Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 12. kapitola Překvapení

08.03.2011 (08:30) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3444×

Bella:

Seděli jsme na letišti na sedačkách a čekali na naše kufry. Edward se díval někam mezi šumící dav. Přemýšlela jsem, co se asi stane, ale nic mě nenapadalo. Měla jsem veliký strach o rodinu. Na mně nezáleželo, hlavně aby oni byli v pořádku a především Edward. Byl pro mě to nejcennější na světě. Věděla jsem, že lepšího muže jsem si už nemohla přát. Milý, pozorný, laskavý, něžný, vášnivý. To vše byl Edward a přesně takového jsem ho milovala. Často jsem sledovala rysy jeho tváře. Spodní čelist měl ostrou a na bradě takový malinký dolíček, který byl patrný, jenom když se smál.

Během pozorování se však v mém těle děly změny, o kterých jsem nikdy netušila, že by mohly potkat právě mě.

„Au,“ sykla jsem tiše. Ostrá bodavá bolest mi projela tělem a usadila se v břiše. Jsem přece upír, tak proč cítím bolest? Sáhla jsem si na břicho, jež se pod mým dotekem rozvlnilo. Hrůzou jsem na okamžik zkameněla. Jak se ve mně může něco hýbat? Moje tělo je přece mrtvé! Zatahala jsem Edwarda za rukáv.

„Edwarde?“

„Copak?“ řekl ještě, než se otočil tváří ke mně. Nechápavě na mě zíral. Tvář se mu zkřivila bolestí z té mé.

„A... a... asi se něco děje,“ vykoktala jsem ze sebe. Zacloumala mnou další vlna bolesti a pohyby, no spíše vlnění, v mém břiše zesílily.

„Ale co? Bello, prosím, nestraš mě,“ prosil vystrašený Edward. Vzala jsem ho za ruku a položila si ji na břicho, jež se opět zvlnilo, dokonce se na něm na chvilku vyloupla prapodivná boule, která hned zase zmizela. Edward vytřeštil oči. Nevěřícně koukal střídavě na břicho a na mou tvář.

„Musíme hned za Carlislem,“ zavelel. Popadl mě do náručí a políbil na čelo. Začínala jsem se třást strachy.

„Budeš v pořádku, slibuju,“ šeptl. Rozběhl se pryč z letiště. Díky upíří rychlosti nikdo nezpozoroval náš útěk. Pevně jsem se přimkla ke svému muži. Držel mě jako nejcennější poklad, přesto běžel s větrem o závod. Utíkal lesem, vyhýbal se stromům a přeskakoval potoky. Podle vůně jsem poznala Forks, náš domov. Jak snadno se dům Cullenů stal mým domovem. Moc jsem si přála, abych ho neztratila.

U vily Edward snad ještě zrychlil a proběhl dveřmi domu. Mimoděk jsem úlekem vykřikla, což přivolalo celou rodinu do obýváku.

„Kde je Carlisle?“ zeptal se Edward.

„Tady jsem,“ ozvalo se z patra a hned tu byl i Carlisle. Edward mě položil na pohovku.

„Něco je s Bellou, tati,“ hlesl provinile. Chudák, vždyť za nic nemůže.

„Podívám se na ni.“ Začal mě zběžně prohlížet.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Každých pět minut mám bolesti a... no... něco se ve mně hýbe,“ odpověděla jsem a hned se zastyděla. Přišlo mi hloupé, říkat to přede všemi.

„Hmm, kouknu se.“ Položil mi ruku na vystouplé bříško a zarazil se. Čelo se mu zkrabatilo, výraz tváře potemněl.

„To není možné,“ vykřikl Edward, až jsem sebou trhla. Co se děje? Jenže než jsem se stihla zeptat, Carlisleovy ruce mě odnášely do patra do pracovny. Všichni utíkali za námi. Jeden přes druhého hulákali, aby jim Carlisle odpověděl. Ten mě však mlčky položil na otoman. Edward si ke mně sedl, jeho teplá dlaň ochranitelsky držela tu mou. Před námi se objevil Carlisle s ultrazvukem. Ihned mi vyhrnul triko a přejížděl mi po břiše. Na obrazovce jsme viděli černobílé tečky, ale jako laik jsem neviděla nic. Edward zřejmě nahlížel do otcovy mysli, protože zničehonic vyjekl a usmál se.

„Bože,“ vydechl. Objal mě tak silně, až to skoro zabolelo. Ulevilo se mi při pohledu na jeho úsměv, ale stále ve mně převládala panika.

„Edwarde, tak co se děje?“ vykřikla jsem hystericky. Edward kývl na Carlislea.

„Bello, zatím si to neumím vysvětlit, ale... jsi těhotná,“ vyřkl ortel. Chytila jsem se rukou za břicho. Jsem těhotná? Já budu mít dítě? Bože, roste ve mně nový život. Plod mé a Edwardovy lásky. Miminko. Ale jak? Upíři přece nemohou...

„Carlisle, jsem přece mrtvá. Jak bych mohla mít dítě?“

„Neboj se, udělám pár testů a určitě zjistíme, jak se to stalo,“ chlácholil mě.

„Ale, Carlisle, Bella přece ví, jak se dělají děti,“ ozval se Emmett. Edward vedle mě tiše vrčel, opatrně svírajíc mou dlaň. V očích mu šlehaly plamínky vzteku.

„Emmette, sklapni!“ štěkla jsem po něm. Rose ho s omluvným úsměvem odtáhla za dveře, ale i tak jeho hihňání bylo nepřeslechnutelné. Ostatní se překřikovali o tom, zda je možné, aby měl upír dítě. Byla jsem z toho všeho tak zmatená. Jak to, že čekám dítě? Jak mi může růst břicho, když je má kůže jako z kamene? A jak porodím? Vždyť to přece nemůžu zvládnout. Najednou mé dítě koplo a mně všechno došlo. Mateřské instinkty přetočily mé dosavadní mínění o 180 stupňů. Bude ze mě matka. Dostala jsem dar v podobě mateřství a to se žádné upírce nepodařilo. Ať se děje, co se děje, porodím své dítě a společně s Edwardem ho budeme vychovávat.

„Edwarde?“ otočila jsem se na něj. Nechtěla jsem, aby nás někdo rušil, takže jsem luskla prsty.

„Bello, budeme mít dítě. To je zázrak!“ jásal budoucí otec. Jak snadno k němu toto oslovení patřilo.

„Naprosto úžasné, tatínku,“ usmála jsem se a položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Budeš skvělá matka,“ otočil si mě tváří k sobě.

„Miluji tě,“ šeptala jsem mezi polibky.

„Miluju vás oba,“ pohladil mě po vypouklém bříšku. Chvíli jsme se jen tak objímali. Mazlili jsme se s představou malinkého miminka v náručí. Kolem nás vládlo ticho časoprostoru.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tolik štěstí najednou si snad ani nezasloužím.“ A myslela jsem to vážně.

„Ale, Bello, ty jsi přece úžasná bytost, která si zaslouží všechny krásy světa,“ namítal Edward.

„Jsi přece nejkrásnější, nejmilejší a nejlaskavější upírka. Proto jsme dostali takovýto dar. Je to zázrak v celé upíří historii,“ rozplýval se. Být člověk, styděla bych se a zčervenala jako rajče.

„Ty a to malé jste největší zázrak, jaký jsem kdy mohla dostat,“ oplatila jsem mu a dál si užívala pocity naprosto nové a neznámé.

„Nechceš zase rozjet čas?“ zeptal se najednou Edward. Ani jsem si neuvědomila, že čas stojí.

„Vidíš, to bych mohla,“ zahihňala jsem se a lusknutím dala do pohybu nejen svou rodinu, ale celý svět, který teď patřil jen a jen nám.

Edward:

Já budu otec! Tahle myšlenka ve mně vzbuzovala pocity radosti i strachu. Dokážu vychovávat dítě? Měl jsem vždy dost starostí sám se sebou a najednou dítě. Co když nezvládnu vychovávat malého upíra? Vštípit mu lásku k lidem a hlavně vegetariánství. Vždyť bude novorozené! Malé dítě přece nedokáže ovládat své touhy a především chutě. Může vraždit nevinné lidi! Ne, to ne! Bude to přece upír. Upíří smysly jsou přece jiné než ty lidské. Samozřejmě. Zbytečně si dělám starosti.

Při svých úvahách jsem pozoroval Bellu, jak s Alice a Rose listují katalogy s dětským nábytkem a jinými potřebami pro naše miminko. Stránky pod jejich prsty svištěly, až jsem myslel, že se jistojistě  roztrhnou. Seděl jsem u piana a zničehonic mě napadla zcela nová píseň. Otočil jsem se ke klaviatuře a zavřel oči. Prsty se mi rozletěly po klávesách piana, z něhož vycházela nebesky krásná melodie. Byla tak jemná a něžná. Netušil jsem, kde se to ve mně vzalo. Nikdy jsem takový impuls nedostal. Pevné paže mne objaly kolem ramen. Na zádech jsem ucítil vzdouvající se bříško své ženy a teprve mi to došlo. Nový život v jejím nitru mi byl onou múzou. Inspiroval mne k té líbezné písni.

„To byla nádherná píseň,“ zašeptaly její rty a políbily mne za krk. Okamžitě jsem zatoužil po jejím těle. Po té překrásné, hebké a vášnivé Belle.

„Tu jsem složil pro naše děťátko.“ Děkoval jsem Bohu, že si Bella nevšimla mého roztouženého pohledu. Kdyby mi vyšla vstříc, určitě bych se neudržel a dům byl plný upířích všeslyšících uší.

„Edwarde,“ vzlykla Bella. Nešlo si nevšimnout dojetí v jejím hlase. Spodní ret se jí jemně chvěl zadržovaným pláčem. Chtěl jsem ho políbit. Ukonejšit a mazlit se s ním, jenže to bych nesměl být v dosahu všetečné Alice.

„Tak dost, vy hrdličky. Je čas na měření...,“ ... a táhla Bellu od piana. S metrem v ruce kolem ní pobíhala. Každý den jsme Belle měřili obvod bříška, aby Carlisle mohl odhadnout termín porodu. Bella byla těhotná 3 týdny, ale její tělo odpovídalo spíše šestému měsíci, takže příchod miminka jsme očekávali za 10 dní. Přišlo mi to tak rychlé. Vždyť deset dní uteče jako voda. Každý večer, když Bella pročítala knížky o dětech, jsem poslouchal myšlenky Carlislea. Byl zoufalý. Netušil, jak může Bellin porod probíhat. V celé upíří minulosti se nic podobného nestalo, takže nebyly žádné poznatky, ze kterých bychom mohli čerpat. Carlisle měl největší strach o Bellu. Co když porod nepřežije? Byla sice nesmrtelnou upírkou, jenže v jejím těle byl tvor stejně nesmrtelný a stejně silný jako ona, ba dokonce i silnější.

„Edwarde!“ vyrušil mě hlas mé manželky. Trhnutím jsem se otočil. Jemný úsměv v Bellině tváři mě uklidnil z prvotního leknutí. Všichni jsme byli jako na jehlách.

„Copak, lásko?“

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ zakabonila svou krásnou tvářičku. Hned jsem se v duchu proklínal.

„Omlouvám se, miláčku. Jen jsem tak přemýšlel. Jak to můžu napravit?“ pokusil jsem se vyžehlit svůj prohřešek. Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu a oči jí potemněly.

„Tak nejdřív by ses mohl podívat pod můj župánek,“ lišácky na mě zamrkala. Mé smysly byly okamžitě v pohotovosti. Přistoupil jsem k ní a jemně škubl za pásek županu. Plyšová tkanina pomalu sklouzávala z jejích ramen a přede mnou stála... bohyně. Překrásná bohyně v krajkovém prádélku, podvazcích a s plodem naší lásky pod srdcem. Nebylo na světě šťastnějšího upíra, než jsem byl v tu chvíli já. Bella rozpřáhla ruce a zavlnila se v bocích.

„Půjdeš ke mně, nebo si mám hledat nového manžela?“ zeptala se laškovně. Nenechal jsem se více pobízet a popadl ji do náruče. Položil jsem ji na postel. Nedočkavě se pode mnou kroutila a strhávala ze mě košili. Jediným pohybem jsem ji zbavil krajek, sebe kalhot a spodků. Bella mě zuřivě líbala, boky narážela na moje slabiny. Chtěla mě stejně jako já ji. Divoká touha nás hnala kupředu. Oplácel jsem jí polibky a rukama bloudil po těle, až do jejího klína. Jediný dotek stačil k jejímu slastnému výkřiku vášně. Tak moc jsem po ní toužil. Má bohyně však převzala iniciativu a vyšvihla se na mě. Osedlala si mě jako hřebce a rozjela se vstříc naší rozbouřené vášni.

Celou noc jsme s Bellou leželi a povídali si o děťátku. Začínali jsme rozvažovat vhodná jména. Bella vybrala pro holčičku Nessie a já pro chlapce Jacob. Společně jsme se těšili, jak budeme vychovávat malého upírka a užívali si blízkost toho druhého. Jenže naše radost neměla vydržet dlouho. Telefonoval Carlisle, aby se za ním Bella zastavila na vyšetření, která absolvovala každý den.

Po společné sprše vyjela Bella do nemocnice a já s ostatními na lov. Už ho potřebovala celá rodina, neboť díky očekávání přírůstku do rodiny se nikdo nad jídlem ani nezaobíral. S Emmem a Jasperem jsme si užívali lov jako malí kluci. Hlavně Emmett. Když jsem už už chtěl skočit na statnou pumu, srazil mě na skálu a pumu mi bez milosti ukradl a vysál. Měl jsem vztek, hodně velkej vztek. Když to samé provedl Jasperovi s vlkem, vyfoukli jsem mu tři medvědy za sebou. Emmett mohl puknout vzteky, porážel stromy okolo sebe, rozbíjel skály a hulákal na míle daleko. Chlámal jsem se smíchy, až jsem skoro přeslechl zvonění telefonu. Byl to Carlisle.

„Ahoj, Carlisle,“ zašveholil jsem v dobré náladě, ale jeho slova mi zmrazila úsměv na rtech.

„Edwarde, kde je Bella? Už na ni čekám dobré dvě hodiny!" stěžoval si a ve mně zatrnulo. Bella! Dítě!

„Ona není s tebou? Vždyť odjížděla ve stejnou dobu jako my.“ Ostatní zbystřili a seběhli se kolem mě. V očích se jim zračily obavy.

„Edwarde, to se mi nelíbí. Hned  běžte domů. Já běžím taky.“ A telefon ztichl. Co se jen mohlo stát? Zoufale jsem se obrátil k rodině.

„Bella zmizela,“ odpověděl jsem na jejich myšlenky. Ta slova nade mnou visela jako Damoklův meč, jež se chystá probodnout mé srdce.

Děkuji za kladné komentáře k minulému dílku. Snad vás tahle kapitola příliš nezklamala. Vaše AlizieCullen.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S tebou? Nikdy! - 12. kapitola Překvapení: