Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 7. kapitola Polibek

01.09.2010 (12:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4861×

7. kapitola: Polibek

Bella:

Edward úpěl bolestí. Nemohla jsem se dívat na jeho utrpení, protože jeho bolest přecházela na mě. Přísahala bych, že jsem ji cítila. Rychle jsem svou mysl soustředila a luskla prsty. Vlci se zastavili v pohybu. Posadila jsem se ke svému manželovi a hned přiložila kousky jeho těla k sobě, aby srostly.

„Vydrž, Edwarde. Za chvíli budeš v pořádku,“ uklidňovala jsem ho.

„Co se to sakra děje? Co je s nimi?“ hulákal Emmett na celý les. Zrovna se napřahoval, že jednoho vlka praští. Jasper jen nechápavě koukal na mě a na uzdravujícího se Edwarda.

„Bello, jak jsi to dokázala?“ zeptal se Carlisle. Ošetřoval Edwarda, který byl stále ještě v agonii, ale probíral se.

„Víte, asi bych vám měla něco říct. Mám dar zastavovat čas.“ Těkala jsem očima z jednoho na druhého. Bála jsem se, co budou říkat.

„To je paráda,“ zajásal Emmett a poplácal mě po zádech.

„Bello, to je skvělý dar,“ obdivoval mě Jasper, Edward jen němě koukal. Chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.

„Omlouvám se, že jsem vám to zatajila.“ Sklopila jsem zahanbeně oči.

„My to chápeme, Bello,“ usmál se Jasper. Úsměv jsem mu oplatila.

„Kluci, ale měli bychom se rychle dostat pryč. To zastavení trvá jenom patnáct minut. Lépe to zatím neumím.“ Emmett s Jasperem opatrně podpírali Edwarda a běželi s ním pryč. Následovali jsme je s Carlislem stejnou rychlostí.

Před domem zastavili a počkali na nás. Ve dveřích už stál zbytek rodiny.

„Bože, co se stalo?“ strachovala se Esmé. Vešli jsme do domu a položili Edwarda na pohovku. Posadila jsem se automaticky k němu. Usmál se na mě a vzal mě za ruku. Oběma nám to přišlo automatické a přirozené. Jasper rychle vylíčil události se smečkou a Carlisle se zeptal.

„Kolik máme času?“

„Asi tak 3 minuty,“ hlesla jsem. Bylo mi jasné, že s tou smečkou budou asi velké problémy. Tváře ostatních zračily totéž.

„Je mi to líto. Nechtěla jsem vám přidělat problémy,“ snažila jsem se omluvit, ale Esmé mě zastavila.

„Neomlouvej se, Bello. Ty za to nemůžeš. Oni si jen chrání své území, víš. Carlisle s nimi promluví a všechno bude v pořádku,“ usmála se na svého muže. Ten kývl na Jaspera.

„Pomůžeš mi?“

„Jistě,“ odpověděl Jasper a už byli před domem. Měla jsem z toho nepříjemný pocit.

„Neměli bychom jít za nimi? Co když budou potřebovat pomoc?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Neboj se. Vlci už jsou klidnější.“ Stiskl mi ruku Edward. Mrkla jsem pohledem na jeho rány a byly skoro zacelené. Až teď jsem si uvědomila, že mohl být už po smrti. Mohla jsem ho během vteřiny ztratit! Při té představě jsem se rozklepala hrůzou.

„Bello, co je ti?“ Všiml si mého třesu Edward. Starostlivě mě držel kolem ramen a snažil se mě utěšit.

„Já... mám strach. Nechci, aby se ti něco stalo. Už jsi málem umřel a jenom kvůli mně,“ zaštkala jsem a rozvzlykala se.

„Ššš. Je to v pořádku. Zachránila jsi mě. Jsem tvým dlužníkem,“ usmál se na mě.

„Jak můžeš být tak v klidu?“ rozčílila jsem se. Ti vlci nás mohou všechny roztrhat a spálit a on si tu v klidu sedí a usmívá se.

„Kdybys tady tak nešílela a poslouchala, věděla bys, že venku už se Carlisle a Jasper loučí s vlky. Situaci uklidnili,“ zašklebil se vítězně.

„Jak?“

„To ti řeknou sami,“ mrkl ke dveřím. V nich stáli oba jmenovaní. Tázavě jsem na ně pohlédla. Jasper, jakoby vycítil můj strach, se usmál.

„V pořádku, Bello. Vlci si nechali vysvětlit, že nejsi nebezpečná.“ Oddechla jsem si tak hlasitě, až se celá rodina rozesmála. Esmé s Alice mě objaly a vytáhly na nohy.

„Honem, Bello. Neštěstí je za námi, takže se můžeš jít podívat na svůj pokoj,“ zazubila se na mě. Koukala jsem na ni a divila se, jak může být najednou tak v pohodě. Copak nechápala, jaké následky mohl mít příchod těch vlků? Alice se zatvářila uraženě a pohlédla na Jaspera. V ten moment mě zalila vlna radosti a už jsem si ani nechtěla vzpomenout, proč jsem vlastně měla takový strach.

„Paráda, jdeme,“ zavelela jsem a vyběhla za Alice do druhého patra. Za sebou jsem slyšela hlasitý smích Emmetta a Edwarda.

„Zavři oči,“ zašeptala Alice. Poslušně jsem je teda zavřela a napjatě čekala na povel k otevření.

„Tradáá,“ zapištěla má nová švagrová. Otevřela jsem víčka a spatřila nádherný pokoj. Přímo proti dveřím bylo okno, které se táhlo přes celou stěnu a za ním byl balkonek, podél něhož byla v podlaze zabudovaná bodová světla. Po pravé stěně místnosti se tyčila prázdná knihovna a nad ní visely tři obrazy. Všechny byly vymalovány v neurčité obrazce různých odstínů šedé a modré. Na protější stěně visela veliká televize. V pravém rohu stálo ratanové tmavé křeslo a v druhém rohu stolek s bílou vázou a čerstvými růžemi. Celému pokoji pak vévodila mohutná postel, jejíž čelo bylo potaženo pravou kůží krémové barvy. Celým tělem jsem vnímala atmosféru pokoje.

„Já nemám slov,“ hlesla jsem. Ten pokoj byl úžasný a dokonale vystihoval mou osobu.

„Líbí se ti, viď? Navrhovala ho Esmé,“ vysvětlila mi Alice. Otočila jsem se ke své nové tchýni.

„Esmé. Je víc než krásný. Miluji ho,“ vyhrkla jsem a objala ji. Chvilku byla zřejmě překvapena mojí reakcí, ale pak mi objetí opětovala.

„To ještě není všechno.“ Odtrhla nás Alice a chytila mě za ruku. Dovedla mě doprostřed knihovny.

„Otevři dveře,“ vybídla mě. Nechápavě jsem si prohlížela prázdné police a na jedné si všimla malé úchytky. Vzala jsem za ni a knihovna šla skutečně otevřít. Naskytl se mi pohled do velké šatny plné nejrůznějšího oblečení.

„To byl můj nápad,“ ozvala se za mými zády Rosalie.

„Je to perfektní. Šaty jsi nakupovala ty, že?“ Mrkla jsem na Alice. Ta jen s úsměvem kývla a ukázala na dveře na konci šatny. Za nimi se skrývala koupelna sladěná opět do modré barvy. Všechno bylo tak nádherné. Nemohla jsem se vynadívat.

„Je to tu úžasné. Moc vám všem děkuju.“ Obrátila jsem se na tři upírky, které se postaraly o tuhle nádheru. Dlouho jsem je svírala v náručí, protože jsem nepřišla na lepší způsob, jak jim vyjádřit svůj vděk.

„Necháme tě tu chvilku o samotě,“ řekla Rose a všechny zmizely. Procházela jsem všemi místnostmi a vychutnávala si tu nádhernou.

„Nesu ti věci. Emmett doběhl pro auto,“ promluvil ode dveří Edward a složil mi u nich všechny kufry.

„Děkuju, Edwarde. Jak se cítíš?“

„Už jsem v pořádku. Jen budu muset na lov, abych nabral síly,“ usmál se na mě. Přešla jsem blíž k němu, i když jsem věděla, že bych neměla. Chtěla jsem ho obejmout a přesvědčit, že je skutečně v pořádku.

„Bello, já... chtěl jsem ti poděkovat. Zachránila jsi mi život.“

„To je v pořádku. Nemohla jsem tě nechat zemřít.“ Pohladila jsem ho po tváři. Nevím, proč jsem to udělala, ale ten dotyk byl osudový. Projela mnou dávka elektrické energie tak silné, až jsem sebou cukla. Edward ke mně sklonil svůj obličej a pomalu se přibližoval k tomu mému. Vpíjela jsem se do jeho očí a sbírala všechnu sílu, abych ho zastavila. Nedokázala jsem to. Prohrála jsem boj se svojí touhou a přitáhla si Edwardovy rty na ty své. Zasáhl mě další elektrický šok a mně došla skutečnost. Rty, které mě líbaly, ty rty, které byly tak měkké, něžné a vášnivé, patřily mé životní lásce. Edward byl ten, se kterým jsem měla strávit svou věčnost. Ale to přece nemůžu! Zradila bych tím všechny. Aro by mi to nikdy neodpustil. Jenže moje mrtvé srdce si nechtělo nechat poručit a skoro se rozbušilo pro toho jediného upíra, kterého jsem nesměla milovat. Edward k polibku připojil i jazyk a moje ústa nadšeně souhlasila. Touha z jeho těla přímo sálala. Objala jsem ho kolem krku a prsty zapletla do těch sametové hebkých bronzových vlasů. Byla jsem jako omámená. Můj rozum se ale probral k životu a přihlásil se o slovo.

„Edwarde,“ zamumlala jsem mu do úst, ale Edward to ignoroval. Stále dravě útočil na mé rty a nelítostně je plenil. Pokusila jsem se ho odstrčit, jenže ruce ovládaly city, takže odstrčení nakonec skončilo jako velice chabý pokus.

„Edwarde, tohle nesmíme,“ pokusila jsem se znovu, avšak znělo to jako zašeptání.

„Já vím,“ zahuhlal mi do úst a přitáhl si mě k sobě. To už jsem však musela opravdu zakročit, protože každou chvíli mohl někdo přijít. Sebrala jsem všechnu sílu a odstrčila Edwardovo krásné teplé tělo.

„Dost!“ zvýšila jsem hlas. Jeho oči, černé touhou, se na mě smutně dívaly. Taky mi to bylo líto, jenže jsem to nemohla nechat zajít dál. Jeden z nás musel být při smyslech a on na to opravdu zrovna teď nevypadal.

„Edwarde, tohle už se nesmí opakovat. Musíme se ovládat,“ vysvětlovala jsem mu.

„Ale, Bello. Já tě -“ Chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.

„Ne, Edwarde. Raději bys měl odejít.“ Jeho výraz se změnil ze smutného na nešťastný. Tolik mě to bolelo.

„Prosím,“ zaprosila jsem. Věděla jsem, že jestli hned neodejde, vrhnu se mu do náruče a už z ní nikdy nevylezu. Edward mě lehce pohladil po tváři, smutně se usmál a s trpitelským výrazem odešel. Po dvou vteřinách jsem slyšela, jak vyskočil potichu z okna a utíkal pryč. Dotkla jsem se prsty rtů, naběhlých líbáním. Ještě jsem na nich cítila Edwardův sladký dech a jemné rty. Bože, jak uměl krásně líbat. Byla jsem v průšvihu a hodně velkým. Upír, kterého jsem milovala a kterého si moje srdce vybralo, byl jediný, kterého jsem milovat nesměla. Mohla jsem ho milovat jenom tajně, tiše sedět v koutku a sledovat svoji lásku. Zmocňovalo se mě zoufalství. Viděla jsem se, jak roky u Cullenů strávím zavřená ve svém pokoji a zbytek věčnosti se budu užírat nešťastná a zamilovaná až po uši. Ta představa se mi ani trošku nelíbila. Nechtěla jsem být nešťastná, takže zbývalo jediné. Tajit svou lásku, ale být přitom Edwardovi na blízku. Třeba ho ke mně taky přitahuje láska a ne jenom moje tělo. Mohl by Edward, vegetarián, milovat masožravce jako jsem já? Mohl by hodit za hlavu svoje stravovací návyky a milovat mě, zatracenou vražedkyni? Silně jsem o tom pochybovala. Možná, kdybych se stala taky vegetariánkou, tak by mě viděl v jiném světle. To by možná šlo. Ihned jsem začala spřádat plány, jak přemluvit Carlislea, aby mi s tím pomohl. On jediný má zkušenosti s převýchovou masožravců na vegetariány. Hned ráno si s ním o tom zkusím promluvit.

„Ťuk, ťuk,“ ozval se Alicin hlásek za dveřmi. Co může chtít?

„Pojď, Alice,“ vyzvala jsem ji. Vtančila do pokoje a posadila se ke mě.

„Tak povídej. Co se stalo s tebou a Edwardem?“ zeptala se bez úvodu.

„Víš, mně se o tom nechce mluvit,“ přiznala jsem jí. Objala mě kolem ramen.

„Já vím. Vlastně jsem ti jen přišla něco říct."

„Mně? A co?“ Koukala jsem na ni překvapeně. Nenapadalo mě nic, co by mi zrovna Alice mohla chtít.

„Bello, nebraň se tomu. Ublížíš tím jemu i sobě.“ Jak jen Alice může vědět, co se ve mně odehrává.

„Alice, jak to víš?“ zaštkala jsem a rozvzlykala jsem se. Všechno to trápení ze mě už muselo nějak ven.

„Mám oči, Bello.“ Houpala mě v náručí. V tuhle chvíli mi bylo jedno, že je dlouho nenáviděný vegetarián. Najednou to byla ona, kdo mi nabídl přátelské rameno k vyplakání.

„Všechno bude v pořádku. Jen se tomu nebraň a slibuji ti, že budeš šťastná.“ Dala mi pusu a zase zmizela. Sice jsem stále nechápala, odkud všechno ví, ale byla jsem za ni ráda. Možná, že právě ona bude ta spřízněná duše, která mi pomůže tohle všechno přečkat.

Odevzdaně jsem se zvedla, rozhodnutá, že celou noc strávím vybalováním a přemýšlením. A především přemýšlením o tom, jak zvládnu vegetariánství, novou rodinu a ještě ke všemu zamilované srdce. Už teď jsem se bála rána, kdy zase budu čelit Edwardovu kouzlu.