Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 17. kapitola

Sakra! Já se s ním vyspala! - 17. kapitolaNajednou jsem se zarazila a z hrudi se mi vydralo děsivé zavrčení. Ucítila jsem vůni čerstvé lidské krve…
Příjemné počtení! ;)

Edward

Stál jsem u prosklené stěny a upřeně hleděl mezi temné stromy. V domě bylo ticho. Neslyšel jsem víc než útržkovité myšlenky mých sourozenců a Esmé. Carlisle se ještě nevrátil z práce. Zatím neměl nejmenší tušení o tom, co se tady dneska stalo. Snažil jsem se Alici vysvětlit, že by bylo lepší, kdyby se vrátil z práce, ale nakonec zasáhla Esmé. Podle ní by nebyl dobrý nápad, aby Carlisle první den v práci záhadně zmizel. To místo se mu neshánělo zrovna jednoduše, a proto Esmé nechtěla riskovat, že by ho vyhodili. Ne, že bychom potřebovali peníze… Měli jsme tucty účtů po celém světě s šesti a více místnými částkami. Esmé pouze nechtěla, aby Carlisle přišel o něco, co ho tak baví.

V duchu jsem si povzdechl a pozorně se zaposlouchal. Doufal jsem, že zaslechnu Bellu a Antonyho v jejím pokoji. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Alice se mě sice snažila skrz své myšlenky uklidnit a ujistit, že kdyby se Bella o něco pokusila, ona to hned uvidí a stihne ji zastavit. Chtěl jsem tomu věřit, vážně chtěl… ale přesto ve mně pořád hlodal červíček pochybností. Bella věděla, jak Aliciny vize fungují. Co když se je pokusí nějakým způsobem obejít?

Snažil jsem se potlačit své obavy, ale přesto jsem se neudržel a ještě jednou prolétl pohledem každý strom za sklem. Přišlo mi, jako by sám dům tepal nesmírnou energií, která měla každým okamžikem explodovat. Nikdo z nás ale nemohl tušit, jak silná ta exploze bude…

„Edwarde!“ ozval se náhle trhavý výkřik.

Během sekundy jsem byl v kuchyni a střetl se se zděšeným Aliciným pohledem. Z hrudi se mi okamžitě vydralo tlumené zavrčení, když jsem si přečetl její myšlenky. Ne, to neudělala!

„Edwarde, je mi to moc líto… soustředila jsem se na její rozhodnutí, pořád ji kontrolovala… přišlo to tak náhle…“ mluvila pomalu a tvářila se zahanbeně. Ničilo ji, že nedokázala prohlédnout Bellin záměr.

„Pokusí se zachránit Charlieho…“ pokračovala rychle a střelila bolestným pohledem po Esmé, která zkoprněle stála kousek od ní a tvářila se nechápavě. Na rozdíl ode mě jí to ještě nedošlo.

„Ale nemůže to stihnout…“ vydechla zdrceně a pak znovu obrátila pohled ke mně. To, co mi pak ukázala ve své mysli, mě málem porazilo na kolena. Znovu jsem zavrčel. Ne, to se nestane!

„Jakým směrem?“ vydal jsem ze sebe namáhavě. Každá vteřina teď byla drahá. Musel jsem jednat okamžitě, než…

Ne! Nemysli na to! okřikl jsem se v duchu, zatímco jsem čekal, až mi Alice ukáže směr, jakým se mám vydat.

V následující vteřině jsem si mohl v její mysli přečíst vše, co jsem potřeboval vědět. Vrhl jsem na Alici jeden děkovný pohled a láskyplně se usmál na Esmé, která vypadala, jako by se každou vteřinou měla zhroutit. Sice neviděla to, co já a Alice, ale přesto si už dokázala představit, jak vážná je situace.

Rychle jsem odtrhl pohled od zdrcené tváře své matky a vyběhl z domu. Než jsem se ztratil mezi prvními stromy, dokázal jsem ještě zaslechnout střípky rozhovoru…

„Alice?“ ozvala se Esmé nejistě.

„Bella s nimi začne bojovat… ale jsou na ni tři… nevypadá to pro ni moc dobře…“ vysvětlila Alice zoufale. Ozval se zděšený nádech.

Zatnul jsem pevně čelist a zrychlil…

 

Bella

Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen dokázala. Vyhýbala jsem se stromům na poslední chvíli a nechala se vést pouze svými instinkty. Nevěděla jsem, kde přesně bych měla Charlieho hledat, ale tušila jsem, že někde blízko Forks. Což znamenalo, že mám před sebou něco přes dva tisíce mil… Jak dlouho bude trvat, než se tam dostanu? A co když už bude pozdě…?

Ne! Na to nesmím myslet! To nedopustím! Nikdy!

Vítr mi šuměl kolem uší, zdálo se mi, že spíš letím, než běžím. Přebrodila jsem nespočet řek, vyhýbala se vesničkám uprostřed ničeho, slézala štíty hor… Před sebou jsem stále měla Charlieho usměvavou tvář a nezpomalovala.

Když jsem se dostala přes státní hranice, ještě víc jsem zrychlila. Zvlášť proto, že jsem musela několikrát vyhnout větším městům a silnicím. Vážně jsem netoužila po tom, aby o mně psali v novinách jako o „nevysvětlitelném jevu“.

V tuto chvíli jsem vážně byla vděčná za upíří rychlost a fakt, že se nemůžu unavit. Nevěděla jsem, kolik uběhlo času od doby, co jsem vyskočila z okna, ale připadalo mi to jako věčnost…

Dostávala jsem se k Seattlu. Kdyby mi ještě mohlo být srdce, určitě by teď bušilo jako o závod. Nervozita a strach mi kolovaly žilami a v puse se mi samovolně začal tvořit jed. Nechtěla jsem ani domyslet, co bych našla, kdybych dorazila pozdě. Na to, vidět otcovu mrtvolu, jsem vážně nebyla připravená…

Ne! Nemysli na to! ozvalo se moje podvědomí. Tohle bylo snad poprvé, co se mnou v něčem souhlasilo… S nově dodanou odvahou jsem se rozeběhla doslova jako vítr a jistým krokem mířila k Forkským lesům.

Najednou jsem se zarazila a z hrudi se mi vydralo děsivé zavrčení. Ucítila jsem vůni čerstvé lidské krve… Nohy mi doslova vrostly do země. Cítila jsem strašné nutkání se rozběhnout a vzít si to, co mi právem patří. On patřil mně! Znovu jsem hrozivě zavrčela a pak se zarazila.

Proboha! Co se to se mnou stalo?! Uvažovala jsem o zabití vlastního otce!

To mi dostatečně vyčistilo hlavu. Ale ne natolik, abych se dokázala zbavit doruda zbarveného vidění. Prostoupil mnou hněv a já se rozeběhla s pocitem krvelačné pomsty na jazyku.

Po několika sekundách se přede mnou rozestoupily stromy a já stanula na malé mýtině. Mou pozornost okamžitě upoutal upír sklánějící se nad mým otcem. Jeho pohled se zabodl do toho mého o desetinu sekundy poté, co jsem zuřivě zavrčela. Na tváři se mu roztáhl úšklebek a než jsem se stačila nadát, jedním dravčím pohybem se otci zakousl do krku. Charlie zasténal, což mě vyprovokovalo k činům. Rozběhla jsem se proti upírovi a odhodila ho na nejbližší strom, který pod tím náhlým náporem zasténal, a pak s velkým skřípením spadl rozštípnutý vedví k zemi.

Upír se hbitě zvedl a upřel na mě své rudé, žízní pološílené oči. Ohrnul spodní ret a zuřivě zavrčel. Vzala jsem to jako výzvu a rozběhla se přímo na něj. Bohužel jsem už neměla na své straně moment překvapení… Upír mi ladně uhnul a zvesela se na mě ušklíbl. Což mě neuvěřitelně vytočilo. Z hrdla se mi vydralo další prudké zavrčení, načež jsem po něm skočila jako nějaké divoké zvíře.

Tentokrát už nestihl uhnout. Naše kamenná těla do sebe narazila a ozval se dunivý zvuk. Začala jsem se mu sápat po krku a v hlavě si nepřestávala opakovat, že stačí nepatrně trhnout a bude po všem.

Najednou se ale znovu ozvalo Charlieho bolestné zasténání, které mě vytrhlo ze soustředění. Jedním okem jsem střelila po jeho těle, nehybně ležícím v trávě. Z úst se mi vydral překvapený nádech, který se však změnil v hrozivé zavrčení, když jsem zaregistrovala dalšího upíra, který si s širokým úsměvem vykračoval směrem k němu, stále silněji krvácejícímu z krku.

S nově nabytým odhodláním jsem obrátila pozornost na prvního upíra a zuřivě zavrčela. Začali jsme spolu znovu bojovat. Měla jsem větší sílu, ale byla to má jediná výhoda – jak říkala Alice – byla jsem novorozená upírka s mizerným sebeovládáním a žádnými bojovými zkušenostmi. Vždyť jako člověk jsem se dokázala přerazit i na rovném chodníku…

Ale i přesto, že jsem věděla, jak velké mám šance na přežití, rvala jsem se jako lev. Možná to bylo mou zuřivostí nebo mým odhodláním, ale ani nevím jak, najednou jsem v ruce svírala kamenný pahýl. Upír zařval bolestí a třel si místo, kde jsem mu odervala ruku. Na tváři se mi objevil úsměv. Vypadalo to, že přeci jenom nejsem jen tak bezbranná…

Mezitím, co upír naříkal, se mi naskytla vteřina volného času, který jsem využila k tomu, aby zkontrolovala Charlieho. Neovládla jsem se zavrčení, když jsem si všimla onoho druhého upíra, jak s neskrývanou slastí pije otcovu krev.

Moje vidění znovu nabralo rudý nádech a já se na něj bez rozmyslu vrhla. Odhodila jsem ho stejně, jako toho prvního upíra, a přitom ho ještě flákla přes obličej utrženou paží jeho kamaráda. Nevypadalo to, že by se mu to zrovna dvakrát líbilo.

Měla jsem asi tak tři sekundy, než se zvedne a buďto se na mě vrhne, nebo bude zvesela pokračovat ve vysávání Charlieho, který se už vůbec nehýbal ani nevydával žádný zvuk, jak jsem zjistila po své bleskové kontrole. Srdce mu bilo velice nepravidelně…

Otočila jsem se na prvního upíra. Ukázala mu zuby v zuřivém úsměvu a pak po něm skočila. Ozvalo se kovové skřípení a v dalším okamžiku už jeho blonďatá hlava letěla nějak mezi stromy. Jeho tělo se skácelo k zemi, což jsem pozorovala s chladným uspokojením.

Najednou se ozval výkřik plný bolesti.

„Ne!“ uslyšela jsem zuřivý ženský hlas, ačkoli jsem zatím nikoho neviděla. Začala jsem pociťovat nervozitu. Je tu další upír? Co když oba nezvládnu zabít…

Než jsem ale stačila dál uvažovat o svých možnostech, objevil se mi v zorném poli upír číslo dvě s velmi rozzuřeným výrazem. Jedním dobře mířeným pohybem mi vrazil takovou facku, že jsem odletěla dobré dva metry dozadu.

Zavrčela jsem a okamžitě vyskočila zpátky na nohy. A zarazila se. Vedle upíra stála krásná rusovlasá žena s vyceněnými zuby. Z hrudi se jí dralo hrozivé vrčení a její karmínové oči mě zlostně probodávaly. Nemusela jsem moc dumat nad tím, kdo byl zač ten upír, kterého jsem před malou chvíli zlikvidovala… Její pohled mluvil za vše.

Najednou se jí ze rtů vydral nelidský křik a vrhla se na mě. Uhnula jsem na poslední chvíli. Přesto se jí povedlo mi vyrvat pramen vlasů. Což mě pochopitelně hodně vytočilo. Vím, že jsem neměla podlehnout té zuřivé touze, ale byla jsem jenom novorozenec – bez žádného extra velkého sebeovládání.

Vrhla jsem se na ni a mezi zuřivým vrčením jí zuby cvakala těsně u krku. Chtěla jsem jí vlastními zuby odervat hlavu…

Vtom mě sevřely dvě ruce do ocelového sevření, takže jsem se nemohla vůbec pohnout. Zděšeně jsem zírala do jejích rudých očí, které se začaly přibližovat a úsměv, který se zdál každou vteřinou pomstychtivějším.

Uvědomovala jsem si, že mě druhý upír svírá pod krkem a čeká na její svolení. Věděla jsem, že tohle je můj konec. Vzpomněla jsem si na Charlieho, ze kterého pomalu vyprchával život, na svého syna, který mě už víckrát neuvidí, na celou svou novou rodinu, své staré přátele, matku, která neměla nejmenší tušení o mém novém životě…

Nakonec se mi před očima objevila Edwardova tvář. Díval se na mě tím svým uhrančivým pohledem, ze kterého mě ještě jako člověka mrazilo v zádech a občas i pěkně doháněl k šílenství. Cítila jsem, jak mi poskočilo srdce. Chtělo se mi plakat. Proč jsem si to uvědomila až teď?  Proč všechno zapadlo na své místo až na samém konci? Já ho miluju! Vždycky jsem ho milovala… a on se to teď nikdy nedozví.

Na krátký okamžik jsem se vrátila do reality, právě v tu chvíli, kdy rusovláska kývla hlavou. Moje poslední myšlenka patřila mému synovi a jeho otci.

 

Edward

Les kolem mě ubíhal jako pouhé mrknutí oka. Běžel jsem jako o závod. S padesátiprocentní šancí, že bude pozdě… Přesto jsem se nevzdával. Věděl jsem, že se s každým metrem… kilometrem… blížím víc k Forks… tedy k Belle – a na tom jediném v tu chvíli záleželo.

Byl jsem pološílený strachy. Pořád tu byla ta možnost, že tam dorazím pozdě. Ta vidina, co měla Alice – Bella roztrhaná na malinkaté kousíčky…

Otřásl jsem se odporem. – Nepřežil bych, kdyby se stala skutečností.

Minul jsem Seattle a ona zlá předtucha, která se mi uhnízdila za krkem jako nějaký parazit, se rozrostla. Pokud to ještě vůbec bylo možné, zrychlil jsem…

Začínal jsem ten temně zelený les poznávat. Často jsem zde lovil s Emmettem. Jistým krokem jsem zamířil směrem k Forks a v duchu se modlil, ať jdu v čas.

Najednou jsem něco zaslechl. Byly to známky boje…? Běžel jsem s větrem o závod a snažil se přes myšlenky těch upírů odhadnout situaci. Byli dva – muž a žena. Třetí z nich ležel kousek opodál, ačkoli jeho hlava se nacházela několik metrů dál. Okamžitě mi došlo, že tohle byla zásluha Belly. Pocítil jsem záchvěv hrdosti.

Najednou jsem v upírčiných myšlenkách uviděl, co se chystala udělat…

Zavrčel jsem jako smyslů zbavený a vrhnul se na mýtinu. Ale bylo pozdě. Na vlastní oči jsem mohl sledovat, jak rusovlasá žena odervala Belle hlavu od těla a odhodila ji někam do křoví. Druhý upír začal trhat zbytky těla.

Nevšiml si mého vpádu. Ovšem ta upírka ano. Zuřivě se na mě usmála a rozběhla se mi vstříc. Byla v bojové náladě. Avšak Charlieho krev ji dost rozptylovala… a já měl jednu výhodu, o které ona nemohla mít nejmenší tušení. V jejích myšlenkách jsem si mohl přečíst každý její plánovaný výpad… vyhnout se mu a udělat svůj vlastní. Zdála se překvapená a s každým mým dalším bezchybným, o desetinu vteřiny rychlejším, uhnutím se zdála rozzuřenější. Na tváři se mi neúmyslně roztáhl úsměv a ladně se vyhnul jejímu dalšímu výpadu. Mezitím jsem sledoval druhého upíra, který doroztrhal Bellu a z kapsy začal vytahovat kovový předmět, ve kterém jsem v další vteřině rozpoznal zapalovač.

Vrhnul jsem se na upírku z boku – tak, jak to ani v nejmenším neočekávala a jedním rychlým trhnutím jí oddělil hlavu od těla. Kovové skřípění upoutalo pozornost druhého upíra, který okamžitě zamrznul v pohybu. V jeho mysli jsem četl překvapení. Nechápal, jak se mi povedlo vyřadit Victorii ze hry. Podle něj uměla bojovat velice dobře… ne-li výborně.

Než se stihl nadát a podniknout jakýkoli úskok či možný útok, rozběhl jsem přímo proti němu se zuřivým výrazem. Za to, že roztrhal matku mého syna a ženu, kterou miluju na kousíčky, okusí bolest, jakou v dosavadním životě ještě necítil.

Když jsem byl těsně u něj, natáhl jsem před sebe paže a odhodil ho dobrých deset metrů mezi stromy. Než se stihl zvednout ze země, stál jsem nad ním, v ruce drtíc jeho zapalovač, aniž by mu došlo, že ho už nemá. Chytil jsem ho pod krkem a zvedl do vzduchu. Lesem se nesl jeho bolestný křik, když jsem škrtl zapalovačem a on začal hořet zaživa. Pustil jsem ho a sledoval, jak se kroutí v bolestné agónii. Přinášelo mi to jakési zvrácené uspokojení…

Když se jeho údy přestaly pohybovat a za několik okamžiků se změnil v pouho pouhý prach, otočil jsem se k němu zády a vrátil se na mýtinu, kde jsem stejný proces provedl i s rusovlasou upírkou.

Pak jsem se obrátil k Charliemu a zaposlouchal se. Jeho srdce stále bilo. Ač se to mohlo zdát nepravděpodobné… stále žil. Nahnul jsem hlavu na stranu a nakrčil čelo. Žil… to ano… ale něco bylo špatně. V následující vteřině mi to došlo. Jeho srdce bilo stále silněji, i když by spíš mělo bít nepravidelně – bojovat o holý život. Přesto to tak nebylo – protože se měnil v upíra…

Zajímalo mě, co na to řekne Bella. S touhle myšlenkou jsem se obrátil k něčemu, co se na první pohled mohlo zdát jako obyčejná hromádka kamenní. Přesto to kamení nebylo. Byla to Bella – láska mého života, jak jsem si před několika dny stačil uvědomit.

Začal jsem ji skládat dohromady. Kousíček po kousku – spojovat ji svým vlastním jedem. Nakonec už jenom zbývala hlava. Odběhl jsem do lesa, kam ji odhodila ta upírka a než jsem ji přiložil k tělu, něžně ji pohladil po tváři. Se zavřenýma očima vypadala, jako by sladce spala.

Sedl jsem si vedle jejího bezvládného těla do trávy a čekal, až se probere. V duchu jsem si už začal připravovat, co všechno jí chci říct. Konečně se jí vyznat ze svých citů… Protože až v tuto chvíli jsem si uvědomil, že má právo vědět, že ji miluju. – I kdyby mé city neměla opětovat…

 

Bella

Zprudka jsem nabrala vzduch do plic a jedním trhnutím se posadila. Byla jsem zmatená… až do té chvíle, kdy jsem pohlédla do jeho karamelových očí. Moje mrtvé srdce poskočilo. Dívala jsem se mu do očí, zprudka oddechovala a cítila, že jsem doma…

Edward se beze slova zvedl a lehce rozpačitě ke mně natáhl ruku. Nesměle jsem ho za ni chytla a nechala se vytáhnout na své vratké nohy. Než mohl cokoli namítnout, drtila jsem ho v náručí a tlumeně vzlykala. V hlavě mi běžely zmatené myšlenky, že kdyby se za mnou nevydal, už bych byla dávno mrtvá…

Pustila jsem ho, ale stále stála těsně u něj. Zírala jsem mu do očí a pak vrhla pohled na jeho rty. On můj pohled sledoval… Nevím, jestli jsem v jeho očích spatřila něco, co by se dalo pokládat za souhlas, ale asi ano, protože v následující vteřině jsem ho začala se zuřivostí líbat. – Tak, jako by to mělo být naposledy v životě.

Lehce mě překvapilo, že mi polibky oplácel se stejnou vervou. Víc jsem už nad tím ale nepřemýšlela a víc se soustředila na jeho blízkost a ten skvělý pocit tepla a štěstí, který mi začal zaplavovat tělo.

Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme namáhavě oddechovali.

Rychle, abych si to nestačila rozmyslet, vyhrkla jsem rozklepaným hlasem: „Edwarde… miluju tě.“

Pozorně jsem se na něj zadívala a čekala na jeho reakci. To, co jsem ale ani v nejmenším neočekávala, bylo, že se mu po tváři rozšíří úsměv a něžně mi odpoví: „Taky tě miluju…“

Trhavě jsem se nadechla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nesním? Je to vážně všechno pravda?

Musel si všimnout mého překvapeného výrazu, protože na mě začal pomalým hlasem a pohledem stále zaklesnutým do toho mého mluvit.

„Uvědomil jsem si to před pár dny… Ale nedokázal jsem sebrat odvahu, abych ti to řekl. Bál jsem se, že bys mě odmítla. Přesto si uvědomuju, že jsem to měl udělat. Uvědomil jsem si to, když jsem tě viděl umírat…“

Jeho hlas vyplynul do ztracena a já se to všechno snažila vstřebat. Nakonec jsem vzala jeho hlavu do dlaní a zpříma se mu zahleděla do očí. „Miluju tě, Edwarde Anthony Masene Cullene…“

Na tváři se mu rozlil šťastný úsměv a rychle mě políbil. Přišlo mi, jako bych se ocitla v jakési bublině štěstí, která ale měla nepochybně brzo prasknout…

Tak se také samozřejmě stalo. V ten moment, kdy jsem pohlédla za Edwardova záda a spatřila Charlieho, nehnutě ležícího… Zdálo se, že nedýchá. Okamžitě jsem se vytrhla Edwardovi z náručí a rozběhla se ke svému otci. Klekla jsem si vedle jeho krví potřísněného těla a chytla ho za ruku. Z hrdla se mi draly tiché vzlyky…

Edward si sedl vedle mě a jemně mi otočil hlavu svým směrem. „Poslouchej…“

První jsem jeho slova nechápala, ale po chvíli mi to došlo. Na mýtině bilo jedno srdce. Avšak poněkud hlasitěji a rychleji, než jsem si myslela, že lidské srdce může vůbec bít.

Zamračila jsem se. „Co to…“ začala jsem, ale větu jsem už nestihla dokončit.

„Mění se v upíra…“ vyhrkl Edward dutým hlasem a lehce mi stiskl ruku. „Bude z něj upír.“

Zalapala jsem po dechu a pohlédla do otcovy tváře. – Upír?


V první řadě bych se chtěla omluvit, že mi to tak dlouho trvalo. Měla jsem fakt hodně učení a vůbec jsem nestíhala... :-/

Zadruhé bych chtěla poděkovat všem, co mi zanechali komentář u minulé kapitoly. - Velice mě potěšily. :-*

A nakonec doufám, že se vám tato kapitola líbila, zanecháte komentář a moc se nebudete zlobit, když vám povím, že příští kapitola už bude poslední... :)

Také bych byla ráda, kdybyste hlasovali v anketě na novou povídku na mém shrnutí - kdo ještě nehlasoval. ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 17. kapitola:

 1 2 3   Další »
25. Jana S
30.08.2014 [0:40]

Skvělá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. 1ajjka1
29.10.2013 [19:14]

skvelá kapitola Emoticon teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. PCullen
29.10.2013 [17:09]

Úžasná kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc se těším na další kapitolu jen mi je líto že bude poslední.

22. Jane13
28.10.2013 [20:12]

Jane13skvělý díl Emoticon

21. monika
28.10.2013 [15:36]

Super,opravdu bude další poslední??? škoda moc pěkně napsanéé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2013 [15:23]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. lenkakvitko
27.10.2013 [22:19]

Nádhera, škoda, že už bude poslední kapitola. Ale těším se na další povídku. Jsem zvědavá, jaká to vyhraje. :-)

18. nicky21
27.10.2013 [22:08]

nooo konečně si to ti dva uvědomili Emoticon Ale bells teď bude mít na věky rodičovskou kontroluuuuu... Emoticon Teď ještě jak to všechno vezme Charlie Emoticon

17. KCl
27.10.2013 [18:27]

to bylo o fous..... další dílek pls Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. marcela
27.10.2013 [8:55]

DOKONALÉ !! Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!