Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - Epilog

Sakra! Já se s ním vyspala! - EpilogPoslední dílek skládačky...
Snad se vám bude líbit. :)

O sedm let později…

„Liso! Tak už dělej!“ zakřičela na mě z pokoje moje spolubydlící Viven.

„Ještě minutku!“ odvětila jsem jí rychle a znovu si přejela řasy maskarou. Chtěla jsem vypadat dokonale… Vůbec jsem se Vivien nedivila, že je tak nedočkavá. Já byla taky. Dneska se konala první párty tohoto školního roku. Jako každý rok tam bude několik žhavých kluků, kteří tam budou poprvé a budou vypadat jako ztracená štěňata. Tomu jsem nikdy nedokázala odolat… Navíc – tohle je náš poslední rok na vysoké. Je potřeba si ho dostatečně užít.

Naposledy jsem se na sebe usmála do zrcadla a musela uznat, že mi to dost sluší. Během několika posledních let se mi povedlo získat zasloužilé sebevědomí. Už jsem neměla ty hrozné růžové melíry, jako na střední. Moje zářivě blonďaté vlasy mi ve velkých vlnách spadaly na ramena. Líčidly jsem nešetřila. Zvýraznila jsem si oči jako nějaká exotická kráska.

Odstoupila jsem dál od zrcadla a znovu se na sebe usmála. Se svou postavou jsem byla víc než spokojená. Proto jsem se nebála obléct do černých pouzdrových šatů, které mi sahaly jenom pod zadeček. Měla jsem dlouhé nohy jako modelka, přímo stvořené pro podpatky. Ty jsem si také pochopitelně vzala…

Poslední sebevědomý úsměv do zrcadla a pak už nezbývalo nic jiného než vyjít z koupelny.

První, čeho jsem si všimla, byla Viven stojící u dveří a netrpělivě poklepávající jehlovým podpatkem.

Usmála jsem se na ni. „Tak jak vypadám?“

Viven se ušklíbla. „Docela to ujde, až na ten nosánek mírně nahoru…“

Oplatila jsem jí úšklebek, z nočního stolku si vzala malé černé psaníčko a pokynula jí. „Tak můžeme?“

„Já můžu už půl hodiny… jenom tobě to trvá skoro deset let, než se připravíš…“

Její kousavé poznámky jsem se už naučila ignorovat. A jinak to byla docela dobrá kamarádka. Sice ne jako… Ne! Nemysli na to! přikázala jsem si v duchu okamžitě. Nesměla jsem na to myslet. Hrozilo totiž, že bych se zhroutila jako tehdy…

Vivien se na chodbě otočila a překvapeně na mě zírala. „Lis? Jsi v pohodě?“

Snažila jsem si srovnat dech do normálu a přinutit své nohy vrostlé do země k pohybu. Nesměla jsem na ni myslet. Nikdy to nepřineslo nic dobrého. Pouze potíže…

Nepatrně jsem zakroutila hlavou, abych vyhnala depresivní myšlenky a nasadila si na tvář šťastný – ač do posledního kousku falešný úsměv, a vydala se společně s Viven dlouhou chodbou intru na párty roku.

 

XXX

 

Po chvíli jsem začala být znuděná. Měla jsem v sobě čtyři panáky tequilly a zatím žádného ucházejícího kluka. Myslím, že jsem si tuhle pařbu lehce přikrášlila… jako každý rok. I když… občas se zdařilo a já měla aspoň na jeden večer ucházející rozptýlení. Horší potom bylo, když se nějaký z těch zajíčků zabouchl a začal za mnou po škole běhat vážně jako nějaké ztracené štěně. – To pak byly komplikace. Nikdy jsem se s nikým nevázala. Zvlášť proto, že jsem ještě nepotkala nikoho dokonalejšího, než byl Edward Cullen. Moje posedlost jím mě už naštěstí přešla, ale teď jsem podle něj posuzovala ostatní kluky. Proto pochopitelně žádný z nich u mě neměl šanci. Nikdo se mu nevyrovnal…

„Lis!“ ozval se známý hlas a já se se znuděným výrazem ve tváři otočila na barové židličce, abych mohla nově příchozího poslat co nejslušněji do háje.

„Je to tu bezva, co?“ zakřičela Alison Katz, mladší sestra Jessicy, se kterou jsem se v rámci možností bavila na středí, když se ke mně dostala přes davy lidí. Přišla mi ještě jako dítě. Drobná, rozzářené oči, světa neznalá… I když jí už bylo něco přes dvacet, pořád mi připadala jako z jiného světa. Nejraději bych ji poslala do jejího pokoje, ať si jde hrát s panenkami.

„Co je, Lis?! Ty se nebavíš?“ ptala se mě znovu nadšeným hlasem.

Potichu jsem si odfrkla. „Ani moc ne… už jsem na to asi moc stará…“

Alison se ušklíbla. „Ty? Vždyť jsi z nás všech ta největší pařmenka!“

To sotva… odsekla jsem jí v duchu, ale nahlas nic neřekla. Doufala jsem, že jeden povýšenecký úsměv bude stačit k tomu, aby šla otravovat někoho jiného.

Bohužel to vypadalo, že ani tento trik na Katzyovou nestačí… Ještě pořád se na mě culila a asi čekala, že si s ní začnu povídat. Chyba lávky, holka… na tebe dneska rozhodně náladu nemám.

„A kde je Vivien?“ zeptala se s novou energií po chvíli ticha.

Pokrčila jsem rameny. „Naposledy jsem ji viděla s dvojčaty. Asi ještě nevzdala snahu Jacksona sbalit…“

Alison se přehnaně nahlas zasmála. „Tak to se jí nevidím. Je to kus…“

Znovu jsem pokrčila rameny. Mně to tak nepřijde… „No když myslíš…“

„Tak čau. Jdu najít Viv!“ zahlaholila Alison a než jsem se stačila nadát, zmizela v davu.

„Konečně…“ oddechla jsem si, když jsem se znovu otáčela čelem k baru.

A pak jsem málem vyletěla z kůže.

„Do prdele!“ vyhrkla jsem a chytla se u srdce. Stolička vedle mě, která ještě před pár minutami zela prázdnotou, rozhodně prázdná nebyla. Nově příchozího jsem se tak lekla, že jsem z toho měla málem infarkt.

„Je vidět, že na téhle škole rozhodně platí pravidlo milého přivítání…“ uslyšela jsem pobavený hlas toho kluka.

Když jsem konečně mohla popadnout dech, zvedla jsem hlavu, abych mu mohla něco peprného odvětit, ale když jsem ho spatřila, oněměla jsem.

To přeci nemůže být možné! To není pravda! To se mi jenom zdá!

Pod barem jsem se nenápadně štípla do ruky. Au!

Polkla jsem knedlík, který se mi utvořil v krku a snažila si dodat co nejvíce sebevědomí, abych mu byla schopná odpovědět.

„Jo. Když se někdo takhle k někomu přiblíží, nic jinýho čekat nemůže…“ odvětila jsem s chladným klidem, ačkoli mi srdce bušilo až v krku.

Kluk se zasmál a já si dodala odvahy, abych si ho pozorně prohlídla. Byl docela vysoký, měl atletickou postavu… Sklopila jsem oči. To přeci nemůžu být pravda!

„Dobře… takže mi radíš, abych předem lidem hlásil, než se znenadání objevím?“ zeptal se šibalsky, když se dosmál.

S nově dodanou odvahou jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do andělsky zelených očí. „Jo. Rozhodně…“

Namáhavě jsem polkla a sledovala, jak se ušklíbl. Potily se mi ruce a jímala mě závrať. To přeci nemůže být možné! Nemůže vypadat úplně jako on!

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ nebo zase schytám nějakou nadávku?“

Pokusila jsem se o úsměv. „Lisa…“ hlesla jsem a natáhla k němu ruku.

Zlehka ji stisknul. „Těší mě.“

Zamračila jsem se. „Ty mi svoje jméno neřekneš?“

Znovu se zasmál. „Měl bych? To nemůžu mít žádné tajemství?“

„Měl. Já ti to svoje taky řekla,“ vyjela jsem na něj trochu ostřeji, než jsem si předem plánovala. Ale vytočil mě. Všechno na něm mě vytáčelo! Ty bronzové vlasy, ta známá tvář…

Až na ty oči… poznamenala jsem v duchu, když jsem si ho znovu prohlédla. On je zelené neměl. Jestli si to dobře pamatuju, tak byly karamelové… jindy tmavě hnědé a v krajních případech temné jako noc. Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale nijak extra jsem se po vysvětlení nepídila.

„Možná později…“ hlesl tajemně a mrkl na mě. Kdybych neseděla, jistě bych se už skácela k zemi. Byl tak okouzlující… kolik mu tak mohlo být?

„Takže jsi prvák?“ vypálila jsem na něj po chvíli ticha.

Usmál se. „Ano, jak jsi to poznala?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, asi šestý smysl…“

Ušklíbl se. „Co kdybychom si našli nějaké klidnější místo, ať si můžeme pěkně popovídat…“ zašeptal s neskrývanou vášní v hlase. Otazník na konci věty byl vážně neznatelný.

Nohy jsem měla jako z rosolu a v krku mi vyschlo. Zmohla jsem se na pouhé kývnutí.

Vzal mě za ruku a sebejistě se se mnou začal proplétat davem. Nevím, kam mě to vedl, ale bylo mi to úplně jedno. Byla jsem v jakémsi transu. Pořád jsem to ještě nechápala. Vypadal jako on a přeci to nebylo on… Začínám už bláznit? Vidím ho všude? Myslela jsem si, že jsem se z toho už dostala…

Nevím jak, ale najednou jsme se ocitli v malém pokoji s jednou postelí.

Zamračila jsem se. „Jak to, že nemáš spolubydlícího?“

Ušklíbl se. „Moji rodiče prostě mají dobré styky…“

Pohrdavě jsem si odfrkla. „Takže jsi jedináček… a pěkně rozmazlenej…“

Otočil se ke mně čelem a přistoupil ke mně tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech. Ten můj se mi zadrhl v hrdle a neúmyslně jsem zavrávorala. On si toho nepochybně všiml. Jednou rukou mě chytl za pas. „Nechceš si sednout? Očividně jsi toho hodně vypila…“

„Ne…! A já nejsem opilá!“ prskala jsem a prstem mu šťouchla do vypracované hrudi.

Než jsem se stačila nadát, chytil mou ruku a zabránil mi tak dalšímu šťouchnutí.

„Neprovokuj…“ zašeptal, přičemž se naklonil až těsně ke mně. Jeho rty se málem otřely o ty mé a na mě už zase šly mdloby.

Pokračovala jsem v jeho taktice. „Proč?“ zašeptala jsem svůdně a opřela se o něj celým svým tělem.

Jeho rty se přesunuly k mému uchu. „Protože by to s tebou nemuselo dobře dopadnout…“

Po zádech mi přejel mráz, a abych nezasténala touhou, musela jsem se kousnout do rtu. Snažila jsem se najít svůj dech a především hlas. Když se mi to podařilo, přejela jsem mu volnou rukou přes hruď a zopakovala jeho předešlý pohyb.

„A co když nechci, aby to se mnou dobře dopadlo…?“ zašeptala jsem mu do ucha vášnivě.

Trhla jsem sebou, když se mu z hrudi vydralo tlumené zavrčení, načež si začal zuřivě brát mé rty. Rukama mi roztouženě jezdil po celém těle a mně se z úst vydral tichý sten.

Když nás oba povalil na postel a začal ze mě rvát mé oblečení, s úsměvem mě napadlo, že tohle vlastně vůbec není ten nejhorší způsob jak strávit první párty tohoto školního roku…

 

XXX

 

Druhý den ráno mě probudilo zavrzání postele. Pootevřela jsem oči, přičemž se mi naskytl pohled na dokonale vypracovaný zadek. Vzpomínka na minulou noc ve mně vyvolávala nové chvění a horkost.

„Jsi vzhůru…“ zkonstatoval, když si navlékl džínsy a otočil se ke mně čelem. Jen stěží jsem zadusila toužebné zasténání, když jsem spatřila jeho dokonalou tvář a rozcuchané vlasy, za které jsem ho v noci v agonii vášně tahala.

„Už to tak bude. Chtěl ses snad odplížit?“ odvětila jsem zvesela a s velkým zívnutím se protáhla.

„Ne… Nejsem můj otec,“ ušklíbl se a začal si oblékat šedivou košili. V duchu jsem si utřela pomyslnou slinu a pak se zarazila.

„Víš, že jsi mi vlastně neřekl své jméno?“

Usmál se. „Vím.“

Posadila jsem se a pročísla si rukou vlasy. „A řekneš mi ho teď?“

Zasmál se. „A proč jako?“

„Možná proto, že jsem se tebou vyspala?“ odfrkla jsem si lehce naštvaně. Začínal mě dohánět k šílenství…

Ušklíbl se. „Tak když jinak nedáš…“

Přistoupil až těsně k posteli a natáhl ke mně ruku. „Antony, jméno mé…“ zanotoval a ušklíbl se.

Pak se ode mě odvrátil a začal po zemi sbírat mé svršky.

Zamračila jsem se. „A příjmení?“

Aniž by se otočil, lhostejně odpověděl: „Cullen.“

Bylo to, jako když do mě uhodí blesk. Zalapala jsem po dechu a vážně už měla pocit, že jestli ten infarkt nedostanu teď, tak snad už nikdy…

„C-cullen?“ vykoktala jsem a třeštila oči na jeho tvář, když se ke mně konečně obrátil s mými šaty v natažené ruce.

Usmál se. „Jo. Děje se snad něco?“

Roztřeseně jsem si prohrábla rukou vlasy. „J-já nevím… m-možná…“

Antony se zamračil a přistoupil k posteli. „Liso? Jsi v pohodě?“

Zhluboka jsem se nadechla, zlomeně mu pohlédla do těch úžasných zelených očí, zoufale zakroutila hlavou a pak si ji složila do dlaní. To se mi musí zdát! Je to jenom bláznivý sen… Tohle se přeci doopravdy nemůže dít…!

Tak se zeptej! přemlouvala část mého já tu druhou, která tuto možnost naprosto vylučovala. Nakonec ale vyhrála ta první…

„Nemáš náhodou nějaké příbuzné z Forks?“

Na čele se mu objevila vráska. „Jak to víš?“

Zděšeně jsem se nadechla a pak zasténala. „Ani se neptej…“

Antony mi hleděl překvapeně do očí a pak vyslovil ta osudná slova: „Můj otec tam potkal mou matku…“

Cože?! vyhrkla jsem v duchu překvapeně a značně zděšeně. Tak teď už zbývá poslední otázka…

„Edward Cullen…?“ dostala jsem ze sebe namáhavě a se zoufalým pohledem se na něj zadívala.

„To je můj otec…“ odpověděl klidně Antony a začal si mě nedůvěřivě prohlížet. „Jak to víš?“

Protože jsem s ním chodila na střední a beznadějně se do něj zabouchla…

„Znala jsem ho…“ vydechla jsem zoufale a znovu si složila hlavu do dlaní. To přeci nemůže být možné! Vždyť je to nějakých sedm let zpátky! V kolika Antonyho vlastně měl? V deseti? Jaká holka by na něco takového kývla?! A kde vůbec byla v té době?!

Najednou mi někdo poklepal na rameno. Trhla jsem sebou a tlumeně vykřikla.

Antony zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu a odstoupil ode mě krok dozadu. „V klidu, jo?“

Musela jsem vypadat, jako bych se měla každým okamžikem zhroutit, protože Antony vypadal vážně vykolejeně a nervózně. „Jen jsem ti chtěl ukázat jednu fotku…“

Udělal jeden krok směrem ke mně. „Zdá se mi šílené, že jsi znala mýho tátu… musela sis ho s někým splést…“

Němě jsem zakroutila hlavou. „To je nemožné…“

Antony pokrčil rameny. „Jen pro jistotu…“

Podal mi zarámovanou fotografii. „Tohle jsou moji rodiče…“

Svět se na okamžik zastavil, když jsem spatřila její tvář. Tvář, kterou jsem už sedm let neviděla a myslela si, že ji už nikdy neuvidím. Tvář, kterou celá škola oplakala…

Neuvědomovala jsem si, že mi tečou slzy, dokud mi Antony jednu z nich nesetřel prstem. „Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše.

Zakroutila jsem hlavou a popotáhla. Hned mi podal kapesník, do kterého jsem se hlučně vysmrkala. Pak jsem zlehka pohladila tvář Isabelly Swanové, která se na mě usmívala z fotografie. Tvář mé nejlepší kamarádky…

Nevěděla jsem, jak to bylo možné, ale byla jsem neuvěřitelně ráda, že je Bella v pořádku.

Zarazila jsem se, když mi to došlo.

A doprdele! Já se vyspala s jejím synem!

  


Tak, a je tu konec. ;) Doufám, že jsem touto kapitolou celou povídku nezkazila. Hodně jsem váhala, jestli to mám napsat. Ale nápad na to mi ležel v hlavě už hodně dlouho. :) Budu ráda, když mi na to povíte svůj názor. ;)

Jinak jestli vás to zajímá, tak tato povídka má celkově 63,5 tisíce slov, což je 84 stránek Wordu. :)

Doufám, že se vám líbila a možná se někdy v budoucnu sejdeme u nějaké mé nebo vaší. ;)

P.S.: Podle ankety je jasné, že byste byli nejraději, kdybych začala psát Chladnou. Pokusím se vyhovět vašemu přání, ale nic neslibuju - mám toho poslední dobou fakt moc. :-/

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - Epilog:

 1 2 3 4   Další »
34. Aknel
29.04.2017 [23:49]

Wau wau wau.. Tuto poviedku som precitala za den a pol.. Uzas, uplne si ma dostala, dakujem! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. ww
01.02.2016 [4:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. Kačka
23.10.2015 [10:18]

Povídka byla naprosto super!! I ten konec, který by mohl být začátkem pro novou povídku :D

Jediný co mi trošku chybí byl Edwardův pohled, hlavně na začátku :) Jak jsi psala, že se choval chvilku chladně a chvilku starostlivě, tak by mě zajímalo, co se mu honilo v hlavě :)

Ještě jednou gratuluju a děkuji k pěkné povídce Emoticon

31. Blanina
07.10.2014 [14:36]

Nádhera, úžasné, pěkné, nejkrásnější, opravdu přenádhera....nechceš psát pokračování, prosííííííííím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Velmi děkuji za tu to nádhernou povídku!!!!!!

30. Jana S
30.08.2014 [1:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Gabi
18.03.2014 [14:33]

Super ,super,super . Skvelá poviedka . Napiš knej prosím pokračovanie. Emoticon Emoticon Emoticon

28. sisi
16.03.2014 [17:51]

Boží povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.03.2014 [21:24]

BellinaTomTak tenhle epilog je stvořen přesně na pokračování :D ... přemýšlela jsi o tom? Sakra. Já se sním vyspala II?? Z pohledu Belly a Lisi ? :D myslím že by to bylo vtipný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. shaina
17.11.2013 [20:19]

Moc pěkná povídka, dnes jsem ji přečetla jedním dechem a moc jsem se u ní nasmála nechceš napsat pokračování. Ta poslední kapitola to nepokazila, naopak to je bezva nápad a přímo vybízí k pokračování.
Hlasuju pro napsání pokračování místo Chladné.

25. Luna
16.11.2013 [17:39]

To už je vážně konec? Emoticon by se na to dalo určitě navázat Emoticon Moc pěkná povídka, je mi líto že skončila...

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!