Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sama doma - 1. kapitola

Sama doma - 1. kapitolaBella je obyčejná studentka střední školy ve Forks, má však jedno tajemství - žije sama. Sama v garáži opuštěného domu uprostřed lesa, kde nejspíš nikdo desítky let nebydlel a ani bydlet nebude. Jenže co Cullenovic rodina, která se vrací do městečka začít další kapitolu jejich věčnosti?

1. kapitola

 

Jakmile zazvonilo, ozvaly se hromadné děkovné vzdechy a většina studentů se málem přizabila po cestě ven ze třídy ignorujíc učitelovy připomínky ohledně úkolů na další hodinu. Já jsem tam samozřejmě zůstala sedět a ještě jednou si zkontrolovala, zda mám všechny informace správně. 

Ne že bych vyloženě holdovala studiu a celému trápení s ním spojeném, ale neměla jsem moc na výběr. Stačilo jedno drobné uklouznutí a celá moje snaha by přišla vniveč. A o to nikdo nestál, já rozhodně ne. 

Sebrala jsem batoh ze země a vydala se pryč z našeho forkského ústavu. Sáhla jsem do kapsy a zašmátrala po klíčích, které jsem pevně stiskla mezi prsty. Byla to moje rutina. Obzvlášť teď v zimě, kdy vyučování končilo a za okny už byla tma. Zabořila jsem oči do chodníku a přidala do kroku. 

Toho, že jsem se ale vracela za tmy, jsem také mohla trochu využít, takže jsem cestu domů vzala trochu jinou cestou než obvykle. Procházela jsem mezi rodinnými domky, až jsem došla přesně k tomu, který jsem hledala. Policejní auto bylo zaparkované na příjezdové cestě, která byla lehce osvětlená zbytkem vánočních světel, které se ještě nestihly uklidit. Nejspíš. Pomalu jsem se přiblížila k oknu a nahlédla dovnitř se zatajeným dechem. 

U jídelního stolu, přesně tam, kde jsem kdysi sedávala já, moje maminka a můj otec, teď sedělo trochu jiné uskupení. Žena s načesanými lokny, oblečená v květované zástěře, právě pokládala na stůl připravenou večeři, jejíž vůni jsem téměř cítila až ven. Její úsměv hřál a hřál by i mě, kdybych k ní necítila tak silnou zášť. Ten úsměv ale stejně nepatřil mně, patřil dvou malým dětem, které dychtivě nakukovaly do talířů, které jim přistály před nosem. A také patřil muži, který seděl v čele stolu. Muži, který mi dal život a pak na něj zapomněl. 

Charlie Moe byl šéf forkské policie a také můj otec. Možná bych měla říci spíše prostě dárce spermií. Naposledy se choval jako můj otec, když byla ještě naživu má matka a to bylo před čtyřmi lety. To mi bylo dvanáct let a bydleli jsme v jiném městě. 

Rychle jsem od okna uskočila, protože se mi zdálo, že mě jedno z dětí zahlédlo, a prchala odtamtud pryč. To poslední, o co bych stála, bylo, aby se Charlie pokusil mě kontaktovat jenom z toho důvodu, abych neobtěžovala jeho novou rodinu. 

Když jsem se přiblížila k lesu, zpomalila jsem krok a nastražila uši. Bála jsem se jako blázen, pokaždé když jsem měla tuhle cestu absolvovat, ale nezbývalo mi jiné řešení, pokud jsem nechtěla být opět načapána, že přespávám ve škole. Ještě tu byla ta možnost přespávat na lavičce autobusové zastávky, ale možnost, že by na mě zavolali místního šerifa, byla mnohem horší. 

Tohle místo jsem objevila před pár měsíci. Jednalo se o dům ukrytý hluboko v lese, na který jsem náhodou narazila, když jsem prchala před hlídači krámku na kraji Forks. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaké letní sídlo, ale po bližším prohlédnutí mi došlo, že v tom domě už nikdo nebydlel desítky let. Dům to byl obrovský, příliš obrovský. Nedařilo se mi dostat se dovnitř vstupními dveřmi, ačkoliv vše bylo ze skla (nebyla jsem žádný vandal, nechtěla jsem zase zničit tak krásnou architekturu), ale našla jsem zadní vchod skrze garáže a právě garáž bylo místo, kde jsem si udělala nový domov. Bylo tam v podstatě vše, co jsem mohla potřebovat - lednička, záchod a koupelna, a v jedné z mnoha skříní jsem našla pohodlné lehátko a věci na přikrytí. Ani jsem netoužila po tom se zabydlet uvnitř domu, nechtěla jsem si užívat luxusního obydlí, které nepatřilo mně, a rozhodně jsem nechtěla, aby se vlastníci domu jednoho dne vrátili a objevili mě tam. Garáž se mi zdálo jako nejlepší místo pro život a pro můj případný rychlý únik. 

Když jsem dorazila na místo svého dočasného bydliště, vlezla jsem do sprchy, převlékla se do pyžama a následně prohrabala batoh a vyndala věci, co jsem dnes nastřádala. Většinou šlo o jídlo, co někdo ze spolužáků nedojedl, a já ho našla na tácech připravených k úklidu. Dala jsem si své nové úlovky do lednice nebo do skříně a spokojeně si lehla na lehátko s knížkou v ruce. 

Před očima se mi však neustále objevovala scéna, kterou jsem předtím zahlédla u domu Charlieho. Nemohla jsem se toho zbavit a spát se mi ještě nechtělo, tak jsem si dovolila si na chvíli zavzpomínat. 

Renée zemřela před čtyřmi lety na rakovinu plic. Se svou nemocí bojovala už od dob, co si pamatuju. Několikrát se uzdravila a než jsme to stihli patřičně oslavit, byla už opět nemocná. S otcem jsem si nikdy blízká nebyla. Nikdy mě nebral jako svou dceru, ale spíše jako něco, co musí v domě tolerovat. Jedna z mých mnoha teoriích byla ta, že jsem vůbec nebyla biologicky jeho, ale nikdy jsem neměla šanci to opravdu zjistit a i tak se mi s ohledem na naše měsíční “schůzky” zdá divné. 

Když Renée zemřela, Charlie začal pít tak moc, že mu hrozil vyhazov z práce. Začal dojíždět na odvykačku a do psychiatrické poradny a náš vztah nabral ještě chladnější nádech. Jakmile se vrátil z poslední schůze s odznáčkem vyléčeného alkoholika a s balíky antidepresiv pod paží, myslela jsem si, že se vše obrátí k dobrému. Jenže to jsem se opravdu přepočítala. Charlie si našel novou ženu. Ženu tak dokonalou, že se rozhodl se za ní odstěhovat do jiného města a hned po příjezdu ji oplodit s dvojčaty. Hurá. 

Nevím, co jsem si myslela… Snad že mě vezme s sebou? Možná. To by si asi myslelo každé dítě. Ale ne, Charlie se rozhodl mě opustit. Oznámil mi, že nezvládá mou výchovu sám bez Renée a že se stěhuje pryč. Byl tedy tak velkorysý a poznamenal, že mohu jet s ním, ale že s ním nemohu bydlet. Můj dvanáct a půl letý mozek celou situaci pobíral velmi těžce a v momentě, kdy odpovědí na otázku – „A kde budu bydlet?” – bylo – „Ty si nějak poradíš,” - mi došlo, že od té doby budu sama za sebe. 

Charlie mě odvezl do Forks, vzal mě do místní restaurace, objednal mi teplou večeři, strčil mi do ruky nějaké peníze a s objetím a přáním hodně štěstí se se mnou rozloučil. Možná byl tehdy hodně pod vlivem prášků na uklidnění, možná nebyl úplně tak střízlivý, jak jeho odznáček vypovídal. Každopádně mě opravdu nechal, ať se o sebe sama postarám. 

Brzy bylo jasné, že není možné, abych něco takového zvládla sama. Neměla jsem kde bydlet, z čeho žít, z čeho platit školné… Přišla jsem za ním hned, jak mi došly peníze od něj. Neviděl mě rád, ale rozhodl se mi ještě trochu pomoci. Domluvil se s nějakým kamarádem od policie, že budu přespávat u něj doma. Ani nevím, jestli řekl, že jsem jeho dcera.

Začaly se mi pomalu klížit víčka, ale v hlavě jsem měla obraz Charlieho dva roky zpátky… Přišel za mnou se mi omluvit, brečel, z očí se mu valily mohutné slzy a neustále si utíral nos do rukávu policejní košile. 

„Bells, nemůžu uvěřit, že jsem ti tohle udělal… Jsem teď bez prášků, vidím vše jinak. Bello, prosím tě, odpusť mi. Pojď bydlet ke mně a ke Sue.” 

Jenže když vám je čerstvých patnáct let, máte stále bolavé srdce z maminčiny smrti, stále cítíte ruce otcova “kamaráda od policie”, jak se vám plíží pod noční košili, a stále jste v podstatě ještě dítě, neodpouštíte snadno. Otcovu nabídku jsem nepřijala, zato jsem přijala jeho podpis na papíře s nástupem na střední školu a část jeho peněz, kterou mi každý měsíc předá v restauraci, kam mě tenkrát vzal na teplou večeři a kde mě vyslal do světa



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sama doma - 1. kapitola:

 1
7. Ryuu
10.09.2019 [1:27]

po létech zpátky na této stránce. Tvá povídka má zajímavý rozjezd, těším se, co bude dál

07.09.2019 [2:50]

ElumenathaNápad zajímavý, těším se na pokračování.

03.09.2019 [20:48]

mokasinaZajímavý napad, sem zvědavá na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Per
02.09.2019 [21:11]

Dost dobrý rozjezd Emoticon Emoticon

3. Amy
02.09.2019 [20:58]

Znie to dobre :) teším sa na pokračovanie

01.09.2019 [18:37]

matyldaDěkuju za radu, přidala jsem:)

1. Petronela webmaster
01.09.2019 [16:49]

PetronelaAhoj, kapitolu jsem ti prošla a jediné, co se chci zeptat je, jestli nechceš k povídce přidat perex obrázek - povídka se tak pro čtenáře stane zapamatovatelnější.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!