát nebudu! Spíš ona mě pořád uhání! Proto jsem přišel pozdě,“ usmíval jsem se. „Aha,“ zasmála se.

„Víš, že máš krásný úsměv?“ řekl jsem jí a ona se přestala smát a zase rudla. „A krásně se červenáš,“ dodal jsem a ona byla něco jako rajče. Potom jsme už moc nemluvili. Asi po pár minutách zazvonilo. Za tu dobu jsem si něco uvědomil. Já Nessie asi určitě miluju.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Samou láskou bych tě zabil 5. kapitola: