Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 13. kapitola - Zrádce

02.04.2011 (19:45) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2746×

13. kapitola: Zrádce

Bella:

Edward vyjel na lov. Nelíbilo se mi, že jsem nesměla s ním, ale Carlisle usoudil, že lidská krev je pro mě i dítě vhodnější a dodá mi více síly, takže mi z nemocnice pravidelně dodával transfúze. Za chvilku jsem měla být u něj na prohlídce. Přestala jsem uvažovat a nastartovala auto. Mohla jsem sice utíkat, jenže jako těhotná běžkyně bych před špitálem asi vzbudila nemalý rozruch. Vyjela jsem z příjezdové cesty a lesy se blížila k městu. Pustila jsem si rádio a hladila si bříško. Bylo den ode dne větší a větší. Kolikrát už mne napadlo, jak bude vypadat porod, ale věděla jsem, že když se mnou bude Edward, zvládnu cokoliv na světě.

„Bello...,“ ozval se šepot a pak tvrdá rána na kapotě auta. Leknutím jsem dupla na brzdy a smykem zastavila. Bílá ruka prorazila střechu auta, popadla mě za krk a tahala střechou ven. Snažila jsem se bránit, jenže marně. Rozum mi fungoval stejně spolehlivě, jenže tělo jsem ovládat nemohla. Ze všech sil jsem škubala za tu ruku a snažila se ji odtrhnout od svého krku. Avšak jediné, co jsem zvládla, bylo stisknutí.

Ta osoba mě vytrhla z útrob auta a mrštila mnou o nejbližší strom. Za zvuku praskajícího dřeva jsem dopadla na onen kus lesa a zhroutila jsem se na zem. Veliká černá postava se zahalenou tváří ke mně poklekla a popadla za vlasy.

„Ahoj, Bello. Mám ti vyřídit srdečné pozdravy od rodiny. Rádi by s tebou mluvili,“ promluvil na mě neznámý hlas upíra. Má rodina? Vždyť ti jsou na lovu, tak... Aro! Volturiovi! Ale proč?

„Proč?“ zašeptala jsem. Hluboký smích se mi zarýval pod kůži.

„Aro ti chce ukázat, jak se zachází se zrádci.“ A pak mi to došlo. Aro se určitě dozvěděl o mně a Edwardovi a nejspíš i o dítěti. Jenže jak? Kdo by nás mohl tak nenávidět, aby to všechno řekl mému otci? Nikdo mě nenapadal.

„Tak jdeme,“ popadl mě další upír. Ani jsem si nevšimla někoho dalšího. S námahou jsem na něj pohlédla a vytřeštila oči. Upír, jenž mě vlekl k autu, byl Felix.

Jmenovaný se na mě však ani nepodíval a dál mě bolestivě tahal za paži.

„Hni sebou!“ zařval na mě. Snažila jsem se zrychlit, jenže nohy mě neposlouchaly. Ať jsem si hlavu lámala jakkoliv, na příčinu své nemohoucnosti jsem nepřišla.

„Co se to sakra děje?“ jímal se mnou vztek. Vždycky jsem se dokázala postarat sama o sebe a najednou nejsem schopná ani lusknout prsty, abych zachránila sebe a své dítě. Upír, který mě předtím vyrval z auta, se samolibě ušklíbl.

„Copak? Nemáme sílu? Neboj, brzy se všechno dozvíš,“ zachechtal se a uvázal mi kolem očí tlustou černou pásku, přes níž nepronikl ani můj upíří zrak. Strachy jsem se třásla a z úst mi vycházely tiché vzlyky. Co se mnou jen bude? Upírala jsem se k myšlence na Edwarda a jeho rodinu. Na všechny ty úžasné upíry, kteří mě přijali mezi sebe bez předsudků a s otevřenou náručí. Edwardova tvář mne v duchu uklidňovala. Bylo to, jakoby byl se mnou a svým sametovým hlasem uklidňoval mě i naše dítě. Šeptal mi do ucha slůvka útěchy. Z celého svého mrtvého srdce jsem věřila a doufala v záchranu mým milovaným manželem.

Cesta do Volterry trvala sotva dvanáct hodin, pro mne však byly hotovým utrpením. Netušila jsem, co se se mnou bude dít, a tato nevědomost sžírala mou duši. Ze všech sil jsem napínala uši, poslouchala každičký zvuk v mé blízkosti a utvářela si tak obraz celé cesty. V letadle jsme cestovali v zavazadlovém prostoru. Co chvíli jsem se snažila lusknout prsty a pokusit se o útěk, ale slabost mého těla a Felixovo tupé kopnutí do zad mi v tom vždycky zabránilo. Děkovala jsem bohu, že mám kamennou kůži, která chrání drobečka v mém nitru.

„Vstávej!“ popadl mě ten neznámý upír. Přehodil si mne přes rameno a utíkal se mnou jako o závod. Sledovala jsem okolí a čím dál víc poznávala krajinu a budovy. Řím. Mé domněnky byly správné, za chvíli budeme před volterrskou bránou. Dostala jsem strach, strach ze svého otce. Pokud pro mě poslal Felixe, bylo jasné, že mě nečeká nic dobrého, protože Felix byl posílán vždy jen na nejdůležitější a nejzávaznější akce. Co se mnou jen udělají? Mučení, nebo mě hned zabijí? A co miminko? Nechají ho aspoň přijít na svět? Ale co když jim nejde o mě, ale právě o mé dítě? Ať se děje, co se děje, ochráním své dítě i za cenu vlastního života. Rozhodla jsem se a v duchu se modlila, aby Edward s Cullenovými přišel na to, kde jsem a co nejdříve mě vysvobodil ze spárů nevyzpytatelného Ara.

Chodbami jsme prosvištěli jako blesk a zastavili se až ve staré hladomorně, jež se nacházela v západní části hradu. Při pohledu na špinavé a vlhké zdivo jsem se otřásla odporem. Můj únosce mě hodil na balík slámy, jež se tam tetelil hodnou řádku let. Hniloba čpěla ze všech koutů místnosti a husté pavučiny číhaly na každém kroku. Nikdy jsem neměla důvod bát se ve Volteře. Vždycky to byl můj domov, ale teď, když jsem se stala jejím zajatcem, chápala jsem ji tak jako všichni ostatní. Bylo to strašné místo. Jen starý hrad plný krvelačných upírů, kteří se za svým cílem nezastaví před ničím. Zřejmě jsem si to nechtěla přiznat, ale po tomhle už nejsem slepá jako předtím. Až teď jsem si vzpomínala na všechny ty krutosti, jichž jsem byla svědkem a jež jsem přehlížela a nechala se snadno obalamutit od ostatních. Vzpomínám si, že když jsem poprvé viděla popravu v trůním sále, Aro mi tvrdil, že popravený bezdůvodně zavraždil pět členů naší gardy. Tehdy jsem mu bezmezně věřila. Byl to přeci můj otec, jistě by mi nikdy nelhal. Jenže dnes už si tím nejsem tak jistá.

„Zůstaň tu a nepouštěj ji, nebo jsme všichni mrtví!“ slyšela jsem Felixův panovačný hlas za těžkými železnými dveřmi. Proč mě ten druhý nemá pouštět? Vždyť mě nikdo nedrží... Pohledem jsem sklouzla ke svým prstům. Zatnula jsem zuby a zkusila znovu lusknout. Nic. Vysíleně jsem se opřela o zeď. Poprvé za svůj upírský život jsem se cítila vyčerpaně. Pomalu mi to docházelo. Upír za dveřmi hladomorny byl zřejmě ten nejsilnější, jakého jsem kdy poznala. Jeho dar mě dokázal nejen oslabit na úroveň lidského dítěte, ale především mě zbavil schopnosti ovládat můj dar. Bylo jasné, že šance na záchranu jsou nulové. I kdyby se ke mně Edward dostal, s tímto protivníkem by neměl šanci. Rozvzlykala jsem se zoufalstvím. Nikdo nám nepomůže z tohoto vězení.

Nevím, kolik času uplynulo, když jsem nehnutě zírala před sebe. Slyšela jsem tiché odkapávání vody u okna, jenž bylo vysoko nade mnou. Takticky jsem promýšlela možnosti k útěku, ale žádná neměla šanci na úspěch. Byla jsem ztracena a se mnou i mé nenarozené dítě.

Z ničeho nic vrzla klika u dveří, které se po úderu cizí ruky rozletěly dokořán. Stočila jsem pohled na majitele té ruky a ani nebyla překvapena. Felix. Hrozivě se na mě díval. Nechápala jsem, jak tento surovec mohl být ještě nedávno mým přítelem.

„Aro chce s tebou mluvit,“ houkl a už mě táhnul za sebou. Zastavil až před dveřmi do sálu. Zhluboka jsem se nadechla s očekáváním toho nejhoršího.

Edward:

„Bello!“ křičel jsem jako šílený a neustále pobíhal kolem Bellina auta. Při pohledu na díru v jeho střeše jsem přestal vnímat celý svět. Moje dvě štěstí byla pryč. Nějaká zrůda unesla moji milovanou ženu a dítě. Kdo jen mohl udělat takovou strašnou věc? Bella byla úžasná a milá upírka, tak proč by jí chtěl někdo ublížit? Hlavou se mi honily nejrůznější scénáře, ale vnitřně jsem tušil, že její únos souvisí s Volterrou. Byl to jen pocit, jenže nebyl podložen žádným důkazem, ale byl tak vtíravý, až jsem mu zcela uvěřil. Šum větru mě probral. Carlisle s ostatními pročesávali okolí a důkladně zkoumali Bellino auto.

„Edwarde!“ zavolala mě Alice. V mžiku jsem byl u ní. Stála u nedalekého stromu a v ruce třímala titěrný kousek látky. Mlčky mi jej podala a myšlenkami upozornila na pach, jež je jí z látky povědomý, ale není schopná ho rozpoznat. Přičichl jsem a ztuhl. Mé obavy se vyplnily. Z tkaniny na mě dýchal pach volterrských chodeb. Do nosu mi čpěl zatuchlý smrad hradních zdí a mozek mi přestal fungovat. Před očima jsem měl Bellu, lásku své věčnosti a plod naší lásky pod jejím srdcem. Naše dítě!

„Edwarde, je to, co myslím?“ šeptla Alice a vytrhla mě z úvah. Nepatrně jsem kývl a pískl na zbytek rodiny.

„Musíme okamžitě do Volterry,“ shrnul jsem krátce situaci. Ihned se na mě začaly valit myšlenky ostatních, já je však nevnímal a dál tupě zíral před sebe, ponořen ve své vlastní mysli.

„Edwarde! Prober se!“ udeřil mě vší silou Emmett. Dopadl jsem na zem a nechápavě na něj vrčel.

„Tímhle svým sžíráním Bellu nezachráníš,“ vyštěkl na mě. Přestal jsem vrčet. Pochopil jsem, jak sebestředně se chovám. Vždyť ostatní se o ni taky bojí stejně jako já.

„Promiňte mi to,“ zašeptal jsem potichu a styděl se až do morku kostí.

„V pořádku, Edwarde. My ti rozumíme,“ povzbudil mě Carlisle.

Vrátili jsme se do našeho domu a spřádali plány na záchranu Belly a našeho dítěte. Po 20ti minutách bylo jasno. Do Itálie poběžíme a poplaveme. Je to nejrychlejší způsob a navíc nás v oceánu těžko někdo uvidí. A důvod Bellina únosu? Jednoznačně její těhotenství. Čistokrevné upíří dítě je tak veliká rarita, že jí nedokáže odolat ani samotný Aro. Jediné, na co jsme nepřišli, bylo to, jak se mohl Aro dozvědět o dítěti. Kromě našich blízkých přátel jsme o tom nikomu neřekli. Ať už to byl kdokoliv, zaplatí životem. Připraveni k boji s gardou jsme vyběhli upíří rychlostí k oceánu.

Za úsvitu jsme stanuli blízko hranic Itálie. Od Volterry nás dělilo pouhých pár kilometrů, takže jsme se na okamžik zastavili.

„Jak na ně zaútočíme, Edwarde?“ zeptala se Esmé. Chtěla jsem odpovědět, ale Emmett mě přerušil.

„No, prostě tam vtrhneme a vymlátíme to tam.“ Hodil jsem po něm nakvašený pohled, jenže pak jsem usoudil, že jiná možnost neexistuje.

„Sklapni, Emmette!“ štěkla po něm Rose a vlepila mu pohlavek.

„Má pravdu,“ zastal jsem se svého bratra.

„Edwarde, to přece nejde. Musíme mít nějaký plán,“ namítal Carlisle. Za jiných okolností bych s ním zřejmě souhlasil, ale tentokrát ne.

„Na plánování není čas. Nevíme, co se děje s Bellou a dítětem. Musíme jednat,“ rozhodl jsem tvrdě, čímž jsem umlčel i protestné myšlenky ostatních.

Bella:

Snažila jsem se vymanit z Felixova sevření. Tiše zavrčel a upevnil svůj stisk. Otočil se na mého únosce. Ten se jen usmál a mě ihned zalila vlna slabosti a všechna má síla byla pryč. Došli jsme před tři trůny, na nichž seděl Aro se strýčky. Všichni tři se usmívali a opravdu mi přišli nadšení. Z čeho mají takovou radost? Z mého utrpení, strachu nebo bezmoci?

„Vítej zpátky, dítě,“ vítal mě Aro se stopou sarkasmu v hlase.

„Proč jsem tady?“ vyštěkla jsem, ignorujíc jakékoliv uvítací řeči. Arova tvář se zakabonila, ale přesto zůstávala nadšená. Přistoupil ke mně a ukázal na „únosce“.

„Chci ti představit svého nového přítele, Sebastiana. Představ si, co má za skvělý dar. Dokáže pomocí myšlenek doslova spoutat schopnosti jiných upírů. Není to skvělé?“ zazubil se na mě.

„Skvělý přírůstek do tvé sbírky. Sakra, Aro, proč jsi mě unesl?“ zařvala jsem zoufale. Rozchechtal se na celé kolo a spolu s ním i zbytek sálu. Když se uklidnil, řekl.

„Víš, Bello. Opravdu jsem tě bral jako dceru, ale ty jsi mě zradila a nejen mě, ale nás všechny. Jak ses jen mohla zamilovat do toho odporného vegetariána?“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se.

„Stačilo si přečíst mysl Jane,“ uchechtl se. Mohlo mě to napadnout. Ach, Bože. Neměla jsem jí to nikdy říkat. Pak jsem si uvědomila, že Jane tu nikde není.

„Kde je Jane?“ Aro nedopověděl hned, ale nechal mě na pochybách.

„Na misi, ale teď k pravému důvodu tvé návštěvy. Když jsem zjistil, jaké jsou tvé city k tomu Cullenovi, poslal jsem špeha, který mi brzy oznámil, že jsi těhotná. A to mě přimělo jednat.“ Poslední věta mě mrazila, tušila jsem nebezpečí.

„J... jak jednat?“ vykoktala jsem a instinktivně jsem si objala bříško.

„Až porodíš, vezmu si tvého potomka do gardy a tebe potrestám tak jako každého jiného zrádce!“