Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 8. kapitola Žárlivost

16.09.2010 (21:00) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4435×

8. kapitola: Žárlivost

Edward:

Její oči byly tak plné touhy a zároveň i vzdoru, když mne od sebe odtrhla. Její rtíky byly tak sladké a šťavnaté. I navzdory tomu, že je upírka, je měla překrásně růžové. Sledoval jsem, jak nervózně těká očima na mé oči a rty. Chtěl jsem ji znovu políbit a už nepustit jenže... mě vyhodila. Vyhodila mě z pokoje se slovy, že se musíme ovládat a měl bych raději odejít. Pohladil jsem ji po tváři, která jí ještě hořela. Usmál jsem se tomu a pro jistotu jsem odešel. Ve svém pokoji jsem jen otevřel okno a vyběhl do lesa. Musel jsem být sám, takže jsem zavětřil a vrhl se na prvního jelena, který mi přišel pod ruku. Hladově jsem plnil žaludek jeho krví, ale pořád jsem neměl dost. Skolil jsem další tři a konečně se moje tělo nasytilo.  Pomalu jsem se vracel k domu a můj pohled jako první patřil oknům ve druhém patře. Viděl jsem, jak tam Bella kmitá sem a tam. Nejspíše vybalovala. Věcí si přivezla opravdu hodně, ale na naši Alici stále neměla.

V obýváku mi hned Alice v myšlenkách přehrávala její rozhovor s Bellou. Když jsem ji viděl vzlykat, skoro mi to utrhlo srdce. Vypadala tak nešťastně.

„Neboj se. Brzy se rozhodne,“ usmála se na mne Alice.

„Kde? Kdo?“ přilítnul Emmett a vyzvídal. Tím mi můj bráška vždycky lezl na nervy. To jeho vyzvídání dokázalo otrávit i diplomata Carlislea.

„Padej, Emmette!“ odbyl jsem ho rychle. Zatvářil se jako ublížené děcko, ale díky Rose to nevydržel dlouho. Políbila ho a on za ní hned šel jako pejsek. Byl jsem rád, že jsem se ho tak rychle zbavil.

Edwarde, běž si promluvit s Carlislem. Je nejvyšší čas. Poslala mi v myšlenkách sestra.

„Myslíš?“ zapochyboval jsem.

Brzy to začne tušit.

„Dobře. Jdu,“ odpověděl jsem jí a vydal se do Carlisleovy pracovny.

„Tati?“ zaklepal jsem na dveře. Uslyšel jsem otcovo zamručení a vzal za kliku. Carlisle seděl za velikým dubovým stolem a mračil se nad nějakou knihou. Myšlenky vypovídaly o jeho rozhořčení nad výrokem nějakého docenta.

„Můžu s tebou mluvit?“ Zvedl hlavu od knihy.

„Jistě, Edwarde. Copak potřebuješ?“ usmál se na mě a já v ten okamžik dostal strach. Co když ho opravdu zklamu? Zavrhne mě?

„No... nemohli bychom jít ven? Víš, kvůli Belle,“ požádal jsem ho.

„Samozřejmě,“ vyskočil z okna do zahrady. Následoval jsem ho. Daleko od domu jsme se zastavili.

Co mi jen může chtít? Honilo se hlavou mému otci. Jak jen mu to šetrně říct? Asi přímo.

„Víš, já se ti chtěl přiznat. Já totiž... no... já... já se zamiloval,“ vykoktal jsem ze sebe. Původně jsem to chtěl říct daleko důstojněji.

No to je skvělé. Kdopak to jen může být?

„Skvěle, synu. A do koho?“ Oči mu zářily radostí. Mrzelo mne, že mu ji hned zkazím.

„Do Belly,“ zašeptal jsem. Radost pohasla, ale nevytratila se úplně. Bral jsem to jako dobré znamení.

„No, sice jsem si to tak nepředstavoval, ale budiž. Pokud ji opravdu miluješ, jistě si ji zamilujeme i my ostatní,“ zase se rozzářil. I jeho myšlenky prozrazovaly nadšení.

„Carlisle, ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě nezklamal,“ objal jsem ho.

„Sice Volturiovi rád nemám, ale tvoje štěstí je nejdůležitější,“ poplácal mě po zádech.

„Jen to ještě neví Bella. Jasper tvrdí, že cítí totéž, ale Alice neměla vizi, takže se ještě nerozhodla,“ posmutněl jsem.

„Měl bys věřit Alici a počkat. Ona se nikdy nemýlí,“ snažil se mě Carlisle povzbudit.

„Já vím. Děkuju, tati,“ rozloučil jsem se a utíkal zpátky.

Není zač, synu. Poslal mi Carlisle v myšlenkách.

Doma jsem seděl s Jasperem u televize. Běžel tam nějaký film, ale nebyl jsem schopen ho vnímat. Pořád jsem na sobě cítil Belliny rty a její prstíky ve svých vlasech. Dneska to bude dlouhý večer.

Bella:

Už hodinu jsem se přemlouvala k tomu, abych šla dolů za svojí novou rodinou. Bylo 8 hodin a podle zvuků jsem poznala, že jsou ještě stále všichni doma. Jak by ne, vždyť byla sobota ráno. Pohledem do zrcadla jsem zkontrolovala svůj odraz a vyšla na chodbu. Za normálních okolností bych v tak velkém domě bloudila, ale Edwardova vůně mě vedla neomylně k cíli. V obýváku seděli skoro všichni a každý se zabýval nějakou činností. Edward seděl u piana, ale nehrál.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je. Úmyslně jsem se vyhnula Edwardovu pohledu.

„Ahoj, Bello,“ odpověděli mi. Alice se ke mě hned přiřítila s jiskrou v očích. Neznala jsem ji dlouho, ale i přesto jsem tušila nebezpečí.

„Co bys chtěla dneska dělat?“ zeptala se. Všichni se uchichtli.

„Ještě nevím. Co jim je?“ nemohla jsem se nezeptat.

„Alice tě chce vytáhnout na nákupy,“ prozradil mi Emmett. Alice na něj hodila tak vražedný pohled, až se Emmett schoval za čtoucí Rose.

„A v tom je nějaký problém? Já ráda nakupuju,“ divila jsem se. Alice se vítězně usmála a křikla na Emmetta.

„Já to říkala. Bello,“ otočila se na mě a zeptala se, „co třeba po obědě?“

„Fajn,“ přikývla jsem. Pak mi teprve došlo, že tu někdo chybí.

„Kde je Carmen s Eleazarem a Kate?“ Odpovědi se ujala Esmé.

„Carmen s Eleazarem jeli pracovně do Afriky. Na nějakou misii a Kate jela navštívit své sestry.“

Ucítila jsem slabé pálení v krku a věděla, že je zle. S tím nemůžu na nákupy.

„Šla bych na lov. Půjdeš se mnou, Carlisle?“ oslovila jsem vůdce rodiny.

„Jistě, Bello,“ usmál se na mě a společně jsme se vydali někam do horských lesů.

Lovení zvířat mi šlo podle Carlislea velmi dobře, ale nemohla jsem se vyrovnat s chutí krve srnky a jelena. Byla to sice krev, ale připomínala spíš zkyslé víno než pochoutku. Mého zklamání si všiml i Carlisle. Poradil mi, abych si vybírala masožravá zvířata, která připomínají lidskou krev. Po ochutnání medvěda jsem změnila názor a usoudila, že lovení zvířat bude docela fajn. Carlisle byl se mnou spokojen, a proto jsem se nadšená vracela domů. Z dálky jsme oba slyšeli překrásnou hudbu. Byl to klavír a já ihned věděla, kdo na něj hraje. Můj Edward. Věděla jsem, že Edward bude skvělý ve všem, tedy i v hraní na klavír. Jen jsem strčila nos do domu, už mě Alice hnala do šatny, abychom mohly vyrazit. Dala jsem si sprchu, abych smyla všechnu krev a oblékla si šaty, jež vybrala Alice. Zrovna jsem brala za kliku, když někdo zaklepal. Edward!

„Bello, můžeme si promluvit, až se vrátíš?“ Zase udělal ty svoje psí oči. Co mi jen může chtít...

„Jistě. O čem to bude?“

„O nás,“ usmál se šibalsky. Vypadalo to jako příslib, ale netušila jsem čeho. Dal mi pusu na čelo a zase mi zmizel, než jsem se stačila vzpamatovat. Vrtalo mi hlavou, co se mnou chce Edward probírat, ale vyrušila mě Alice.

„Bellooo!“ rozezněla se domem zvonkohra jejího hlasu. Popadla jsem kabelku a utíkala za ní.

V nákupním centru v Seattlu měli skvělé obchůdky. S Alice jsme se nechaly unést a nakoupily spousty krásných hadříků jak pro nás, tak pro naše protějšky. Vybírání oblečení pro Edwarda byl pro mě úžasný zážitek. Skoro jako kdybychom byli skuteční manželé. Ta představa se mi moc zamlouvala. Nejvíc jsme se zdržely v obuvi. Zjistila jsem totiž, že Alice nejraději kupuje právě boty. Každá jsme si pořídila nejmíň 10 nových párů. Další zastávka patřila spodnímu prádlu. Vůbec jsem tam nechtěla, jenže Alice si to nenechala vymluvit. Nastrkala mě do kabinky a bleskovou rychlostí mi do ní nosila různé saténové košilky a krajkové prádlo. Protestovala jsem, jelikož nic z toho nebylo ani trochu praktické.

„Neremcej. Budeš to potřebovat,“ uzemnila mě a šla pro další. Přestala jsem tedy remcat a odevzdaně na sebe oblékala desítky a stovky nejrůznějších krajek.

Tašky jsme nacpaly do auta a vyrazily do kina. Z nákupů jsme si udělaly takovou menší dámskou jízdu. Film sice za moc nestál, ale my dvě si bezvadně popovídaly. Alice byla správná kamarádka a ještě správnější švagrová. Dlouho mi vyprávěla o všech Edwardových zážitcích a trapasech z poslední doby. Nejvíc mi líčila, jak se o něj snaží snad každá lidská dívka a taky velká spousta upírek. Jako jeho manželka budu mít velikou konkurenci. V hlavě se mi začínaly promítat obrázky Edwarda, jak sedí polonahý na posteli a plazí se po něm pět nadpozemsky krásných upírek. Všechny oděné do průsvitných krajek a jedna byla dokonce nahá. Brrr. To se nesmí stát. Edward je jenom můj, ale ještě o tom neví. Co kdybych mu prostě jen řekla, že ho miluju? Řekl by mi to taky? Mohl by mě milovat? Asi ne. I na upírku jsem moc obyčejná a nudná.

„Bello?“ mávala mi Alice rukou před obličejem. Že bych ji nevnímala?

„Ehm... promiň, Alice. Zamyslela jsem se,“ přiznala jsem posmutněle.

„Řekni mu to, Bello,“ vybídla mě. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.

„No nezírej tak. I slepej by to poznal. Když jsem ti řekla, jak je Edward obletovaný, skoro ti z očí šlehaly blesky,“ uchechtla se. Takže to je na mě poznat.

„Ach, Alice. Jenže já mám strach, že mě odmítne. A navíc, táta by mě zabil, kdyby na to přišel. Nesnáší vás,“ poslední dvě slova už jsem jen zašeptala. Alice chápavě kývla.

„Bello, nejdůležitější jste vy dva. Aro se s tím už nějak vyrovná,“ povzbudila mne a já jí věřila. Opravdu se z ní v jednom dni stala dobrá kamarádka.

Po kině jsme usoudily, že pokud chci svému manželovi říct ta dvě slůvka, musím na to mít něco extra, tudíž jsme šly hledat ty nejperfektnější šaty, které by Edwarda nenechaly chladným. Povedlo se nám to teprve po dvou hodinách. Šatky byly letní na špagetová ramínka. Pod prsy měly široký černý pásek, jinak byly průsvitně modré, takže pod nimi bude lehce vykukovat černé krajkové prádlo. Další nezbytností byly ladící boty, což zvládla Alice sama a během několika minut. Obě jsme byly spokojené a s úsměvem jsme vyrazily z nákupního centra.

Venku už se stmívalo, ale našemu zraku taková drobnost ani v nejmenším nevadila. Cestou jsme se hodně nasmály. Alice mi vyprávěla, jak ji Jasper požádal o ruku a jak vypadaly jejich čtyři svatby. Sice jsem nechápala, proč se brali už čtyřikrát, ale nejspíš to bylo pro rozvíření nudy a stereotypu. Doufala jsem, že my s Edwardem si ji taky někdy zopakujeme, pokud mě bude chtít.

Zaparkovaly jsme v rozlehlé garáži a vyndaly z auta všechny tašky. U mě v pokoji je pak Alice roztřídila. Ty moje mi naházela na postel a zbytek se jala uklidit ostatním do jejich šaten. Nasála jsem vzduch, abych zjistila, kde kdo je. Esmé byla v zahradě a Jasper u Alice. Jistě jí pomáhal. Carlisle, Rose a Emmett tu nebyli vůbec. Edward byl o patro pode mnou ve svém pokoji a podle šustění listů si zřejmě četl.

S vybalováním nákupních tašek jsem se moc nezdržovala. Akorát s prádélkem a košilkami jsem si vyhrála. Pečlivě jsem ji pověsila na ramínka a krajkové pomalu a úhledně naskládala do prádelníku. Pak jsem si dala hodně rychlou sprchu a oblékla se na svůj „slavnostní“ okamžik. Dlouho jsem se na sebe dívala do zrcadla, abych se ujistila, že můj vzhled je naprosto perfektní a pak jsem vyrazila. Už jsem brala za kliku, ale zvuk přijíždějícího auta mě zarazil. Kdo to jen může být? Jen doufám, že Aro nepřijel na kontrolu, ale ten by se určitě předem ohlásil. Poslouchala jsem. Auto zastavilo, vystoupily z něj dvě upírky a zaklepaly na domovní dveře. Esmé s Alice otevřely a radostně vítaly Irinu a Tanyu, jak jsem slyšela. Byla jsem na obě zvědavá, tak jsem potichounku vyšla z pokoje a zamířila ke schodům. Čekal tam na mě Edward. Pousmál se a kývnul směrem dolů. Pochopila jsem, že mám jít s ním. Pomalu jsme sestupovali obě patra. Edward se zastavil u paty schodiště a obě upírky zdvořile pozdravil. Od jedné se mu dostalo odpovědi. Ta druhá nadšeně vypískla, vrhla se mu kolem krku a... začala ho líbat! Popadl mě neskutečný vztek a žárlivost ve mě přímo vařila. Zavrčela jsem, jak nejvíc jsem uměla a nahrbila se, připravena ke skoku.

Z hloubi srdce děkuji za komentáře k 7. kapitole. Tolik jsem jich nikdy nečekala. Udělali jste mi velikou radost, takže příští kapitolku přidám zřejmě o víkendu. Bude se jmenovat Vyznání. Vaše AlizieCullen.